Pomaturitní jazyky jako vstupenka na vysokou školu
Už odmala jsem byla ten typ člověka, který se věnuje spoustě věcem, ale ničemu nikdy pořádně. Jako malá jsem tak hrála několik na flétnu, pak na piano. Kromě toho jsem ale chtěla chodit i s kamarádkami tancovat, a tak jsem několik let strávila chozením do hodin aerobicu. Navíc jsem se zakoukala do spolužáka, který byl kapitánem atletického družstva na školu, tudíž jsem v atletickém kroužku nemohla chodit. Chvílemi to dokonce vypadalo na moji zásadní hereckou kariéru dramatické umělkyně, když jsem šest let byla členem dramatického souboru. No, jak je vidno, rozhodně jsem se nenudila. Do toho všeho jsem chodila na víceleté gymnázium, takže i škola občas kladla nějaké ty nároky na naše mozkové buňky. Proto, když jsem se měla v posledním maturitním ročníku rozhodnout, co se sebou po škole, najednou jsem vůbec vlastně nevěděla, co chci dělat. Spolužáci se mi smáli, proč mám takovýhle problém, když můžu dělat cokoliv, tak ať se nestresuju a podám si přihlášku bez váhání. Rodiče mě nijak v rozhodování nechtěli ovlivňovat, takže jedinou radu, kterou jsem dostala, byla ta od naší třídní profesorky – matikářky, ať nechodím nikam na techniku. V zásadě jsem totiž skončila u pokročilé geometrie pro základní školu. Zkoušela jsem si představit samu sebe v roli učitelky, a to jsem hned věděla, že bych si svojí prchlivou povahou nikdy nedokázala získat pořádný respekt třídy. Krve jsem se odmala bála, takže lékařství okamžitě odpadávalo ze seznamu. Novinařina by se mi sice líbila, ale natolik mě zase nebavilo sedět celý den u počítače a psát. Potřebovala jsem více akce, potkávání nových lidí a tváří. Nevěděla jsem.
A protože se moje bezradnost pomalu, ale jistě, začala přesunovat do kategorie beznaděj, rozhodla jsem se pro radikální řešení. Nežli být nešťastná a dělat nebo hlásit se na školu, o které si nejsem vůbec jistá, pak si radši dám rok pauzu na rozmyšlení. Věděla jsem ale, že nesmím během toho roku vypadnout v učení a školního tempa. Přicházely v úvahu tedy pouze dvě varianty. Přihlásit se do nultého ročníku nějakého oboru, což jsem ale netušila jakého, anebo jít rok studovat jazyky. Rozhodla jsem se pro druhou variantu. Tím, že budu rok pilovat některý z jazyků, rozhodně nic nezkazím a budu mít čas se rozhodnout a v klidu si rozmyslet, co dál s vysokou školou. Rodiče souhlasili pouze pod podmínkou, že se budu učit jazyky dva, aby podle nich měl rok pomaturitního studia jazyků smysl. Společně jsme si zvolili jazykovou školu Tutor, která pomaturitní jazykový ročník už několik let, takže tradice a zkušenosti pro nás zvítězili. Zaplatila jsem si část školného a do pomaturitka jsem nastoupila jako nepopsaná tabule. Netušila jsem, co mě přesně čeká. Za prvé na mě čekala klasická školní docházka, takže jsem rozhodně neměla čas se někde poflakovat přes den na gauči. Učila jsem se, chodila do školy, dělala domácí seminární práce. Za druhé na mě čekala parta spolužáků, kteří dohromady tvořili vážně zajímavý celek. Každého totiž do pomaturního ročníku vedlo něco jiného. Jednomu se nechtělo pracovat, jiný chtěl složit závěrečné jazykové zkoušky, dalšího prostě jen bavily jazyky. Za třetí, a hlavně, mě ale čekaly učební lekce plné angličtiny a němčiny. Po několika měsících jsem si na oba jazyky tak rychle zvykla, když jsem používala ve škole i se spolužáky, že se občas stávalo, jakmile jsem vyšla ze školy, že jsem byla překvapená, když na mě prodavačka v obchodě začala mluvit česky. Vždycky jsme se po škole museli, jak jsme říkali, „přeštelovat“ na češtinu. Ačkoliv jsem na tom s angličtinou byla vždycky lépe, němčina se mi rychle začala zlepšovat díky intenzitě, se kterou jsem ji používala. Když jsme měli vypisovat, kdo se hodlá přihlásit na složení závěrečných jazykových certifikátů, přihlásila jsem se na certifikáty z obou jazyků. Přišla tak další motivace k tomu, do pomaturitka chodit a připravovat se.
Po půl roce pomaturitního studia přišel čas, abych si ujasnila, jak mi uplynulá doba od maturity pomohla k tomu se rozhodnout o budoucím oboru vysoké školy. Samozřejmě, že jsem opět nevěděla. Najednou jsem si neuměla představit, že bych dělala něco jiného, nežli jazyky, když už jsem se v tomhle oboru rok pohybovala. A tak mi to došlo. Spojím jazyky se svým zájmem o politiku a zkusím přijímací zkoušky na diplomacii. Hned jsem se tak začala o přijímačkách více informovat, sehnala si materiály, zdokonalovala jazyky a střídala euforické stavy plynoucí z toho, že vím, co chci dělat, s tím, že jsem ztracený případ a přijímačky nedám. Nakonec se volba pomaturitního roku stráveného nad angličtinou a němčinou ukázal jako rok záchrany. Nejenom, že mi hodně pomohly certifikáty z obou jazyků, ale i výsledky přijímaček z jazykové části mi zajistily budoucnost na vybrané škole. Věděla jsem samozřejmě, že mě čeká ještě další z jazyků, ale po tom, co jsem dva evropské jazyky zvládla, jsem se dalšího nebála a hlavně jsem věděla, že učení už půjde mnohem lépe, nežli když jsem kdysi s němčinou nebo angličtinou začínala.
Po prázdninách tedy nastupuji do prvního ročníku ekonomky. Jsem se svojí volbou nadšená, protože vím, že školu studovat skutečně chci. Roku odkladu a pomaturitního studia rozhodně nelituji. Dal mi čas se rozhodnout a navíc mi i ukázal cestu. A dal mi také jednu jistotu – i kdyby moje studium nedopadlo nijak valně, se znalostí dvou světových jazyků a dvěma certifikáty v kapse, se asi ve velkém světě neztratím.