Jak jsem udělal životní omyl
JAK JSEM UDĚLAL ŽIVOTNÍ OMYL
Když jsem se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, pekařina pro mě byla jasná volba. Něco takovýho říkal kdysi nějakej chlap v reklamě na nějakou kávu. Já bych pekařinu akorát zaměnil za kuchařinu. Ono se to nezdá a mnozí z vás si mě nedokážou asi ani představit, jak mám čepici na hlavě, bílý prostěradlo přes sebe a vařím nějakej nezdravej blaf, aby se hosti v restauraci nafutrovali k prasknutí. Ale opak je pravdou, nescházelo mnoho a mohl bejt ze mě kuchař.
Máma sice říká, že mě v tom podporovala, ale byla to právě ona, kdo mi říkal, že budu jenom škrábat brambory první rok. Já, od přírody prase, ignorant a hlavně lenoch, kterýmu by bylo zatěžko loupat brambory, navíc někde v Uničově, kam mě máma chtěla poslat, jsem si poprvý v životě postavil hlavu. Do učení nepůjdu. Zkusím gympl, třeba to vyjde. Máma sice byla nadšená jak Vondráčková z novýho Blesku, ale babička mi fandila. Asi nevěděla, že zatímco moji spolužáci se na přijímačky učili nejmíň půl roku před tím, já jsem si udělal jeden cvičnej test, ještě k tomu jsem půlku odpovědí opsal z řešení, a tím to pro mě skončilo. Ale opět se ukázalo moje štěstí. Táta mi nejprve prorokoval, že přijímačky neudělám. Když jsem je dal, táta mi řekl, že jsem beztak byl první nad čarou. Jak se ukázalo, že jsem byl sedmadvacátej, to už mi i táta podal ruku na znamení toho, že je hrdej a že mi gratuluje. Nezapomněl dodat, že mě beztak v prváku vyrazej. Tak jsem se dostal na gympl.
S přijímačkami pro mě skončila základka. Že jsem měl na konci trojky, to mi nevadilo. Však co, od září začínám vod znova, tak jakej stres. Trémista jsem díky svý až nechutně flegmatický povaze nikdy nebyl. Užil jsem si prázdniny, Řekové zrovna vyhráli titul na fotbalovým mistrovství Evropy, což byl šok jak hajzl, a já se chystal na odjezd na adaptační kurz GO!
Ten proběhl první tejden v září. Noví spolužáci byli fajn, spolužačky ještě víc, jenomže jsem byl piča a holek jsem se stranil až do svých dvaadvaceti, což znamená, že mi zbejvaj ještě tři měsíce a pak se třeba stranit přestanu. Jenomže pak začal tvrdej dril. Tvrdej jak bradavky vzrušený šestnáctky. Jako premiant ze základky jsem na prvním vysvědčení obdržel dvě čtyřky, mrdu trojek a jedničku maximálně z tělocviku, možná ani to ne. Vy, co hádáte, že mě to nesralo, máte bod. Rodina v rozpacích, jestli vůbec projdu, já v klidu, no stress. A tak to vlastně bylo pořád.
Když ve druháku došlo na opravdovou středoškolskou matematiku a já na svým vysvědčení poprvý v životě uviděl „nedostatečná“, řekl jsem si, že se to vsákne. Všichni mi říkali, jak s takovejma známkama můžu bejt tak v klidu, tak jsem jim řekl, že známka je jen číslo na papíře a že když projdeš, je to jedno jak. Já jsem prošel. Sice s přivřením všech otvorů co jen existujou, ale na to se historie neptá.
Třeťák byl zlomovej. Řečeno terminologií facebooku, dostal jsem se do „vztahu s uživatelem Pivo“. Večery trávený po hospodách, první basy piv domů, tím to začínalo. Skončit to mohlo opakováním ročníku. No ale štěstí při mně stálo, i když rekordních pět čtyřek (biologie, psychologie, fyzika, matika, chemie) mě učinilo asi nejhorším žákem třídy. Co už, někdo to bejt musel. To bylo taky moje oficiální stanovisko doma.
Do čtvrťáku jsem se doplazil jak kobra s berlema. A paradoxně až tady jsem měl nejvíc na mále. Ale matika v tom tentokrát nehrála roli. Mých deset pětek v řadě z psychologie, kde nás učila pěkně vylízaná piča, a paní Bihuncová mi jistě ten výraz odpustí, mě málem nepustilo k maturitě. To, že si Bihuna sama na sebe upletla bič, když řekla, že bez vyjímky všem, co maj průměr do něco celá 44 dá lepší známku, je už její problém. K deseti pětkám přibyla jedna jednička, z čisté pětky bylo
Gympl utekl, maturitu jsem udělal, což koneckonců díky mojí povídce víte, ale pořád jsem nezmínil ten omyl. Životní omyl. Tím byl právě celej gympl. Máma mi říkala, že tam nemám chodit, protože když nedám vysokou, jsem nula. A nikde se nechytím. Mami, měla jsi pravdu. Ty i táta. Já vám nevěřil a to byla chyba. Když jsem se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, pěkně jsem to zkurvil. Vrátit to zpět, udělal bych to. Je to sice jen slabá útěcha, ale na druhou stranu jsem na gymplu poznal pár opravdovejch přátel, kteří mi sice dobrou práci asi nezajistí, ale podržej mě, když to potřebuju. No a to je někdy víc, než brát statisíce, bejt bohatej, ale vopuštěnej, bez kamarádů. A vo tom to je!