Pomaturitní studium angličtiny-dobrá příprava na vysokou školu
Když jsem ještě chodila do čtvrtého ročníku gymnázia, byly to zlaté časy. Tou dobu se každý rozhodoval, kam dál bude pokračovat, a ačkoliv to možná chvílemi bylo stresující, snažili jsme si to co nejméně připouštět. Snad skoro všichni jsme snili o velkých věcech. Většina z nás pak svůj cíl spatřovala ve studiu na vysoké škole či univerzitě, několik dalších lidí, kterých bylo ale podstatně méně, se chtělo rovnou vrhnout do práce a pár jedinců cítilo, že hranice našeho státu jsou jim už malé a mělo v plánu zkusit si život někde jinde a jinak.
Každý měl o své budoucnosti vlastní představu a netřeba dodávat, že někteří z mých spolužáků mířili opravdu vysoko. Pár z nich se dohodovalo o kvalitně a prestiži lékařských fakult u nás, protože být doktorem, to je vážené povolání. Nakonec se z toho, při podávání přihlášek na vysoké školy, vylouplo hned několik potenciálních dentistů, jiní se rozhodli pro všeobecného lékaře, avšak v hloubi duše toužili být chirurgy. Samozřejmě se v našem ročníku objevilo i několik budoucích IT specialistů, hned dva již přijatí studenti „matfyzáci“ a nesmím zapomenout na spolužáky, kteří si velice pochvalovali program jedné univerzity, jejíž přírodovědná fakulta nabízela některým studentům každoroční půlroční studijní pobyt na zahraniční univerzitě.
Bylo mezi námi i mnoho humanistů, politologů, filozofů, historiků či budoucích učitelů, kteří, ač věděli, že převis na humanitních oborech celkově je poměrně veliký, stále doufali a vzájemně se motivovali. Každý chtěl věřit, že je v tom, o co má opravdový zájem, výjimečný. Ne vždy to tak bylo, což se pochopitelně projevilo na rozhodnutích o přijetí na daný obor.
Ne všichni měli to štěstí usednout koncem září do lavic vysokoškolských poslucháren. Z našeho ročníku byla sice většina lidí u přijímacích řízení úspěšná, ale nelze to chápat tak, že by každý dostal přesně to, co chtěl. Ano, na vysokou školu mí spolužáci sice nastoupili, ale s vědomím, že mnohdy museli zvolit kompromis anebo řešení, které nebylo tak úplně podle jejich gusta. Část z nich chtěla vyjít vstříc přáním svých rodičů a jiní si zas nemohli dovolit ztratit status studenta. Museli tedy volit takové školy, o kterých vlastně ani nikdy zcela vážně neuvažovali, do svých přihlášek je zahrnuli jen proto, že právě tyto vysoké školy byly tak říkajíc „jisté“, a tudíž strach, že se ani tam nedostanou, byl zcela zbytečný.
Z těchto mnoha různých případů z mojí bývalé třídy vyčníval nad všechny jeden, který nebyl zas až tak obvyklý. Jedna z mých spolužaček, a tak trochu i kamarádek, v polovině školního roku, zatímco nám všem ostatním hořel teprve termín odevzdání přihlášek, už věděla, na jakou vysokou školu nastoupí v dalším školním roce. Na rozdíl od většiny ostatních byla opravdu nadaná a vlastně celé ty čtyři roky se nesoustředila prakticky na nic jiného, než na malování. Chodila na kurzy malby a nejen to, malování věnovala podstatnou část svého volného času.Když jednoho dne vstoupila do třídy a slavnostně nám oznámila, že ji přijali na uměleckou vysokou školu, nebylo to pro nás až takové překvapení, všichni jsme totiž věděli, že ona tam patří.
A tak zatímco na nás ten stres z blížících se přijímacích zkoušek na vysoké školy začal teprve pomalu doléhat, ona už měla vystaráno. Tak trochu jsem jí to záviděla. Měla totiž hotovo, nemusela si lámat hlavu s tím, zda do přihlášky napsala správně číslo oboru, na který se hlásí, a zda je třeba dát si jako zálohu jen jednu vysokou školu nebo raději dvě. Takové starosti už Denisa řešit nemusela. Zbývala jí, stejně jako nám, už jen maturitní zkouška, a ta se, v porovnání se zkouškami na vysokou školu, jevila daleko snazší.
Denisa si, vzhledem k tomu, že nebyla žádný velký přeborník v oblasti přírodních věd, zvolila jako maturitní předměty němčinu a dějepis. Český jazyk a literatura a angličtina byly povinné pro všechny. Němčina jí nečinila žádné potíže, protože se ji učila už na základní škole, ale angličtina, kterou si jako druhý jazyk musela povinně vybrat až na gymnáziu, jí příliš dobře nešla. Studiu angličtiny se sice věnovala čtyři roky, ale nikdy se s ní příliš nespřátelila. Na maturitní zkoušku se Denisa, která neustále oplývala dobrou náladou, připravovala, avšak ne zrovna důkladně.
Když si našla čas, tak ho samozřejmě vložila do učení a nutno říci, že ve většině svých maturitních předmětů by si dokázala poradit, ale v případě angličtiny tomu tak nebylo. Zpočátku se jí při přípravě záměrně vyhýbala, což si odůvodnila tím, že si ji nechá až nakonec, aby se ji mohla věnovat v klidu, bez toho, aby ji neustále děsila představa, že ostatní maturitní předměty jí ještě zbývají.
Ukázalo se, že to byla velká chyba, protože se k angličtině, která byla její slabinou, téměř nedostala. Neustále bylo co opakovat v ostatních předmětech a nejednou jí zbýval poslední týden do maturitní zkoušky. Denisa stála nohama pevně na zemi. Věděla, že její maturitní vysvědčení rozhodně nebude mít přívlastek „s vyznamenáním“, ale nijak se tím nezatěžovala. Jejím hlavním a jediným cílem bylo maturitu zdárně zdolat, bez ohledu na to, jaké známky jí komise ve finále udělí. Hlavně když uspěje, říkala si. Uměleckou vysokou školu má už jistou a po maturitě jí čekají už jen ty nejdelší a nejlepší prázdniny!
Když konečně přišel její velký den, byla pochopitelně nervózní, ostatně jako my všichni. Vůbec si nebyla jista tím, zda těch posledních sedm dní, které jí zbyly na studium angličtiny, bude stačit. Věděla, že má velké mezery v gramatice a její slovní zásoba k daným konverzačním tématům rozhodně nebyla obrovská. Naopak, slušel by jí spíše přídomek „velmi omezená“ a ještě by za něj byla vcelku ráda.
Ačkoliv Denisa zvládla první dva předměty, češtinu a dějepis skvěle, u zkoušky z angličtiny naprosto vyhořela. Vytáhla si otázku, kterou viděla sotva dvakrát a nebyla schopná vydat ze sebe kloudnou větu. Třídní učitelce, která ji z angličtiny zkoušela, to bylo neskutečně líto, ale tentokrát musela její výkon ohodnotit známkou nedostatečně.
Netřeba dodávat, že zkouška z němčiny, která následovala, byla taktéž naprosté fiasko. I přestože ji Denisa na hodinách perfektně zvládala, po předchozím zážitku s angličtinou se absolutně nedokázala soustředit, což se projevilo už na potítku, kde dala dohromady snad jen jedno gramatické cvičení. Nakonec se ale vzepřela a němčinu vytáhla alespoň na výslednou známku dostatečně.
Tím skončil Denisin sen o umělecké vysoké škole. Bylo jasné, že si v září maturitu z angličtiny bude muset zopakovat. Zpočátku tomu nechtěla vůbec věřit, vždyť jí zbývalo už jen tak málo a mohla jít v září k zápisu. Místo toho musela sepsat oficiální dopis, kde své vysoké škole sděluje, že do prvního ročníku nenastoupí. Neumím si ani představit, jak těžké to pro ni muselo být.
Byl začátek června a ona před sebou měla celé prázdniny. Prázdniny, které bude muset věnovat pečlivému studiu angličtiny. Slíbila jsem jí svou pomoc a musím uznat, že se s tím vyrovnávala poměrně dobře. Jistě, když jsme se sešli, teď už s bývalými, spolužáky a každý začal vyprávět o tom, jak se na vysokou školu těší anebo naopak jaké má starosti s žádostí o kolej, Denisa obvykle odcházela. Jinak se ale snažila být milá a vstřícná a hlavně, nic na sobě nedávala znát.
V září maturitu z angličtiny úspěšně složila. Měla před sebou ale daleko složitější úkol. Musela přijít na to, co s celým tím rokem, který ji pomyslně dělí od jejího vysněného studia na umělecké vysoké škole. Už od první chvíle toho prvního maturitního debaklu si totiž byla naprosto jistá, že se na uměleckou školu bude hlásit znovu.
Pár možností tu bylo, nemohla si však dovolit plýtvat časem, který byl v tomhle případě opravdu cenný. Od přátel se dověděla o možnosti pomaturitního studia. Nabízejí ho většinou jazykové školy nebo různé jiné společnosti a mnoho lidí, kteří jej vyzkoušeli tvrdí, že je to činnost, která má smysl. Denisa tedy dlouho neváhala a vybrala si pomaturitní studium angličtiny v Praze, které nabízí jazyková škola Tutor. Jednak proto, že jí to přátele doporučili a ona si beztak chtěla vyzkoušet bydlení v Praze, a jednak proto, že se angličtině chtěla tak trochu pomstít tím, že se ji naučí, jako když bičem mrská.
Jak sama Denisa tvrdí, pomaturitní studium angličtiny byla dobrá volba. Každodenní hodiny angličtiny jí skutečně prospěly, a zároveň jí nijak nebránily v přípravě ke zkouškám na uměleckou vysokou školu. A navíc, angličtina se vám v životě neztratí, ať už ho hodláte strávit v prostředí galerií a ateliérů či třeba jako obsluha v příjemné malé restauraci. Nikdy nevíte, kdy se vám její znalost bude hodit. Ať už se tedy Denisa na uměleckou školu znovu dostane nebo ne, může ji hřát alespoň fakt, že nepromrhala rok svého života nicneděláním.