Konečně začalo jaro. Zima byla prima, nestěžuji si ani v nejmenším, spousty sněhu, stavění iglú a sněhuláků nás vůbec neomrzelo a navíc hafušky byly ve svém živlu, ale přece jen jaro je jaro. První sněženky urvané bezohledně na mezi a prodávané umolousanou rukou v podloubí: “Pane kupte panince kytyčku“( to není překlep, tak to bylo skutečně vysloveno), první rašící tráva, první pylová alergie nového roku, bláto až v kuchyni – prostě romantika s velkým R. Jenže nějak mi nezbývá čas si tu romantiku prožít a vdýchnout to jaro až do posledního plicního sklípku. Doma štěnda od kterých se člověk nemůže nikam utrhnout a děti mají svou stopadesátou virózu…ach jo. 

  Naštěstí už to na mě bylo hodně znát, že potřebuji vypadnout ven a tak mne muž vysílá na ozdravnou procházku, že to doma zvládne. Jsem nadšená. Do baťohu házím termosku s čajem, 2 Horalky a jablko a rozhoduji se koho z pesanů sebou vezmu. Všichni mají smutný kukuč , ale Rozárka maminkuje a Aniska na dálkové pochody moc neužije. Takže beru omladinu. Nočka, Toška a Berta jsou jedna parta a na procházky ve třech jsou zvyklí. Naskakují do auta, ještě než se stačí kufr úplně otevřít. Vyhazuju je ven a opět nechávám, tentokrát způsobně, nastoupit s obojky na krku. Jo holenkové téhle výpravě šéfuju já!

 Jedeme na Kokořínsko. Máme to blízko, máme to tam nachozené a tak vím, jak dlouho nám bude ten který okruh procházky trvat. Dnes jsem vybrala cestu od Pokliček k Cincibudkově stezce a Boudeckou roklí zpět. Tedy jen nějakých maximálně 10km abychom se provětrali a byli doma včas zpátky. 

Zaparkovali jsme na parkovišti pod Pokličkami. To je hodně oblíbené a turisticky využívané místo a tak nikdy se psy nechodím na Pokličky nahoru po schodech. Je velmi komplikované se vyhýbat na skalním útesu protijdoucím lidem a tak to obcházíme po modré značce směrem k rokli Apatyka. Působíme jako dobrá atrakce a lidi si nás rádi fotí, protože vepředu jdou jako tříhlavá saň tři Moskeváci vedle sebe na vodíku s třemi konci a za nimi jsem na tom laně uvázaná já – prostě „Ruská trojka“. Už po pár metrech, když vejdem mezi skály, mi dochází, že jsem měla svou touhu po prvním jarním výšlapu přece jen trochu krotit a posunout tak o dva až tři týdny. U nás na zahradě už nebylo po sněhu ani památky a všechno se začínalo zelenat, ale tady se zbytky sněhu a hlíny dokonale promísily s pískem ze skal a tak je tu mnohdy i 30 cm bahna. Už po prvním kilometru vypadjí hafušky jak útulkové chudinky, ale evidentně jediný komu to vadí, jsem já. Oni si to užívají a já v duchu počítám čas, který budu zítra potřebovat, abych po nich vyčistila auto. Rokli Apatyka míjíme bez zastávky, někdo tam je a protože to tam znám a vím, jak je to tam úzké - nebudu se tam cpát. Těším se, až vyfuníme na kopec a odbočíme z téhle „turistické dálnice“ na zelenou značku vedoucí Boudeckou roklí. Téměř nikdo jí mimo hlavní sezonu nechodí. 

  Když si začínám zoufat, že všichni vypadáme jak splešťule blátivá, míjí nás cosi na terénním kole. Okamžitě mi před očima naskakuje film Obecná škola a hláška tatínka Zdeňka Svěráka:“Kde jsou moje blatníky?!“ Ten zoufalec co jezdí pro svoje zdraví, měl zepředu i zezadu na sobě pás bláta, jakoby ho přejel traktor. Cítím se pobavena a povznesena a těším se nahoru na kopec, tam už bude sucho a já se konečně budu kochat. Leč těším se předčasně. V místě kousek za před Náckovou roklí kde skutečně není kam uhnout, protože jdete skalní průrvou, navíc tou dobou naplněnou bahnem se mi rozšířily oči do velikosti tenisáků. Seshora z kopce běží pes na volno. V první chvíli nerozeznávám úplně jistě co to je. Vidím jen velikého chlupatého blázna, který pádí k nám zanechávajíc daleko za sebou páníčka, který huláká na celý les:“ Baronkůůůůů ke mněéééééé“ . Ale Baronek je buď blbej, nebo hluchej, ale nejspíš oboje.  Jsem docela bez sebe. Blíží se to. Už rozeznávám, že je to Barzoj v bílo-zlaté barvě.  My ale nemáme kam uhnout! Vím, že moje hafušky bezdůvodně neútočí na cizí psy, ale proboha když to do nich tahle dělová koule napálí, tak už to asi důvod bude. 

  Držím je pevně a hučím na ně “KLÍÍÍD“, ale to už vidím, jak se ty potvory začaly rozestupovat. Nočka na jednu stranu a Berta s Toškou na stranu druhou. Že by chtěli nechat toho pitomce proběhnout? Napadá mne. A hned v zápětí mi dochází, že v tom případě to psí střevo nenapálí do mých psů, ale smete mně. Má mě to utěšit? Všechno to trvá chvilinku a už je Baronek tady. Dobíhá k hlavám mých Moskeváků a oni nic. Ještě jeden skok a pak se to stalo. Moje zlatíčka se opět vrátila do formace „bok po boku“ a milý Baronek zmizel pod nimi. Křičím na psy, ale vlastně úplně zbytečně. Jejich hlavy jsou hrdě vztyčené, nikoho se nechystají zakousnout,jen přešlapují na místě  a zpod jejich těl se ozývá čvachtání a kňučení. Konečně se mi povedlo s nimi hnout a popošli dopředu o pár kroků. Vyděšeně zírám na to „cosi“ ve strouze. Běžel k nám nádherný Barzoj, ale tady se v potůčku bláta válí vymuchlané a zneuctěné  „něco“. Panebože nevěřím vůbec tomu, co se stalo. A to už dobíhá Baronkův majitel a jestliže já měla oči na vrch hlavy, pak jeho pohled nelze popsat. Určitě byl Baronek šampion a bůhví co ještě, ale teď dlouho nebude. Už se sice sebral a je vidět že mu nic není, ale je totálně zabahněnej a otřesenej a jestliže já si dělala hlavu s tím, jak dlouho budu luxovat auto po těch mých psech, protože mají špinavé nohy a břicha, pak Boronkův páníček by udělal líp, kdyby ho poslal domů pěšky. To psisko bylo špinavé i mezi ušima a ani stopa po krásné bílé srsti, která za ním vlála. „Von mně utek“ vypadlo z pána (asi kdyby mi to třeba ušlo). „ No to se stává, hlavně že je v pořádku“ dodávám já a myslím, že pán by rád polemizoval o „v pořádku“, ale nedostává se mu dechu a slov. Koukám na moje psy a….. panebože oni se smějí. Regulerně jim planou oči uspokojením. Vy ludry, myslím si v duchu, ale nespílám jim a rychle se vzdalujeme. Funím do kopce a znova a znova si v duchu přehrávám scénku jak z němého filmu. Přemýšlím jak to že se ti psi bez jediného štěknutí nebo zavrčení dohodli, co udělají? Jak to že Baronkovi nijak neublížili, ale prostě ho jen deklasovali na nižší životní formu? A okamžitě mi naskakuje veršovánka z vánoc:“ Potká-li sob soba mají radost oba“ ale dokončení je zcela autorské:“ Potká-li Moskevák Barzoje, zvítězí snadno i bez boje“