Studium italštiny na jazykové škole
30. 11. 2010
Když mi můj přítel jednoho krásného večera oznámil, že dostal nabídku strávit celý příští rok pracovně v Itálii, rozbušilo se mi srdce. Vylekalo mě to, protože představa, že se skoro rok neuvidíme, když samozřejmě pominu těch několik málo návštěv, které by se možná uskutečnily, se mi vůbec nezamlouvala. Místo očekávané radosti jsem mu dokázala věnovat jakýsi podivný neutrální pohled, který byl odrazem té směsice smutku a rozhořčenosti ve mně. Pokoušela jsem se o nadšený výraz, ale ihned mě prokoukl. Usmál se na mě, což jsem zprvu vůbec nechápala, a pak řekl něco naprosto překvapujícího.
Moc by ho potěšilo, kdybych odjela s ním! Bydlení v Miláně, kde měl pracovat, bylo, společně se vším ostatním, už dávno zařízené, a tak by to nebyl žádný problém. Samozřejmě, konečné rozhodnutí nechává na mně, ví, že mi scházejí ještě dva poslední roky na vysoké škole, a opravdu nerad by mě k něčemu nutil. Je si vědom toho, že by to byla velká životní změna, a tak mu nemusím odpovídat hned, stačí, až budu chtít, dá mi dostatek času na rozmyšlenou.
Velmi šlechetné gesto, pomyslela jsem si, ale mě od té chvíle, kdy mi tuhle nabídku učinil, nevrtalo hlavou prakticky nic jiného než Itálie. Původně jsem si chtěla dát týden na to, abych zvážila všechna pro a proti, zdálo se mi to jako celkem odpovídající doba. Probrala jsem to s několika lidmi, každý z nich mi k tomu něco málo pověděl, ale tíha té definitivní volby zůstala stále na mých bedrech.
Itálie mě neskutečně lákala, bylo by to něco nového, dosud nepoznaného a hlavně by to byla velká zkušenost do budoucna, mohla bych tam rok studovat nebo pracovat, možností je v dnešní době nepřeberné množství. Záleželo jen na mně. A já byla stále na vážkách. Nedávala jsem to na sobě znát, ale byla jsem skutečně v rozpacích. Prošla jsem si takovým tím klasickým syndromem rozhodování, kdy si v jednu chvíli myslíte, že konečně víte, co chcete a co je pro vás to nejlepší, a vzápětí už to tak jasné není a vy znovu váháte, zda vás přeci jen více neuspokojí ta druhá varianta.
Bylo to sedm dní v zajetí nervů. Přítel kolem mě chodil takřka po špičkách a občas dokonce budil dojem, že má strach mě oslovit. Obdivuji jeho trpělivost, já bych to nedokázala. Nicméně svůj slib dodržel, nepřemlouval mě a ani nezkoušel žádné laciné fígle, které by mě zlákaly k odjezdu do Itálie.
Když se ten vleklý týden blížil ke konci, bylo jeho napětí už daleko patrnější, jenže já jsem stále nebyla s to učinit definitivní rozhodnutí. Ve finále to už přítel nevydržel, čemuž se absolutně nedivím, a nenápadně se vyptával, jestli jsem o té jeho nabídce třeba už přemýšlela. Stála jsem proti němu, dívala jsem se mu upřeně do očí a už jsem nemusela nad ničím dumat. Bezmyšlenkovitě jsem kývla a on mé gesto okamžitě pochopil. Tak tedy, stěhujeme se do Itálie!
Měla jsem skutečně radost, a to i přesto všechny ty formality, které jsem musela tady v České republice vyřídit před tím, než odjedu pryč. Zaprvé bylo třeba přerušit na rok studium, oznámit tu úžasnou novinu rodině a přátelům, dát vědět v práci, že se mnou na několik příštích měsíců nemají počítat, a tak dále.
Jenže počáteční stav euforie vystřídalo částečné vystřízlivění. Stěhuji se na rok do Milána, ale co tam vlastně budu celou tu dobu dělat? Měla jsem sice nějaké abstraktní představy o práci či studiu, ale po ničem konkrétním jsem se zatím nedívala, což byla nejspíš chyba. Zasedla jsem k počítači a hledala. Z internetových stránek se na mě usmívalo hned několik velmi lukrativních studijně-pracovních programů, ale problém spočíval v tom, že u velké většiny z nich se vyžadovala alespoň základní znalost italštiny, kterou jsem pochopitelně neměla. O italštině jsem věděla snad ještě méně než o samotné Itálii, což mě značně znepokojilo. V žádném případě jsem nechtěla čas strávený tam promarnit nicneděláním, to bych si opravdu vyčítala a hlavně by pro mě celý tamější pobyt postrádal smysl.
Nezbývalo nic jiného, než se italštině podívat tak trochu na zoubek. Pár dní jsem rozmýšlela, jaký způsob studia italštiny by byl asi tak nejefektivnější. Měla jsem na to jen necelý jeden rok a potřebovala jsem proniknout do základů italštiny natolik, abych byla schopna dorozumět se na nepatrně vyšší než elementární úrovni.
Nejideálnějším a zároveň nejrychlejším řešením byla tedy jazyková škola. V Praze, kdy bydlím, jsem jich objevila hned několik, takže výběr nebyl vůbec jednoduchý. Dlouho jsem si nemohla vybrat mezi dvěma školami, až jsem nakonec zvolila tu třetí. Nabídka kurzu italštiny od společnosti Tutor na mě dělala dobrý dojem, a tak to nakonec vyhrála. Výuka italštiny v Praze, kterou jsem si zvolila, probíhala jednou týdně v podvečerních hodinách, což mi velmi vyhovovalo, potřebovala jsem totiž ještě zdárně zakončit semestr na své vysoké škole. Lektorka nasadila hned od začátku přiměřené tempo, nechvátali jsme kvapně dopředu, ale ani jsme se nezdržovali u každé maličkosti déle, než bylo nutné. Tenhle přístup musím velmi ocenit, a to hlavně z toho důvodu, že jsem díky němu pronikla do studia italštiny daleko plynuleji a lépe.
Musím přiznat, že mi italština celkem učarovala. Nikdy jsem se podobný jazyk neučila, studium italštiny pro mě bylo naprostou novotou, tudíž jsem z něj měla trochu strach. Ovšem hned po první lekci jsme pochopila, že bát se něčeho takového je zbytečné.
Když jsem pak zhruba po roce s přítelem a kopou zavazadel odlétali do prosluněné Itálie, hřál mě pocit, že tam díky lekcím italštiny na jazykové škole Tutor nebudu tak úplně ztracená. Skutečnou hodnotu své italštiny jsem samozřejmě poznala vzápětí. Stala se mým nejvěrnějším přítelem a myslím, že hlavně díky znalosti italštiny pro mě bylo daleko snazší zvyknout si na tamní životní rytmus.
Pokud se tedy chystáte na delší dobu do nějaké cizí země, doporučila bych vám seznámit se, alespoň okrajově, nebo jako já prostřednictvím kurzů na jazykové škole, s jejím jazykem.