Jak jsem šel na Harryho Pottera
JAK JSEM ŠEL NA HARRYHO POTTERA
Harry Potter. Kultovní série filmů a knížek, která mě ale vůbec nechytla už jen proto, že nečtu a filmy moc nesleduju. Takže když se lidi v mým okolí, a jako že jich bylo asi tolik jako mých vzpomínek na den, kdy jsem přespal u Lídlu, bavili o tomto kultu, radši jsem držel hubu nebo jsem rovnou řekl, že mě to nějak nebere.
O to víc mě překvapilo, když mi kamarád Zbyňa v jednou neděli zavolal, jestli bych nešel právě na Harryho Pottera. Se slovy, že jsem neviděl ani jeden díl, jsem řekl, že teda nakonec půjdu. Vstupenku jsem si měl zamluvit přes net, protože ty chujové z kina si snad mysleli, že bude plnej dům a vo vstupenky se všichni servou jak důchodci o poslední Ambrosius Gold v plechovce za 4,50. Že tomu tak asi nebylo, to zmíním později. No, každopádně jsem si, dle kamarádových instrukcí, zamluvil řadu
Dlouho jsem váhal, jestli mám jít. V sobotu, kdy se představení konalo, jsem si dokonce chtěl rezervaci zrušit, protože dát kilo za žánr, kterej mě vůbec nechytil, je asi jako zaplatit v hospodě za jídlo, který mi nechutná. Ale řekl jsem si, že jsem to slíbil, že se mnou počítaj a že jsem kluky hrozně dlouho (celej týden!) neviděl. Tak jsem se ustrojil, nageloval vlasy (co když v kině někoho potkám) a šel jsem.
To jsem takhle přišel před kino, lidí jak ve frontě na Lenina, k tomu kosa jak v ruským filmu. A kámoši nikde. A to mi říkali, abych tam byl půl hodiny předem, abych si mohl vyzvednout lístek. No, trvalo mi asi dvacet minut, než jsem pochopil, že oni si lístky mohli vyzvednout už dřív, a tak jsem se zařadil do fronty. Bylo tam víc děcek než na srazu všech mateřských školek z okresu, takže jsem si říkal, že buď je ten film určenej dětem a nebo že stojím omylem ve frontě na Pokémony ve filmu. Když se na mě dostala řada a já konečně šel k okýnku a zaplatil jsem, navíc jsem ještě nahlas řekl číslo řady a svoje jméno, aby tam ta hajzlbába věděla, že to mám rezervovaný, nestačil jsem se divit. Posadili mě vo řadu níž. Čuměl jsem na to jak spiderman na biolit a říkal jsem si, že to teda bude zážitek a že takhle oddělenej budu vypadat jak lofas, kterej chodí do kina sám.
Dobrou dvacetiminutovku jsem pak venku s obavami čekal na kámoše (a kámošku, aby si Janča nemyslela, že na ni zapomínám). No, dorazili tradičně na čas, k tomu si šli ještě něco koupit, aby během filmu neměli hlad. Já výjimečně nic, protože už tak jsem uvalil stovku za lístek a pak jsem chtěl jít někam na jídlo. Toho jsem ale později litoval, protože jak tam všici žrali ty nezdravý dobroty, tak jsem dostával hlad jak polská výprava.
Vzhledem k tomu, že kamarádi přišli akorát na čas, kupovali si něco na jídlo, dávali jsme si věci do šatny a ještě chvilku kecali, přišli jsme o tu nejlepší část představení – o reklamy. Ne, že bych reklamy nějak obdivoval, ale v porovnání s filmem byly to nejlepší. Můj zážitek byl umocněnej i tím, že vedle mě místo mejch kamarádů seděla taková škaredá tlustá baba a k tomu jsem měl hlad. Co dodat, nudil jsem se jak Schwarzenberg ve sněmovně při projevu socdemáckých ministrů. No, byla to pičovina jak cyp. Chvílemi jsem usínal, jindy myslel na to, až si po kině někam sednem a já si dám točený pivko a něco k jídlu, občas jsem zapřemejšlel, jak by asi herečka tý Hermíny, nebo jak se ta borka jmenovala, vypadala nahoře bez a velmi často jsem nechápal, čemu že se tam půlka kina (takže vlastně celý kino, protože bylo plný jen z půlky) smála. Když mi pak kámoš po představení řekl, že to s tím smíchem taky nechápal a že se jenom smál s davem, přišlo mi to celkem úsměvný a výstižný.
Jakmile film skončil, tak jsme se shodli, že to byla kokotina, ale že dvojka bude lepší. Já, protože jsem nechápal souvislosti a nevěděl jsem proč a vo co tam vlastně jde, jsem usoudil, že na dvojku asi nepůjdu. Hlavně mi šlo vo to vidět zas ty fajn lidi a nějaký kino je vedlejší. Ale vžít se do fanouška Harryho Pottera a jeho filmů, tak jsem z celého představení smutnej a zklamanej jak cigán s vozíkem plným šrotu před zavřenou sběrnou. Žádná akce, samá nuda, kecy, no prostě šulinovina na entou.
Na druhou stranu chápu, že někdo může mít opačnej názor. Jak říkám, mě toto nechytlo a nebavilo mě to, protože podobnej žánr není mým šálkem čaje (tedy, mou sklenicí piva, abych byl přesnej). Šlo mi hlavně o to, vidět zase starý známý lidi. A vo tom to je!