Alex Drescher

            Ze všech prostor lemuřanské hrobky byla zbrojnice tou nejméně honosnou. Nebyla tu žádná mechanická monstra, ani superinteligentní, symbiotické zbroje. Nic proti nim, ale mnohem lépe jsem se cítil mezi nekonečnými řadami mečů – podivných jednobřitých, esovitě zahnutých a obouručních bojových kos z kovu, který  jsem nepoznával.

Jenomže, když máte chodící robotická monstra vyzbrojená raketomety a bůh ví čím ještě, musíte mít i něco modernějšího, než tady ty hračky. Nic proti nim, ale hodily se spíš jako dar pro spojenecké kmeny, než pro lemuřanské invazní oddíly.

Vyrazil jsem tedy hlouběji do temnoty skladiště. Neštěstí ta temnota nebyla definitivní. Co pár metrů byly na zdi lampy, jež se rozsvěcely, když jsem se k nim blížil a zhasínaly za mými zády. 

Meče skončily a začaly regály přetékající všelijakými bednami a bedýnkami.  Symboly a nápisy, co na nich byly, mi hledání moc neulehčily.  Na některých byl dokonce jen sled čísel.  Tedy, doufám, že to by čísla, protože v době, kdy je na bednu někdo psal, lidé ještě neměli ani tucha o číslicích římských a arabských.  To mi mozkem letící simultánní překlady odpozorovaných piktogramů moc nepomohly.

Vytasil jsem meč a jeho hrotem se pokusil vypáčit víko nejbližší bedny.  Napoprvé jsem moc neuspěl. Víko se sice pohnulo o pár centimetrů, ale pořád zůstávalo na místě. 

Rozmáchl jsem se a hladce tu krabici rozseknul jako nic.  Jako vodopád se z ní vyřinuly nože. 

Popošel jsem a seknul do další bedny o pár řad dál.  Tentokrát se na podlahu vysypaly torny. Hráškově zelené. Armáda je všude stejná...

Vzal jsem si dvě a zbytek nechal tak, jak byl. Měl jsem svůj plán – a ten se týkal obsahu těch toren, ne jich samotných...

            Po šestnácti regálech hlouběji jsem  konečně přestal míjet bedny.  Jako opařený jsem zůstal stát před desítky metrů dlouhými stojany, v nichž byl všechny představitelné i nepředstavitelné. Některé připomínaly staré muškety, dokonce i hákovnice, jiné byly o poznání modernější – měly závěry skoro jako staré známé opakovačky.  Byly jich tu stovky, možná tisíce, ale všechno to byly předpotopní kusy, na hony vzdálené něčemu tak hypermodernímu, jako byly titáni. Jestli meče a bojové kosy byly pro spojenecké divochy, tohle musely být zbraně pro řadové vojáky, možná dokonce jen pro kanónenfutr. Někde tu přece musely být nějaké moderní hračky. Nějaké ta laserová, paprsková, částicová, nebo magneticky urychlená udělátka. Je mi naprosto jedno jaké, prostě pořádné… ničivé…

            Pokračoval jsem v prohlídce až do chvíle, kdy jsem narazil na dveře. Byly vyzdobeny sadou nebezpečně vyhlížejících amuletů, doplněnou o výmluvné piktogramy.

            Smrt, nebezpečí, nepovoleným vstup zakázán. Prostě klasika.

            Opatrně jsem je otevřel. Na to jak byly masivní, to šlo překvapivě lehce.

            Další překvapení mě čekalo za nimi. I tady byly dlouhé řady regálů a před nimi stál drobný, šedovlasý stařík v dlouhé, sněhobílé říze. Čekal bych, že bude mít dlouhý a pěstěný plnovous a možná i špičatý klobouk, ale on měl místo toho v nose  i uších  pěknou sbírku náušnic a v jeho obočí bylo pro změnu přepiercingováno.

            „Když jsem vešel dovnitř, mírně se mi uklonil a pak se jeho tělo mihotavě zachvělo.

            „Jsem Gubatta Sevarr, avatar zdejší zbrojnice. Je to už hodně dlouho, kdy jsi sem zavítal naposledy, ctěný naskare.“

            Alespoň bylo jasné, z koho moji zbroj moji rodičové stáhli...

            Jeho tělo se na moment opět rozostřilo. „Máš na sobě jeho zbroj, ale Jádro tě nepoznává...“

            „Časy se změnily, stejně jako lidé. Jsem nový naskar,“ oznámil jsem mu.

            „Nebyl jsem informován. Jádro by...“

            Mávl jsem netrpělivě rukou. „Jsi informován o všem, co se tu děje?“

            „Zavrtěl hlavou. „Bohůmžel mé informace nejsou aktuální.“

            „Došlo tu k několika změnám. Hodně radikálním a proto potřebuji pár věcí. Dost nutně a myslím, že by si mi s tím mohl pomoci...“

             „Takže ty prokleté boje frakcí ještě neskončily,“ pronesl Gubatta rezignovaně. „Mé informace sice nejsou aktuální, ale to evidentně zase tak nevadí. Jak ti mohu pomoci, naskare?“

            „Potřebuji všechno, co může osamělý naskar využít k tomu, aby zůstal osamělým naskarem, kterého nenahradí jiný, mladší naskar.“

            Avatar se naprosto lidsky ušklíbnul. „Rozumím správně, že potřebuješ vybavení, které tě udrží na živu dost dlouho na to, aby sis si mohl vychutnat boj?“

            „Přesně tak, můj rozmazaný příteli.“

            Pixelově neostrý skladník se zapýřil. „V tom případě bych tu měl pár zajímavých kousků...

            Pak ukázal na několik antracitově černých karabin umístěných v malém stojanu. Měly klasickou velikost, pažbu z něčeho, co vzdáleně připomínalo dřevo, ze které vycházel  svazek krátkých hlavní, který mi nepřipomínal nic.

            „Tohle je Koratta,“ pronesl Gubatta. „Pokus o vývoj standardní zbraně chrámových pěšáků se zbrojířům vymknul z rukou. Je to kombinovaná zbraň. Energokrystal vydrží při dobrém nabití i  stovku záblesků. Zásobník na balistickou munici je na padesát ran a do  tady toho dole  se zasune až deset střepinových trhačů…“

            „Myslíš granáty?“ zeptal jsem se ho.

            Díval se na mě prost jakýchkoliv gest. Člověk by pokrčil rameny. On byl jen program a tak reagoval slovy:  „Nerozumím slovu granáty.“

            „Popiš účinky střepinového trhače.“

            „Při přímém zásahu proniká krystal do hloubi cíle a pak iniciuje detonaci. Při volbě detonace na povrchu je okolí dopadu zasypáno střepinami.“

            „Takže jde o granát,“ oznámil jsem mu. „Aktualizuj si databázi o nové slovo.“

            „Co je to databáze a co znamená aktualizuj?“

            „Bylo jasné, že nás čeká dlouhý rozhovor...

            Avatar se usmál. „Nová slova…. Líbí se mi. Znáš jich hodně? Naše, ehm databáze nejsou ehm aktuální už celá staletí...“

            „Znám, ale  něco za něco... Co takhle ještě nějaká hezká hračka? Nebyla by?“

-----XXXXX-----

Místo, jež si vybrala za stanoviště, jí umožňovalo sledovat v prostorné hale, plné mechanických monster, veškerý pohyb. Ze všech těch strojů se ji ježila srst. Byla to naprosto atavistická reakce, zděděná či vštěpená možná dokonce na buněčné úrovni. Byla stvořena elfským chovatelem, jako výsledek tisíciletých snah o dosažení dokonalého genetického válečníka. Ty stroje byly projevem téže snahy, ale na naprosto opačné straně názorového univerza.

Viděla desítky vlkodlaků, kteří se kolem těch mohutných monster rojili jako pracovití mravenci. Někteří se podíleli na znovuspuštění systémů, jiní monstrům doplňovali munici, hydraulické kapaliny a mazadla.

Spousta dalších podstupovala nějaký, zřejmě magický rituál spojený s podivnou zbrojí, jež je nutila oblékat Lovcova matka. Prostoru naplňovalo děsivé vytí mučených vlkodlaků svíjejících se bolestí.

Ty, které zbroj nepřijala, odnášeli pryč. Mrtvé a nebo umírající. Za tu dobu, co to děsivé divadlo sledovala, jich dorazili  nožem do hrdla a nebo postaru, jako v Byzantionu – ranou palicí do týla, nejméně deset.

            Horší ale bylo, že na každého mrtvého připadali čtyři úspěšní a  deset nově příchozích. Všichni byli šílení až k nepříčetnosti. Otrhaní, poznamenaní bezpočtem bojů a šarvátek. Ti všichni sem přicházeli se z pustiny, kam je vyhnaly hlasy. Na vlastní oči ale viděla, jak je Lovcova matka léčí, vrací jim do očí jiskru života a zájmu...

            Co chtěla vidět, viděla. Opatrně se stáhla do boční chodby, kde překročila mrtvolu strážného, jemuž ukrátila život nožem.

Uvažovala, zda by neměla jeho tělo ukrýt. Nakonec ten nápad ale zavrhla. Ať by ho schovala před vlkodlaky sebelépe, bylo to zbytečné. Řídili se více čichem než zrakem a to, jestli ho najdou o minutu dříve nebo později, nehrálo žádnou roli.

Bylo načase najít Lovce. Prokopa, pronesla v duchu jeho jméno.  V chřípí pořád cítila jeho pach.  Bude to snadné, i když byla šlechtěna pro boj a ne pro stopování. V jejím rodu, ale bylo několik předků, kteří byli i obstojnými stopaři. Spoléhala se, že to bude stačit....

Kdykoli přemýšlela a obracela se do svého nitra, ty hlasy se stejnou naléhavostí zase vrátily a přemlouvaly ji, ať se k nim přidá. Byla v nich touha a vášeň, ale to pro ni nic neznamenalo.  Slyšela je, ale neposlouchala a ony ji nedokázaly  ovládnout...

Předpokládala, že za to může děkovat Chovateli, který ji magickým výcvikem vštípil, že má poslouchat jen jeho. Jenomže zemřel a tak nyní musela spolehnout už jen sama sebe.

Jako by si to i ony hlasy uvědomily, změnily taktiku. Najednou z nich čišela zloba a zášť.  Teď se ji snažily zastrašit...

Usmála se. Po tom předchozím vlezlém lísání, to byla vítaná změna... 

Náhle její chřípí zachytilo několik osaměle vzduchem bloudících molekul Prokopova pachu. Byl blízko. 

Hlasy už vůbec neslyšela. Nyní už myslela jen na to, jak rychle se k němu dostane.

-----XXXXX-----

            Avatar nesouhlasně sledoval, jak chvatně strkám do torny další  a další runami ozdobené váčky s energetickými krystaly, nebo s něčím, co připomínalo dnešní beznábojnicovou munici. Zásobníky do karabiny byly vlastně slepencem nějaké hmoty z níž vyčnívaly konce sférických projektilů. Jeden každý byl ozdoben složitě vypadajícím magickým ornamentem a černou kapkou něčeho, co mohlo být stejně tak explozivní, jako jedovaté.

            Gubatta by to určitě věděl a skutečný naskar zřejmě taky. Tak jsem nechtěl ještě přilévat oleje do ohně podezření, který už plál v avatarových očích.

            Přes ramena jsem měl přehozeno osm karabin, když jsem uviděl JI. Rozhodně to byla ONA! Ne on či ono, ale ona -  opalizující, kovově lesklá pistole pokrytá spoustou symbolů. Ležela na obsidiánovém podstavci a vypadala jako zbraň, za kterou by mi zkušený obchodník urval nejen obě ruce, ale pokračoval by i dalšími údy. 

            Na pistoli měla poněkud delší hlaveň a ani její ráže nebyla právě standardní, ale pořád to  byla pistole.

            „Tak jsi ji konečně našel, naskare,“ ozval se Gubatta. „Ano, je tvá. Zbraň vůdce. Anasssa...“

            „Anasssa...“ poválel jsem to slovo spokojeně na jazyku. Hezké.

            Opatrně jsem ji vzal do ruky. Najednou jako by se zablesklo.  Ne nade mnou, ani kolem mě. Stalo se to ve mně, když se lemuřanská zbroj spojila se zbraní.

            Anassa, zabiják bohů, pokořitel zástupů.

            Nebo spíše pokořitelka?

            Najednou jsem Gubattovy rady nepotřeboval. Poznání ke mě přišlo jako masivní záblesk  a já najednou věděl, co tahle lesklá hračka dokáže. Bylo to neuvěřitelné. Nemožné, proč to neříct...

            Ručnice mého otce byla také magická, ale jejím účelem bylo posílit magické schopnosti náboje. Sukkubu zabil náboj určený pro zabití démona, ale její vymazání z přediva času, bylo dílem ručnice.

            Anasssa měla jinou schopnost – dalo se z ní vystřelit cokoliv.  Prostě dokonalá univerzální zbraň. Energetický krystal – paráda.  Ty lemuřanské nábojové hrudkozásobníky? Super. A co když mám v kapse pár posledních nábojů do devítky? Fajn, nemusím je vyhazovat.

            Dokonce jsem mohl do ní  napáskovat jakékoliv náboje, bych chtěl. Střílela by, i kdybych do ní nasypal kamení. No dobře, přeháním, ale opravdu nebyla na munici vybíravá.

            Primárně ale byla stavěná na to nejlepší, co lemuřanská říše dokázala vyrobit – extrémně explozivní střely ničící živou sílu, nebo průbojné střely z vražedného kovu ničící techniku, dokonce i titány. Nic bych za to nedal, že tím vražedným kovem má zbroj na mysli uran, třebas i jeho ochuzenějšího příbuzného...

            „Je skvělá...“ pronesl jsem nakonec. „Mnohem lepší, než ta stařičká bambitka, co jsem měl od vás minule...“

            „Bambitka?“

            „No, spíše ručnice. Vypadala neuvěřitelně staře a měla  divnou, jako by dřevěnou pažbu a se zámkem s pákou. Takový ten co uděláš cvak, cvak a dáš tam hilznu, vystřelíš a pak zase uděláš pákou cvak, cvak a prázdná hilzna jde ven.“

            Na moment jsem se zarazil. Pak mi otcovy vzpomínky zprostředkovaly správný název. „Jde o odklopný závěr,“ řekl jsem mu.

            Průhledný stařík se zachmuřil.

            „Vím, že tě vymaže z plánu stvoření,“ pokusil jsem se mu napovědět.

            „Proto jsi ji přece dostal, naskare,“ namítl překvapeně. „Byl to skvělý plán, tedy byl by... nebýt zničení Lemurie. Všichni ti emisaři, co se měli před invazí vypravit mezi domorodce. Ti by invazí možná byli zastrašeni, ale byli by poslušni? Potřebovali jsme otroky ne rebely.  Bez vědomí, že měli své vládce a  velekněze, se měli dát snáze ovládat. Stejně jako ti před nimi...“

            „Jo, to byl dobrý plán, ale...“

            „Jistě, to „ale“ tam hodně vadí,“ přitakal avatar.

            „Já jsem ehm, ten naskar a ty skladový avatar. Tak, co kdyby jsi mi ukázal, kde tu máme nějaké výbušniny...“

-----XXXXX-----

            Temná energie jí burácela žilami jako žhavá bystřina, sytila její tělo, procházela svaly, orgány i kostmi a v děsivě mohutných pulzech ji jako vlnobití zalévala mozek. Hlavou se ji míhaly obrazy, jež nedokázala pochopit.

            Světlana Griškinová se ale nenechala dlouho unášet na té euforické hyperbole. Žádné obrazy se nemohly rovnat té naprosté a všepohlcující vlně moci.  Ani rituály pářicího období, ani zvolení královnou.

Byla silná. Ne, opravila se, byla všemocná. Rovna samotným bohům, možná dokonce i tomu co, jak říkala bábuška, sedí tam nahoře na obláčku. Dokázala by věci, na které by dříve nemohla ani pomyslet.

Rozhlédla se po ostatních, kteří ji obklopovali v širokém, mlčenlivém kruhu.  Hlasy dosáhly svého a šílenství, jež je vyhnalo z tábora do temné pustiny, zmizelo....

Nepřežili je všichni, ale to ji nedokázalo vyvést z rovnováhy. Ne každý vlkodlak dosáhl dospělosti  a i toto byla jen další životní fáze. Teprve teď, podle ní, byli ale všichni skutečně dospělí. Nic víc už nebylo a ani nemohlo být. Jejich cesta se uzavřela.

Na ty, kteří neuspěli, zapomněla. Nebyli důležití, protože se jim nepovedlo propojit  s lemurijským jádrem…

Stáli v hlavním skladišti, kde čekaly na zprovoznění stovky titánů. Zatím se to jejím lidem povedlo u osmi, ale podle Jádra se do dvanácti hodin dalo čekat zprovoznění dalších dvaceti.  Bylo to šílené. Stála mezi tolika stroji a s  lidmi, které měla, toho nemohla zvládnout víc.

Vyšvihla se na masivní kovovou nohu nejbližšího titána a pohybem rukou si získala pozornost všech přítomných.

            „Je čas!“ oznámila jim. Nemusela křičet, dokonce ani zvyšovat hlas. Její slova přinesla  posluchačům její zbroj v kvalitě, jež by závidělo i holovysílání pro občany první kategorie.

„Věřte sobě stejně, jako vám věřím já. Máme titány ze starých bájí. Nyní přichází náš čas. Záporožci zaplatí za své zločiny. Věřte obrazům ve své hlavě. Naučí vás vše potřebné. Až budeme připraveni, vyrazíme za svoji pomstou. Učte se, ale čas běží. Nemáme měsíce, týdny a dokonce ani dny.“

Obrátila se k ostatním. „Připravte vše potřebné jak pro titány, tak i pro nás. Zbraně, náboje, zásoby. Co půjde, vezmeme sebou a vše ostatní zničíme. Co nebudeme mít my, nebude mít nikdo. Pak najděte mého syna a zabijte ho. Nechci nic jiného, než tu zbroj, kterou mi ukradl. Jeho život je mi lhostejný...“

Určení piloti se vyhoupli do svých strojů a ostatní jim pomáhali v upínání do na první pohled složitých postrojů. Když měli nohy a ruce zasunuty do ovládacích štěrbin, přikázali stroji uzavřít vstup.

Nyní přišla ta nejchoulostivější část. Podle Jádra mohly energetické jednotky titánů fungovat bez problémů ještě dalších tisíc let, ale také nemusely. Druhá varianta byla doprovázená jejich poměrně rychlou a efektní sebedestrukcí.

Sama jako první stiskla v příslušném pořadí ovládací krystaly a stroj otřáslo chvění probuzeného agregátu.

Jeden po druhém se probouzely i další stroje. Pomalu a opatrně si rozhýbávaly dlouhé paže ověšené zbraněmi a nebo zkoušely drobné, jakoby váhavé krůčky.

Zvedla paži svého titána nad hlavu a v jednoznačném gestu jí pokynula.

Po tisících letech se sálem opět nesla dunivá ozvěna kráčejících monster.

Hned poté  se sály, chodbami i místnostmi v podzemí rozeznělo poplašné dunění gongu...

-----XXXXX-----

„Opravdu zastavíš ty vetřelce?“ zeptal se mě snad po desáté v téhle minutě.

„Jasně, že jo. Jsem odborník na zastavení vetřelců,“ pokusil jsem se ho uklidnit. „Mám vzít tadytyhle?“ dodal jsem ještě a ukázal na bedýnku plnou olověných, zapečetěných válců.

            „Dobré,“ přitakal Gubatta a v hlavě se mi najednou objevilo něco hodně podobné návodu pro debilního uživatele. Detailní kresby střídaly sloupce hodně zjednodušených piktogramů.

            Ze vzpomínek mého otce to nebylo. Zkoumavě jsem se podíval na Gubattu.

            Ten pokrčil rameny a jako by mi četl myšlenky, dodal: „Nemám sice kontakt s Jádrem, ale mám své databáze a spojení s tvojí zbrojí.“

            „Ty jsou ale proti měkkým cílům. Co takhle něco průraznějšího?“ zeptal jsem se ho při vědomí titánů zprovozňovaných mojí drahou matičkou.

            Odpovědí mi bylo nasměrování k další skupině beden a bedniček, tentokrát obsahujících delší válce obsahující na jednom konci klasickou závlačku a na druhém masivně vyhlížející kovový prstenec obepínající ústí hlavně. Ta mohla mít tak pět centimetrů v průměru. Vypadalo to jako kapesní bazuka.

            Jediné slovo a má mysl okamžitě vykutala dvě příručky a šestnáct odborných článků a téma bazooky a jejího použití. Odmítl jsem je stejně jako  tři odkazy na videa ve veřejné datové síti.

            „Co s tím?“

            Gubatta se ušklíbnul. „Je to Utlach.“

            V hlavě mi naskočil simultánní překlad do češtiny: „Rozprskávač.“  Název měl v sobě příslib velkých věcí...

            „Prostě ho namíříš a vytrhneš závlačku. Ten prstenec je silně magnetický. Takže můžeš Utlach přiložit k pancíři a nechat ho, ať se propálí skrz. Je to hrubá a primitivní zbraň pro sebevražedné nebo  trestné oddíly. Hodně se používaly v uličních bojích v poslední občanské válce...

            „Tak to je věcička podle mého gusta!“ odvětil jsem a začal je přihazovat bez počítání do torny, dokud to šlo.

            Poslední Rozprskávačku jsem posmutněle potěžkával v ruce. Do batohu se už nevešla ani náhodou. Příliš dlouho jsem žil na Prajzké, abych něco vyhodil - tak jsem ji strčil do kapsy kalhot. Pro strýčka příhodu...

             Průhledný avatar pomalu procházel mezi posledními regály a na jedné z polic divže nedloubnul do dvou mazutovitě černých kupek.  V očích mu přitom šelmovsky zablesklo.

            „Co takhle ektopancíř?“ zeptal se mě pak. „Trochu moderní a nevyzkoušené, já vím, ale podle technomágů to stačí pořádně vetřít do kůže. V případě alergie je možno i na oblečení, ale snižuje prý to účinnost.“

            Sebral jsem z police jednu hrudku a zamyšleně ji promnul v ruce. Byla vazká a okamžitě na ni ulpívala v tenké vrstvě. Nedalo by to moc práce a rozetřel bych si ji po celém těle.

            Opatrně jsem ji zmačkal do kuličky a strčil do torny. Pak k ní přidal i tu druhou. Buď se použije, nebo prodá. Už na pohled měla potenciál na pěkných pár milionů v tvrdé měně. Rozhodně to ale neprodám na eBay ani na Eukru. Tohle bude chtít hezkou privátní aukci koncernových zástupců. Hned ve dveřích vytasí šekovou knížku a bude to jen o nulách, co do ni budou chtít napsat. Samozřejmě, až za nějakou pořádnou číslovku, tak blbý zase nejsem... 

            „On zděs!“ ozvalo se najednou za mnou a ten výkřik doplnilo naprosto nelidské zavytí.

            Našli mě!

            Otočil jsem se, jak na dávno zrušeném pětníku a uviděl  tři vlkodlaky. Jeden na mě mířil kalašnikovem a dva se zrovna morfovali.  Můj kalašnikov byl příliš daleko a Koratty stejně jako Anassu jsem ještě nenabil. Na dlouhé přehrabování v batohu jsem to taky neviděl. Tak jsem alespoň tou tornou mrštil po střelci. Už měl skoro namířeno a těžké zavazadlo do vyvedlo z konceptu. Smýklo to s ním dozadu, hlaveň zbraně vyletěla ke stropu, který ometla dlouhá dávka.

            Já se mezitím nezdržoval přeměnou. Žádný bolestný jekot, žádný praskot kostí ani rašící srst. To všechno zabere čas a ten jsem neměl. Tak jsem vytasil meč. Železu se to líbilo.  Na rozdíl od jiných, on se těšil, až se dostane z pochvy.

            Oba příbuzní po mě skočili v jednu chvíli, jako by si to nacvičovali. Jednomu jsem se vyhnul úkrokem a po druhém ťal. Byl to takový mírně zešikmený sek vedený zezdola nahoru a někde v druhé polovině dráhy se meč potkal s druhým kolegou. Svaly, kosti, nic pro to dokonalé ostří neznamenalo překážku. Vlkodlak se ještě v letu bublavě rozječel a pak rozpadnul.

            Pokračoval jsem v pohybu a  po oblouku svedl meč k druhému  vlkodlaku. Ten zrovna doskočil na zem a chystal se k novému útoku, když do něj narazila ta menší polovina jeho kolegy. Jasně, polovina nemůže být ani menší.  Leda, že máte staršího bratra, který se s vámi musí o něco podělit...

            Vyděšeně vykřikl, ale na víc se už nezmohl, protože jsem mu ukázkovým výpadem proklál srdce. Touché!

            „Job tvaju...“ vyštěkl mátořící se vlkodlak a znovu se na mě pokusil namířit kalacha.

            Najednou se za ním jako by ze skály vyloupl černočerný stín, který mu skočil na hřbet, zaklesl se mu kolem slabin nohama. Pak mu prudkým trhnutím zvrátil hlavu a jediným tahem dýky ho podřízl.

            Vlkodlak se pomalu zhroutil na zem a jeho jezdec z něj plavně seskočil.  Teprve teď jsem v něm poznal Kyru.

            Naše pohledy se setkaly. Zazubila se, jako bych právě řekl něco vtipného.

            „Vetřelci,“ vydechl Gubatta šokovaně a štítivě překročil jednoho z vlkodlaků. Jeho znechucení muselo být enormní, protože se přitom celý rozmlžil.

Kyra si zamyšleně měřila Gubattu. „Jsi duch?“

„No, jisté primitivní kme…“  začal.

„Jsi duch nebo nejsi?“ uťala jej.

„Ne,“ odvětil s povzdechem. „Jsem jen avatar, bytost ze stroje.“

            „Já jsem Kyra,“ představila se mu.

            Přikývnul. „Znám tě. Jsi otrok staré rasy. Než se světy oddělily, jejich země a země mého národa spolu sousedily. Bojovali spolu. Vyjci na nás útočili po tisících.  Ty jsi ale trochu jiná. Vylepšená, víc… promiň, lidská. Tví předci byli bojová monstra, víc zvířata…“

            „Jsem… nový model,“ přitakala neochotně. „Poslední svého druhu… Má smečka... byla…“ začala, ale její slova  najednou přerušilo dunění gongu a řady světel kopírující strop skladiště začaly přerušovaně blikat.

            Gubatta zavřel na moment oči. Pak pronesl: „Vetřelci jsou ve skladišti! Právě aktivují Zhunataky.  Jádro proti nim mělo zakročit. Proč  to neudělalo?“

            Na moment se odmlčel a pak šokovaně vydechl: „To není... možné... Jádro je nepovažuje za vetřelce...“

            S očima rozšířenýma náhlým poznáním se na mě otočil a dodal: „Ono si myslí, že vetřelcem jsi ty a  odřízlo mě, protože jsem ve spojení s tvým symbiontem. Všechna ta data, Informace, všechno je pryč...“

            Zhrouceně se rozmihotal. „Proč? Já přece nejsem vetřelec. Musím.... musíš... musíme přece....“

            „Jo, přesně to si myslím taky,“ odvětil jsem co možná nejklidnějším hlasem. „Někde se stala chyba a nebo někdo to Jádro podvedl a možná ho dokonce ovládli ti vetřelci.“

            „Musíme odtud!“ zachrčela v tu chvíli Kyra dost rázným hlasem na to, abych ztratil chuť ignorovat její názor. Než sem přijdou další...“

            Přikývl jsem.

            Průhledný skladový avatar seděl  zhroucený na otevřené bedně s náboji a naprosto nám přestal věnovat pozornost. Dokonce se mi zdálo, že už i trochu bledne.

            „Jestli aktivovali titány, musíme je zastavit,“ řekl jsem Kyře a vytáhl z torny jeden energetický krystal. Byl teplejší, než by takový kus skla měl být. Zřejmě to bylo vší tou energií, co do ní uložili.

            Teď bylo načase ji zase dostat ven. Položil jsem ho na podlahu a praštil do něj pažbou kalacha. Ne moc, jen tolik, aby to křuplo a po broušených stěnách krystalu se rozeběhly do všech stran vlasové praskliny.  Počítám, že jsme měli tak půl minuty, možná tři čtvrtě.

            Když vybíhali ze zbrojnice, Gubatta mi věnoval poslední mlčenlivý pohled a pak zmizel.