Jak jsem dělal v Kauflandu
JAK JSEM DĚLAL V KAUFLANDU
Vejška v tahu. Co dál? Celej život mě bavila angličtina, ač to na gymplu tak nevypadalo, zvlášť v konverzaci s Flekem (zasvěcení ví). A v Šumperku bylo jediný místo, kde bych si mohl angličtinu procvičit a zdokonalit. Akademie Jana Ámose Komenského. Jenže ta stála osmnáct táců. A protože mi naši kolegiálně a velmi ochotně sdělili, že mi na to nedaj, přestože chtěli, abych tam šel, musel jsem překonat svou lenost a nechuť k práci a vyrazil jsem hledat brigádu.
Inzerát na městě hlásal, že se přijme brigádník do Kauflandu na pečivo. Říkal jsem si, že to je práce pro vola, takže když tam budu brát tři litry za měsíc, tak za půl roku mám na školu vyděláno. A ono by to tak skutečně bylo, kdybych první vejplatu neprochlastal. Nakonec jsem tam dělal ještě vo měsíc dýl.
A přitom k tomu nemuselo dojít. Byl jsem se tam ptát, jestli to platí, a odkázali mě na vedoucí pekárny. Že si to s ní mám domluvit a budu jejich zaměstnancem. Místo bylo zabraný a já se, možná trochu škodolibě, zaradoval, že nebudu muset k pečivu někomu dělat šulina. Ale co čert nechtěl, v neděli večer se mi ozvali, abych nastoupil, že jim to ta baba vodřekla nebo co. Tak jsem musel.
Vstávat ráno ve čtyři byl docela šok. Zlatá vejška, kde jsem na vlak vstával o hodinu později. Před Kauflandem se mě ujala slečna Klímová, tedy Dita, která už byla v oboru nějak tak zběhlá a věděla, co a jak, co kam patří, co může a nesmí dělat. A všechno mi vysvětlila. Jenom se naučit rozpoznat pečivo a bylo to. Na hovno bylo, že jsem šel hned první den k doktorovi, a to na devět. A právě do devíti jsem měl dělat. Když jsem to říkal vedoucí úseku koloniálu, která měla pečivo tak nějak v rajónu, dělala na mě xichty jak zhulenej šimpanz a dala mi přednášku vo pracovní morálce a takový ty výchovný kecy k tomu. Zabrblal jsem si pro sebe cosi o prdeli a neřešil to. Však co, časem tomu přijdu na kloub, nejsem přece piča.
První tejden byl ale docela složitej. Člověk je novej, nikoho nezná a Dita, která tam nade mnou držela ochranou ruku, chodila normálně do školy, takže koncem tejdne už jsem tam byl sám. Sám a zmatenej. To jsem si myslel, že nemůže bejt hůř. Hlavně, když v pátek přivezli plnou prdel rohlíků, lidi žrali jak polská výprava a ve skaldu se zaměstnanci mezi sebou běžně hádali jak dvě babky vo poslední jogurt za dvě padesát. Prostě chaos. Počítal jsem hodiny, tejdny, měsíce a pomalu, ale jistě jsem získával averzi na užvaněný babky, smradlavý dědky a lidi, který se šli do Kauflandu jenom vyřvat na zaměstnancích a buzerovat je kvůli tomu, že nemaj mražený kachny. Jako bych mohl za to, že mražený kachny o Vánocích prostě můžou nebejt.
Pomalu jsem si tam zvykal, do noty jsem si padl s řidičem Standou a všema skladníkama, kteří v Kauflandu dělali. Pohodoví kluci, na rozdíl vod těch nahoře. Ředitel se občas choval jako by měl krámy a Beer, dřív vedoucí snad potravin nebo čeho, dnes hrdej ředitel, je čurák tak nějak od přírody. Naštěstí už jsem byl tak zběhlej, že každý ráno jsem byl hotovej hodně brzo a měl času jak Quasimodo při dámský volence, než dovezli druhou várku. To když nebyly akce. Když byly, tak mi řidič pomáhal, ale i tak jsme to zvládali poměrně rychle.
Vánoce byly docela v klidu, i když jsem pracoval. Na Štědrej den a Silvestra jsem si takticky vzal volno a ať se tam z toho třeba vomrdaj, já chtěl mít aspoň jednou klid. Velikonoce byly daleko horší. Jednak jsem už dychtivě očekával konec svojí mise, kterej jsem si stanovil na poslední pátek v květnu. Ale hlavně to bylo asi dva týdny poté, co v pekárně jako řidič skončil Standa a ten novej byl těžce zmatenej. Takže se kolikrát stalo, že přijel pozdě. No a odsral jsem to já, když bylo čtvrt hodiny do votvíračky a rohlíky nikde. Ředitel byl nasranej jak žumpa, ale chtít sypat rohlíky bez rohlíků, to je jako sex bezrukýho bez baby.
Jindy, zajímavé je, že problémy přišly až když jsem měl končit, si ředitel vymyslel, že bude počítat každej rohlík, jestli si pekárna s Kaufem nevytírá řiť. A já jak piča jsem mu v tom měl pomáhat a ještě to stíhat dávat do regálů. Když jsem to nakonec stihl, byl jsem na sebe pyšnej jak bezrukej na hajzlu. Poslední kapkou bylo, když mi ředitel zakázal nosit kraťasy. Prostě se „pane kolego u nás kraťasy nenosí, takže si příště vemte dlouhé kalhoty“, čímž mě teda řádně nasral. Já, člověk, co jde na jaře v pět stupních nad nulou ven v kraťasech, tohle prostě bere jako urážku svojí hrdosti a svýho přesvědčení. V duchu jsem ho poslal do tý nejchlupatější prdele co existuje a už jsem se těšil na konec.
Poslední týden jsem pro změnu zaučoval já, takže jsem si snad poprvý nepřipadal jako to nejspodnější hovno, který každej vyšlápne. Vzpomněl jsem si na Ditu a na všechny fígle, který mě učila, když jsem nastupoval já. Konec se ale blížil a já jsem z toho byl nadšenej jak Remek ze skafandru. Když nastal pátek 29.května 2009, bylo vymalováno. Moje služba na vlastní žádost skončila. Měl jsem na školu a to mi stačilo. Z celého Kauflandu jsem už měl osypky. Žádný nashledanou, raději sbohem a už nikdy víc.
Z odstupem času to beru jako zkušenost, která mi do života dala jedno ponaučení – rukama fakt dělat nechci. Vyzkoušel jsem si to a to mi stačilo. Ono se říká, že člověk musí zkusit všechno. Nebo skoro všechno. A podle toho, co mu vyhovuje, by se měl řídit. Já díky práci v Kauflandu tuhle zkušenost už mám. A vo tom to je!