Maďarský návštěvník
30. 11. 2010
Odmala jsem byla takový ten typ nadšeného dítěte, které se hlásí ke všem možným i nemožným úkolům dobrovolně. Nevím, kde se tahle má dobrovolnická deformace vzala, ale vydržela mi dodnes. Jsem zvědavá, co by na to řekl třeba psycholog. Je to mojí snahou se zavděčit všem lidem, nebo hledám nové výzvy, potřebuju se sebepotvdit anebo mi moje maminka jednou v raném dětství nekoupila sošku skauta a já jím teď chci být? Ať jsou důvody jakékoliv, hlavní je, že mě moje dobrovolnictví přivedlo do mnoha zajímavých situací. Jednou jsem dobrovolně pro školní potřeby laboratorních prací chovala doma žížaly. Bohužel, vypěstovala jsem si k nim silně mateřské pouto, které bylo během laboratorních prací násilně zpřetrháno. Zjistila jsem, že žížaly slouží k budoucí pitvě. Ocitala jsem se také často na deficitní hranici nedostatku čtverečkovaného papíru. Ten jsem totiž potřebovala jako svůj pracovní nástroj k vytváření tabulek a grafů, které sloužili k zpřehlednění soutěže sběru šípku, kaštanů a starého papíru. Samozřejmě mě neminula ani práce nástěnkáře, kterou nikdo nikdy nechtěl dělat dobrovolně. Ve chvíli, kdy jsem nastoupila na vysokou školu, jsem si říkala, že se všechno v mém životě změní. Nejenom, že dospěji, nejenom, že se osamostatním (časem), ale také skončím s tím svým podivným reflexem vystřelení ruky do vzduchu pokaždé, když zaslechnu: „Hlásí se někdo dobrovolně?“
Jenže, jaksi jsem se přepočítala. Po prvním půlroce na vysoké škole jsem se dobrovolně zapojila do studentského klubu, který sdružoval zahraniční studenty. Jednalo se o příjemnou činnost zahrnující péči o studenty z cizích s univerzitou spřátelených zemí. Přestože se jednalo o čistě dobrovolnou aktivitu, měla jsem pocit, že i tak z ní mohu hodně vytěžit. Budu se starat o nějakého britského nebo amerického studenta, procvičím si svoji angličtinu, něco se od něj zadarmo naučím a budu mít ještě dobrý pocit z toho, že jsem někomu pomohla. No prostě ideální. Když jsem tedy do ruky dostala formulář, zaškrtla jsem si jako komunikační jazyk angličtinu. Jako nováček jsem ale netušila, že jsem si také měla zaškrtnout pouze originální mluvčí, s nimiž chci spolupracovat. Můj jeden křížek v příslušné kolonce namísto dvou totiž znamenal, že mi mohli přidělit jakéhokoliv studenta, který mluví anglicky. Jakmile jsem se to dozvěděla, byla jsem trochu zklamaná, ale říkala jsem si, no co – dostanu někoho, kdo dobře mluví, a poznám jinou zajímavou kulturu. Třeba někoho ze severu nebo naopak z jihu – Švéda nebo Itala, Španěla? Ani ve snu mě nenapadlo, že by to mohl být někdo z východu. Při rozlepování obálky se jménem přiděleného studenta jsem vytřeštila oči. Nebyla jsem totiž schopná ani dané jméno přečíst „Arpád Foeldesz“. Odkud vůbec může být? Napadlo mě. Stačilo mrknout na řádek pod jménem: Univerzita Budapešť. Maďar? Já dostanu jako prvního studenta Maďara? Tak zase tak zajímavou kulturu a hlavně jazyk jsem si nepředstavovala. Znáte, jak se říká, že někdo mluví jako Maďar? Tudíž, že mu vůbec není rozumět? Tohle přísloví jsem si měla okusit na vlastní kůži.
Snažila jsem se svému maďarskému návštěvníkovi připravit pro jeho příjezd co nejlepší podmínky. V rámci milého přivítání jsem se rozhodla naučit i nějaké to slovíčko z , abych ho mohla překvapit. Zadala jsem si proto do internetového vyhledavače heslo maďarština a hodlala si najít několik zdvořilostních obratů. Co si pamatuji, vždy když jsme přijeli někam do zahraničí na dovolenou, okamžitě jsem se několik frází bez problémů naučila. Jenže, to se nejednalo o maďarštinu. Maďarština se díky svému exotickému jazykovému původu liší od všech ostatních evropských jazyků (s výjimkou finštiny), takže vlastně běžně lingvisticky zdatný jedinec nemá šanci do ní na první pohled proniknout. Naučila jsem se proto pouze pozdrav „Jó napot!“ jako dobrý den, ale přes krkolomné nashledanou už vlak nejel. Byla jsem sama překvapená, jakou „hatmatilkou“ maďarština je. Mohla jsem v tu chvíli zapomenout na všechny úsměvné historky o výměnných studentech, kteří tě učí svoji rodnou řeč výměnou za tu tvou. Představa, že se cizinec učí česky, mi přijde děsivá. Natož když se Čech učí maďarsky. Vyzvedla jsem si svého cizince již na letišti. Arpád byl vysoký, tmavý a usměvavý kluk, jehož angličtina měla nezaměnitelný maďarský přízvuk. Mluvil, jako když do vás někdo neustále mlátí sbíječkou. Musela jsem se nakonec smát a i on se omlouval za to, že jeho rodný jazyk je natolik specifický, že pokud se Maďar učí cizí jazyk, maďarština jej stejně infikuje. Přes několik počátečních zmatků, které přirozeně vznikly, jsme si s Arpádem výborně porozuměli a trávili spolu docela dost času. Některé přednášky jsme v angličtině absolvovali společně a Arpád si brzy našel i několik dalších českých přátel. Jednoho večera v typické české „nálevně“ mi Arpád prozradil sladké tajemství. Prý by se chtěl naučit něco z češtiny. Okamžitě jsem se mu jala vysvětlovat, že čeština rozhodně není jednoduchý jazyk, ale pokud o to stojí, můžeme se společně o nějaký malý výsledek pokusit. A protože je Arpád slušně vychovaný chlapec, ihned mi nabídl, že protislužbou by mě mohl vyučovat něco z maďarštiny. Ve veselé náladě jsme začali ještě ten večer a bavili zbytek stolu. Arpád se pokoušel vyslovovat „ř“ a já se snažila o slavné maďarské nashlednou „Vis-zon-tlá-tász-ra“. Hrůza nad hrůzu. Po dvou týdnech a několika společných jazykových sešlostí jsem ale zjistila, že pokud je člověk mírně pod vlivem alkoholu, maďarština a její výslovnost mu jde docela přirozeně. Takové to opilecké žvatlání se nemálo podobalo Arpádově mateřštině. Samozřejmě jsem ho touhle průpovídkou hlavně škádlila. Naopak, i když maďarština je strašně těžký jazyk, má i svůj půvab. Zní totiž naprosto unikátně a možná by někdo nevěřil, ale třeba poezie v maďarštině nezní vůbec špatně. A tak když uplynul letní semestr v Praze, kde Arpád strávil svůj pobyt, odjížděl zpátky domů s několika vybroušenými českými frázemi a i já stihla pár obratů z maďarštiny pochytit. Arpád mi sliboval, jak se za dva roky do Čech vrátí studovat magisterský obor a zvládne ho prý v češtině. Naprosto si náš jazyk i lidi zamiloval. Pozval mě proto k němu do Budapešti, abych prý poznala i jejich guláš a zkusila si trochu pokonverzovat (vtipálek). Z pozvání jsem ale měla radost a rozhodla se ho přijmout, jednou do budoucnosti. S Arpádem jsme zůstali v kontaktu i potom, co odjel z Čech. Měsíc po dojezdu domů se mi už chlubil s přihláškou na jazykový kurz češtiny u nich doma. Okamžitě mě samozřejmě začal hecovat, ať se pro změnu přihlásím na maďarštinu a srovnáme síly, až se znovu potkáme. Jeho návrh jsem přešla s humorem, ale po několika dnech mi začal vrtat v hlavě. Nakonec jsem to nevydržela a překvapená sama sebou jsem se přihlásila na kurzy maďarštiny v Tutoru. Momentálně to bude už rok, co do jazykovky pravidelně docházím. S Arpádem se někdy pokoušíme o skypovou multilingvistickou konverzaci, ale zatím na to pořád jde nejlépe v angličtině. Což ale nevadí, protože motivace tu pro nás je pro oba. Arpád by měl dorazit do Čech někdy na podzim a já si svoje znalosti v reálu ozkouším už na konci srpna. Pokud se tak zpětně ohlédnu za tím, co mi moje láska k dobrovolničení přinesla, až na ty mrtvé žížaly při laborkách, se mi nakonec i maďarština jeví docela pozitivně.