Jak jsem maturoval
JAK JSEM MATUROVAL
Už od prváku mi učitelé a rodiče vtloukali do hlavy, jak je maturita důležitá. V rodině ji měli všichni. Děda, babička, máma, táta, teta, strejda, bratranec, sestřenka. A kdyby to šlo, měl by ji snad i můj pes. Všichni mi říkali, abych se učil a po každý špatný známce dovedli kázat jak palivo na tři (Hus). Ale já měl svoji hlavu, jako každej flegmatik v pubertě. Nic mě nesralo.
Panictví jsem ztratil hned v prváku, protože už tehdy jsem školu řádně mrdal. Jinýho by asi sralo, že propadá z matiky a nedojde k matuře, mně to bylo fuk. Tak fuk, že místo učení jsem hrával Fifu 2005. Však co, vono to nějak dopadne. A taky dopadlo. Zdárně, protože jsem měl kliku na učitelku, která věděla, že to potřebovat nebudu a problémy mi nedělala. Za což jí děkuju.
Takže jsem tedy nakonec došel až do čtvrťáku. Přes veškerý překážky, který mi do cesty stavěl někdy až příliš aktivní učitelský sbor Gymnázia Šumperk. Seminárky jsem dělal do noci den před odevzdáním, úkoly jsem takticky už ani neopisoval, jak jsem byl línej, a z matiky a psychologie jsem nakonec prolezl. Že se mi dodnes zdá, jak mě Bihuncová z psychologie mučí, nikdo vědět nemusí. A hlavně ne vona. Čtyři roky uletěly jak křídlo nešikovnýmu rogalistovi a byla tu maturita. Zkouška dospělosti.
Po posledním zvonění už všichni ohledně maturity stresovali, někteří dokonce už od druháku a jinejm, nebo spíš jinýmu, konkrétně mně, to bylo volný jak pětiletýmu děcku fotrovy kalhoty. Pod heslem a nadějí, že to nějak dopadne, jsem se rozhodl učit se od pondělí. Začátkem svaťáku. Když jsem se ale v pondělí vzbudil, počítač na mě smutně koukal a já ho nemohl nechat nezapnutej. Tehdy mu ještě fungoval větrák u zdroje, takže jsem ho nemusel patnáct minut roztáčet šroubovákem, jak to dělám teď. Pro jistotu jsem si rozházel učebnice na postel, aby si máma, jak přijde z práce domů, myslela, že jsem tvrdě makal celý dopoledne a teď si jen dávám pauzu. Ušetřil jsem nervy jí i sobě. Opravdu učit jsem se chtěl od středy, ale to bylo zrovna venku docela hnusně, takže jsem neměl náladu. Počítač – Učení 3:0. Tak to šlo až do konce svatýho týdne.
To jsem šel na zahájení maturity s pocitem a vědomím, že jakmile ta šaškárna skončí, budu se doma učit. Vždyť zeměpis půlku umím, angličtinu se učit nebudu a čeština se dá vokecat. Jak jsem přišel domů, fakt jsem si poprvý a naposled v životě lehl do knížek. Nebavilo mě to, takže jsem šel do rizika. Češtinu jsem uměl napůl, zeměpis vlastně taky, takže pohoda. Stres se nedostavoval, přestože jsem uměl piču (což by se mi možná hodilo v biologii, ze který jsem ale nematuroval). Když byla středa, poslední den před moji zkouškou, řekl jsem si, že se naučím ZSV, tedy základy společenských věd. Což je psychologie, filozofie, základy ekonomie, právo, politologie, etika a sociologie v jednom. Otevřel jsem skripta a čuměl jsem na to jak spiderman na biolit. Pod heslem „Někdo září, někdo v září“ jsem se ještě večer koukl totálně nenaučenej na finále Ligy Mistrů, kde mě akorát potěšil Petr Čech, když chytil penaltu tomu ubrečenýmu buzerantovi Cristianu Ronaldovi. Smutnej z toho, že Chelsea prohrála, jsem šel spát, abych na maturitu nezaspal tak, jak se to povedlo tátovi.
Ráno jsem si vypil čaj, kopnul ruma na kuráž a vyrazil jsem. Když jsem dorazil před maturitní komisi na první předmět, zeměpis, všichni se na mě tlemili jakoby se vrátili z festivalu marihuany. Tahám si otázku č.32. Že to je Náš region, kterej jsem neviděl ani z rychlíku, mi na sebevědomí moc nepřidalo. Vzpomněl jsem si, že jsem na toto téma kdysi dělal seminárku. Možná bych dostal lépe než za tři, kdyby mě o ní nechal PaedDr. Polášek mluvit. Občas jsem ho sice v monologu přerušil, ale platný mi to bylo jak zmrzlýmu zimník. Ale trojka je taky dobrá známka, zvlášť pro čtyřkaře jako jsem byl já. Poté jsem šel na češtinu. Okecal jsem Májovce, ale když se mě zeptali na povinnou četbu, kde bylo 27 filmů, jedna knížka, co jsem přečetl, a jedna, kterou jsem měl přečíst, ale vysral jsem se na to, tak jsem měl trochu nahnáno. Samozřejmě, že se mě zeptali na tu jedinou, kterou jsem nečetl. Zvonek a uběhlejch patnáct minut mě však zachránilo před faux pas (nebo jak se ten výraz píše).
Čeho jsem se bál nejvíc, tak těch společenských věd. Litoval jsem, že jsem si nedal maturitu z dějáku nebo čehokoliv smysluplnějšího. Vytáhl jsem si jednatřicítku, což mě zarazilo. Říkal jsem si něco ve smyslu: „A máš to ty čuráku. Česká filozofie, to jsi pěkně v hajzlu, co tomu doma řeknou, když půjdeš na maturu znovu v září?“ A v duchu jsem proklínal Josefa Macka a ty ostatní kokoty co vo tom psali. Vinklerka, tedy paní profesorka Miroslava Vinklerová, abych byl přesnej, se mě zeptala, co že to mám za číslo. Poněkud ukřivděně jsem to ukázal a když mi řekla, že je to náboženství, čuměl jsem na ni jako svatej Josef na test otcovství. Náboženství znám ze zemáku, takže jsem tam ty profesorky počastoval něčím, co samy ani nevěděly, a pomalu s potleskem jsem opouštěl maturitní místnost. Haluz jak kráva. Prej na mě pěly ódy, jak jsem to uměl. To, že jsem měl štěstí a ze zbylých třiceti otázek jsem uměl tak jednu větu dohromady, to se už díky bohu nikdo nedozví a i kdyby jo, tu jedničku mi to stejně neodpáře.
Anglina pak dopadla podle očekávání, sice za dva, ale jen kvůli tomu, že jsem na to čtyři roky z vysoka jebal, protože Žáková je asi taková učitelka jako Paroubek štíhlý a mladý krasavec. S celkovým skóre devět jsem sice nepatřil pomalu ani k průměru třídy, ale to je mi celkem prdel. Známka je jenom číslo na papíře a nikdo se mě nebude ptát za kolik, ale spíš jestli jo nebo ne. A já můžu hrdě říct: jo! Sice má dnes maturitu každej, můj brácha dokonce samý jedničky, čímž je on za toho chytřejšího a zodpovědnějšího z nás dvou, ale to je mi jaksi jedno.
Na maturiťáku jsem pak slýchával, že maturita je hovno, když není vysoká. Na té jsem taky chvíli byl, ale o tom zas někdy příště. Já sám jsem se sebou i tak spokojenej. A vo tom to je!