Ruské dálky volají
30. 11. 2010
Mým snem se od druhého stupně základní školy stala práce letušky. Nejenom, že se i ohromně líbily uniformy, které letušky nosily, ale i představa, kolik toho uvidím, poznám a procestuji, mě strašně lákala. Vždy, když jsem byla na letišti, jsem zírala s otevřenou pusou na všechny ty štíhlé, elegantně upravené mladé slečny, které si sebou táhly svůj svět na malých kolečkách v kufříku. Přišly mi krásné, nezávislé a svobodné. Věděla jsem, že k tomu, abych se mohla stát letuškou, potřebuji dobře znát světové jazyky. A tak, když jsem nastupovala na střední odbornou školu cestovního ruchu, začala jsem se učit kromě angličtiny i francouzsky a později si přibrala trochu němčiny. Cítila jsem se tak vybavená po odborné i jazykové stránce. Můj sen se přede mnou ale rozplynul, když jsem se dozvěděla, že má silné dýchací potíže, které se u mě začaly v době dospívání projevovat. Častý pobyt ve vysoké nadmořské výšce, stres, přetlaky, to nebylo nic, co by můj organismus mohl dobře snášet. Byla jsem nejprve hrozně zklamaná. Cítila jsem totiž, že je můj život mnohem jednodušší a pozitivnější, pokud mám stanovený svůj cíl, za kterým si jdu. Najednou jsem byla bez cíle a nevěděla kudy kam. Rozhodla jsem se ale své jazykové znalosti využít a uchytit se ve vystudovaném cestovním ruchu. Stala jsem se tak asistentkou vedoucí západoevropské divize u jedné velké letecké společnosti.
Přestože mě ze začátku bolelo dívat se na všechny ty připravené a usměvavé letušky, práce mě bavila a přinášela mi každý den nové úkoly k řešení. Mohla jsem využívat všechny své jazyky a ještě se v nich pomocí firmou placených kurzů vzdělávat. Letenky jsem měla po západní Evropě zdarma a má rodina získávala na cestování vzduchem velké slevy. Jako asistentka jsem byla vždy po ruce své milé šéfové. S šéfovou jsem si skvěle rozuměla. Byla o několik let starší než já a mohla být tak mojí matkou. Měly jsme k sobě ale velice přátelský vztah. Často jsme si po náročném dni zašly na skleničku a pořádně prodrbaly, co kde nového ve firmě. Do práce jsem tak chodila ráda. Věděla jsem, že mám v šéfové oporu a moje schopnosti dokázala vždycky ocenit. Jak jsem se záhy dozvěděla, nebyla to pouze ona, kdo dokázal moje schopnosti ocenit. Začalo se totiž šuškat, že se má někdo nový stát šéfem divize. Vůbec se mi tyhle řeči nelíbily. Nechápala jsem, proč by měl někdo nahradit tak výkonnou a úspěšnou vedoucí. Jediné, co mě napadalo, byl možný věk. Ale v téhle pozici znamenal věk i zkušenosti. A pak jsem to přišlo. Začalo se totiž po firmě roznášet moje jméno! Já, že bych měla nahradit svou milovanou šéfovou? Nikdy, napadlo mě. Nikdy bych místo nepřijala, kdyby se mě někdo zeptal. Doma na moji informaci přítel reagoval slovy:“Jsi blbá? Kdy by se ti ještě někdy mohla takováhle šance naskytnout?“ Sice měl zčásti pravdu, ale chtěla jsem zůstat loajální. Takže mě čekalo hned několik bezesných nocí.
Jak se ale ukázalo, z vedení mě sice oslovili, a jednalo se o šéfování divizi. Ale divizi nové, divizi východoevropské. Se založením několika nových poboček ve vzdáleném Rusku a postkomunistických zemích prý hledali někoho, kdo se odpoutá od možných politických kontextů, je mladý, dokáže si celý trh zmapovat a od začátku si svou skupinu povede sám. Prý jsem získala to nejlepší doporučení ze všech. A v tu chvíli mi to bylo jasné. Sama moje šéfová mě totiž na nové místo doporučila, a já se poslední dva týdny tak bála, že možná nabídka vztah mezi námi zkazí. Byla jsem nabídkou téměř dojatá a nechala si den na rozmyšlenou. Vše se zdálo být bez jediné vady na kráse. Když jsem si ale pročítala všechny dokumenty ohledně požadovaného vzdělání zjistila jsem, že v jazykovém vzdělání zcela chybí němčina, kterou sice ovládám, ale namísto ní je, samozřejmě, jedná se o východní Evropu, uvedena ruština! Já ale uměla rusky jenom pozdravit, napočítat do deseti a říct, jak se jmenuji, popřípadě, kde bydlím. Ruština se mi ve škole už vyhnula obloukem, a přestože se ruský jazyk objevil na střední škole v nabídce jazyků, nikdy jsem o něj nestála a pokoušela se naučit alespoň základy němčiny. A najednou, jak by se mi to jen hodil. Marně jsem začala vzpomínat na naši středoškolskou profesorku tělocviku, která pocházela z Moldávie a ruštinu jako volitelný předmět učila. Neměla jsem ráda tělocvik, natož abych se k ní po všech svých nepovedených pokusech na hrazdě hlásila na ruštinu – chyba! Zadala jsem si do vyhledávače termín ruština a dočetla se, jaký je o ruský jazyk znovu velký zájem na českých základních školách. Dětem je jazyk blízký, lehce se jej učí. Ještě ten večer jsem proto volala své šéfové, abych s ní můj problém probrala. Ona mi s naprostým klidem sdělila: „No tak co. Ze začátku všechno vyjednáš v angličtině, popřípadě francouzštině a rusky se během roku naučíš.“ Jenomže to bych musela chodit na nějaký šíleně intenzivní kurz. A taky, že ano. Půl roku jsem tedy ještě zůstala na své pozici asistentky a každou volnou chvilku se učila ruštinu. Byl mi zaplacen firemní kurz ruštiny, který mě měl připravit na budoucí pozici s rozjezdem divizi do třičtvrtě roku. Na rozdíl od minulých firemních jazykových kurzů jsem tentokrát měla ruštinu čtyřikrát týdně a lektor ruštiny z Tutoru dojížděl pouze za mnou. Měla jsem pocit, že svého ruštináře vídám téměř častěji, nežli svého zaneprázdněného přítele. Naštěstí jsem získala velice zkušeného staršího lektora, který skvěle dokázal využít i mých dalších jazykových znalostí, aby mi ruštinu co nejvíce přiblížil a udělal z ní pro mě dosažitelný cíl. Jelikož jsem na hodinách ruštiny byla pouze já sama a neměla se za koho skrýt, nedalo mi to a na hodiny jsem se vážně připravovala. Rodiče i prarodiče měli z mého učení se ruštiny poťouchlou radost, proto kdykoliv jsem za nimi přijela, ihned se snažili se mnou konverzovat rusky. Po několika měsících tvrdého drilu ruštiny jsem se přesunula na svou novou pozici. Většinu oficiální konverzace zatím vedu v angličtině. Ne všichni zaměstnanci východních aerolinek jsou totiž rusky mluvící domácí manažery. Zatím mi tedy angličtina zachraňuje záda. Jakmile ale přijde na kontakt s rusky mluvící zaměstnanci, ani se nestačím divit, jaká je najednou má i slabší znalost ruštiny výhody. Okamžitě tam kdesi v lesích na Sibiři roztávají a jsou schopní vám velmi dobře pomoci. I když si tak asi nikdy nezalétám jako profesionální letuška, už dnes mám v diáři hned několik dat, kdy poletím do Ruska pracovně. A kdo ví, zda bych se kdy k ruštině jako letuška dostala.