Jak jsem s partou předvánočně chlastal
JAK JSEM S PARTOU PŘEDVÁNOČNĚ CHLASTAL
Blíží se Vánoce. Svátky klidu a míru, kdy se i největší ochlastové vrací domů, mají-li kam, a kdy snad každýho, kromě našich pitomých jednoduchých sousedů, pohltí ta pohodová vánoční nálada a kdy se v každým civilizovaným člověkovi naplno rozhoří ten plamen, kterej po celej rok jen tak lehce plápolá. No, dost nostalgie. Pro mě předvánoční čas znamená stres. Ne stres v plným slova smyslu, mě rozhodí spíš drahý pivo než nenakoupený dárky, beztak každýmu dávám flašku, ale stres z toho blbého počasí, který jsem sice jako děcko miloval, ale teď mě sere. Všude zima, sníh, prostě na hovno. Ani to pivo nechutná tak dobře, jak když je třicet ve stínu a člověk jde po dlouhým dnu s kamarádama na pár kousků do hospody.
Pro mě a pár dalších lidí z takový tý naší party znamená předvánoční čas, respektive poslední pátek před Štědrým dnem, jít do hospody a pořádně se zrubat. Ať si játra nemyslej, že když jsou Vánoce, že je budeme šetřit. Naopak, trénovat se musí, hlavně na Silvestra. Tuhle tradici vymysleli kluci kdysi dávno, ještě když jsem je neznal, protože jeden z nich zapíjel řidičák a brácha se tam tak vožral, že doblil celej hajzl a strávil tam hezkejch pár hodin. To bylo asi v roce 2008, protože jsem ještě dělal v Kauflandu. Loni se historie neopakovala, protože jsme sice šli na pár kousků, ale byli jsme tak mírně v náladě. Nic drastického. A navíc jsme ani nebyli všichni.
Proto jsme si letos řekli, že to napravíme. No jo, jenže my jsme si to sice řekli, ale pěkně pozdě. Vzhledem k tomu, že Štědrej den připadá na pátek a že týden předtím maj snad všechny firmy v okolí večírky a některý tuhle dobu už i končej, nebylo zrovna na místě, když jsem byl zamlouvat stůl na pátek až v pondělí. Všechny dobrý hospody byly zabraný. Maják měl plno vod listopadu, k Řekovi ani nemělo smysl chodit, tam je plno celej rok, moje oblíbená mexická Red Rat měla taky plno, Koruna taky, dokonce i nedávno objevenej Postilión hlásil plnej stav. A tak jsem chtě nechtě musel porušit slib, kterej jsem si dal, a zašel na Farao. Jestli se ptáte jakej slib, tak ten, že už tam nevkročím. Dvakrát nás tam vzali na hůl, nemluvě o těch nechutnejch praktikách, jaký tam prováděj. Poprvý, to nám majitel, takovej Helmut, příjemnej, ale hajzl až to práská vratama, nám přinesl místo Becherovky nějakej pajcovanej humus se slovy, že je to Becherovka od Černý Hory. A že je to zadarmo první flaška, taková ochutnávka. No, blbě nám, nebo aspoň mně, po tom bylo solidně, nemluvě o tom, že jsme tu flašku zdarma platili. No a podruhý, to jsme si objednali třikrát pizzu, ten zmrd ji přinesl čtyřikrát, a po upozornění řekl, že je na něj a ještě si osminku vzal. Asi vám nemusím říkat, že ve finále jsme to opět platili. Ale tentokrát touha se vožrat zvítězila nad morálníma principama a stůl jsem tam zamluvil pro deset lidí.
Jako první jsme tam přišli já a Rudy, kterej už hezky dlouho mrznul v Šumperku, a tak jsem se nabídl, že aby nemrznul ještě dýl, půjdu o půl hodinky dřív a že budem v hospodě první. A dali jsme si čtrnáctku, na kterou se těšíme celej rok pomalu. To, že jsme vlastně těma našema pivkama dorazili sud a že rezervní nebyl, jenom dokazuje, jak to tam ten Helmut vede. Díky bohu tam ale ten večer zrovna nebyl, takže se žádný hajzloviny nekonaly. Když jsme se začali všichni slejzat, začala bejt nehorázná prdel. Jako vždycky, když se nás takhle sejde víc. Parta skoro stejná jako v garáži, akorát tam byly navíc dvě holky, což mě osobně ale vůbec nevadilo, aspoň bylo na co se koukat. Akorát z nás teda musely dost nechápat. Náš specificky nechutnej a sprostej humor, umocněnej tím, že proti všem předpokladům dorazil i Hugo, a kde je Hugo, tam se vedou kecy o teplouších, homosexuální narážky a gay chování, nebyl asi to pravý ořechový pro holku, která tam přišla vlastně náhodou a z celého osazenstva znala jenom dva lidi. Se vlastně ani nedivím, že odešla jako první. Holt, není trénovaná, ale kunda to byla že by se jeden posral.
Když jsme po nekonečnejch asi šesti rundách panáků a přibližně stejným počtu piv opouštěli Farao a odcházeli na Déčko za neustálého zpívání hlavního motivu písně Přátelé zeleného údolí, už jsem byl dost nakalenej. A chtělo se mi chcát, tak jsem naproti divadlu označkoval nějakej barák. Na Déčku jsme byli asi pět minut, protože tam bylo lidí jak ve frontě na Lenina. Takže jsme odešli směr Popelka, kde tenhle parádní večer pomalu končil. Ještě jsme stihli dát hamburger, ani nevím, kolik stál, jíst se nedal, ale v mým stavu jsem ho snědl. Doma mě poté zděsil pohled do peněženky, kde z šesti stovek zbylo čtyřicet pět korun. Možná to bude tím, že jsem Hanesovi koupil asi dvě pivka, čtyři panáky a vstup na Déčko, ale to už je jedno. Jak jde o kamarády, peníze, pokud mám, neřeším.
Takže večer to byl úspěšnej. Nařechtal jsem se jak kůň v hořícím seníku a jestli je pravda, že smích prodlužuje život, tak jsem si sice našetřil nějaký ty léta navíc, ale zároveň jsem o ně po tom náporu na játra přišel. Sice jsem se probudil doma neumytej a v košili, ve který jsem byl celej večer, ale to mi nijak nevadí. Šlo hlavně o to zase vidět všechny ty super lidi, který mám rád a na kterejch mi záleží. A navíc se nikdo nepobil, doufám, že ani nepoblil, záchranku jsme tentokrát nevolali, nikdo nám vyhozením na mráz a voláním policajtů nevyhrožoval, takže jedinej, kdo byl na akci škodnej, jsou asi naše játra. A vo tom to je!