Jak jsem dodrbal počítač
JAK JSEM DODRBAL POČÍTAČ
To, že jsem hrozný prase, kterýmu nevadí děsnej bordel v pokoji a že uklízím až když mi z kouta pokoje vylezou stonožky, mravenci, švábi a trilobiti, to už asi všichni víte. Ale že mým smyslem pro pořádek trpí i počítač, to je možná novinka. Vevnitř počítače je prachu jak na posledním titulu Anglie z fotbalovýho mistrovství světa a co se týče softwaru, tam je to horší. Daleko horší. Od zapnutí do doby, kdy je počítač připravenej pracovat a normálně fungovat, aniž by byl pomalej, uběhne půlhodina, možná víc. A to teď opravdu nepřeháním.
Náš první počítač si pamatuju. Dal nám ho táta, byla to stará tři-osm-šestka, nějakej Es-com nebo jak se ten šmejd jmenoval, a hrát se na tom dalo jenom Bludiště, Kačeři a Prince of Persia. Není divu, že po deseti letech věrný služby, během níž klesla jeho cena z 59 000 na nějaký 2 000, jsme se ho rádi zbavili. Další počítače byly už lepší, kvalitnější, ale většinou, co většinou, vůbec nikdy, toho neuměly tolik, co tátův počítač. Ten byl vždy vysoko nad tím naším a my s bráchou jsme vlastně „dědili“ po tátovi.
Změna přišla s tím, jak si táta našel práci v Čechách. Protože u babičky, kde bydlí, je asi tolik místa jako v lednici Petra Novotného, bylo jasný, že počítač si tam s sebou brát nebude. A tak si koupil laptop. Je to praktičtější, zabere míň místa a hlavně je líp přenosnej, než klasickej komp. A protože jezdí domů jednou za dva týdny a vždy jen na víkend, svůj počítač nám přenechal a vzal si ten náš starej, opotřebovanej, pomalej, hodnej akorát tak k sešrotování nebo na náhradní díly.
Ale to byla chyba. Já s bráchou, od přírody flegmatici a prasata, co se nepostaraj ani sami o sebe (no, brácha možná jo, já ne), natož o počítač, jsme ho za tejden užívání dokázali dostat na stejnou úroveň, jako byl ten starej. Celej ten super rychlej počítač, kterej si táta tak chránil, se rapidně zpomalil nainstalováním sraček jako je ICQ, který stejně nikdo nepoužívá od doby, co vynalezli facebook, všemožných sportovních her NHL 2001 počínaje a FIFOU 2008 konče a bráchovejma programama na převádění videí .avi do .mp4 nebo tak nějak, určitě chápete, co tím myslím, akorát nevím, jak se ty srágory jmenujou, co to předělávaj. A protože o programech jako je AVG, SpyBoot nebo ad-Aware jsme slyšeli jenom od táty a naposledy jsme to použili tak před rokem, dopadl počítač tak, jak dopadl. K tomu ty kvanta porna, co si pouštím, i když si je do počítače nestahuju, aby se to nezavirovalo ještě víc, ty tomu taky dodaj určitou míru pomalosti. Ale protože viry jsou v absolutní rovnováze a během toho, co se počítač spouští, si člověk vždycky ráno stihne udělat hygienu, nasnídat se a dojít si na nákup, tak jsme to s bráchou přestali řešit. Však co, sice si dává na čas, ale vždycky se rozjede, tak jakýpak copak.
Od doby, co si brácha pořídil laptop, lépe řečeno táta mu pořídil, jsem na náš pomalej, ale pořád výkonnej počítač zůstal sám. Kolikrát jsem ho chtěl dokonce projet antivirem nebo „odbahnit“, jak nazývám vyčištění vnitřku počítače od prachu a brouků, ale pokaždé mi do toho něco vlezlo. Film na netu, konverzace na facebooku, psaní povídek, hraní FIFY nebo prostě jen to, že se mi nechtělo. Stav ohrožení začal platit až když se přestal samovolně točit větrák u zdroje. Pustil jsem stroj, ale větrák se neroztočil, takže jsem to musel roztáčet šroubovákem, a to někdy i čtvrt hodiny. Čím to bylo, tedy je, nevím, ale ani to mě nepřimělo s tím něco dělat. Ano, můj nechutnej flegmatismus spojenej s heslem, že dokud to funguje, nemá cenu to řešit, byl prvotní příčinnou toho, že počítač dnes ráno jednoduše exitoval.
Vstal jsem, dal jsem si sprchu, a zapnul stroj. Klasika, jako každý ráno. Vlezl jsem pod stůl s tím, že zas budu čtvrt hodiny roztáčet větrák, protože dnes byl extrémně zatuhlej. Chvíli jsem se v tom tím šroubovákem vrtal a když už mě bolela ruka (vono to fakt není sranda držet v jedný ruce baterku, v druhý šroubovák a kroutit tam líným větrákem) a dal jsem si pauzu, přeskočila jiskra jako když polejete lampion benzinem, ozvala se rána jak když vypadne proud a vypadl proud. V pokoji smrad jak v babský šatně po tělocviku, kouř jak když se udí krkovička a v celým bytě nešla elektrika. Taková to byla šleha, že to vyrazilo pojistky a jistič. Kurva, jediný štěstí, že se nespálily obvody nebo že nevyhořely všechny spotřebiče. U nás doma je to totiž tak geniálně vyřešený, že jeden počítač je napojenej na druhej, ten je v zásuvce, kde jsou zapojený obě televize, mikrovlnka, lampička, ADSL, tiskárna a bůhví co ještě. Taková malá telefonní ústředna. Jediná klika byla, že jsem se v tom tím šroubovákem nerejpal, když to přeskočilo, jinak bych už asi nebyl mezi živejma.
Člověk svoji povahu těžko mění. Já rád o sobě říkám, že jsem flegmatik a je mi to jedno. Mně je vlastně jedno skoro všechno. Ale musím uznat, že na některý věci, jako je například zaneřáděnej počítač a v něm nefungující větrák, by si měl člověk dávat extrémní pozor. Elektrika je nevypočitatelná a zkrat může způsobit cokoliv a kdykoliv. Tentokrát jsem měl štěstí, ale příště už ho mít nemusím. Touto příhodou jsem se poučil hlavně o tom, že když je problém, měl by se řešit a ne vodkládat. A vo tom to je!