Alex Drescher

    Gizella Szwirkowská byla domovnicí jednoho ze zapomenutých činžáků už bezmála pět desítek let. Její povinnosti se už ale, oproti letům minulým omezovaly jen na občasně umytí sešlapaných schodů. Naslouchání za dveřmi bytů, které ještě byly obsazené nájemníky, už v popisu práce neměla. I když pořád ještě věděla o všem, co se v domě šustlo, o všech hříších  pečlivě ukrývaných za úsměvy a manželskou pozorností, nikdo kromě ní už po nich nebažil. Ani policie, ani dávno zrušená tajná služba, která ji kdysi za krasopisně vyvedená udání poslala dokonce i poděkování...
    Stařičká holovize s nestabilním zobrazováním a odcházejícím 3D, díky kterému postavám v přeslazené turecké telenovele scházely nohy, takže připomínaly duchy, byla nyní jejím jediným zdrojem zábavy.
    Když ale Ismail začal s těmi svými obvyklými sladkými řečičkami, znechuceně si odplivla. Dávala mu tak pět minut, než ho přeruší reklama na čistící UV gel nebo jiné svinstvo. Většina obyčejných lidí si během ní odskočí na toaletu. Děj byl ale natolik plytký, že ona zvládla ono „odskočení si“ i mimo reklamní blok, aniž by tím utrpěla její informovanost. Taky ji ty sladkobolné scénky  nijak neodváděly od práce.  Byly určeny jen pro oči, zatímco se mozek mohl nerušeně zabývat jinými věcmi.
    Jakmile naskočila reklama na nějakou nezdravě modrou tekutinu, která za jásavé melodie zamokřila nějakou gigantickou animovanou vložku, zkontrolovala hrudku včelího vosku, kterou v rukách hnětla, aby byla teplá a vláčná.
    A ještě než děti dojedly svoji čokoládovou tyčinku (aby se z nich vzápětí před zraky usměvavých rodičů stali hyperaktivní spratci), vytvarovala z vosku malou lidskou postavu a vtlačila  do její hrudi špetku popela ze spálených vlasů.   Muže, kterému patřily, neznala. Dostala je od klientky i s třemi stovkami euro a instrukcemi, co se má jejímu nenáviděnému šéfovi stát.
    Turecká telenovela se s něčím takovým měřit nemohla.  Tohle nebyla jenom hra, byl to i život v jeho nejčistější a nejhnusnější podobě. Pokusila si představit, kde ten muž teď asi může být. Je v některém z těch nóbl klubů? Nebo je snad ještě v kanceláři, kde prohání její uplakanou klientku a současně vydělává miliony... Mohl by být i na lyžích někde v Alpách, slyšela, že jsou  opět mezi boháči v módě.
    Ušklíbla se. Vlastně je jedno, kde teď je... Položila loutku do kruhu nakresleného uhlem na desce stolu a pak ji prudce škubla pravou nožkou. Voskový stvol se nejprve snaživě ohnul do strany, ale pak, když  tlak neustával, se nespokojeně podvolil a  s lupnutím se odlomil od tělíčka.   S uspokojením vnímala vzdálený, bolestný ryk muže, jehož noha se právě, zcela nečekaně zlomila.
    Viděla jak padá a pomalu si pro sebe počítala. Těsně před dopadem mu pak druhým trhnutím zlomila levou ruku. Tu, na kterou padal. Koho by napadala, že se zlomila o setinu vteřiny dříve...
    Zábava mohla pokračovat dál, ale ta žena, která ji před pár dny navštívila, nebyla ani odvážná, ani plná nenávisti. Jinak by chtěla, aby si  zlomil i vaz. Nechala tedy loutku být a ukazováčkem přerušila černý kruh. Magie okamžiku pominula...
    Zvedla zmrzačenou voskovou figurku a s téměř mateřskou něžností ji odnesla do kuchyně, kde otevřela starobylý příborník a uložila ji vedle tří tuctů jiných poničených loutek. Co kdyby  její klientka v budoucnu znovu potřebovala její služby... 
    Zaklepání na dveře ji překvapilo, protože její zákazníci přicházeli ohlášení. Sociální sítě měly i svá pozitiva...
     Hmátla do otevřeného šuplíku a vytáhla z něj  dlouhý kuchyňský nůž. Nebylo to nic moc, ale na většinu nezvaných návštěvníků stačil. Šestatřicet zavařovaček, o které se dělili dva pojišťovací agenti s jedním pracovníkem od firmy poskytující půjčky, co je měla uložené ve sklepě, by mohly vyprávět. Kdyby to uměly...
    „Kdo je?“ houkla na dveře, kterými otřáslo další, o něco ostřejší zabušení.
    „Otevři Gizello. To jsem já,“ pronesl povědomý hlas zpoza dvojité vrstvy lepenky a trochy izolace.
    „Kdo já?“
    „Kosma, otevři. Jsem tu s kámošem a potřebujeme tvoje služby.“
    Otevřela a sledovala, jak ji do bytu vchází Lovec s mužem označeným za kámoše, ze kterého na ní útočily mrazivé proudy nedefinovatelného děsu. Pokřižovala se a nůž odložila na botník.
    „Já... já...“ začala, ale Kosma jen mávl rukou.
    „To je Damián. Neboj se, je v pohodě. Potřebujeme otevřít portál...“
    Udýchaná, jako právě překonala světový rekord ve sprintu, se posadila ke kuchyňskému stolu.  „Co... co... portál?“ dokázala ze sebe jen vypravit, zatímco zírala na toho, který v ní vzbuzoval čistý, animální děs. Kdo to může být, kdo? letělo ji hlavou jako splašené.
    Damián sáhl do kapsy a položil před ní svazek bankovek. „Za tvoje služby, čarodějnice,“ řekl. „A  mlčení, samozřejmě,“ dodal ještě. „Jinak si tě najdu a pošlu do pekel. Hezky postaru, vzpomínáš? Kůl a hromada suchého dřeva pod nohama...“
    Přikývla na znamení, že jasněji ji to už nemohl vyložit. „A kam chcete poslat?“ zeptala se jen.
                                               ---XXXXX-----
    Příprava magického kruhu ji nezabrala víc než jen pár minut. Shrnula stranou nábytek i koberec a na podlahu nakreslila posvěcenou křídou kruh se jmény příslušných géniů.   Pak kruh proťala takřka dokonalou pěticípou hvězdou a do jejich vrcholů umístila vysoké černé svíce. Zapálila je jediným slovem.
    „Potřebuji krev,“ pronesla pak. „Moje být nesmí. Kdo?“
    Než stačil Damián pronést jediné slovo, Kosma si vyhrnul košili na předloktí a nastavil ho jejímu rituálnímu noži. 
    I když neřízla hluboko, krev hojně vytryskla a skropila jednu ze svic, která okamžitě zaplála   nazelenalým svitem.
    Čarodějnice začala zpěvavým hlasem pronášet zaklínadlo a brzy se ve středu kruhu shromáždil dostatek energie k otevření portálu. Oslňující disk z čisté energie, který se před nimi zmaterializoval, se leskl jako zrcadlo.   
    Pohlédla na krvavou skvrnu na čepeli nože. Setřela ji bříškem ukazováčku a pak ji olízla. Krev Lovce. Požehnaná krev dlouhověkého. Za deci téhle tekutiny by vraždila. Pro litr by rozpoutala klidně i válku.  Pak na jazyku ucítila to divné brnění.
    „Udržím ho jen pár vteřin. Běžte,“ sykla na ně přes námahou zatnuté zuby, zatímco se snažila aby její mysl neupadla do věšteckého transu. Ne teď a ne tady, u Bohyně...
    Když kolem ní ale procházeli, neudržela se, chytila Kosmu za ruku a pronesla dutě znějícím a neosobním hlasem orákula: „Cítím ji z tvé krve. Ona přichází. Paní v šedé plachetce... pro Lovce vždy osobně... Projdeš-li na druhou stranu, neutečeš...“
    „Pusť mě, babo,“ odbyl ji příkře, „a nech si své věštby pro ty, co ti za ně chtějí platit!“ 
    Zmateně potřásla hlavou, ale poslechla.
    Když prošli portálem, obývací pokoj se opět ponořil do tmy.  Gizella Szwirkowská se s tichou kletbou vymanila z transu, odplivla si  a pak se pustila do uklízení.
    Ismail zatím znovu začal se sladkými řečmi a bylo jen otázkou času, kdy ho vystřídá další reklama...
                                            -----XXXXX-----
    Prošla kolem mladíků, kteří v hustém hroznu obklopovali stůl přetékající alkoholem a dalšími produkty zábavné chemie. Jejich smích otřásal zdmi klubu, jako by tu byli sami.  Evidentně si ale i sami stačili - seděli v nejvyhlášenějším podniku ve městě a přesto se nezajímali o hudbu ani o dívky, které se za mzdu vilně ovíjely kolem lesklých kovových tyčí, nebo pod stropem plným blikajících laserů, křepčily v pohupujících se klecích.
    Zaujali ji. Byli mladí, silní, plní života a přesto tím samým životem naprosto znudění. Dva z nich si před pár okamžiky vzali Sníh a jejich kamarád se  právě  snažil co nejnenápadněji schovat do brašny injektor.  Dalšímu  ze spánkové kosti vyčníval kus drátu s konektorem připojeným k přenosnému mikrodisku.  Podle toho, jak se mu nedočkavostí třásly ruce, pochopila, že si za pár okamžiků do mozku přes neurální implantát nahraje program, proti kterému jsou všechny drogy světa jen slabým odvarem...
    Lidé ji ve své neustávající snaze najít instantní štěstí, připadali směšní.  Tak bažili po všemožných požitcích, nic jim nebylo dost dobré a nic je neuspokojilo nadlouho. Pro ně to sice znamenalo zkázu, pro ni ale příležitost. Jenomže ona netoužila po jejich duších, jako skuteční démoni. Ona byla  Lillith a tihle smrtelníci pro ni byli pokrmem a hračkami k ukrácení dlouhé chvíle...
    Usmála se a zamířila k baru. Stačila jediná myšlenka a mezi zákazníky se udělala úslužná mezera. Opřela se o vyleštěnou desku barového pultu a kývla na barmana, který právě sněhobílou utěrkou leštil vysokou koktejlovou sklenici.
     „Pani,“ oslovil ji s mírnou úklonou hlavy. „Vítej.“
    „Je vše připraveno?“
    Přikývl. „Zítra. Zatím se jich přihlásilo devět.“
    „A kolik rezidentů?“
    Zavrtěl hlavou. „Ani jeden, má paní. Jen obyčejné náplavy. Posedlí staří sotva sto let. Nepřišel ani jeden z padlých.“
    „Namyšlenci,“ zasyčela. Nemůžou mi zapomenout, co jsem udělala.“
    V zajetí vzpomínek se pousmála. „Chtěli, abych ho zabila. Byl to přece nový a milovaný výtvor Hospodina. To z jejich pohledu stačilo k tomu, aby zemřel, ale já ho místo toho svedla...“
    Podívala se na láhve vyrovnané za barem, ale její pohled mířil do mnohem větší dálky a do jiného času, než byl tento. „Někdy se mi po něm stýská. Byl to první člověk a měly jsme ho jen dvě. Já první,“ dodala ještě s pýchou v hlase. 
    „Co ten rituál, paní? Mám ho odvolat?“
    Zavrtěla hlavou. „Musím se nasytit. Už hlady švidrám. Navíc, zítra odjíždím.“
    „Nová práce?“
    Pokrčila rameny. „I tak se to dá nazvat. Mám svést nějakého prezidenta. To nebývá pracné, ale musí se to stát v přesně určeném čase na určitém místě.“
    „Kde?“
    „Bílý dům. Oválná pracovna,“ odvětila.
    „Barman se ušklíbl. „Tak tam paní, první nebudete...“
    Sykla nevolí, ale pak se ji na tváři objevil pobavený úsměv. „Jsi vtipný Hanzi. Alespoň vím, proč jsem tě ještě nevypila. Raději mi ale poraď, kde sehnat další adepty do kruhu. Musí jich být třináct. A oběť, samozřejmě...“
    „Oběť mám,“ namítl barman. „Je mladý a silný. Přesně takový, jaké máte ráda. Je ve sklepě.  Už dva dny ho krmím durmanem a belladonou. Bude připravený.“
    „A co někteří z místních satanistů? Copak nechtějí postoupit na vyšší level?“
    Pokrčil rameny. „Po tom, co se stalo pod Jakubem,  zápal spousty z nich opadl. Obětovat někoho při černé mši je jedna věc, ale když pak ten nebožtík vstane z hrobu, jednoho to může odradit.“
    „Nemohla jsem to tušit,“ začala se bránit. „Kostnici pod Jakubem používám jako odkladiště už celé roky...“
    „Asi se tam už nasbíralo příliš mnoho energie...“ odtušil barman.
    Přešla pohledem po podniku a zastavila se na dobře se bavícím postpubertálním osazenstvu nedalekého stolu.
    „Namíchej mi Bloody Mary,“ řekla barmanovi. „Půjdu sehnat brigádníky.“
    Barman se ušklíbl a pak z lednice vytáhl láhev vodky a plastový sáček s etiketou transfúzní stanice. Bylo na ní dokonce i jméno dárce. To křestní znělo Mary...
                                        -----XXXXX-----
    „To tu jako zase budete kopat?“ zeptala se mě babka vykukující z okna v přízemí. Asi ji zaujala moje oranžová vesta, přilba s čelovkou a krumpáč, který jsem si přinesl. Zatím jsem ho použil jen k nadzvednutí víka od kanálu, ale i to ji stačilo k tomu, aby začala vyvozovat závěry.
    „Není to ani půl roku, co tady kopali ty nové kabely a už to tu zase bude rozryté? Já si budu stěžovat, to mi věřte...“
    Což o to, já ji to i věřil, ale jestli ji ty stížnosti k něčemu budou, to byla úplně jiná otázka. „No, určitě si stěžujte, pani,“ začal jsem. „Já tady taky nechtěl být. Co si myslíte, že mám chuť lézt tam dolů a dát do pořádku ten bordel? Zase se to tam ucpalo a jestli tam nevlezu, do dvou tří dnů se vám vylije hajzlík do obýváku...“
    Babka zbledla. „Tak si tam tedy vlezte...“ řekla ještě a pak, když si byla jista, že v téhle diskuzi měla poslední slovo, zalezla zpět do svého dvoupokojového budoáru.
    Já zase zapnul čelovku a vlezl do betonové skruže, do které někdo hodně prozíravý umístil ocelový žebřík. Nebyl sice nerezový, ale ještě mě udržel a víc jsem nepotřeboval. Naštěstí to nebyl příliš používaný úsek kanalizace, a tak jsem se musel brodit jen vodou ze svedenou sem z okapů. Měl jsem ji jen po kolena a nebyla ani nijak zvlášť studená, tak se to dalo vydržet. Navíc jsem měl vysoké gumové broďáky na kšandy, zateplené a zpevněné na těch nejnamáhanějších partiích.
    Nahoře jsem nechal výstražně blikající ceduli o probíhající opravě, takže jsem měl nejméně hodinu k dobru, než si obsluha kamerových systémů uvědomí, že tam nemám co dělat. Do té doby  bych už ale měl být dávno pryč...
    Kanalizační stoka, do které jsem sestoupil, byla relativně stará. Pamatovala první válku. Myslím tím světovou, ne tu afghánskou. Před deseti lety ji nahradily nové odpady, tentokrát již tažené v moderních, pohodlných a přístupných kolektorech. Přístupných, ale také více sledovaných. V takových se už bezdomovec v klidu vyspat nemohl. Taky se jimi už vedlo úplně všechno. Kromě odpadů tam byl i plyn, elektřina a optické kabely s datovými linkami, takže tudy co chvíli procházel nějaký údržbář, nebo opravář a to se jeden nevyspí.
    Dostal jsem se na první křižovatku a přesně podle instrukcí se vydal doleva.  Chodba začal  klesat a vodu jsem měl nejprve  po stehna, pak po pás. Během minuty jsem třikrát uklouzl a málem se vymáchal. 
    Z tátových vzpomínek mi bylo jasné, že bude hůř. A bylo – po dalších deseti krocích jsem měl vodu po prsa. Teď už k hornímu okraji broďáků zbývaly pouhé dva centimetry.  Stačí malá vlnka a poteče mi do bot...
    Otcovy vzpomínky mi napověděly, že on to zvládl i bez vysokých gumových kalhot z rybářské speciálky. No jo, frajer...
    Pak jsem uklouzl, hladina se nade mnou zavřela  a já měl najednou spoustu jiných starostí. Sice jsem se okamžitě zase postavil a dokonce si té kalné břečky ani nelokl, ale s tím, jak mi ten  ledový chlístanec sjel po těle až k prstům u nohou, se moje schopnost pohybu dokonale vytratila. Bylo to, jako  bych se proměnil v atrofovaného rachitika navlečeného do super těžkého brnění.
    S klením jsem rozepnul spony na ramenou a vyvlékl se z už nepotřebné rybářské pomůcky. Víc mokrý už stejně nebudu...
    Hrabal jsem se vodou další hodinu, než jsem konečně našel ten zatracený žebřík. To už jsem byl tak zmrzlý, že jsem po něm málem nedokázal ani vyšplhat. Zvládl jsem to až na osmý pokus a vylézt o dvě patra výš, se stalo výkonem srovnatelným s pokořením  Mount Everestu (se šerpou na zádech).
    Nakonec jsem se ale  s vítězných funěním svalil na podlahu a má zlomyslná přídavná paměť mi okamžitě přehrála vzpomínku mého otce, který samozřejmě příslušný žebřík i s výškovým rozdílem zdolal s obratností otužilého primáta. 
    Asi jsem na okamžik upadl do bezvědomí, nebo si schrupnul, protože jsem se vrátil do reality s nepěkným trhnutím, ale když se to stalo,  reanimoval jsem čelovku a pokusil se prozkoumat okolí.
    Z otcových vzpomínek jsem pochopil, že jsem na místě. Kolem už nebyl omšelý a povlakem potažený beton, ale stará dobrá červená, pálená cihla. Tohle byl nejstarší úsek městských stok.
    Pak jsem uviděl to místo – na ploše metr krát metr byly cihly o poznání světlejší. Sotva o tón a kdybych nevěděl, co hledám, nikdy bych to nenašel.
    Poděkoval jsem Prozřetelnosti, že  jsem při ponoru do té břečky tam dole neztratil krumpáč. Bez něj bych se tou zdí musel asi prokousat...
                                         -----XXXXX-----
    „Pane, tam nesmíte!“ pokusila se ho zadržet mladičká zdravotní sestra, ale stačil jediný pohled, aby se zastavila a mlčky couvla. „Je v karanténě,“ šeptla ještě nesměle, ale to už kolem ní prošel a přitiskl svoji dlaň k čtečce papilárních čar.
    Neřekla mu nic nového, ale on, na rozdíl od ní už věděl, že pacientova izolace je zbytečná. Výsledky třetí sady testů, které si před pár okamžiky prošel, byly nezpochybnitelné. Nebyl nakažený...
    Zámek dveří s tichým  zabzučením odemkl a do místnosti udržované z obavy před šířením infekcí v mírném podtlaku, se se syčením začal drát vzduch.
    Když vstoupil dovnitř, pacient ve vytahaném nemocničním pyžamu ležící na posteli, vzhlédl od časopisu s rozluštěnou křížovkou a s tichým povzdechem jej odložil na stolek.
    „ Jste Hubert Schneider, že?“ položil mu řečnickou otázku, postavil na zem svůj kufřík,  sebral  židli stojící u zdi a obkročmo, opěradlem napřed, se na ni posadil. „Jsem Jednička. Měl bych na vás jednu otázku.“
    „Byli tu už vaši lidé a měli spousty otázek,“ namítl a se syknutím si poposedl na lůžku.
    Přikývl. „Ano, sám jsem je sem poslal. Vím všechno o vaši akci, i to proč neuspěla a proč zemřeli vaši muži. Máme ty anomály a naši specialisté z Vídeňské kliniky je právě pitvají jako o život. No, možná to nebyl nejlepší příměr, ale opravdu se snaží. Na jednu otázku se vás ale moji muži nezeptali...“
    „Ano?“
    „Proč vás ten Lovec nechal naživu?“
    Hubert Schneider se rozesmál. „Máte pravdu. Tuhle otázku mi nikdo nepoložil.“
    „A odpověď na ni znáte?“
    Pokrčil rameny. „Mám svá tušení...“
    Když si všiml Jedničkova zamyšleného pohledu, pokračoval: „Vyptával se mě na všechno možné.  Byl rychlý a silný. Prostě přirozený talent. Sice anomál každým coulem, ale nevěděl nic o Agentuře, Lóži a dokonce ani o Prolnutí. Připadal mi jako začátečník.Choval se jako někdo, pro  něhož jsou jeho schopnosti překvapením...“
    „Tak, proč vás nechal naživu, ksakru!“ vyštěkl na něj Jednička. „Čím jste nás zradil?“
    „Ničím!“ vyštěkl pro změnu šéf sanačního týmu popuzeně. „Klidně mi udělejte scan mozku!“
    „To bychom udělali, kdyby to vaše srdce vydrželo,“ utrhl se na něj Jednička.
    „To je mi jedno,“ odvětil Hubert Schneider. „Sloužím už firmě skoro dvacet let. Zrádcem mě za tu dobu ještě nikdo nenazval. Ten Lovec mě nezabil, protože jsem byl bezbranný. Je to začátečník a ještě dal na své svědomí.  Považoval mě za neškodného...“
    Jednička přikývl. „Dejme tomu, ale vy jste viděl jeho tvář. To samo o sobě  popírá domněnku o vaši neškodnosti.“
    „Kdyby se choval racionálně,  tak bych tady neležel,“ odtušil  Hubert Schneider chladně. „Stěžovat si nebudu.“
    „To ani nechceme,“ odvětil Jednička s úsměvem. „Už jsem přikázal, aby vám přednostně přidělili rekonvalescenční tank. Nanoboti by si s s vaším srdcem i průstřelem kolene měli poradit do dvou až tří týdnů. Pak postoupíte scan mozku a pokud se potvrdí vaše nevina, vrátíte se na svoji stávající pozici a dostanete  bojovou prémii...“
    Pak otevřel kufřík a vydal z něj útlou složku s fotografiemi. „Podle záběrů bezpečnostních kamer umístěných na okolních domech se centrální počítač pokusil zjistit identitu toho Lovce a z  centrální  evidence obyvatel nám vyjely dvě stovky potenciálních podezřelých...“
    Hubert otevřel desky a obracel jejich stránky jednu po druhé. Těsně před koncem se zarazil u fotografie v levém dolním rohu. Po chvíli přemýšlení na ni ukázal prstem. „To je on!“
    „Jste si jistý?“
    „Ano. Jeho tvář nikdy nezapomenu. Je to on. Opravdu.“
    Jednička se usmál. „Situace nabírá nečekaných obrátek. „Muž na fotografii je Prokop Koutný. Asociál, se záznamem v rejstříku trestů pro násilný čin. Ten člověk byl naprostá nicka, dokonce nebyl ani anomál a teď je na něj vydán zatykač a vypsána odměna, protože je podezřelý z masakru na jedné Ostravské sociální ubytovně. Nemáme bližší údaje, ale zřejmě šlo o nějaké vyřizování účtů...“
    „Jak jste říkal, že se jmenuje?“ přerušil jej náhle.
    „Prokop Koutný,“ odvětil Jednička.
    „Znal jsem jednoho Koutného. Jmenoval se Max. Bude mu tak k padesátce, možná trochu víc. Byl to Lovec. Mohl by to být jeho syn. Tohle řemeslo se dědí...“
    „Zajímavé.“
    Hubert Schneider se zamyšleně poškrábal na hlavě. „Lovci zabíjejí, jen když mají uzavřený kontrakt. Pokud ten mladý vraždil na ubytovně, pak to byl buď obchod nebo sebeobrana.  Byli to tam obhlédnout naši analytici?“
    „Ne,“ odvětil Jednička. „Nic nenasvědčovalo tomu, že šlo o záležitost anomálů. Byly tam jen mrtvoly místního osazenstva a spousta Koutného otisků...“
    „To mi nesedí,“ odtušil Schneider. „Ty stopy na něj mohl někdo ušít. Pošlete tam můj...“ na moment se odmlčel a pak v kašli skryl rozpaky. „Chtěl jsem říct nějaký sanační tým, ať udělá ještě jednu prohlídku...“
                                         -----XXXXX-----
    Když jsem se vysoukal z kanálu, byl už večer. Zvědavá sousedka zatáhla závěsy a zřejmě se už oddávala dalšímu dílu oblíbené holonovely z lékařského prostředí Klinika na okraji habitatu. I mě by docela zajímalo, jak se doktor Sýček vypořádá s dnešní porcí pracovních a milostných problémů...
    Její oddávání se, bylo mojí výhrou -   nikdo mě nesledoval, a tak jsem se mohl v klidu věnovat vrácení kanálového poklopu na jeho místo a odstranění výstrahy před prováděnými pracemi. 
    Tu ani krumpáč jsem už nepotřeboval, tak jsem je ve vedlejší ulici pohodil do křoví u kontejneru. Bezďáci, pravidelně šmejdící kolem popelnic, sice krumpáč neodnesou, protože jim bude připomínat riziko namáhavé, fyzické práce, ale s trochou štěstí si ho vezme nějaký zahrádkář.
    To, pro co jsem si přišel, jsem ale měl bezpečně ukryté pod kabátem, a to jediné se počítalo. Moje šance na zabití sukkuby se tím zvýšily řádově o desítky procent.
    V mdlém světle lampy pouličního osvětlení jsem si svůj dnešní úlovek mohl konečně pořádně prohlédnout.
     Byla to pistole. Už od pohledu stará jak svět a přesto se její kovové části leskly, jako by je někdo vyrobil teprve včera. Neměla pistolovou rukojeť, ale podivně tvarovanou pažbu a byla  o něco delší než pistole. Otec ji nazýval ručnice...
    Zprvu jsem si myslel, že ta pažba je ze dřeva, ale byl to kámen. Broušený, leštěný a vykládaný zlatem a přitom lehký jako dřevo a její zámek mi nepřipomínal nic, co jsem už viděl, nebo vyčetl z knížek. Poznal bych doutnákový, kolečkový, křesadlový i perkusní, ale ne tenhle. Podle otce ale stačilo jen zatáhnout za páčku na boku zbraně, kterou se otvíral závěr, nabít, stejnou páčkou komoru zase zavřít a pak stisknout spoušť. S trochou  cviku šlo o záležitost tří vteřin. Puškaři před deseti tisíci lety prostě uměli svoje řemeslo.
    Teď už jen stačilo do ní sehnat náboje. Když jsem nastoupil do černé Škody Ofelie, Lojzek na mě upřel tázavý pohled. „Tak co?“ zeptal se mě. „Máš?“
    „Mám. Teď musíme za zbrojířem. Potřebuji s ním dát řeč.“
    „Zbývá ti ještě jeden den,“ odvětil Lojzek.
    „To stihnem,“ odvětil jsem sebevědomě. Ve skutečnosti jsem ale měl neodbytný pocit, že bych měl  tu ručnici nechat v nejbližší aukční síni a i s penězi změnit kontinent...
                                      ----XXXXX-----
    Když se probudila, ucítila bodavou bolest v podbřišku. Překvapena otupujícími účinky narkózy, se posadila na slamníku, který měla v rohu svého kotce. Tápavě zkontrolovala prsty oblast kolem pupku a našla tam tři pichlavé zauzlíkované stehy.  Vstup pro symbionta! A nepochybovala, že druhého takového má i v mozku.
    „Jsi tam?“ pomyslela si, ale odpověď nedostala. Stejně věděla, že tam je, že ji těmi svými chapadýlky ohmatává, že z ní doluje informace, myšlenky i vzpomínky.
    S povzdechem se zvedla na nohy. Počkala, až pomine ten nepříjemný pocit závrati a pak se pustila mříží. Bude to dobré, pomyslela si. Bude... bude muset...
    Shýbla se a sebrala ze země misku na vodu. Napila se, zbytek vylila na podlahu a pak s ní udeřila do mříží. Znělo to jako zvuk zvonu. Udělala to znovu a ještě jednou.
    Mladý elf v bílém plášti ošetřovatele dorazil k jejímu kotci za méně než minutu.
    „Co je?“ houkl na ni a pohledem šlehl po omračujících bičích, visících v řadě na věšáku.
    „Cvičit. Teď,“ zaskřehotala na něj. „Zaveď mě... do... tělocvičny...“
    „Mistr říkal...“ pokusil se ji oponovat, ale pod jejím pevným pohledem jeho odhodlání rychle zakolísalo.
    „Já jít do akce. Musím cvičit. Pusť mě!“
    Věnoval ji nedůvěřivý pohled. „Utečeš, co?“
    Ušklíbla se. „Kam asi s tímhle?“ pronesla a významně se přitom poklepala po hlavě.
    „Tak mě zabiješ,“ nenechal se odradit elf.
    „Nuda,“ odtušila. Pak ukázala na sousední kotec obsazený samcem. Ten seděl bez hnutí ve svém pelechu a se zaujetím přitom hleděl do fádně bíle  zdi. „On mě zastavit. Pusť mě cvičit.“
    Když ji otevřel kotec, usmála se. Chvíli si pohrávala s lákavou myšlenkou, že ho opravdu zabije a pak uteče, ale nakonec se vrátila nohama zpět na zem. S tím, co teď nosí v hlavě, by její útěk neměl dlouhého trvání. Teď bylo třeba se postarat o přežití následující mise a to vyžadovalo trénink. Hodně tréninku.
    Zamířila rovnou do arény a po chvíli protahování a stínového boje si nechala poslat pro tucet otroků nedávno Chovatelem vykoupených z lomu na vápenec. Byli vysocí, silní a hlavně to byli lidé. Doufala, že bojem s nimi odhalí tajemství mláděte Maxe Koutného...
    Když zabila dvanáctého z nich, nebyla v zodpovězení svých otázek dál, než na počátku.