Návrat ke kořenům pomocí hebrejštiny
30. 11. 2010
To, jak dítě vnímá rodinu, se zásadně liší od toho, jak ji vnímá, když je z něj hotový dospělý člověk. Náhled se před ním odkrývají rodinná tajemství, historky i fotografie z rodinných alb, o kterých předtím neměl ani potuchu. Každá rodina má své kořeny, ale ne každá je hledá nebo o ně pečuje. Přestože jsem v době dospívání a rané dospělosti objevila několik zajímavých fakt o naší rodině, žádné záhadné zjištění jsem nezískala. Jednalo se vesměs o historky ohledně rodinných vztahů manželka versus tchýně, sestra versus bratr, ale žádné utajené sourozence nebo nemanželské děti jsem neodhalila. A vlastně jsem za to byla ráda. Co by si také člověk počal s novým bratrancem? Přesto jsem v rodinných fotkách při svých historických seancích, jak jsem si svoje pátrací hodiny na půdě chalupy pojmenovala, našla několik zajímavých obrázků. Datovaly se z přelomu století a přibývalo jich v kolem dvacátých a třicátých let. Po tom, jako by se čas zastavil a žádné další nepřibyli. Celá série fotografií, na nichž byli cizí lidé, ale která byla založena volně mezi našimi rodinnými alby. Nikoho mi ti lidé nepřipomínali. Pradědečka i dědečka jsem z fotek uměla poznat. Tyhle osoby jsem ale neznala a tím jsem si byla jistá.
Přinesla jsem tedy fotografie tomu nejpovolanějšímu. Dědečkovi stačil jeden pohled na ně a ihned věděl. Netušil však, kde jsem fotografie vzala. Velmi se proto divil, když se dozvěděl, že je měl celou dobu pod nosem. Jen nebyly pořádně založené. A tak dědeček spustil svoje vyprávění. Vyprávěl mi o chlapci jménem Josífek, se kterým se jako malý kluk kamarádil. Chodili prý spolu čutat do meruny namísto školy a často tahali holky za stopy. Byli velcí kamarádi. Dokonce spolu bydleli v jednom činžáku. Na společném pavlači prý byli vyhlášená dvojka a postrach všech paniček, které chtěli mít klid na vyšívání. Josífkův tatínek pracoval někde na úřadě, protože uměl několik jazyků a Josífkovi to taky myslelo dobře. Kdyby tolik nelumpačili, určitě by mu škola šla sama, tvrdil děda. Bohužel, to už nestačil ověřit. Přišla totiž druhá světová válka a s ní postupně začalo přituhovat. Největší chlad ale zavál do židovských rodin. A nevybíral si. Volba padla i na Josífka a jeho rodinu, kteří měli židovský původ. Dědeček to tenkrát vnímal jako velkou nespravedlnost. Ze strany svého tatínka měl totiž také židovské kořeny. I když se dávno v rodině židovská víra nepraktikovala, občas o původu rodiny padla před malým dědečkem zmínka. Ten se proto čílil, proč Josífkova rodina musí odejít a oni tedy zůstávají. Veřejně se totiž o původu rodiny nemluvilo, zatímco Josífkova rodina byla mezi prvními na seznamu. Dědečkovi tak zakázali mluvit o vzdálených příbuzných a Josífkova rodina před válkou a budoucím terorem utekla. Dědeček si proto válku pamatoval jako smutnou dobu plnou hlavně stýskání po nejlepším dětském kamarádovi. Oba však byli natolik malí kluci, že dál kontakt neudržovali a hlavně, jak připomínal dědeček, to nebylo bezpečné ani pro jednu stranu. Válka vzala sebou nejenom dětství a nejlepší roky dospělých v naší rodině, ale i zbytky povědomí o židovském původu. A odhalení bylo na světě.
Musela jsem si v duchu dědečkovo vyprávění přehrávat několikrát a ptát se sama sebe, jestli je možné, že někdo v sobě své dávné kořeny cítí? Vždycky jsem se totiž o židovství zajímala. Bylo však těžké proniknout přes jazykovou bariéru a neznalost hebrejštiny můj hlubší zájem vždycky pohřbila. Nějakým nevysvětlitelným způsobem mě to vždycky k židovské víře táhlo. Proto pro mě bylo jedno, původně nevinné odpoledne strávené s krabicí starých fotografií, momentem, který mi dal impulz k tomu, abych se svým zájmem něco skutečně udělala. Najednou se vše zdálo být jednodušším. Vždyť šlo o hledání sebe sama, hledání vlastního původu. Jakmile se člověk i vzdáleně stane jedním z těch, ke kterým víra přirozeně patří, ihned se mu více otevírá. A tak jsem se rozhodla udělat jasný a přímý krok, bez kterého další probádání rodinné duše nebylo možné. Rozhodla jsem se naučit se hebrejsky. Musela jsem. Hlubší pochopení víry ani kultury bez ovládání hebrejštiny nebylo možné. Netušila jsem, kde hledat pomoc ve výuce hebrejštiny. Bylo mi jasné, že mnoho veřejných učitelů nenajdu, a tak jsem si připravovala větší obnos, který budu muset do učení investovat. O to jsem pak byla překvapenější, když jsem našla hebrejštinu mezi jazyky, které jsou komerčně vyučovány v jazykové škole. Pro mě jako vysokoškolskou studentku byl takovýhle typ výuky mnohem přijatelnější. Přesto, když jsem se do Tutoru ke kurzu hebrejštiny hlásila, měla jsem o výuce své pochybnosti. Naštěstí se pochybnosti ukázaly jako mylné. Přece jenom, ten kdo vyučuje hebrejštinu i ten, kdo se jazyk chce učit, musí mít určitý záměr a motivaci trochu odlišnou od toho, jakou mají „běžní angličtináři“. Kurzy hebrejštiny se proto staly hodinami zajímavých osobních setkání s druhými lidmi i se sebou samým a rodinnou historií. Hebrejsky se v současné době učím přes rok. Své kořeny i jazyk odhaluji skutečně pomalu, takže se žádné velké přijímání víry nekoná. Na něj se rozhodně ani necítím. Bylo by to možná trochu pokrytecké, možná trochu móda nebo výstřelek. Hlavní pro mě totiž je, že se pro mě hebrejština stala úžasným koníčkem a motivací k dalšímu studiu. Jsem spíše rodinným historikem, nežli zapáleným hledačem víry. Třeba jednou někde na svých cestách světem potkám Josífkovi děti a vnoučata a budu si s nimi moct promluvit tak, jak jim kdysi u nás bylo zakázáno.