Jak mě napadlo zrovna studium japonštiny?
30. 11. 2010
Nedávno jsem se v jednom magazínu dočetla, že moje oblíbená britská herečka se začala ve volných chvílích věnovat studiu japonštiny. Zpočátku jsem to příliš nechápala, z jakého důvodu se světově proslulá žena, která má navíc právo nazývat angličtinu svým mateřským jazykem, musí učit japonsky? Novinářka, která dělala s herečkou interview, měla evidentně stejný problém jako já, a tak její další otázka zněla: „A smím se zeptat, co vás vedlo k tomu, že se věnujete právě japonštině?“.
„Zjistila jsem, že mám v Japonsku mnoho fanoušků,“ zněla hereččina bezstarostná odpověď. Celý rozhovor se pak stočil zcela jiným směrem, ale mně nepřestávalo vrtat hlavou, jak je možné, že se někdo začne věnovat něčemu tak složitému, jako je třeba právě studium japonštiny, „jen“ kvůli svým fanouškům? Nevím proč, ale nedokázala jsem to už z principu uznat jako legitimní důvod.
Vždycky jsem měla za to, že když se pro něco takového člověk rozhodne, má to určitou váhou a nese to s sebou spoustu povinností a v kontextu s tímhle vším se mi odpověď té slavné ženy jevila jako naivní a nedospělá.
Jenže když jsem nad tím uvažovala ještě hlouběji, uvědomila jsem si, že nemám žádné právo ji soudit, a hlavně, že má s tou svou bezstarostností, která mě zprvu tak vytáčela, nejspíš pravdu. Když člověk něco chce, nemusí to přeci mít žádný závažný důvod. Ba naopak, zdůvodnění může být naprosto banální, anebo, ještě lépe, není ho vůbec třeba. Zmíněná herečka se nemusí před světem nijak ospravedlňovat a vysvětlovat, proč jedná tak, jak jedná. A to platí pro každého, jen na to velmi často zapomínáme.
A tak mě napadlo, když studuje japonštinu ona, proč bych to nemohla zkusit i já? Vzápětí jsem sice zapochybovala, zda v České republice budou takové možnosti pro studium japonštiny, jako jsou například ve Velké Británii, ale tím jsem se nenechala nijak odradit.
Udělala jsem průzkum mezi několika přáteli a shlédla jsem pár nabídek jazykových škol, které visely na internetu. Je sice pravda, že ne každá jazyková škola poskytuje kurzy japonštiny, nicméně existují i výjimky a ty je třeba vyzkoušet!
Do řad těchto výjimek patří například jazyková škola společnosti Tutor, na jejíž kurzy japonštiny v Praze jsem se na radu přátel zapsala.
Zatím jsem se zúčastnila dvou lekcí japonštiny, takže v žádném případě nehodlám tvrdit, že mi „sedne“ jak ulitá, a že už prakticky plynule hovořím. Takhle to rozhodně nefunguje. Díky kurzům japonštiny jsem ale pochopila, že nic není nemožné, stačí se jen odhodlat a jít do toho s nadšením.
Zrovna včera jsem očima přejela zprávu, že ona herečka se studiem japonštiny skoncovala. Prý kvůli příliš velkému časovému vytížení. Tak vidíte. Ne vždy to vyjde. V tom případě se musíte otřepat a brát to jako jednu z dalších životních zkušeností.
Jsou ale případy, kdy vám něco nového v životě opravdu sedne a postrčí vás to zas o kousek kupředu. A právě kvůli nim stojí za to stále něco zkoušet. Já jdu příští týden na třetí hodinu japonštiny. A vy?