Po pěti letech...
21. 11. 2010
„Četli jste to?”
Rudovlasá baculatá padesátnice v křiklavě růžovém tričku s nápisem a ve vestě posázené nesčetným množstvím odznáčků, ukázala na velký barevný plakát. Šest párů očí obrátilo svou pozornost k němu. Stálo tam:
CENTRUM GAYŮ A LESBIČEK POŘÁDÁ V SOBOTU CHARITATIVNÍ VÝSTAVU SLAVNÉHO PITTSBURGSKÉHO MALÍŘE JUSTINA TAYLORA
„Takže Justin zavítá zase k nám?” Podivil se Ted, jež se držel za ruku se svým přítelem Blakem. Byli spolu už pět let. Ano, bylo to neuvěřitelné, ale uběhlo již pět let, co se potkali na té horské chatě a dali se opět dohromady. Dokonce plánovali i svatbu.
„To je skvělé,” zaradoval se Emmett v úplém fialkovém triku a těsných džínsech a zatleskal. „Mohli bychom pak všichni zajít do Babylonu.”
„Nevím, jestli je to dobrý nápad,” zamračil se Michael. „Moc se mi nelíbí, že by se tu měl zase ukázat.”
Oči všech se stočily na něj.
„Nekoukejte na mě jako na vraha!” Vypískl Michael.
„Zlato, jen jsme mysleli, že po těch letech…” začal jeho manžel Ben, který ho láskyplně objímal kolem ramen.
„Nejde o mě, ale o Briana. Víte, jak ho sebralo, když Justin odjel,” vysvětloval Michael.
„Jak ho to kurva sebralo?” Vyjekla Debbie, Michaelova matka. „Vždyť pak opíchal všechny účastníky soutěže o Krále Babylonu.”
„A to najednou,” ozvalo se kousek od nich. Všichni se otočili za hlasem. Brian Kinney se k nim blížil s pobaveným úsměvem.
Všichni byli náhle v rozpacích. Nikdo nevěděl, jak mu to říct. Jak mu říct, že jediný muž, kterého kdy miloval, se po pěti letech vrací.
„Už musím jít, mám přednášku.” Hunter, adoptivní syn Michael a Bena, vtiskl svým rodičům a babičce rychlou pusu a zmizel. Hunter dodělal střední školu a teď studoval na zdejší univerzitě.
„No tak, co se děje tak dramatického?” Zeptal se Brian s ironickým úšklebkem.
Osazenstvo stolu se po sobě váhavě podívalo. Ani Debbie netušila, jak mu to oznámit. Tedův pohled zabloudil k plakátu. Brian si toho všiml a také se koukl. Na okamžik mu ztuhl úsměv, ale hned to zamaskoval. Jako vždy – dokonalý mistr přetvářky.
„Takže návrat ztraceného syna?” Ušklíbl se.
Nikdo z přítomných mu nepohlédl do očí.
„Ale no tak, co to s váma je? Náš velký malíř přijede!” Důrazně nadzdvihl obočí.
„Briane, jsi v pořádku?” Ujišťoval se Michael.
„No tak, mamko, proč bych nebyl?” Usmál se na něj Brian.
„Přece jen ty a Justin,” přidal se Ben.
„Myslíte, že to mé zlomené srdíčko nepřežije?” Opáčil Brian sarkasticky. „Nebuďte tak patetický. Kdybych se měl bát potkat každého, s kým jsem si zašukal, nemohl bych vyjít na ulici.”
Debbie uznale přikývla.
„Což mi, vážení, něco připomíná.” Brian na ně významně mrkl. „Zatím se mějte.”
S lehkostí vyšel ze dveří.
„Vážně ho to vzalo, co?” Podotkla Debbie.
„Proč musí jezdit zrovna sem?” Zavrtěl hlavou Michael.
„Tak hele, Justin je tady stejně doma jako vy,” zastala se ho Debbie. „A já na tu výstavu míním jít.”
„Jasně, to si přece nemůžeme nechat ujít,” přidal se Emmett.
„Jdete taky?” Obrátil se na Teda s Blakem.
Ti dva se na sebe podívali a beze slova se domluvili.
„Na to se ani nemusíš ptát,” usmál se Ted.
„Taky bych se chtěl podívat na Justinovy obrazy,” obrátil se Ben na svého muže.
„Ne, nikam nejdeme,” zamítl Michael.
„Michaele, to už přeháníš, ne? Jako tvoje matka ti přikazuji jít!” Zamračila se na něj Debbie.
„Nemůžeme jít. Přijedou Mel s Lindsay. Chci strávit víkend se svou dcerou, dlouho jsem ji neviděl.”
„Ty dvě by určitě taky chtěly jít,” podotkla Deb.
„Debbie má pravdu, Michaele. Přece není problém, aby děti pohlídal Hunter,” souhlasil Ben.
„Jestli chceš, tak běž, ale já zůstávám doma,” prohlásil nakonec Michael. Ben si povzdechl a Debbie zamumlala něco o špatné výchově.
Justin vyšel před halu letiště a rozhlížel se kolem. Konečně zahlédl blond ženu, která mu šla naproti.
„Justine, moc ráda tě vidím.” Objala ho na přivítanou.
„Ahoj, mami. Taky tě rád vidím.”
Nastoupili do auta a rozjeli se.
„Tak jak se ti vede?”
„Skvěle. O moje obrazy je teď zájem, hlavně v Evropě. Nabídli mi vystavovat v Paříži a Barceloně.”
„To je úžasný!” Vydechla Jennifer užasle. „Minule jsi byl v Londýně a teď tohle. Jsem na tebe pyšná.”
„Díky,” usmál se Justin. Zbytek cesty strávili povídáním si o Justinově tvorbě, o jeho sestře a svých životech.
Po nějaké době Jennifer zastavila před domkem, který Justin velice dobře znal.
„Co tady děláme?” Zeptal se matky.
„Pojď, uvidíš,” zasmála se Jennifer.
Vystoupili a prošli brankou ke vchodovým dveřím.
„Bože, nebyl jsem tu pět let,” zašeptal Justin.
„Tak pojď,” vyzvala ho matka a otevřela dveře. Jakmile vstoupili dovnitř, ozval se radostný křik. Justin se překvapeně rozhlížel kolem a smál se. Byli tu všichni: Emmett, Debbie, Carl, Ted, Blake, Michael, Ben, dokonce i Melanie a Lindsay (Hunter byl doma s Gusem a Rebecou Jenn).
Tedy skoro všichni, uvědomil si smutně. Jeden člověk chyběl. Ten, který mu byl nejbližší…
„Sluníčko!” Vyjekla Debbie a rozeběhla se k němu. Její pronikavý hlas všechny přehlušil.
„Deb,” vydechl Justin šťastně. Tak rád je zase viděl.
Postupně se se všemi přivítal. Tak dlouho se neviděli, že si toho měli hodně co říct.
„Díky, že jsi uspořádal tuhle párty,” poděkoval později Emmetovi.
„Pro tebe všechno,” mrkl na něj Emmett, v očích obvyklou jiskru.
„A co Brian?” Zeptal se Justin po chvíli váhání. I když ve skrytu duše doufal, že dorazí, za celý večer se neukázal.
„Ou,” uniklo Emmettovi. „No, je pátek večer, můžeš hádat, kde je.”
Justin se uchechtl a přikývl. Tušil to.
Večer plynul dál a hosté se pomalu rozcházeli.
„Určitě se zítra ukážeme na té výstavě,” slíbily Justinovi Mel a Lindsay.
„Vážně chceš bydlet v hotelu?” Zeptala se Justinova matka už asi po sté.
„Ano.”
„Ale Sluníčko, u nás máš dveře vždy otevřené,” přidala se Debbie.
„Jsem na to zvyklý.”
„Nebudeš přece utrácet prachy za nějakej hotel,” nedala se Deb.
„Ne, vážně, takhle je to v pohodě,” trval na svém Justin.
„A můžu tě alespoň odvézt?” Otázala se Jennifer.
„Vlastně jsem chtěl ještě někam zajít,” odvětil Justin.
„V tom případě, se uvidíme zítra. Dobrou noc.”
„Dobrou, mami.” Krátce se objali, a pak už Jennifer odešla.
„Tak jo, lidičky, já mizím. Noc je ještě dlouhá!” zanotoval Emmett.
„Počkej!” Justin se rychle rozloučil a vyběhl za ním. Emmett na něj čekal s tázavým pohledem.
„Půjdu s tebou.”
Tak byl tady. Davy lidí stály v dlouhé řadě, aby se dostaly dovnitř. Uvnitř bylo cítit pulzující hudbu. Hrála v rytmu tak rychlém, jako teď bušilo Justinovi srdce. Rozhlížel se kolem. Jako by se nic nezměnilo. Jako by nikdy neodjel. Tohohle místa jako by se čas nedotkl: hlasitá muzika, barevná diskotéková světla, flitry, těla svíjející se pod vlivem rytmu.
„Bude vadit, když tě teď opustím?” Zeptal se Emmett a vrhl mlsný pohled po černovlasém mladíkovi na parketu.
„Jen si posluž,” podpořil ho Justin.
Když Emmett odtančil, dál prozkoumával okolí. Nikde ho neviděl. Vydal se tedy do zadní místnosti. I tady bylo vše při starém. Prohledával každý kout, ale našel jen jiné muže, nacházející zde rychlé uspokojení. A pak ho uviděl.
Brian se opíral o zeď, prsty vpletené do vlasů muži, který klečel před ním. Justin přestal dýchat. Byl stále nádherný. Měl na sobě černou košili bez rukávů, rozepnutou na několik knoflíčků, takže zčásti odhalovala jeho hruď. Hlavu s hnědými vlasy, které mu spadaly do přivřených očí, měl zakloněnou dozadu a rozkoší lapal po dechu. Justin se zadíval na ten smyslný výraz, který tolikrát viděl, když se milovali.
Brian pootočil hlavu a pomalu otevřel oči. Když si ho všiml, rozhostil se mu na tváři omámený úsměv. Justin cítil, jak se mu podlamují nohy, a musel odejít.
Opřel se lokty o bar a objednal si panáka.
„Dvakrát,” ozval se za ním důvěrně známý hlas. Justin se obrátil k němu. Brian se postavil vedle něho.
„Tak,” pronesl Brian a pozdvihl sklenku. „Jsi zpátky.”
Justin se na něj koukl. „Jsem zpátky.”
Hleděli si do očí. Pět let. Pět let a Justinovy city ani trochu neochladly. Vpíjel se do Brianových hnědých očí a zmocnila se ho silná touha.
Náhle Brian zvedl volnou ruku, položil mu ji kolem krku a přitáhl si ho k sobě. Justin se k němu lačně přisál a položil mu ruce kolem pasu.
V tom polibku se smíchaly všechny jejich touhy, zoufalství, štěstí, smutek, přísliby, naděje… Všechny ty emoce nastřádané za tu dobu, co se neviděli. Bylo to tak intenzivní, tak silné…
Odtrhli se a usmáli se na sebe se zamženýma očima. Brian do sebe hodil panáka, chytil Justina za ruku a odvedl ho k autu. Nasedli do Brianovy Corvetty a zamířili k němu domů. Nemluvili, nebylo to třeba. Jen se na sebe občas podívali.
Konečně dorazili k Brianovi. Justin vystoupil a nechal se Brianem dotáhnout dovnitř. Jen co se za nimi zavřely dveře, Brian ho znovu políbil a tentokrát ještě vášnivěji. Brianovy ruce začaly putovat po Justinově těle a zabloudily pod jeho triko.
Justin nezůstával pozadu. Rty sjel Brianovi po tváři na lícní kosti a poté na krk a přitom mu rozepínal košili. Políbil ho, chytil ho za rozepnutou látku a táhl ho k posteli. Znovu ho políbil a pak ho shodil na postel.
Brian ležel, opíraje se o lokty, chodidly se dotýkal podlahy, a sledoval Justina, jak si sundává nejprve triko, poté kalhoty, ponožky a nakonec spodní prádlo. Za chvíli před ním stál úplně odhalený.
Justin se nad něj naklonil a dlaněmi se zapřel do matrace. Nejprve přitiskl své rty na Brianovy a poté jimi putoval dolů po jeho těle. Klekl si na podlahu a rty laskal Brianův penis. Slyšel, jak Brian vzdychá, což ho potěšilo a vybídlo.
Nakonec to už Brian nevydržel, zvedl se do sedu a přitáhl si Justina k sobě. Vášnivě ho políbil, přetočil pod sebe a položil si jeho nohy na ramena. Zašmátral v peřinách a vytáhl kondom a zuby roztrhl obal. Chtěl si kondom nasadit, ale Justin ho chytil za zápěstí, prezervativ si od něj vzal a sám mu ho navlékl na ztvrdlý penis. Brian ho přitom s přivřenýma očima pozoroval.
Justin se položil zpět na záda. Brian si na prsty vymáčkl trochu gelu a nejdřív jedním a poté i druhým prstem si ho připravil. Justin vzdychl a objal ho rukama kolem krku. Když byl dost otevřený, vnikl do něj Brian penisem a začal se v něm pohybovat. Justin stáhl jeho obličej ke svému a prudce ho políbil.
Poté, co ukojili svůj chtíč, svalil se Brian vedle něj. Chvíli si hleděli z očí do očí a těžce oddechovali. Brian na moment zmizel v koupelně. Když se vrátil, Justin ležel otočený zády k němu, jako by se na něj snad bál jen podívat. Brian klesl zpět do postele a pozoroval ho. Jestli byl tehdy krásný, tak co byl teď? Jeho obličej i tělo nabyly mužnějších rysů, čímž se stal Justin ještě přitažlivějším.
Položil dlaň na Justinův bok. Justin se trochu nadzdvihl a umožnil tak Brianovi, aby ho zezadu objal. Brian ho políbil na šíji a na rameno, a pak mu zabořil obličej do vlasů.
Za chvíli už Justin slyšel Brianův pravidelný dech. Jeho ruce se kolem něj sevřely pevněji, jako by se ho Brian snažil udržet u sebe. Jako by se bál, že znovu zmizí.
Brian se přetočil na stranu, kde spal Justin, a natáhl po něm ruku. Byl pryč. Opět. Připomnělo mu to jejich poslední noc před pěti lety, kdy Justin odešel, zatímco spal.
Stáhl ruku zpět a zaraženě se zadíval na prázdné místo, kde byly ve zmačkaném prostěradle stále ještě vidět obrysy Justinova těla.
„Proč je Hunter tak nervózní?“ zeptal se Emmett Michaela a Bena.
„Má sem přijít jeho přítelkyně. Asi se bojí, abychom ji nevyděsili,“ ušklíbl se Ben.
„My? Počkej, až pozná moji matku,“ zasmál se Michael a vzápětí dostal pohlavek od Debbie. Ublíženě se za ní otočil, ale Deb se na něj jen zářivě usmála.
„Už je tady,“ šeptl Hunter rozrušeně. Pohledy všech se obrátily ke dveřím, do nichž právě vcházela asi čtyřicetiletá blondýna. Rozhlédla se kolem sebe a zamířila k Debbie.
„Teda, věděl jsem, že Jennifer je na mladší, ale není to přece jen moc?“ poznamenal Emmett.
„Hunter nejspíš myslel ji.“ Ben ukázal na dívku, která vstoupila hned po Jennifer. Byla to mladá, asi dvacetiletá brunetka. Hunter je všechny představil a hned zase odešel i s přítelkyní. Jennifer a Debbie se objevily u jejich stolu.
„Neviděli jste Sluníčko?“ zeptala se Debbie.
Všichni svorně zavrtěli hlavou. Jennifer se svezla na sedačku vedle Emmetta.
„Jela jsem do hotelu, ale řekli mi, že se v noci vůbec neobjevil. A nebere mi telefon,“ povzdechla si starostlivě.
„Je nám líto, naposled jsme ho viděli na tom večírku,“ odvětil Michael.
„No, vlastně…“ začal Emmett. Oči všech se stočily k němu v tázavém výrazu. „Šli jsme pak ještě do Babylonu.“
„A pak?“ naléhala Jennifer.
„Rozdělili jsme se. Už jsme se nepotkali.“
„Díky,“ pousmála se Justinova matka. „Zkusím se po něm ještě kouknout.“
„Zbláznil ses?“ vyjel na něj Michael, když Jennifer odešla. „Tys ho vzal do Babylonu? Co když tam potkal Briana?“
„Myslím, že o to mu šlo,“ odpověděl Emmett.
„Sakra,“ zaklel Michael a zvedl se. „Copak si nepamatuješ, jaký to bylo, když odešel? Jak jsi ho tam mohl vzít?!“
„Zlato, Brian se s tím dokáže vypořádat sám,“ klidnil ho Ben, ale to už Michael vyběhl z bistra.
Michael vytrvale bušil na dveře Brianova bytu, ale nikdo mu neotevřel. Odemkl si rezervním klíčem, ale jen zjistil, že je byt prázdný. Poté prohledal všechna možná místa, kde by mohl Brian být: Kinnetic, Babylon a vše, co ho ještě napadlo, ale jako by se vypařil. Zkoušel mu také volat, ale byl odkázán pouze na hlasovou schránku. Dokonce zašel za Mel a Lindsay, zda tam Brian nebyl.
„Ne, neviděli jsme ho od poslední návštěvy,“ odvětila Linz.
„Naštěstí,“ zamumlala Melanie. Lindsay nad tím jen protočila oči.
„Myslíš, že by mohl být s Justinem? Jeho matka ho taky hledá. Emmett ho vzal včera do Babylonu, možná se tam potkali,“ nadhodil Michael.
„To těžko, Justin je již od brzkého rána v centru. Byla jsem tam s ním,“ opáčila Lindsay.
„Dobře, tak spolu nejsou. Ale kam se teda Brian poděl?“
„Zkoušel jsi Kinnetic?“
„Jo, i Babylon, všechno. Linz, mám o něj starost.“ Zasmušile se na ni podíval. V tom mu zazvonil mobil. Michael vytáhl telefon z kapsy a mrkl na displej.
„To je Brian.“ Zmáčkl tlačítko pro příjem. „Briane? Jsi v pořádku?“
„Jo, jsem v pořádku.“
„Určitě?“
„Jasně, Mikey, mám se skvěle. Přímo kurevsky skvěle.“
„Ty… nepotkal jsi náhodou včera Justina?“
„Mikey, Mikey, už zase?“
„Jen jsem se bál, jestli…“
„Mikey, jdi za svým mužíčkem a já si půjdu užívat.“
„Bri,“ snažil se ho ještě zdržet Michael, ale Brian už zavěsil.
„Tak co?“ vyzvídala Lindsay.
„Někde si užívá a nemám se starat, jako obvykle,“ odsekl Michael naštvaně.
„Justine!“ zaslechl své jméno. Otočil se. Byla to Melanie.
„Připraven na dnešní večer?“ zeptala se s úsměvem.
„Snad jo,“ pousmál se Justin.
„Ty to zvládneš,“ povzbuzovala ho Mel.
„O to nejde, už mám přece jen pár výstav za sebou.“
„Tak o co jde?“
„Zajímalo by mě, jestli přijde.“
„Tebe to ještě nepustilo, co?“ Nebyla to otázka, spíše konstatování. Justin jen zavrtěl hlavou. Povzdechla si.
„Kam vlastně jdeš?“ změnil Justin téma.
„Musíme s Linz odvést děti k Michaelovi, Hunter je bude zase večer hlídat.“
„Můžu jít s tebou? Chtěl bych ty drobečky vidět. Přeci jen už je to nějakou dobu.“
„Jasně, budeme jen rády.“
„Ale Michael s Benem nebydlí na Liberty, pokud vím,“ došlo po chvíli Justinovi.
„Linz je s dětmi u Briana doma, Gus tam má nějaké věci.“ Justin se zarazil. „Neboj, Brian tam není. Ráno se někam vypařil.“
„Vážně?“
„Michael ho hledal, mohl se zbláznit, že ho nemohl nikde najít. A on si přitom někde užívá.“
Justin nevěděl, co odpovědět. Naštěstí ani nemusel, protože právě došli na místo. Melanie zazvonila na zvonek. Vyběhli schody a tam už čekala Lindsay. Poté, co se s Melanií políbily, radostně přivítala i Justina.
„Mami, kdo je to?“ zeptala se malá, pětiletá holčička, jež se schovávala za Lindsay.
„To je strejda Justin,“ objasnila ji Lindsay. „Pamatuješ na Rebecu Jenn?“
„Jistě,“ usmál se Justin. „Bože, když jsem odjížděl, byla ještě v plenkách, a teď je z ní slečna.“
„Můžeme jít?“ otázala se Mel.
„Ano,“ odvětila Lindsay. „Gusi!“
Přiřítil se k nim desetiletý chlapec. Justin si s šokem uvědomil, že se jedná o Brianova syna. Také hodně vyrostl. Ale jeho podoba s otcem byla nezaměnitelná. Tolik mu Briana připomínal.
Gus si Justina změřil zkoumavým pohledem.
„Pozdrav strejdu Justina, Gusi,“ pobídla ho Linz.
„Ahoj,“ pozdravil ho Justin. „Asi už si na mě nepamatuješ.“
„Znám tě,“ prohlásil Gus. Justin se na něj překvapeně podíval. „Z tý knížky.“
„Z jaké knížky?“ nerozuměl mu Justin.
„Z tý tátovi. Pojď, ukážu ti ji.“
Justin se ohlédl po chlapcových matkách, ale ty jen pokrčily rameny. Následoval Guse do ložnice. Po včerejší noci tu nebylo ani památky. Postel byla perfektně ustlaná, jako by tu nikdo nebyl.
Gus otevřel šuplík nočního stolku a vytáhl album v hnědých kožených deskách. Justin věděl, že by se tam Brianovi neměli přehrabovat ve věcech, ale chlapcova slova upoutala jeho pozornost.
„To je ta knížka.“ Gus mu ji podal a Justin ji rozevřel. Upoutal ho nadpis: Justin Taylor – nadaný malíř z Pittsburgu. S úžasem albem listoval a nemohl tomu uvěřit. Brian si schovává všechny články, které o něm napsali.
„Gusi? Justine?“ sháněla se po nich Lindsay. Gus odběhl za ní.
Justin chtěl album vrátit, kam patří, ale zarazil se a položil jej na postel. Všiml si totiž dalších věcí v zásuvce. Něžně pohladil skicu Briana a zvedl ji, spolu s dalšími papíry, přičemž se dotkl něčeho hebkého. Ty papíry byly jeho kresby. Podíval se, o co to při vyndávání kreseb zavadil. Roztřesenými prsty vzal do ruky bílou šálu. I tu si Brian schoval.
Znovu se ozvala Lindsay. Položil šálu opět na své místo. A v tom si všiml poslední věci, kterou zásuvka ukrývala – malé krabičky na šperky. Justin ji vzal něžně do dlaně a otevřel. Sevřelo se mu hrdlo. Byly to jejich snubní prstýnky.
„Justine.“
Lindsay stála vedle něj. Justin k ní vzhlédl a zašeptal:
„On si je nechal.“
„Úžasná výstava, opravdu skvělá,“ chválil ho Ben. Michael byl odměřený a hovoru se neúčastnil.
„Díky,“ poděkoval Justin. „Jsem rád, že jste oba tady, vážně.“
„Jo, nakonec se mi ho podařilo přemluvit.“ Benovi se na tváři promítl spokojený výraz. „Udolal jsem ho s tím, že RJ stejně už bude spát.“
„Vídáte ji často?“
„Většinou tak jednou za měsíc a o prázdninách.“
„A jak jde obchod?“ obrátil se Justin na Michaela.
„Fajn,“ zabrblal.
„Víte co? Skočím pro něco k pití,“ prohlásil náhle Ben. Michael chtěl zaprotestovat, ale Ben mezitím zmizel.
„Myslel jsem, že už jsme se přes tu nevraživost přenesli,“ nadhodil Justin.
„Neměl jsi sem jezdit.“
„Proč? Copak mě ještě po takový době nesnášíš? Vždyť jsem odjel, splnilo se ti to, po čem jsi toužil od prvního dne.“
„Nejde tu o mě!“ rozlítil se Michael. „Tys tu tenkrát nebyl. Odešel jsi a spálil za sebou mosty. Jenže já tu byl. Musel jsem koukat na to, jak se Brian trápí. Ani jednou jsi mu nezavolal. Nedal jsi mu o sobě vědět, ani jsi mu neposlal blbou adresu nebo číslo.“
„Pro mě to taky bylo těžký,“ bránil se Justin. „Myslíš snad, že jsem odjel a zapomněl na něj? Chtěl jsem mu zavolat, hrozně moc, a nejednou jsem to málem udělal. Jenže jsem si vždycky uvědomil, že pak by to bylo ještě horší. Kdybych se mu ozval, nic by to neulehčilo, právě naopak. Tohle byl nejlepší konec.“
„…Je mi velkou ctí, přivítat světoznámého malíře, Justina Taylora!“ ozval se náhle čísi hlas. Justin byl donucen vyjít na pódium, kde měl přednést krátkou řeč. Pořadatel ho s úsměvem postavil před mikrofon.
„Dobrý večer,“ začal Justin. „Jsem rád, že jsem zase tu. Strávil jsem tu celé své dětství a jen díky lidem, kteří mě obklopovali, jsem takový, jaký jsem. Za to, že tu můžu dnes stát, vděčím mnoha lidem, ale nejvíce své matce, která mě povzbuzovala, a hlavně jednomu člověku. Tomu, který mě naučil být správným mužem, který neváhal obětovat své city a který mě naučil milovat. Přál bych si, aby tu ten člověk dnes byl, aby se dozvěděl, jak důležitý pro mě byl a stále je. Protože i když uběhla dlouhá doba, já nezapomněl.“
Justin zhluboka vydechl a sestoupil dolů. Vážně si přál, aby tu Brian byl. Jeho přítomnost byla pro něj to nejdůležitější. Chtěl se vrátit do doby před pěti lety, kdy se měli brát. Občas litoval svého rozhodnutí a představoval si, jaké by to bylo, kdyby zůstal. Jenže on nezůstal.
„Řekni mi, kde je,“ požádal Justin Michaela.
„Co od toho vlastně čekáš?“ povzdechl si Michael.
„Doufal jsem, že dostanu druhou šanci,“ odpověděl mu Justin upřímně.
„Nechci, abys mu zase ublížil.“
„Já taky ne. Napadlo mě, že mě snad vezme zpět.“
„Chceš tu zůstat?“
„Jo,“ potvrdil Justin. „Pokud bude chtít.“
„Hodně tě miloval, víš.“
„Já vím,“ přikývl Justin.
„Nejsem si jistý, jestli už je v pořádku.“
„Jen mi řekni, kde je. Prosím,“ dodal.
„Já to nevím. Někam se ráno ztratil. Tvrdil mi, že si někde užívá, ale nemyslím si, že říkal pravdu.“
„Co tím myslíš?“
„Poznám, když se něco děje,“ odvětil Michael zasmušile. „Jen doufám, že se mýlím.“
„Jak jste to tu zvládli?“ zeptala se Lindsay Huntera, když se ona, Mel, Ben a Michael vrátili.
„Všechno v pohodě. Akorát Gusovi se nějak nechce spát. Nemohl jsem ho k tomu dokopat.“
„Půjdu za ním,“ oznámila Linz své manželce, letmo ji políbila a vydala se nahoru do pokoje dětí.
„Zlatíčko, co se děje? Ty prý nechceš spát,“ zašeptala Gusovi a posadila se k němu na postel.
„Čekal jsem na vás. Vy nikam neodejdete, že ne?“ V jeho dětském hlásku byl znát smutek.
„Ne, nikdo nikam neodejde. Jak jsi na to přišel?“
„Bál jsem se, že byste s mámou mohly odejít jako táta.“
„O čem to mluvíš?“ Nešlo Lindsay na rozum.
„Táta volal.“
„A co říkal?“
„Chtěl se rozloučit.“
„Rozloučit? Zlatíčko, co přesně táta říkal?“
„Říkal, že tu teď nebude, tak ať jsem hodnej a učím se. A že nás má všechny rád.“
Lindsay se snažila pochopit, co ji to tu její syn říká, ale marně. Nechtěla to pochopit. Jen poslouchala a hleděla do prázdna. V hlavě jí běhaly ty samé myšlenky stále dokola: chtěl se rozloučit… říkal, ať jsem hodnej a učím se… nás má všechny rád…
„Mami?“ vytrhl ji z transu synův hlas. Zaraženě se na něj podívala. „Vrátí se táta, že jo?“
„Určitě ano. Teď běž spát, dobře?“
Vtiskla mu pusu na čelo a roztřeseně vstala. Bála se, že ty schody nezvládne. Bylo pro ni obtížné udělat krok.
„Už spí?“ zeptala se Mel s úsměvem, který zmizel hned, jak spatřila Linzin výraz. „Co se stalo?“
Michael a Ben se k ní také starostlivě otočili.
„Jde o Briana.“
Justin vyběhl z koupelny a popadl telefon. Překvapilo ho, že na druhé straně linky je Michael.
„Myslím, že bys to měl vědět,“ začal Michael vážně.
„Co?“
„Gusovi volal Brian.“
„Víš, kde je?“
„Ne, to nevím. Poslyš, on… prý se chtěl rozloučit.“
„Jak rozloučit? Někam jede?“
„Nemyslíme si, že chce někam jet,“ odpověděl Michael.
Justinovi docházela ta slova. Jenže tomu nemohl uvěřit. Brian Kinney a sebevražda? To ne.
„To by přece neudělal,“ popíral Michaelova slova.
„Jednou jsem ho našel se šálou kolem krku, přivázanou k trámu, jen proto, že chtěl zažít nejlepší orgasmus. Mohl tenkrát umřít. Myslíš, že by to neudělal, kdyby se chtěl vážně zabít?“
„Musíme ho najít, slyšíš?!“ téměř zakřičel Justin.
„Jo, to je hezký, ale nikde není. Volal jsem dokonce i do všech hotelů, nemocnic, dokonce i do márnice. Jako by se vypařil. Gus tvrdí, že je ještě jedno místo. Ale žádný Brighton jsem nikde nenašel. V celý zasraný Pennsylvanii není žádnej Brighton.“
´Koupil jsi tenhle palác? ´
´Pro mého prince. ´
Brigton. Jejich venkovské sídlo. Když ho tehdy Brian poprvé požádal o ruku, Justin odmítl. A Brian ho zavezl na venkovský zámeček, který pro ně koupil.
´Řekl jsi, že v tom svým malým, navíc nezajímavým, bytě budeš do tý doby, dokud nebudeš mít venkovský sídlo. Doufal jsem, že by to mohlo být to, o čem jsi snil. ´
´Je to víc než to. ´
„Vím, kde to je,“ řekl Justin do telefonu a aniž čekal na Michaelovu odpověď, zavěsil. Rychle se oblékl a taxíkem zajel k matce, aby si půjčil její auto.
Bál se, že si nevzpomene na cestu, a několikrát skutečně sjel z cesty, ale nakonec to našel. Jen doufal, že tam Brian skutečně je. A že nejede pozdě…
Zazvonil, ale nikdo se neukázal. Zkusil tedy zabrat za kliku a dveře se otevřely. Vešel dovnitř a rozhlédl se. Dům byl vybavený, takže by tu někdo měl být.
„Briane?“ zkusil zavolat. Žádná odezva. Pokračoval dál, ale nikoho nenašel.
Ocitl se na prahu obývacího pokoje. Byl tu drahý nábytek a vyhaslý krb. Chtěl jít dál, ale náhle si všiml něčí ruky, uvolněně položené přes držadlo křesla. Vešel dovnitř.
Brian byl rozvalený v křesle, se sklopenými víčky a pootevřenými ústy. Vedle stála na stolku poloprázdná lahev alkoholu a nějaké prášky.
„Briane!“ vykřikl Justin a rozeběhl se k němu. Brian nereagoval. „Briane!“
„Musíš tak řvát?“ ozval se náhle Brianův zmučený hlas. „Bolí mě hlava.“
„Ty nejsi mrtvý?“
„Očividně ne. Snad tě to nezklame,“ zabručel Brian. Stále měl zavřené oči.
„Bál jsem se, že jsi,“ hlesl Justin.
„Proč bych měl bejt sakra mrtvej?“ Konečně se na Justina podíval.
„Michael mi volal. Myslel si, že se chceš zabít,“ vysvětloval Justin.
Brian se rozesmál.
„To si Mikey vážně myslel?“ Dál se smál. Justin na něj jen zmateně hleděl. Když přestal, pokračoval: „Doopravdy si myslíte, že jsem takovej kretén, abych se chtěl zabít?“
„Volal jsi Gusovi a chtěl se rozloučit,“ odvětil Justin.
„Jo, to jsem chtěl. Na Kostarice se koná jedna taková akcička, chtěl jsem tam jet. Bylo by ovšem nezdvořilé odjet bez rozloučení, tak jsem mu alespoň zavolal.“
Tak takhle to bylo. Všichni se o něj strachovali, jestli nepáchá sebevraždu, a on přitom chtěl letět na Kostariku.
„Kdy odjíždíš?“ otázal se Justin.
„Zítra ve dvě. A ty?“
„Nevím, to záleží…“
„Na čem?“
„Nepřijel jsem kvůli výstavě. Vlastně to byla spíš jenom zástěrka. Snad každý den po celé ty roky jsem měl chuť nasednout na letadlo a odletět do Pittsburghu, ale nikdy jsem nenašel odvahu. Nebyl jsem si jistý, jestli mě pořád ještě budeš chtít. Když mi přišla nabídka, jestli nechci vystavovat v centru, bral jsem to jako znamení.“
Brian si ho měřil nevyzpytatelným pohledem. Justin sklopil oči, byl nervózní z toho, co Brian odpoví na to, co se mu chystá říci.
„Hlavní důvod, proč jsem přijel, jsi ty. Nevěděl jsem, jestli se se mnou budeš chtít setkat, ale musel jsem tě alespoň vidět. A když jsi mě v noci objal, chtěl jsem, aby to tak zůstalo navždy.“
„Ale ráno jsi byl pryč,“ přerušil ho Brian.
„Musel jsem chystat výstavu. Musel jsem odejít, i když jsem nechtěl.“
„Nechtěl?“
„Ani náhodou,“ usmál se Justin a pohlédl mu od očí. „Nechci udělat stejnou chybu dvakrát.“
„Kdybys to neudělal, nebyl bys slavný,“ namítl Brian.
„To je mi jedno.“
„Ale nebylo by. Kdybys tenkrát zůstal, vrtalo by ti hlavou, jestli jsi neměl jet.“
Brian vstal a postavil se před Justina. Zlehka ho pohladil po tváři, přičemž se svýma očima vpíjel do těch jeho. Justin pootevřel rty. Brianův pohled okamžitě sjel k nim. Díval se střídavě na ně a střídavě do Justinových očí. Poté se svými rty přiblížil k Justinovým a políbil ho.
„Jak sis mohl myslet, že bych tě nechtěl?“ zašeptal. „Já tě vždycky budu chtít.“
„Řekni, abych nikam nejezdil,“ požádal ho Justin.
„A co tvoje kariéra?“
„Lidi už mě znaj, můžu malovat kdekoli.“
„Víš, že jsem tě nikdy nechtěl brzdit. Vždycky jsem chtěl, aby ses rozhodoval sám za sebe.“
„A já častokrát chtěl, abys mě zastavil. No tak, řekni to, prosím.“
„Nejezdi,“ řekl ochraptěle a bylo vidět, že to myslí vážně. Justin se usmál a znovu ho políbil.
„Víš, že tady jsme to spolu dělali i tenkrát?“ Justin ležel na břiše a opíral se o lokty. Brian byl na zádech, hlavu natočenou k Justinovi. Jen co zavolali Michaelovi, že je Brian v pořádku, rychle se pustili do dohánění ztraceného času.
„Jo, a nejenom tady.“ Na tváři se mu objevil smyslný úsměv. „Těžko bys tu našel místo, kde jsme to nedělali.“
„Proč sis to tu nechal?“
„Nenašel jsem kupce.“
„Tomu nevěřím. Nikdo nechtěl koupit tenhle pohádkovej palác?“
„Zjevně.“
„Víš, něco jsem našel u tebe doma. Bylo to v šuplíku u postele,“ začal Justin opatrně. Brian se zarazil.
„Hrabal ses mi ve věcech?“
„Neudělal jsem to schválně. Našel jsem to náhodou. Promiň.“
„To je jedno,“ vzdychl Brian a zadíval se do stropu.
„Nechal sis všechno, dokonce i ty prstýnky.“
„Asi jsem doufal, že by se mohly hodit. Kdybys chtěl, kdybys mě pořád miloval.“
Dřív by něco takového nepřiznal, ale Justin ho změnil.
Justin se naklonil nad něj a přinutil ho podívat se mu do očí.
„Miluju tě od první noci, myslíš, že pár let to změní?“
Brian si přitáhl jeho obličej a láskyplně přitiskl své rty na jeho.
„Miluju tě.“
„Kde jsi, ksakru, byl?“ rozlítil se Michael na Briana, sotva ho spatřil pod schodištěm v Babylonu. Ale jeho vztek vystřídal údiv, když uviděl, kdo s jeho nejlepším přítelem je.
„Vy dva jste tu spolu?“ podivil se Ted.
„Vážně dobrý postřeh, Tede,“ ušklíbl se Brian. Objal Justina kolem pasu a přitáhl si ho k sobě, aby ho mohl políbit.
„Takže ty neodjíždíš?“ vyptával se Emmett Justina.
„Ne.“ Justinův široký úsměv byl naplněn štěstím a bylo jasné, proč mu Debbie říká Sluníčko. „Jen tak se mě nezbavíte.“
„Božínku, to je úžasný,“ zajásal Emmett a radostně je objal.
„Bene?“ Michael zvedl telefon. „Za chvíli jsem doma… Taky tě miluju.“
Obrátil se na své přátele.
„Jestli mě omluvíte, budu muset domů. A s tebou,“ namířil prstem na Briana, „si to ještě vyřídím.“
„Jen běž plnit manželské povinnosti, Mikey, budu čekat,“ zasmál se Brian.
Michael odešel a zůstali jen Brian, Justin, Emmett, Ted a Blake.
„Nechceš si zatancovat?“ otočil se Brian na Justina. Justin s úsměvem přikývl.
„A věděl bych, co můžeme dělat potom.“
Na Brianově tváři se usadil hříšný úsměv. Spolu zmizeli na parketě.
„Taky bych si zatancoval,“ nadhodil Blake.
Ted se nejistě ohlédl po Emmettovi. Nechtěl ho nechávat samotného.
„Jen běžte,“ pobídl je Emmett mávnutím ruky. „Já se zabavím.“
Když však opravdu osaměl, přepadl ho smutek. Všichni už byli zadaní. Dokonce i Brian Kinney. Už se mu nechtělo tančit. Babylon byl náhle tísnivý. Emmett odešel, připraven strávit zbytek večera koukáním na staré filmy. Náhle mu zazvonil telefon.
„Emmette?“
Neslyšel ten hlas už celé věky, ale byl si téměř jistý, že je to on.
„Drew?“
„Ano,“ potvrdil Drew Boyd.
„Já… Co…?“
„Je mi jedenadvacet.“
Komentáře
Přehled komentářů
to bolo krásne...taký koniec by sa mi moc páčil :D
Saskya - :))
15. 1. 2012 11:37
veľmi pekná poviedka :)
Brian a Justin úžasní ako vždy... a ostatní samozrejme tiež :)
Justinka - Dokonalá povídka!
12. 12. 2011 21:21
Co víc říct? Dlouho jsem se tak nepobavila nad českou povídkou z QaF. Opravdu dobře napsané. Líbilo se mi, že tam byli všichni a ne jen Justin a Brian a charaktery jsi vystihla myslím moc dobře. Opravdu mě mrzelo, že na Drewovy narozeniny nedošlo a to nemluvím o konci samotném!
Eressie - skvelé!!
3. 10. 2011 17:48
kebyže raz nakrútili pokračovanie, chcela by som, aby bolo v takom duchu, v akom si ty napísala toto úžasné pokračovanie :-) Brian a Justin konečne a definitívne spolu, Justinova nehynúca láska, Brian dávajúci najavo svoje city a emócie,.. a tiež sa mi páčilo, že si nezabudla ani na Emmetta (zlatíčko moje :D) proste tlieskam ;-)
Tsuki - Marvelous!
21. 7. 2011 20:02
Ahoj, škoda, že nepíšeš víc povídek. Když Queer as Folk skončilo, bylo mi trochu líto, že se nekonal žádný happyend, ale je mi jasný, že jinak to nešlo. A pořád jsem si představovala, jak by to mohlo pokračovat. Pět let je sice dlouhá doba, ale jinak jsem ti neskonale vděčná za to, že jsi to nějak dokončila. Sním o tom pořád :D Nejlepší by bylo rozvést to jako kapitolovku, a udělat to trochu "nechutně romantickým" ale zachovat Brianovu povahu. Vážně mi chybí něco nechutně sladkýho se šťastným koncem. Kdybys někdy ještě něco psala nebo máš jiný stránky, dej mi prosím vědět na Shin.Tsuki@seznam.cz Díky Moc
Magenta - Moc díky :)
16. 8. 2011 16:19
Jsem ráda, že se povídka líbí. Teď mám rozepsanou jednu kapitolovku, ale problém je, že neustále měním začátky, takže to zatím nemůžu přidat. Ale koncem srpna ji sem asi dám, budu doufat, že se bude taky líbit ;)
Kikina - Bože!
21. 7. 2011 21:12
Krásný, nemám slov, charaktery zachovaný, uplně jak ze seriálu, vtipný prostě naprosto užasný! škoda, že nepíš víc povídek..:))
keishatko - kawaii