Jak jsem naložil s rodinným bohatstvím
JAK JSEM NALOŽIL S RODINNÝM BOHATSTVÍM
Snad v každý rodině existuje něco jako rodinný bohatství. Něco, co se předává z generace na generaci a co má větší cenu než šatník Huga Bosse. Ve většině rodin je to nějakej nábytek, starej porcelán, zlatý zuby po dědečkovi nebo parohy z jelena, kterýho nějakej prapředek srazil autem a všude se chvástá, jak ho hrdinně skolil. U nás v rodině to vedle nějakýho toho broušeného skla a pokreslenejch hrnků, který pamatujou snad ještě Marii Terezii a když ne tu, tak aspoň Franze Josefa, byla slivovice.
V naší rodině je to zajímavý. Máma je sice dcera řezníka, ale jitrnice nebo jelítka vůbec nejí, a celá rodina z máminy strany, ač pochází z Moravy a má zde svý kořeny, skoro vůbec nepije slivovici. Naopak táta, kterej má s Moravou společný jenom tolik, že se sem přiženil, na slivovici nedá dopustit. A na pivo pochopitelně taky. I když, třeba takovýho Šeráka považuje za patok všech patoků a z piv vařených na Moravě uznává snad jen Radegast. A tohle mám trochu po něm, možná tady hledat příčiny toho, proč raději piju Svijany nebo Géčko, který půlka národa upřímně nesnáší. Ale to jsem trochu odbočil. Přes všechno tohleto děda z máminy strany občas pálil slivovici. Ale ne jak my, že ji vypálil, za rok vypil a další rok pálil novou. Buď ji někomu dal a nebo, jako v tomto případě rodinnýho „stříbra“, si ji nechal nerozdělanou a čekal, až nastane ta příležitost, při který ji bude moci vypít.
Pravdou ale je, že ta kořalka přežila všechno a že příležitostí na vypití bylo víc než dost. No, ono se není co divit, když ji vypálil někdy v roce 1973, tedy v tom roce, kdy se dostavěl náš současnej barák. Během toho bylo v rodině asi pět svateb, oslavy životních jubileí, narození vnoučat a tak bych mohl pokračovat dál. Na druhou stranu, pokud by chtěl otvírat kořalku jenom proto, že se narodilo něco tak bezvýznamnýho jako já, přišla by celá ta práce a ty roky úplně vniveč.
Poté, co se přiženil k nám do rodiny táta, zůstala slivovice v babiččině bytě schovaná, aby náhodou tátu nenapadlo zkoušet ji ochutnat. Roky plynuly, kořalka přežila dědu o jedenáct let a babičku o roky dva. A protože byla součástí dědictví, sice jen neformálně, ale to je jedno, tak jsem se jí ujal s tím, že ji budu opatrovat a vypiju ji někdy až mi bude moc let. A dal jsem ji do našeho mini baru v obýváku.
To jsem jednou takhle přišel, není to tak dávno, něco přes půlrok, a koukám, že láhev má novej špunt a je z ní upito. Bylo mi jasný, že to je tátova práce. Dozvěděl jsem se, že „ten špunt byl na hovno, začal uhvívat, to víš, skoro čtyřicet let je skoro čtyřicet let, tak jsem ho musel vyměnit a při tý příležitosti jsem ochutnal“. Říkal jsem si, že to je opravdu fajn, rodinnej poklad přežil dědu o jedenáct let, ale táta to nevydržel ani půl roku a musel ji ochutnat.
Jenže vono to asi s tím rodinným pokladem nebude tak horký. Tou dobou už jsem měli s borcama a roštěnkama z Akademie naplánovanou chatu na víkend a že se ožereme a bude sranda. Tak jsem se zeptal, jestli si tu kořalku můžu vzít. Máma mě odkázala na tátu, protože to nepije, tátovi kořalka vůbec nechutnala, a tak mě odkázal na mámu, ať se zeptám jí. A tak pořád dokola. Říkám, co se s tím budu srát, prostě si ji vezmu, ať děcka viděj, že nejsem škrt. Bohatství nebohatství, jednou se stejně vypít musela. A když nikomu nechutná, tak proč si ji chránit, že jo. No, upřímně, nebyl to dobrej nápad brát ji sebou. A už vůbec nebyl dobrej nápad dávat to hned na rozjezd, ale řekl jsem si, že to je to nejstarší, co na chatě je, že bysme té kořalce měli vykat, jak tehdy správně poznamenal Lukes, a že ji musí ochutnat každej.
Taky ji každej ochutnal. Ale byl to panák a dost. Za těch třicet sedm let se snad veškerá chuť ovoce vypařila a zůstal jenom líh. Všichni si po prvním panáku dali s chlastem pauzu tak půl hodiny, aby ta hnusná chuť co nejdřív zmizla. Tohle že je ta rodinná cennost? No ty vole, to je teda reprezentace. Kamarád se potom ještě půl hodiny klepal a na rovinu mi řekl, že pil hodně slivovic, ale tahle je ta daleko nejhnusnější. No, upřímnej chlapec. Když jsem pak chtěl dát druhý kolo s tím, že je to sice humus, ale přece to tady nevyliju nebo nenechám, když to má skoro čtyřicet let, nikdo už nechtěl. Teda, skoro nikdo. Kámoška Kikina si sice ještě asi panáka dala, ale nakonec jsme na celou flašku zbyli jenom já a Radim, kterýmu jako jedinýmu tohle asi opravdu chutnalo. Taky jsme potom my dva byli daleko nejopilejší z celého osazenstva a pokaždé, když jsme vešli do místnosti, táhl se za náma takovej zvláštní odér té slivovice. Vono nám tím snad načuchlo i oblečení, jaká to byla síla. Tak skončila teda kořalka, která měla zůstat v rodinný truhle. Možná je ale dobře, že jsme ji vypili, protože ani nechci vědět, co by s ní udělalo dalších třicet nebo čtyřicet let.
Na její „místo“ se tak posunula tátova hruška z roku 2000, nejarchivnější kousek, kterej táta doma má. O téhle říká, že ji rozdělá, až budu mít svatbu. Chudák táta, asi netuší, že s takovou ji buď nerozdělá vůbec, nebo ji bude rozdělávat plesnivou někdy za padesát let. Z toho plyne ponaučení, že kořalka když je, tak se má vypít a ne se archivovat a tvrdit, že se flaška rozdělá až když …. A vo tom to je!