Historie

Nikdo neví, kdo v historii basketbalu zasáhl koš jako první, ale stalo se to jednoho prosincového dne roku 1891. Jeden z osmnácti studentů, kteří vyzkoušeli novou hru vymyšlenou jejich profesorem kanadského původu Jamesem Naismithem, si získal uznání, když se trefil míčem na fotbal do jednoho ze dvou košů na broskve, které visely na zábradlí balkonu tělocvičny sportovní školy Křesťanské asociace mladých mužů (YMCA) ve Springfieldu v Massachusetts.

Dr. James Naismith považoval basketbal čistě za účelový prostředek. Byl nucen vypořádat se s netrpělivými studenty, kteří se v zimě během hodin tělovýchovy nudili při cvičení prostných a gymnastiky, a tak se rozhodl vymyslet halovou hru, kte rá by jim dala možnost zasoutěžit si. Naismith, budoucí presbyteriánský duchovní, který hrál ve školním fotbalovém týmu pro legendárního kouče Amose Alonza Stagga, vymyslel zápas, který by mohl povýšit jemné umění obratnosti, hbitosti a týmové spolupráce ve sportu nad hrubou sílu.

Když přibil dva koše na broskve na deset stop vysoké zábradlí na opačných koncích tělocvičny, určil sběrače, kteří stáli blízko košů na žebříku a vybírali spadlé míče, a rozdělil svou třídu do dvou devítičlenných družstev, netušil, že by mo hl vyvolat ve společnosti lačné sportu téměř okamžité šílenství.

Ne všechny základní prvky Naismithovy hry se liší od těch, kterými se řídí basketbal dnes. Ale původní pravidla diktovala pomalou, těžkopádnou, skoro statickou hru, která byla obrazem venkovské společnosti, jež brala život tak, jak přichází, a která v raných údobích své existence sloužila pouze k pobavení. Postupně, jak se společnost vyvíjela, dělo se tak i v basketbalu - změnil se v rychlý, technický sport, který o století později dobyl celý svět.

Téměř měsíc po skromném představení basketbalu byla Naismithova pravidla vytištěna ve školních novinách a 12. prosince 1892 se sešly dvě pobočky springfieldské YMCY k první mu organizovanému zápasu remíze 2:2 přihlížela asi stovka lidí. Naismith, který vycítil velikost této kolektivní hry, začal pořádat exhibice a název nové hry se valil jako lavina. Od roku 1893 se stal basketbal natolik populární, že YMCA v Hartfordu v americkém státě Connecticut zorganizovala ligo vé zápasy pěti týmů, které během jedné zimy zhlédlo více než 10 000 diváků.

Téměř přes noc zapustila hra kořeny na středních a vysokých školách, kde opojení studenti volali po basketbalu na úkor všech ostatních sportů a aktivit. Začaly se formovat amatérské týmy a ligy a rozvíjelo se regionální soupeření. Hra dokonce překročila hranice pohlaví, dala dívkám příležitost, aby se nemusely bavit ryze mužskými sporty jako americkým fotbalem a baseballem.

Profesionálové

Profesionální basketball vznikl z nutnosti. Po celém severovýchodě USA začalo na poli místních sdružení YMCA soutěžit více a více amatérských týmů a ostatní sporty a aktivity ustupovaly do pozadí. Stížnosti ze strany dlouhodobých členů donutily oficiální představitele YMCA omezit hrací dobu.

Při jedné příležitosti v roce 1896 tým z Trentonu v New Jersey hledal raději jinou mož nost, než by porušil stanovená pravidla hry. Rešení bylo jednoduché. Klub si pronajal místní zbrojnici, připevnil koše a začal vybírat vstupné, aby pokryl výdaje. Hra přilákala dost diváků, a tak bylo možné zaplatit nájemné a dát každému hráči odměnu ve výši 15 dolarů. Kořeny profesionálního sportu byly na světě.

Díky zájmu diváků byla v roce 1898 týmy v oblasti kolem Filadelfie založena první známá profesionální liga. Národní bas ketbalová liga (NBA) trvá od roku 1903 a dala vzniknout množství dalších profesionálních klubů, které, převážně na východě, rychle vzkvétaly. První profesionální ligy byly regionálního charakteru a týmy najímaly hráče zvlášť na každý zápas ­hrálo se v místních zbrojnicích a tanečních sálech. Typické mužstvo mohlo mít dva nebo tři domácí hráče a několik přespolních hvězd. Taková praxe dovolovala lepším hráčům prodávat své služby tomu, kdo dá vyšší nabídku, a tak reprezentovali ve stejné době dva nebo i více týmů současně. Takový způsob vedl rovněž ke zmatku mezi fanoušky a ke ztrátě loajality.

Profesionální utkání v košíkové na počátku 20. století se více podobalo fotbalovým šarvátkám než basketbalovému zápasu. Hráči atakovali jeden druhého ostrými bodyčeky a každý, kdo se odvážil uniknout a vystřelit, mohl počítat s tím, že bude podražen. Útočné manévry byly omezeny na dva základní typy - odstavení protihráče a hod na koš oběma rukama nebo vyvinutí tlaku. Odstavení protihráče bylo omezeno defenzivní strategií, která stavěla do obranné linie tzv. stojící stráž.

Další profesionální inovací byla klec, jež obklopovala hrací plochu, udržovala míč ve hře a chránila hráče před výtržníky z řad fanoušků. Přestože klec zrychlila hru, zároven řezala a zranovala hráče, kteří vráželi do drátů a ocelových ok stejně často jako míč. "Míč byl ve hře vždy jen uprostřed této klece, jen stateční se odvážili chytat jej v rozích," řekl Joe Lapchick, jedna z prvních profesionálních hvězd a dlouhou dobu univerzitní a profesionální kouč, v rozhovoru pro The Sporting News v roce 1963. "Další odlišností byl koš v konstrukci klecí. V síťových klecích to byla otevřená obruč bez odrazné desky, což samozřejmě vyžadovalo přesnou střelu. V drátěném pletivu byl koš upevněn 6-10 palců od odrazné desky."

Mnoho fanoušků, kterým nebylo dovoleno vstoupit na hrací plochu a navazovat bezprostřední kontakt s hráči, si přinášelo vlásenky, hřebíky a jiné ostré předměty a bodali je skrze pletivo. Během dvacátých let byla klec značně populární.

Ligy nebyly jediným výsledkem počátků profesionálního sportu. Kočovné týmy se spojily dohromady a cestovaly od města k městu a najímaly všechny, kdož přišli. Takové zájezdy mužstev byly výhodou pro dobré hráče, kteří tak spolu hráli po dlouhou dobu. Tým Buffalo Germans od roku 1895 do roku 1929 držel rekord v celkovém vítězství 792:86 a stal se nejlepším z prvních "kočovníků".

Krok kupředu

Společnost pohltila průmyslová revoluce a radosti velkoměstského stylu života. Rekreační záliby Američanů se více vyhranily a jejich náklonnost ke sportu nabyla delšího trvání. Baseball se už stal národním sportem a americký fotbal získával přitažlivost jako forma tělocviku pro širokou veřejnost. Obliba basketbalu se však šířila, hrál se všude, a to už i ve vzdálené Evropě či Austrálii.

Rokem 1915 skončilo ve vývoji basketbalu období dětství. Hrálo se upravenými míči, vyžadovaly se desky na koš a začaly se používat bezedné koše z drátěného nebo kovového pletiva. Standardními se staly pětičlenné týmy, čáry trestných hodů se nacházely 15 stop od koše, hráči měli povoleno bud čtyři, nebo pět faulů před diskvalifikací a koše z pole se počítaly za dva body. Avšak další pravidla udržovala hru stále v relativní době temna. Zuřily polemiky ohledně driblinku oběma rukama, jednou, či vůbec. Pokud ano, bylo by hráči dovoleno po driblování vystřelit?

Nový směr přišel od roku 1918, kdy se celý svět dostával z propasti 1. světové války a Amerika objevila talentované kočovné mužstvo, které ovlivnilo budoucnost basketbalu. Tým, jejž vytvořil zakladatel Jim Furey z New Yorku, se nazýval Original Celtics, protože majitel New York Celtics, za války rozpuštěného mužstva, se odmítl vzdát práv na jméno. Díky sestavě, v níž figurovaly osobnosti jako Pete Barry, Ernie Reich, Joe Trippe, Eddie White, Mike Smolick, Swede Grimstead, Horse Haggerty a Dutch Dehnert, se hráči Celtics brzy stali dominantním týmem východu. Pozdější posily, jako 183 cm vysoký Lapchick, Nat Holman, Chris Leonard, Johnny Beckman a Davey Banks, posunuly vedoucí postavení týmu za hranice regionu.

Celtics neměli kouče a nepodobali se žádnému jinému týmu, který kdy fanoušci viděli. Hráči podepsali exkluzivní smlouvy na celou sezonu, inovovali hru a oslnovali diváky brilantními přihrávkami, zpracováním míče a střeleckými úspěchy. Celtics byli průkopníky ve vytvoření obranné zóny a rychlých útočných přihrávkách, využívali pivota jako základ ofenzivy. Obvykle porazili všechny nezávislé týmy, s nimiž hráli.

Když v roce 1925 Americká basketbalová liga (ABL) zahájila činnost jako první opravdové profesionální sdružení klubů, Celtics neoslovila. To bylo výhodné pro organizátory ABL, kteří se obávali, že Celtics díky své převaze odradí zájem diváků. Ovšem když první sezona skončila bez jakékoli trvalé známky prosperity, prezident ABL Joe Carr a další představitelé změnili názor a došli k závěru, že není možné bez Celtics přežít.

Jak oslovit Celtics, aby se k lize připojili, to byla další otázka. Jednoduché pozvání by nemuselo stačit, a tak výkonný výbor ligy zakázal týmům ABL hrát exhibice proti Celtics, kteří tak stáli tváří v tvář vyhlídce nepatrného množství sehraných utkání a ještě menší návštěvnosti; proto se k ABL připojili na pět zápasů v sezoně 1926-27. Dominantním způsobem je všechny vyhráli.

S Celtics na své straně pod nikla ABL hlavní kroky ke zdokonalení profesionálního basketbalu. Požadovaly se exkluzivní smlouvy s hráči, desky na koš standardních rozměrů se staly povinnými, byl zakázán driblink oběma rukama, odstranilo se oplocení hřiště a další pravidla, která se lišila v různých regionech, na univerzitách a mezi profesionály, byla standardizována, aby vyhovovala Amatérské sportovní unii. Normativní pravidla, většinou se jednalo zejména o techniku driblinku, zjednodušila univerzitním sportovcům přizpůsobení se profesionální hře.

"Opičí driblink bylo driblování oběma rukama a mohlo se s ním začít a skončit tak často, jak bylo libo," přiblížil Lapchick pravidlo, kterému se nikdy nedostalo širšího využití na úrovni univerzit. "Míč jste nemohli přihrát a ani vystřelit, dokud jste nepřerušili driblování. Opičí driblink byl sobecký vynález." S míčem se však nedalo dobře driblovat. "Míčem mohla být jakákoli stará věc. Začínalo se s novým, pokrytým kůží přibližně kulovitého tvaru. Duše byla zašněrována uvnitř, otvor pro nafukování často vyčuhoval. Míč se používal dva nebo tři roky, když se roztrhl nebo se objevila odřená místa, příležitostně vypomohl švec. Míč byl stále mastnější, měnil tvar, a tak se nevyhnutelně zvětšoval, což snižovalo šanci vstřelit koš," líčil Lapchick.

Tým Cleveland Rosenblums v čele s Honey Russellem zvítězil v první soutěži ABL. Ovšem další dvě sezony patřily zářícím Celtics, kteří byli trnem v oku ligovým představitelům. A tak když byl Furey po skončení sezony 1927-28 obviněn ze zpronevěry a uvězněn, představenstvo ABL využilo příležitosti a Celtics rozpustilo. Hráči klubu pak byli angažováni ostatními týmy ligy.

Celek Rosenblums, posílený přestupem čtyř hráčů Original Celtics, vyhrál dva následující ročníky. Avšak ctižádostivá ABL, která se táhla od New Yorku po Chicago, se po krachu na burze v roce 1929 ocitla v obtížné ekonomické situaci a byla rozpuštěna v roce 1931, kdy se celá země zmítala v sevření velké hospodářské krize. 

Během let velké hospodářské krize, kdy profesionální hra setrvávala ve spánku, vzkvétal basketbal na univerzitách. Profibasket měl ještě převahu díky regionálním průmyslovým ligám a kočovným týmům - talentovaným mužstvům jako například obnoveným Original Celtics nebo černým borcům typu New York Renaissance Five (Rens) a Harlem Globetrotters, kteří dodnes předvádějí své umění při rozličných exhibicích. Až v roce 1937 se profe sionální basketbal vrátil k záměru obnovit seriózní ligu a změna pravidel napomohla uvést tento plán v realitu.

Pravidla vylepšila hru

Konstruktivní změny pravidel způsobily, že hra se stala přehlednější, rychlejší, a tudíž i po­pulárnější. Producent Ned lrish přivedl sport na výsluní zájmu pořádáním dvojzápasu v newyorské Madison Square Garden. Jeho inovace se stala zlatým dolem a podnítila vznik podobných propagačních podniků po celém východě a středozápadě.

Fanouškové nadšeně přijali zmodernizovanou hru, která nyní zahrnovala účelnější míče bez šněrování, sjednocené koše, dva rozhodčí na zápas a pravidlo 10 sekund, které nutilo týmy v tomto časovém úseku přecházet do útočného pásma a minimalizovalo zdržovací taktiku. Dodnes platné pravidlo tří sekund omezovalo pobyt hráče pod košem, a tak hra přestala být nudná a stala se soutěživější. Další inovací v letech 1937-38 byla ukázka střelby jednou rukou hvězdou Stanfordu Hankem Luisettim během utkání v Madison Square Garden.

"To bylo v době, kdy začínal rychlý, moderní basketbal," vzpomněl Lapchick, když komentoval Luisettiho a rovněž i pravidlo týkající se deseti sekund. "Také se změnila hlavní koncepce hry. Hráči Celtics a další vynikající družstva předešlých let kladli důraz na udržení míče během hry na podlaze. Moderní tým musel stále míč kontrolovat, ale hlavní myšlenkou se nyní stal určitý druh držení míče ve vzduchu, schopnost zmocnit se míče při doskoku, to znamená ve výšce. "

Jeho dřívější spoluhráč Celtics a dlouhou dobu kouč City College v New Yorku Nat Holman souhlasil. "To byla největší věc, která se kdy v basketbalu odehrála. Učinila hru pro diváky zajímavější a pomohla nám všem."

Když Národní basketbalová liga se 13 týmy působícími od Buffala a Pittsburghu na východě až po Kankakee v Illinois a Oshkosh ve Wisconsinu na středozápadě začínala v roce 1937 svou činnost, nesdílela nadšení z pravidel, která proslavila univerzitní hru. Na organizačním sjezdu ligy bylo rozhodnuto povolit domácím týmům stanovit si, jakým způsobem budou hrát. Vzhledem k rozdílnému rozvrhu zápasů společně s nejednotnými pravidly byla první sezona NBL obtížná.

Před sezonou 1938-39 vedení soutěže tyto problémy odstranilo, a tak prorazilo cestu profesionální hře, která odrážela rozvíjející se univerzitní hru. Nakonec díky působení pod stejnými pravidly, jako měla Národní univerzitní sportovní asociace, začala NBL přitahovat hvězdy univerzit, jež dokončily studia.

Díky zmodernizované základně osmi mužstev a pravidlům, která podporovala rychlejší hru, začala vzkvétat i NBL. Ovšem v roce 1941, ve chvíli, kdy se již začala budoucnost basketbalové ligy jasně rýsovat, byl vývoj zastaven japonským útokem na Pearl Harbor, kterým byly Spojené státy vtaženy do druhé světové války. V následujících dvou sezonách působila NBL jako liga čtyř týmů a vyhlídky se nezlepšily, dokud se nezačali vracet hráči po splnění svých válečných povinností.

Začaly se objevovat další hvězdy, mistr ve střelbě oběma rukama Bobby McDermott ukončil sezonu 1944-45 jako šampion Fort Wayne Pistons průměrem skóre 20,1. Rochester Royals ovládli soutěž v roce 1945-46 hlavně díky hráčům Bobu Daviesovi a Redu Holzmanovi.

George Mikan bývalá hvězda DePaul University, se vrátil pod koše v roce 1946 a byl nejlepším křídlem své doby. Mikan byl vysoký 208 cm, na svět se díval skrze silné brýle a cestu ke koši si prorážel svými nebezpečnými lokty. Mikan se rozhodl zůstat ve svém rodném měsě a upsal se klubu NBL Chicago Gears. Kvůli dokončení studia nestihl sezonu 1945-46, ale byl tou pravou osobností pro profesionální turné, každoroční událost otevře nou všem příchozím. Gears postoupili do semifinále a Mikan přitáhl pozornost veřejnosti nastřílením 100 bodů v pěti zápasech - vyhrál tak cenu pro nejúspěšnějšího hráče.

V dalším ročníku nehrál šest týdnů kvůli sporu o smlouvu. Když se však velký muž objevil, Gears potácející se do té doby na pátém místě zaznamenali okamžitý vzestup a vehnali se do play-off, kde nakonec 3:1 na zápasy zdolali Rochester. Majitel American Gear Company Maurice White se snažil vytvořit svou vlastní ligu okolo Mikana, jeho plán ale ztroskotal a tým se zhroutil. Mikanova práva byla postoupena mužstvu Minneapolis a hráč se poté spojil s Jimem Pollardem, aby dovedl v sezoně 1947-48 Minneapolis Lakers k titulu NBL.

Mikanovi úspěchy

NBL stále hledala pevnou půdu pod nohama. Během Mikanovy přípravy na první profesionální sezonu nová liga budovala základnu, kterou tvořili bohatí majitelé, haly ve velkých městech a touha předvádět brilantní hru oživenou o populární univerzitní hráče.

V roce 1946 byla založena Basketbalová asociace Ameriky v čele s Mauricem Podoloftem jako prezidentem, jejímiž členy se stalo 11 týmů - Boston, New York, Philadelphia, Providence, Toronto a Washing ton ve Východní divizi; Chicago, Cleveland, Detroit, Pittsburgh a St. Louis na západě. Asociace se samozřejmě mohla chlubit většími městy a lepšími halami, avšak NBL dosud vlastnila lepší hráče rozdíl, který se vyrovnal po prvních dvou sezonách BAA.

Tým Washington Capitols koučovaný mladým Redem Auerbachem získal všechny pocty díky rekordnímu skóre 49:11 v řádné sezoně, ovšem první ligovou soutěž - vyhrála Philadelphia trénovaná Eddiem Gottliebem, která měla ve svém středu skvělého skokana a střelce Joa Fulkse. Druhý rok získal titul tým Baltimore Bullets, který přišel z Americké basketba lové ligy poté, co BM opustily Detroit, Toronto, Cleveland a Pittsburgh.

Ovšem do roku 1948 nebyla BAA schopna pozvednout svůj status. Právě před začátkem třetí ligové sezony představenstvo učinilo senzační oznámení, že čtyři týmy - Fort Wayne, Minneapolis, Rochester a lndianapolis - přestoupily z NBL, a daly tak BAA dvanácti týmový okruh a okamžité vysoké postavení, jaké se kdy dalo koupit za největší basketbalové peníze. Nejen že čtyři z nejlepších týmů NBL přešly pod křídla asociace, ale s nimi přišel i nejlepší hráč amerického kontinentu Mikan.

Ačkoliv byla NBL tímto přestupem otřesena, zvládla dát se ještě na jednu sezonu dohromady, zatímco Minneapolis Lakers vyhráli svou první soutěž za BAA. Když sezona skončila, NBL basketbalovou branži opustila a šest jejích týmů se připojilo k BAA; tak vznikl nový okruh o 17 týmech. Ten byl přejmenován na Národní basketbalovou asociaci (NBA).

Avšak bez skutečné soutěže NBA jen těžko přežívala. Nové složení 17 týmů bylo neohrabané a mnoho ze zděděných mužstev mělo základnu v malých městech. Po sezoně 1949-50 odpadlo šest týmů a sedmý odešel v lednu 1951. Deset zbývajících mužstev hrálo rozdělených do dvou divizí. Navzdory přílivu takových hvězd jako Max Zaslofsky, Dolph Schayes, Pollard, Ed Macauley, Slater Martin, Neil Johnston, Bob Cousy, Bm Sharman a Paul Arizin byly zápasy často hrubé, plné faulů, vlekly se pomalu až k uzívání, ztrácely tempo a přinášely málo vzrušení.

Lakers, kteří díky Mikanovým širokým ramenům vyhráli pět soutěží v šesti sezonách (1949-54), ustoupili pouze Rochesteru v roce 1951. Mikan byl dynamický pivot týmu, ve kterém figurovali útočníci Pollard a Vern Mikkelsen a rozehrávač Martin. Mikan byl ofenzivním křídlem, jehož průměr skóre na zápas činil po devíti seznách 22,6 bodu, ale byl rovněž dravým skokanem a zastával mnoho dalších rolí. "Zapomínalo se, že Mikan, kromě toho, že je pivot, je i nejlepším nahrávačem, jakého kdy tahle hra měla. Chytil odraženou přihrávku, pronikal spoluhráči a nebyl k zastavení. Vymýšlel všechny situace. Vykryjte ho normálně a zabije vás skórováním. Vykryjte ho nenormálně a zavraždí vás přihrávkou. Snažili jsme se na něj jít všemi známými způsoby obrany, a nic nevyšlo," vzpomínal Lapchick, kouč NY Knicks v roce 1953.

Mikan zůstával největší hvězdou týmu Minneapolis Lakers i soutěže, ale rival ze Západní divize, Rochester, který se vyznačoval sestavou nadaných pivotů Arniem Risenem, Holzmanem, Daviesem a Bobbym Wanzerem, mu dokázal občas vzdorovat. Rovněž blízko absolutní špičky se dostával tým Syracuse se Schayesem a Alexem Hannumem a New York koučovaný Lapchickem a v poli se Zaslofským, Sweetwaterem Cliftonem a Harrym Gallatinem. Ovšem pouze titul Rochesteru v roce 1951 byl jedinou trhlinou v šestileté vládě Lakers.

V roce 1954 šokoval Mikan celou NBA tím, že ve třiceti letech oznámil svůj odchod. Byl to on, kdo dodal živořící nové lize postavení, protože přilákal vzrušené fanoušky na zápas pokaždé, když hrál. Týmu Minneapolis Lakers pak zajistil významné místo v dějinách profesionálního basketbalu.

Časové limity prospěly

V padesátých letech se hráči z Manhattan College, City College of New York, New York University, Long Island University i dalších škol zapletli do finančních skandálů souvisejících s úplatky, které otřásly basketbalem na univerzitách a otevřely NBA nové možnosti. Ovšem nikam dále by se nepokročilo bez skutečné proměny profesionální hry, která byla pomalá, konzervativní, plná faulů a zdržovacích taktik.

V roce 1954 přišly změny pravidel, které uvedly NBA na cestu k prosperitě. Nejradikálnější změna byla navržena majitelem týmu Syracuse Dannym Biasonem, který chtěl omezit časový limit pro držení míče. Biasone dospěl ke 24 sekundám vydělením počtu sekund 48minutového zápasu (2880) průměrným počtem střel (120). Překvapivě jeho víceméně libovolný vzorec odolal zkoušce času. Další pravidlo omezovalo počet faulů, kterých se tým mohl ve čtvrtině dopustit. Každý další faul nad šest dával možnost střílet tři trestné hody místo dvou. Efekt těchto pravidel, zejména 24sekundového omezení, byl okamžitě viditelný.

V roce 1954-55 se Boston Celtics stali prvním týmem, který překročil průměr 100 bodů a ostatní týmy je brzy následovaly. Hra NBA se najednou sta la rychlejší, plynulejší a více vzrušující. "To byla nejdůležitější změna v posledních 50 letech," řekl bývalý kouč Bos tonu a současný prezident týmu Red Auerbach.

Auerbachovo zalíbení pro časové omezení je pochopitelné, vždyť díky rychlé hře a dlouhým přihrávkám do protiútoků, které hru Bostonu charakterizovaly, vyhráli Auerbachovi Celtics v roce 1957 první soutěž, a položili tak základ pro neuvěřitelných 10 titulů za 11 sezon v letech 1959-69.

Bostonský dynastia

V sezoně 1955-56 byli Auerbachovi svěřenci výborně připraveni, ale po obsazení slibného druhého místa ve Východní divizi prohrál Boston v prvním kole play-off s týmem Syracuse. Celtics se vyznačovali obranou tvořenou Cousym a Sharmanem. Auerbach věděl, že potřebuje posílit útočnou řadu, která se sice dobře pohybovala v ofenzivě, ale byla slabá v obraně a na křídlech. Když Auerbach hovořil o svém problému s Billem Reinhartem, svým bývalým koučem na George Washington University, Reinhart mu poskytl rychlou a stručnou odpověd - Bill RusselI.

Auerbach, který neměl v oblibě luxus tehdejšího komplikovaného systému pozorování hry soupeře, byl s tímto jménem obeznámen jen matně. Věděl, že RusselI hrál za univerzitu v San Francisku a stál včele Dons v soutěži NCAA v roce 1955, ale nic víc. Když Reinhart popsal RusselIa jako dravého rozehrávače s nepříliš velkými dovednostmi v útoku, bylo učiněno rozhodnutí: Auerbach se bude snažit vytvořit si pozici, aby ve výběru hráčů v roce 1956 RusselIa získal.

Auerbach zlanařil i Toma Heinsohna, hvězdu Holy Cross University, a poté se St. Louis Hawks vyměnil Eda Macau leyho a právo draftovat Cliffa Hagana za vytypovaného Rus selIa. Když si Rochester zvolil ve druhém výběru Sihuga Greena, Auerbach získal svého muže.

Jediný problém byl, že RusselI se zavázal hrát za americký tým na olympiádě v Melbourne 1956 a do prosince nebyl k dispozici. Mezitím Heinsohn zakotvil na jedné útočné pozici a Frank Ramsey, který se vrátil po splnění armádní povinnosti, na druhé. Poté co RusselI přijel, bylo vše připraveno k zisku prvního titulu. A 206 cm vysoký pivot byl vším, v co mohl Auerbach doufat. Byl dravý na křídlech, zastrašoval v obraně a jeho představivost přesahovala všechny meze. Když zamračený RusselI vkročil na hřiště, celý tým Bostonu povyrostl.

Díky Auerbachovým instrukcím soustředit se na doskakování, uplatnovat rychlou hru a dobře bránit, RusselI zářil. A tak jeho spoluhráči, kteří se mohli uvolnit do brejku a ošidit tak obranu, věděli, že RusselI je uprostřed, aby vykryl jejich chyby. A vykrýval je svou přítomností nad obroučkou koše blokoval střely, a zavedl tak novou éru obranného basketbalu.

V útoku se RusselI omezoval pouze na vypichování míče a krátké ostré kličky. Ale Auerbachovi to bylo jedno. On byl tím koučem, který se v roce 1957 při finálové sérii podílel na vítězství Bostonu nad Bobem Petittem a jeho St. Louis, další sezonu byl poražen opět až ve finále, kdy se díky vyrovnanosti obou soupeřů muselo hrát celkem šest zápasů. Na závěr přidal Auerbach neuvěřitelných osm po sobě následujících titulů šampionů NBA.

V těchto osmi sezonách dosáhli Celtics průměru 57,6 vítězství a vyhráli sedmkrát divizi. Celtics byli skvělí v základní části, v play-off pak pozvedávali svou hru na ještě vyšší úro en. A dokázali to s různými typy hráčů, které do týmu přivedl geniální kouč Auerbach. Cousy přišel v roce 1950, Sharman v roce 1951, Ramsey v roce 1954, Russell a Heinsohn v roce 1956, Sam Jones v roce 1957, K. C. Jones v roce 1958, Tom Sanders v roce 1960 a John Havlicek s Donem Nelsonem v roce 1962.

Od prosince 1956 byl nepřetržitou hvězdou Russell. "Byl největším pivotem, jaký kdy žil," říkal Auerbach "Obrana, jakou hraje, je fantastická. Má báječný cit pro načasování. Možná, že není nejlepším doskakujícím hráčem, ale pod košem je vynikající. Žádný pivot v historii basketbalu se tomuhle chlapíkovi nevyrovná. George Mikan? Toho by strčil do kapsy. Russell by přivedl Mikana k šílenství. Bill by ho vzal stranou, nechal by ho vypálit, a pak by střelu zblokoval."

Když Auerbach po finále v roce 1966 nadobro ukončil svou trenérskou kariéru, jmenoval Russella svým nástupcem, jenž se tak stal prvním černým koučem v historii NBA. Russell ještě v roli hrajícího trenéra sledoval tým Philadelphie Warriors, jak zvítězil v roce 1967. Poté však dokázal přivést již poněkud zestárlý tým Bostonu Celtics k dalším titulům, čímž uzavřel dekádu šedesátých let. Když tento velký muž odešel po sezoně 1968-69 do penze, bostonská dynastie se blížila ke konci.

Chamberlainův nástup

Zatímco se v roce 1959-60 Celtics hnali za druhým vítěz stvím, NBA otřásla další vlna zemětřesení. V týmu Philadelphie se objevil 216 cm vysoký obr jménem Wilt Chamberlain a zpustošil knihy rekordů jako hurikán v papírně. Chamberlain, nezastavitelný ofenzivní střelec a doskakující hráč vtrhl do ligy úžasným průměrem nováčka 38,6 bodu. Ovšem to byl jenom předkrm. Chamberlainovou útočnou exhibicí se stala sezona 1961-62, kdy dosáhl vynikajícího průměru 50,4 bodu a 25,7 doskoku, když odehrál 3882 minut z 3890 možných. Rovněž nastřílel rekordních 100 bodů za zápas proti Knicks. Další Chamberlainovou ukázkovou sezonou bylo období 1966-67, kdy sice jeho průměr skóre klesl na 24,1 bodu, ale byl pivotem týmu Philadelphia 76ers, kde s ním v základní sestavě hráli Billy Cunningham, Hal Greer, Chet Walker, Wali Jones a společně pak dosáhli rekordních 68 vítězství v řádné sezoně a ukončili tak vítězné tažení Celtics.

Šedesátá léta rovněž představila skupinu nových hvězd, které zazářily v halách NBA. Jména jako EIgin Baylor, Dave Bing, Jerry Lucas, Oscar Robertson, Nate Thurmond, Jerry West, Wmis Reed a Wes Unseld napomohla lize zvýšit úroven popularity.

Přesuny licencí a rozšíření přineslo NBA nové, výnosné trhy. Tým Lakers se v roce 1960 přestěhoval do Los Angeles, v roce 1962 se Warriors přesunuli do San Franciska a v roce 1963 se tým Nationals přemístil do Filadelfie a změnil název na 76ers. Od roku 1970 působila NBA pod vedením Waltera Kennedyho jako sedmnácti týmový okruh s první solidní li cencí v Chicagu (Bulls) a kluby v Seattlu, Portlandu, Milwaukee, Atlantě, Buffalu, San Diegu, Phoenixu, Baltimoru a Clevelandu.

Střídání stráží

Sezona 1969-70 znamenala pro NBA období změn. Když pivot Reed, křídlo Bill Bradley a rozehrávač Walt Frazier dovedli New York Knicks k prvnímu ti tulu, oficiálně tak uzavřeli de­kádu nadvlády Bostonu. V ná sledujícím desetiletí získalo titul osm různých týmů, a tak se dostálo požadavku na vyrovnanost ligy. Sezona 1969-70 rovněž představila dalšího dominantního pivota - vyzáblou, 218 cm vysokou gazelu, která střílela míč až do nebe přes bezmocné obránce po 20 rekordních sezon a dovedla své týmy k šesti titulům NBA. Kareem Abdul -Jabbar získal první trofej v roce 1971, když Milwaukee Bucks s ním dosáhli 66 vítězství v základní části a v play-off poměr 12 vyhraných ku 2 prohraným zápasům. Ovšem jeho největší úspěch přišel až v osmdesátých letech, kdy společně s Magikem Johnsonem dovedli Los Angeles Lakers k pěti titulům v devíti sezonách.

Předzvěstí takové dominance byl již zisk jediného titulu Lakers v sedmdesátých letech  v éře před Jabbarem. Pivotem tohoto týmu byl stárnoucí Wilt Chamberlain, který pomohl Lakers vyhrát sérii 33 zápasů a v základní části dosáhnout rekordních 69 vítězství. Lakers potřebovali pouze 15 zápasů v nadstavbové části sezony, aby získali svůj první titul.

Bylo dramatické hrát v atmosféře konfliktů. NBA obdržela první vážnou výzvu od konkurenční ligy Americké basketbalové asociace, která se zrodila odnikud a začala fungovat v roce 1967 bez valných výsledků nebo jakéhokoli herního plánu. V bouřlivých šedesátých letech se vytvořilo jisté zázemí, George Mikan zastával funkci jednatele ligy a 11 týmů začalo fungovat s bídným rozpočtem.

NBA se dívala na svého soupeře s pochopitelným opovržením. Ovšem to, co ABA postrádala v materiální základně, toho dosáhla improvizací. Všichni se posmívali červenobílomodrému míči, ale ten brzy nechyběl na žádném trochu slušném americkém hřišti. ABA také poprvé představila koše za tři body a statistiku bodů, inovace, které se zanedlouho staly i nedílnou součástí NBA.

Liga ABA se hrála devět sezon za malého zájmu diváků a bez televizních kontraktů. Většinu doby své existence strávila vedením bitev v soudní síni a přetahováním se s NBA o špičkové hráče. Ovšem dříve než zanikla, udělala ABA vážné zásahy na poli získávání talentů, zejména co se týče podpisu smluv s nezletilými univerzitními hráči - taktika, která vyvolala rozhořčení na straně NCAA a NBA. Takoví hráči jako Rick Barry, George McGinnis, George Gervin, Moses Malone, Artis Gilmore, Mel Daniels, Connie Hawkins, Spencer Haywood, Dan Issell a Julius Erving dali lize více než pomíjivý respekt.

ABA rovněž dala Ervingovi možnost hrát teatrálním stylem, který nakonec ovlivnil konzervativní NBA a pozvedl hru na vyšší úroven. Erving oslnoval fanoušky a spoluhráče vynikajícím smečováním a kouzly ve vzduchu, druhem komediantství, které hra již naléhavě potřebovala.

Když byl Erwing v roce 1973 vyměněn finančně zruinovanou Virginií do New York Nets, roztočila se kola možného spojení ABA a NBA. Média a fanoušci v New Yorku si všimli brilantního Erwinga a na scéně se objevil nový jednatel NBA Larry O'Brien. 17. června 1976 se týmy ABA New York, Indiana, San Antonio a Denver připojily k NBA a rozšířily její základnu na 22 týmů.

Bird a Magic Man

NBA postoupila do další dekády a vedoucí představitelé ligy hledali vysvětlení, proč se divácký ohlas na televizní přenosy, který nikdy nebyl vynikající, stále snižoval a špičkové hvězdy ligy byly fanoušky přijímány vlažně. Problém irnage byl spojen s poklesem pomyslných akcií týmů z velkých měst na trzích NBA - v sezoně 1978-79 skončily týmy New Yorku a Bostonu na čtvrtém a pátém místě v Atlantické divizi, Chicago bylo poslední ve Středozápadní a Los Angeles třetí v Pacifické divizi.

Ve snaze oživit hru vzkřísili představitelé NBA někdejší vynález ABA, tehdy odsouzený coby pouhá kosmetická úprava - koš za tři body. Tato změna byla s úspěchem přijata jako nová zbran k otevření ofenzivy a podpořila vzrušení v posledních minutách zápasu.

Dva přínosy pro budoucnost NBA se pak objevily ve výročním draftu. Když si Celtics vybrali z Indiana State University 206 cm vysoké křídlo Larryho Birda a Lakers si přišli pro stej ně vysokého středního rozehrávače Michigane State University Earvina (Magika) Johnsona, začala liga novou éru prosperity. Tyto dvě univerzitní hvězdy se potkaly na posledním finále turnaje NCAA. Tým Michigan State, vedený Johnsonem, vyhrál utkání, z nějž byl pořízen nejdražší televizní přenos v historii basketbalu. Oba muži byli hvězdami první velikosti, typem hráčů, kteří zformovali marketingový plán ligy.

Rozdíly mezi nimi byly stejně významné jako jejich talent. Bird byl dříč z farrnářské usedlosti ve Prenclr Licku v Indianě. Byl průměrným mužem, všeho, co měl, dosáhl spíše díky odhodlání než fyzickými schopnostmi. Johnson byl povrchní, upovídané městské dítě, které zářilo na hřišti s všudypřítomným úsměvem a oslnivým stylem. Byl-li Bird správnou trefou pro Boston a východní pobřeží, potom byl Johnson perfektní pro Los Angeles a západní pobřeží. Pokaždé, když hráli, se fanoušci vyhrnuli na tribuny.

A nebyli zklamáni. Lakers s Magikem předvádějícím show a Jabbarem ovládajícím střed pole vyhráli v osmdesátých letech pět titulů a dvakrát porazili Boston ve finále. Boston, za který hrál Bird společně s pivotem Robertem Parishem a křídelním útočníkem Kevinem McHalem, kontroval ziskem tří titulů a porazil Los Angeles v památném finále roku 1984.

Dvojice Bird - Johnson NBA nesmírně zpopularizovala. Najednou se o ligu začaly zajímat televizní společnosti, fanoušci obléhali zápasy a více mladých hvězd odkrylo svůj akrobatický talent. Michael Jordan přijel v roce 1984 oživit upadající tým Chicaga a 213 cm vysoký Patrick Ewing přicestoval o rok později, aby pozvedl Knicks v New Yorku znovu na výsluní. Přivedli dorůstající generaci hvězd, které udělaly z NBA nejatraktivnější produkt v historii: Hakeema Olajuwona, Isiashe Thomase, Charlese Barkleyho, Clyda Drexlera, Karla Maloneho, Dominiqua Wilkinse, Davida Robinsona, Johna Stocktona, Jamese Worthyho a mnoho dalších.

A když se v roce 1984 ujal funkce David Stem jako čtvrtý jednatel historie NBA, sestavil ambiciózní marketingový plán, který měl přenést poselství ligy za hranice Ameriky. Na konci dekády se hvězdy NBA Bird, Johnson, Jordan a Barkley zařadily mezi nejznámější sportovce světa a ,továrna NBA' vydělala miliony dolarů z předchozích nevyužitých zdrojů. Bývalá liga o osmi týmech jich čítala 27 a kolovaly pověsti o dalším možném rozšíření v blízké budoucnosti.

Nejšťastnějším posunem vpřed v polovině osmdesátých let byl příjezd Jordana, který kombinoval styl podobný Ervingovu s intenzitou a intuicí, takže přilákal celé davy nových fanoušků a

upoutal pozornost televizních sponzorů a pořadatelů. Všechno, co Erving dělal, dělal Jordan o něco lépe a téměř levou rukou proměnil basketbal na nový druh umění.

Jordan se v lize rychle prosadil jako dominantní hráč a získal rekordních sedm titulů nejlepšího střelce za sebou, třikrát se stal Nejužitečnějším hráčem a třikrát získal titul NBA. Poté, co povýšil Bulls na úroven respektovaného týmu, spojil se se Scottiem Pippenem, Horacem Grantem a Johnem Paxsonem, aby společně získali pro Chicago tři tituly za sebou v letech 1991, 1992 a 1993. A když potom ve 30 letech oznámil svůj odchod, poznamenal, že neexistují žádné další oblasti basketbalu, které by bylo možné dobýt.

Jordan odešle a zase přišel

Mýlil se. Krátce po Jordanově odchodu se základna NBA rozšířila na 29 týmů a byly uděleny licence kanadským městům Torontu a Vancouveru. Když v sezoně 1995-96 začaly hrát týmy Raptors a Grizzlies, Jordan se vrátil a vyměnil baseballové cíle za další dres Bulls, v němž se svým číslem 23 znovu získával tituly.

Jordan byl na hřišti stále králem, ovšem musel tvrdě pracovat, aby si toto postavení udržel. Jako nejrychlejší pistolník na Západě byl každý den zkoušen celou novou generací hvězd. Obr Orlanda a dnes Los Angeles Shaquil1e O'Neal byl v centru pozornosti jak fyzicky, tak komerčně. A daleko za ním nebyly ani takové osobnosti jako Alonzo Mourning, Chris Webber, Shawn Kemp, Reggie Miller, Kenny Anderson, Grant Hill, Jamal Mashburn a Anfernee Hardaway.

Všichni, jak se zdálo, předváděli výkony jako Jordan a popularita profesionálního basketbalu prudce stoupla. Finále NBA v roce 1995 bylo po reklamní stránce zlatým dolem, i když Olajuwonův tým Houston Rockets smetl O'Nealovo Orlando Magic ve čtyřech zápasech, a získal tak druhý titul za sebou.

Basketbal kráčí do nového století a má neuvěřitelný finanční úspěch, a tak mu mnozí předvídají budoucnost jako americkému sportu číslo jedna. Nic, jak se zdá, není nedosažitelné pro ty, kteří umějí létat.

Tým o kterým sníte

Účastí hráčů NBA sice basketbalový turnaj na olympiádě v Barceloně možná ztratil na napínavosti, mnohokrát si to však vynahradil na lesku a přitažlivosti. Spojené státy jednoduchým způsobem získaly zlaté medaile, Dream Team s vášní rozdrtil zbytek světa.

Dream Team byl nejsensačnějším sdružením basketbalových talentů, které se kdy sešly v jednom mužstvu. Na soupisce kouče Chucka Dalyho čteme jako v knize hvězd NBA: Magic Johnson, Michael Jordan, Larry Bird, Charles Barkley, Patrick Ewing, David Robinson, Chris Mullin, Scottie Pippen, Clyde Drexler, John Stockton a Karl Malone. Univerzitní řady reprezentovala hvězda Duke Christian Laettner.

Sestavení Dream Teamu bylo důsledkem posledních neúspěchů amatérských týmů USA na světových soutěžích i nárůstu různých omezení účasti hráčů NBA v mezinárodních zápasech. Když bylo oznámeno, že hvězdy NBA budou moci soutěžit na olympijských hrách, hráči po takové příležitosti skočili.

A svět se postavil čelem této nevyhnutelné okolnosti - snadné cestě nejlepšího týmu v his torii sportu olympiádou. Je jisté, že Dream Team byl vytvořen jako trhák kvůli byznysu. Zápasy v Barceloně vyhrával průměrně rozdílem 44 bodů, v semifinále porazil Litvu 127:76 a ve hře o zlatou medaili Chorvatsko 117:85.