S francouzštinou do Maroka
30. 11. 2010
Francouzštinu se učím už od střední školy. Myslím si, že na světě je jen málo takových jazyků, které by se svou elegancí vyrovnali tomuto románskému jazyku, kterým mluvili největší intelektuálové Evropy. Téměř všichni moji spolužáci, kteří dali francouzštině přednost před němčinou, chtěli odjet do Francie studovat. Země jim slibovala nekonečné množství kaváren, nejnovější módu a výborné intelektuální zázemí několika univerzit. I já jsem uvažoval, že alespoň v rámci programu Erasmus se do Francie někdy podívám. Povedlo se mi to dříve, než jsem čekal. V rámci výměnného pobytu studentů jsem strávil několik dní v Paříži. Odnesl jsem si odsud několik zkušeností. Zjistil jsem, že Paříž je skutečně pěkné a nekonformní město. Užil jsem si noční procházky po oranžově osvětlených ulicích, které se dají srovnat s málokterým městem, které jsem kdy navštívil. Mé druhé zjištění však nebylo až tak optimistické. Francouzsky se ani po roce a půl studia pořádně nedomluvím. Po návratu zpátky do Čech jsem se rozhodl, že to tak nenechám a začnu chodit na kurz francouzštiny. To jsem ještě netušil, co mi toto rozhodnutí přinese a že existuje úplně jiná země, kde svoji znalost jazyka nakonec využiji.
Na kurz francouzštiny jsem začal chodit brzy po příjezdu z Francie a velmi rychle jsem si uvědomil, že jsem se v Paříži nemusel kolikrát ztrapnit, kdybych na něj začal chodit o něco dřív. Kromě gramatiky (která pro mě byla spíše opakováním, ale i to je přeci matka moudrosti) jsme především mluvili, poslouchali a nacvičovali reálnou konverzaci. Díky tomu jsem se v jazyku posunul podstatně dál a také mě začal mnohem více bavit. Jedna výhoda takového kurzu francouzštiny se nikde neuvádí, ale existuje – setkáte se s lidmi, kteří mají minimálně jeden zájem společný, a to je právě francouzština. Nevím, čím je to dané, ale všichni ve třídě jsem měli ne jeden, ale hned několik společných zájmů a koníčků a tak jsme se stali celkem dobrou partou, která se v menším počtu ráda sešla i v nějaké té hospůdce. Téměř všichni byli rození frankofilové, mezi které jsem se bál zařadit. Měl jsem proti Francii i své výhrady, které byly možná dané mou neblahou zkušeností z Paříže, kdy jsem se nedokázal domluvit. Naštěstí jsem i zde našel spřízněnou duši, spolužáka Martina. Ten přišel mezi místní frankofily s téměř kacířskou teorií, že kurz francouzštiny vůbec nenavštěvuje kvůli Francii, ale kvůli zemím v severní Africe, v pásmu Maghribu. Zatvrzelí zastánci Francie sice namítali, že odtud proudí do Evropy maximálně tak uprchlíci, ale Martin měl svůj plán – všechny tyto země procestovat, v čemž mu měly lekce francouzštiny výrazně pomoci.
Severní pás Afriky se od zbytku kontinentu výrazně liší. Země jako Alžírsko, Maroko, Libye nebo Egypt jsou spíše země Arabské, než Africké. Souvisí to s historickým rozšiřováním Islámu, který oběhl Evropu podél severního afrického pobřeží a „vylodil“ se v jižním Španělsku. Zdejší země se později staly koloniemi některé z velmocí. Dominovala především Francie, která obsadila zemi, která se nejspíše brzy stane zemí mého srdce – Maroko. Maroko se později sice osamostatnělo, ale i tak tu převládá vliv francouzštiny nad angličtinou. Vlastně by se dalo říct, že bez průvodce, který má za sebou nějaký ten kurz francouzštiny, se nikam nedostanete. A právě toho jsem se rozhodl později využít. Ovšem v době, kdy Martin přišel s nápadem procestovat země severní Afriky, jsem toho o Maroku věděl skutečně pramálo.
Kurz francouzštiny skončil a já se cítil jazykově připraven podniknout další cestu do Francie. V té době přišla kamarádka s nápadem, že pojede do Maroka, protože prý sehnala letenky za Frankfurtu téměř za hubičku. Vzpomněl jsem si na Martina a jeho básnění o severní Africe a rychle si rezervoval letenky u té samé společnosti. Zpáteční cesta mě vyšla na tři tisíce, což doteď považuji za pohádkově levné. Všechny zkoušky na univerzitě jsem dokončil v předstihu a v koncem února vyrazil ze zmrzlých Čech do slunného Maroka. Arabská kultura mě naprosto pohltila. Zjistil jsem, že hezčí než noční Paříž je procházka po noční Casablance a návštěva pulsujících trhů plných neustálého pokřikování. Ve tříčlenné výpravě jsem dostal díky absolvovanému kurzu francouzštiny roli tlumočníka, protože s angličtinou se tu setkáte skutečně jen výjimečně a to navíc jen v těch dražších turistických lokacích. A na to jsme jako studenti rozhodně neměli peníze. Potkali jsme také několik českých výprav, které však většinou směřovaly do pohoří Velkého Atlasu. My jsme se zaměřili spíše na města a kulturu místních lidí. Většina z nich byla velmi ochotná, i když u některých už se projevovala plná závislost na turistech a tak se nám snažili naúčtovat vyšší ceny než svým spoluobčanům. Ale i to mělo své velké výhody. Myslím si, že nikde jinde se člověk nenaučí tak dobře smlouvat. Po deseti dnech se do šedivé zimní Prahy vracelo skutečně těžko.
Kdo nepoznal horký a okouzlující sever Afriky, měl by to rychle napravit. Nejprve ale doporučuji absolvovat některý z kurzů francouzštiny, na výběr jich máte opravdu velké množství. Osobně jsem navštěvoval kurz u společnosti Tutor, který mi plně vyhovoval, takže nemám důvod ho nedoporučit dalším zájemcům. Pokud už jazyk trochu umíte, můžete také absolvovat hodiny konverzace, které vám také jistě velmi pomohou. A pak už na nic nečekejte a vyrazte směr Maroko. Čeká vás země plná barev a dobrodružství.