Jak jsem poznal facebook
JAK JSEM POZNAL FACEBOOK
Sociální síť. Chatování. Profil na pochybnejch stránkách. To všechno frčelo, když jsem vyrůstal. Spolužáci na střední a možná už na základce byli zblblí z xchatu, lidé.cz nebo líbímseti. Mě to nikdy nechytlo. Říkal jsem si, jak je to možný, že někdo dovede sedět celej večer u počítače, balit po netu holky, který zná jen přes profil na hloupý stránce a myslí si, že toho člověka zná dobře. Na xchat jsem zašel jednou. Bylo mi asi šestnáct a chtěl jsem si z někoho udělat dobrej den. Vlezl jsem tam do místnosti „Honění“, ale odcházel jsem záhy, co tam nějakej borec psal, že si právě ždíme biskupa. Tohle mi bohatě stačilo, abych si o tomto druhu zábavy a krácení volnýho času udělal vlastní, poněkud nevybíravej názor. A už vůbec jsem nechápal, jak si někdo může na těchto stránkách zveřejnit svoje fotky.
Není to tak dávno, snad rok a půl, co brácha přišel domů s tím, že si založil nějakej facebook. Prej, že to hrozně letí a bejt tam je in. On byl ještě na střední a já už v Kauflandu. Jestli si o tom holky z bráchovy třídy povídaly o přestávkách, pak se nedivím, že ho vtáhly do světa facebooku. U nás v Kaufu se lidi bavili tak maximálně vo rohlících a vekách v akci, sem tam přišel důchodce žebrat o mražený kachny nebo Ambrosius Gold za čtyři padesát. Není tedy divu, že o nějakým facebooku jsem poprvý slyšel právě od bráchy a že mě to vůbec nezajímalo.
Jenže tohle je fenomén, co s rozlezl jak plíseň v koupelně. To jsem takhle jednou přišel z práce domů, doma nuda, na netu nuda, a vzpomněl jsem si na ten facebook. A že to zkusím, vždyť o nic nejde, zrušit se to dá vždycky. Ze začátku jsem z toho byl zmatenej. Neměl jsem potuchu, co je to zeď, status nebo tlačítko „líbí se mi“. Prostě jsem před sebou viděl internetovou stránku, kde si pár lidí, většinou spolužáků z gymplu, co mi potvrdili přátelství, píše nějaký vzkazy. Moje odmítavý stanovisko pokračovalo, ale jak mi časem přibývali přátelé, zjistil jsem, že to může bejt i věc užitečná. Že aspoň poznám, co dělaj někteří lidi, který jsem mrdy dlouho neviděl. A už to bylo v prdeli. Už nebylo cesty zpět.
Ještě dnes si pamatuju svůj první status. Ten jsem napsal den poté, co jsem se kurevsky zbořil na Majálesu, jak jinak. Postupem času jsem si ten facebook oblíbil a psal jsem tam denně snad čtyři statusy, většinou typu emo. Dělal jsem přesně to, za co bych teď ty lidi nejraději kopal. Zeď zaspamovaná pičovinama emo charakteru, který vedou maximálně k tomu, že si o vás budou ostatní myslet, že jste vadní. Ale já jsem brzo zjistil, že tohle k ničemu není. Když status, tak ať se lidi pobavěj. Sranda musí bejt i kdyby fotra věšeli a matka utekla s komediantama.
Jak už člověk na facebooku dospěje do fáze, kdy má 154 přátel, z toho ho dobrá čtvrtina nezdraví a s další čtvrtinou se viděl jednou v hospodě, tak už si říká, jestli tohle „přátelství“ má cenu. Když už je to tak zlý, že člověk by si nejraději z přátel smazal lidi, který sice zná, ale nesnese jejich emo statusy o lásce (no offense Hugo, to není o tobě) a jiný podobný kydy, tak už vlastně celej facebook postrádá onen původní smysl kontaktu s lidma, který jsem dlouho neviděl.
Facebook není na hovno, to jen lidi v něm. Je to fenomén, kterej sice hejbe světem, ale časem upadne. Dávám facebooku rok, maximálně dva, abych parafrázoval (to slovíčko neznám, tak snad ho používám dobře) Jindřicha Krause ze seriálu Pelíšky. A vidíte, dnes je na facebooku tolik lidí, až to není hezký. Kdo tam není jakoby nebyl. Takže nakonec i já sdílím s ostatníma svoje fotky, čemuž jsem se v dobách chatu bránil. I já občas informuju lidi o tom, že zrovna žeru svíčkovou s osmi knedlama. I já tohle používám, abych sem vkládal svoje trapný povídky, který zajímaj jenom hrstku lidí. Ale hlavně a především udržuju kontakt, nebo aspoň mám povědomí o tom, co dělají moji spolužáci ze základky, gymplu nebo Akademie. Vím, jestli se koná (a jako že se nekoná, protože jste všichni líní nebo moc chytří, když máte starosti s výškou, kam jste se dostali a já ne) slučák a kdy případně bude. A vo tom to je!