Alex Drescher

10. kapitola

-----XXXXX-----

            Sundal jsem si vizor s výrazem někoho, kdo pochopil, že takovou hloupost už nikdy v životě neudělá. Snažil jsem se uklidnit a přesvědčit vlastní tělo, že jsme zpátky a že ta realita byla jen virtuální. Přesto mi srdce bilo jako splašené. Brány jsou proti kyberprostoru sranda…

            Teprve, když jsem se trochu sebral, všiml jsem si Güntera zhrouceného v křesle, s vizorem stále na očích.

            Podíval jsem se na holomonitor, kterým tekl nepřetržitý proud dat. Günter zvedl před sebe třesoucí se ruku a pohybem ne nepodobným seslání kouzla, aktivoval sadu ochranných a matoucích programů.

            Samozřejmě, bylo jen dobře, že  nás díky němu nenajdou, ale holomonitor postihovaly stále častější výpadky – obraz se mihotal, třásl  a měnil, některé sekvence dat mizely, jiné byly okamžitě nahrazeny jinými.

            Proud ale zřetelně slábl a Günter se stále neodpojoval. Možná nemohl…

            Proud dat najednou nebyl ničím více, než jen čůrkem jednotlivých bitů.

            Bezradně jsem se podíval na Günterův holoboard.  Nebylo na něm žádné vysvobozující funkční tlačítko.

            Jestli budu mít možnost, navrhnu to výrobci…

            Jedna věc, ale byla jasná víc, než cokoliv jiného – přes všechny ochranné programy bude nejlepší, když odtud zmizíme co nejrychleji.

            Slyšel jsem povídačky o hackerech, kteří se nestihli odpojit a hroutící se systém jim spálil synapse. Taky jsem slyšel o duších ve stroji – vědomích uvězněných v kyberprostoru.

            Na druhou stranu, neslyšel jsem jedinou historku o někom, kdo by se násilně odpojil.

            Tak jsem Günterovi jediným pohybem strhnul vizor z očí.

            Jeho tělo se napjalo jako luk a pak se s hlasitým výdechem zhroutilo zpátky do křesla.

            Buď jsem ho zachránil a nebo jsem právě stvořil novou historku…

-----XXXXX-----

            „Doporučila bych intravenózní výživu,“ oznámila mi Gretchen, zatímco držela  Günterovo zápěstí  měřila mu pulz. „Je dehydrovaný a na pokraji vyčerpání.“

            „A co jeho mozek?“

            Pokrčila rameny. „Musela bych mít k dispozici pořádné vybavení. Cétéčko, tomograf.  Stačilo by i obyčejné EEG.“

            „Dobře,“ odvětil jsem nakonec. „Co budeš potřebovat?“

            „Stačí návštěva lékárny anebo prodejny se zdravotnickým materiálem.“

            „Je nějaká poblíž?“ pronesl Henryk.

            Podíval jsem se do komunikátoru. Levná datová karta moc služeb nenabízela, ale byla anonymní a to bylo víc, než jsem si mohl přát. Zadal jsem požadované údaje a pak si přečetl výsledek.

            „Máme štěstí. Jedna je v téhle čtvrti. Dám ti mapu,“ řekl jsem pak Gretchen.

            „Mě?“ řekla překvapeně. „A kdo půjde se mnou?“

            Henryk se nejprve podíval po mně a pak utrousil: „To nezvládneš sama?“

            „Pojedu s ní,“ ozvala se najednou Nataša.  „Ohlídám ji a třeba ji pomůžu odnést tašky…“

            Ta představa mě pobavila. „Dobře, dohodnuto. Až se vrátíte, pohneme se dál.  Hlavně se v pořádku vraťte…“ dodal jsem na to.

            Nataša mi věnovala zamyšlený pohled. Pak ale přikývla a následovaná Gretchen, odešla pryč. 

-----XXXXX-----

            Sedl jsem si k bedně a sledoval podvečerní debatu tří politiků, kteří se snažili mě a se mnou celý národ, přesvědčit, že daňové zatížení není natolik velké, aby nešlo zvýšit a že jednou bude určitě líp, byť nelze předpokládat, že se toho dožijeme my a nebo naše děti. Podle míry optimismu, která z nich ukapávala s každým slovem, se dalo vytušit, že se blíží volby.  Nevím jaké, nevím koho. Neúčastním se jich, i když mám dost ID karet na to, abych je ovlivnil…

            Vlastně jsem se na ně ani nechtěl dívat. Byla to jen vata k vyplnění času, který bych jinak strávil zíráním do zdi.

            Když se mi ministr vnitra pokusil vnutit představu, že jeho synovec na postu policejního prezidenta není ohrožením nezávislosti a o že nepotismu nemůže být taky ani řeč,  hrábl jsem po ovladači a zkusil projít další kanály v náhodném pořadí.  Jenomže na nich nic moc nebylo.  Unylá mýdlová romantika byla ještě děsivější, než představy ministra financí o příštím rozpočtu.        

            Vypnul jsem  holobednu a zamířil do kuchyně pro lahváč. Řádně vychlazený Noschowitzský Odin bude rozhodně lepší alternativou, než být odsouzen ke sledování politiků…

            Z ledničky zrovna vyčuhovala Henrykova zadní část.  Evidentně měl stejný nápad. Ještě, že jsme do ledničky naskládali těch lahváčů více.

            Henryk se přesně podle očekávání jednoho zmocnil, otevřel ho ještě cestou do obýváku, kde s úlevným povzdechem obsadil gauč. Pak ke rtům přiložil hrdlo láhve a mohutně si zavdal.

            Zrovna se chystal ze sebe vyloudit monstrózní krknutí, když svět kolem zanikl v oslňujícím jasu.

            Jen díky  tomu, že jsem zažil téměř mystické zpomalení běhu času, jsem zjistil, že nešlo o jeden, ale hned o několik hned po sobě jdoucích explozí. 

            První vysklila všechna okna v přízemí. Protože všechna okna odešla najednou, šlo nejspíše o souběžné odpálení několika směrových náloží,.

            Druhá následovala s čtvrtvteřinovým odstupem. S odstupem půlvteřiny se pak iniciovaly granáty  vstřelené dovnitř dírami po oknech.

            Výbuch v kuchyni přišel v okamžiku, kdy jsem hodlal zanořit hlavu do ledničky pro své pivo. Smýklo to se mnou a já hlavou nabral všechny vnitřní poličky,  jejich obsah si hodil na záda a ledničku  povalil. Střepiny při průletu kuchyní  rozervaly, na co přišly. V mém případě naštěstí skončily v izolaci ledničky.

            Vzhledem k tomu, že jsem skončil na zemi, otřesený a špinavý, bylo naprosto jasné, že jsem se naštval.

            S kletbami a rtech jsem se zvedl na nohy a z kuchyňské linky vytrhl jeden ze šuplíků. Jeho obsah sice skončil na zemi, ale jednu věc jsem tak získat dokázal – nůž.

            Jelikož můj škorpion ležel  někde v již neexistujícím obýváku, byl starý dobrý kuchyňák lepší, než nic…

            Zejména, když se v tu samou chvíli objevili v předsíni první ozbrojenci. A další se dovnitř začali hrnout okny.

            Vesty z keramiky a nanovláken, kevlarové přilby s vizory napojenými na mikropočítač. Standardní výbava každé zásahovky, včetně těch soukromých. Nulovou vypovídací schopnost měly i jejich taktické overaly nadčasové černé barvy. Snad jen, že se ti chlápci nápadně podobali těm panákům z Natašina světa. A taky těm z Trigonu.

            První, který se dostal do kuchyně, skončil s nožem v krku. Jen vytřeštil oči ukryté za taktickými brýlemi a pak se zhroutil na podlahu. Neprotestoval, když jsem mu nechal kudlu v karotidách  a vzal si jeho MP-15 i s několika zásobníky. Vlastně, ani nepípl.

            Šel jsem do podřepu a přitiskl se ke zdi u dveří vedoucích do obýváku. Jen okamžik poté se kuchyní prohnala smršť olova. Vestavená kuchyňská linka se změnila ve změť recyklovatelného odpadu létajícího všemi směry.

            Hned poté do dveří vpadla trojice zakuklenců v kevlaru a hi-tech keramice a kompozitech. Zřejmě si mysleli, že to mám za sebou. Jinak by se dalo těžko vysvětlit, že   si počínali tak neopatrně.

            Svoji chybu si nestihli uvědomit. Na to má MP-15 příliš slušnou kadenci. Zasáhl jsem je zešikma těsně pod okrajem neprůstřelné vesty. Kulky pokračovaly nahoru a odrážely se od keramických plátů vesty tam a zase zpátky, dokud se jejich energie nevyčerpala. V době, kdy se to stalo, byli už ale dávno mrtví.

            Když jsem překračoval jejich těla, podlaha kolem nich vypadala jako v hororu o šíleném řezníkovi.

            Obývák byl už od pohledu neobyvatelný. Co mohlo, to v něm hořelo. Holovize byla dokonale rozsekaná střepinami, gauč na mě cenil ocelové péra a vatelínovou náplň. Podlahu pokrývala vrstva trosek, střepů a opadané omítky.

            Henrykovo tělo jsem ale nikde neviděl.

            Co jsem zahlédl, bylo úplně jiné tělo. Mělo na sobě kevlarové módní doplňky a právě prolétalo obývacím pokojem. Když svůj let zakončilo nárazem do zdi, zadunělo to a několika otvory, které k tomu nebyly uzpůsobeny ani plánovány, z něj vytryskla krev.

            Hned poté jsem uslyšel suché zapraštění. Takové mohou vydat pouze dvě věci - kmen stromu roztržený mrazem a zlomení stehenní kosti. Otočil jsem se a uviděl  zakuklence ztěžka se kácejícího k zemi. Jeho levá noha, dle očekávání, nevypadala nejrovněji, jenomže pak Henryk toho muže prudce udeřil do krku. S rozdrcenou průdušnicí byl mrtvý ještě, než dopadl na podlahu. Jen o tom nevěděl…

             Henryk sice krvácel z několika ran způsobených roztříštěným sklem, ale jinak vypadal v pohodě. Dokonce to vypadalo, že ho to snad i baví.

            „Psia krew!“ ulevil si. „Těch zkurvysynů je tu celé komando. Prostřílíme si cestu ven. Jako za starých časů!“

            Sebral jsem ze země jeden z uprázdněných samopalů a zavrtěl hlavou.

            „Musíš se postarat o Güntera. Otevři bránu a zmizte odtud. Já najdu Gretchen a Natašu. Jsou někde  tam venku…“

            „Ale já,“ začal. Bylo jasné, že se zdráhá mě tu nechat samotného. Jenomže mě už sebevražedné myšlenky pustily už dávno.

            „Vem Güntera k sobě.“

            „Dobře. Postarám se o něj,“ dodal a poplácal malátného hackera po tváři. „Potřebuje jen spánek, pořádné žrádlo a medovinu. Vezmu ho do  Cimmerie.“

            Už jsem zažil lepší zprávy. Co vím, má nejméně další dva světy, ale Cimmerie  byla produktem jeho pubertálního dospívání, kdy byl evidentně fascinován nabušeným Conanem a světem R. E. Howarda. Asi nevíte, kdo to byl, je zakázaný, stejně jako spousta jiných autorů neopěvujících lepší příští…

            Stačí, když budete vědět, že Cimmerie je divoká a hodně krvavá. Její obyvatelé jsou rozděleni do kmenů a  národů, které spolu nepřetržitě vedou války, při kterých si kradou ženy a oplodňují si je, případně si je kradou pro budoucí oplodňování, nebo je oplodňují, aniž by je kradli. Oplodňování v životě místních hraje až neuvěřitelně důležitou úlohu. Nejsem psycholog, ale myslím si, že Henrykova puberta musela být značně nevybouřená…

            Kdysi jsem tam byl. Můj mentor mě tam poslal na celý půl rok, abych si pocvičil boj s chladnými zbraněmi. Jaksi mi ale zapomněl říct, že to bude v gladiátorské aréně. Měl mě na starost nejlepší místní mistr meče, pro kterého byl ten stárnoucí Polák bohem. Dostal jsem tehdy akové kapky, že by pro mě tehdy nebyl problém absolvovat pekelný přijímač kterékoliv  speciální jednotky.

            Günter tam bude s Henrykem v naprostém bezpečí. Konečně, kdo by si dovolil otravovat samotného boha?

            Moje situace bude ale o poznání horší. Zejména pokud najdu ty ženské a ony tam půjdou se mnou. Snad v Cimmerii potkáme Henryka dost brzy na to, aby neskončily na nejbližším trhu se sexuálními hračkami, nebo v harému, hampejzu, nebo úplně obyčejném a notně ošuntělém karavanseraji. Úloha žen v Henrykově světě byla zřejmě nepřímo úměrná jeho tehdejší pubertální sexuální frustraci…

            Nejsem tu ale, abych někoho soudil. Konečně, některé místnosti v mé Boudě by taky mohly vyprávět…

            Horší, ale bylo, že pokud by tam skončily, znamenalo by to, že já budu ležet v nějaké škarpě ve vlastní krvi.

            V předsíni a komoře se ozývaly zvuky neklamně svědčící pro příchod dalších členů komanda. A sklep se jimi, alespoň podle čidel, co tam Günter umístil, musel doslova hemžit.

            „Jestli chceš zmizet, pak pro to máš nejlepší podmínky,“ řekl jsem mu a Henryk přikývl.

            Okamžitě poté na zdi nakreslil na zeď bránu a jen, co se aktivovala, i s Günterem v náručí zmizel.

            Teď přišel můj čas. A ten byl značně omezený. Byl jsem tím, kdo byl v defenzívě. Takže všechny trumfy drželi v ruce útočníci. To oni rozhodli kde, kdy a co. Já se z toho musel jen dostat ve zdraví. Pokud jich přitom pár zabiju, dobře. Nemůžu ale čekat, že je dokážu zabít všechny. Nemám na hrudi ani velké S, ani jiné písmeno, které by mi to umožnilo…

            Takže bylo potřeba nebojovat víc, než bylo nutné a zmizet, dokud to jde.

            Obral jsem mrtvé zakuklence o několik granátů. Měli jich po kapsách svých vest požehnaně, ale šlo jen o zásahové výbušky, které zabijí, jen pokud  existuje souhra několika velice příznivých okolností.  Na něco takového ale nejde spoléhat.

            Tak jsem hodil jeden granát do předsíně a vyčistil ji dlouhou, předlouhou dávkou z MP-15. Pak jsem do sklepa naházel zbývající granáty a k nim přidal jeden odjištěný. Ke splnění účelu stačil – takový záblesk, jaký ke mně zezdola přišel, jsem nezažil ani na poslední povolené technoparty, při níž mi jeden šaman převlečený za dealera prodal setsakra vytuněný matroš.

            Získal jsem pár vteřin k dobru, než se otřepou. Rozhodně jsem je nehodlal promarnit. Tak jsem to vzal oknem. Stejně už bylo vybité.

            Dopadl jsem do zahrady zorané vojenskými botami tak důkladně, že jsem měl bláto až za ušima.

            Jen metr ode mě stáli dva zakuklenci. Zírali  na mě  a v první chvíli nebyli vůbec schopni reagovat. V té druhé jsem jim už k tomu nedal šanci – trofejní MP-15 se rozštěkala a srazila je nekompromisně k zemi. Kevlar sice kulky zadržel, ale to nic  neznamenalo – než se stihli zmátořit, přesunul jsem mířidla na obličej prvního a stiskl spoušť. Pak jsem stejně počastoval i toho druhého.

            Nedělám to rád, ale nechávat si nepřátele v zádech, nesnáším ještě víc.

            Rozběhl jsem se do hloubi zahrady. Její majitel rozhodně nečekal, co všechno do ní zakopu a co se spustí, když se  počechrají příslušné senzory

            Doběhl jsem k nízké zídce, přehoupl se přes ni a dopadl do hromady tlejících odpadků za ní. Naši sousedi nebyli nepřizpůsobiví. Byli to jen bordeláři. Bohužel. Teď jsem smrděl jako nahnilý exkrement. 

            Důležitější ale bylo, že se za mými zády rozpoutalo učiněné peklo. Slovy mého prapradědy to tam bouchalo jako u Verdunu a on to musel vědět, protože tam byl s německou 5. armádou.

            Miluji hračky pořízené na černém trhu...

            Originální Claymory je problém sehnat. Neříkám, že nejdou sehnat, jen, že je to problém. Trvá to pár dnů, někdy i týdnů. Stejné to je i s vojenskými výbušninami. Semtex už sice oficiálně neexistuje, ale o to jde sehnat snadněji. Čeští chemici jím zásobují každého, kdo má dost peněz. A ty já měl. Dokonce dost na to, abych k nim dostal i rozbušky a padesát kilo ocelových kuliček.

            Právě ty teď ze tří směrů prolétaly zahradou a koho potkaly, toho proměnily v krvavou mlhu a kýbel vzorků.

            Jen jeden z těch zakuklenců  si zachoval tvar a konzistenci. Běžel podél zídky, na samém okraji smrtící zóny, a tak ho zasáhly jen tři kuličky. Jedna se mu zaryla do zad, ale její let zastavil kevlar a keramická deska. Druhá mu prošla levou paží – zůstala po ní jen maličká dírka s kusem vytrženého svalu v místě, kde zase vylétla ven.  Ta třetí, ale napravila reputaci českých oceláren více než dostatečně – prošla  těsně nad okrajem přilby spánkovou kostí. Zbrzděná kevlarem neměla dost sil na to, aby na druhé straně zase mozkovnu opustila, a tak vybila svoji kinetickou energii zběsilým odrážením od lebeční kosti.  

            Vyhrabal jsem se na nohy, přeběhl zahradu sousedního domu a přeletěl další zídku a vběhl na ulici. Minul jsem několik zaparkovaných aut a ze zvyku  se vyhnul poblikávajícím lampám a kamerám, které na ně instalovala zvědavá ruka zákona.

            Ještě, že jsem si zapamatoval adresu té apatyky. Nebylo to daleko. Stačí vzít to sousední ulicí a pak se dát na hlavní cestě doprava.  Tam minu trosky nějakého supermarketu, jehož majitel se už před lety rozhodl hledat kvetoucí pšenku více na západ a budu tam.

            Zvládl jsem to klusem.

            Vzhledem k pokročilé hodině jsem potkal jen tři lidi a z toho dva se vzájemně obírali jako by na světě nebylo nic důležitějšího než necking a petting. Ani si nevšimli, že jsem tam s nimi.

             Prosmýkl jsem se kolem nich tak tiše, jak to jen šlo, aby si náhodou něco neuhnali a mezerou mezi domy pamatujícími víc, než jen jedno století, zapadl do dvora. Byly tu  vysoké hromady odpadků,  kusy starého a rozpadajícího se nábytku, střepy umyvadel a toalet, rezavějící auto a několik rzí prožraných bojlerů a kotlů.  Neutěšenost místa ještě podtrhovaly letité plastové pytle s  odpadem a hromady tlejícího papíru pamatujícího léta prosperity.

            Za zlomek věcí, co tu byly bez recyklace odhozeny, by někdo skončil v korekci na dlouhé roky. 

            Vběhl jsem do nejbližšího činžáku, prolétl kolem schodiště a  vyběhl na ulici. 

            „Tady je,“ ozval se najednou hlas Gretchen.

            Překvapeně jsem se zarazil.

            „Ne!“ zaječela najednou Nataša. „Je to past! Utííííkeeeeeeej!“

            Pak bolestně vykřikla.

            Uviděl jsem ji. Klečela na zemi, ponořená do stínu, přesto ruce zřetelně spoutané za zády jednorázovými plastovými pouty.  Jeden za tří zakuklenců jí právě bořil do zad hlaveň samopalu.

            „Vzdej se!“  pronesla najednou Gretchen, ale zvuk jejího hlasu přicházel ze špatného místa - naprosto nechápu, jak se mi dokázala nepozorovaně dostat do zad.

            Otočil jsem se. Vlastně, stihl jsem se sotva pootočit, když přišel ten úder. Tohle nebyla ťafka žádné ufňukané blondýny. Spíš mě kopla policejní kobyla. A ještě k tomu ještě zaměstnaná v URNĚ…

            Hubu mi ten kopanec otočil téměř kolem dokola. Najednou jsem měl pusu plnou štěpinek zubní skloviny.  Horší ale bylo, že jsem ve vzduchu udělal něco jako piruetu a pak se rozplácnul se na zemi.

            Hned poté mi na zátylku přistála něčí okovaná bota a já byl rychle prohledán a odzbrojen.

            „Ehummm,“ pokusil jsem se zaprotestovat, ale vykoledoval jsem si úder pažbou do hlavy. 

            „Opatrně,“ sykla v tu chvíli Gretchen. „Má něco, co potřebujeme…“

-----XXXXX-----

            „Suka!“ vyštěkla najednou Nataša a já si uvědomil, že ležím na podlaze, která pode mnou nadskakuje a kolísá. Byl jsem v nějakém náklaďáku. Jeho podlaha nebyla právě nejčistší. Páchla olejem a zatuchlým prachem. Stejně, jako jsou cítit dlouho nepoužívané dílny a tovární provozy.

            Jelikož jsem nevěděl, jak jsem se tam dostal, úder do hlavy byl nejspíš silnější, než jsem si myslel…

            Nechal jsem raději zavřené oči. Čím později mí spolucestující poznají, že jsem při smyslech, tím lépe.

            Někdo se prudce zvednul. „Já tě…“

            „Nechte ji,“ ozval se velitelský hlas ničím se nepodobající mírností přetékajícímu hlasu Gretchen. Přesto to beze vší pochybnosti byla ona.

            „Zrádkyně!“ vyštěkla Nataša a vztekle se snažila zbavit pout. Několikrát mě přitom dost nešikovně kopla do holeně, takže jsem měl co dělat, abych se neprozradil.

            Při té příležitosti jsem si ale uvědomil, že mám úplně stejné plastová  pouta utažená jak kolem zápěstí, tak i kotníků. Znamenalo to jediné – než přemohu stráže a Gertrudu, musím vymyslet, jak se z těch pout dostat.

            Gretchen se rozesmála. „Jsi hloupá,“ pronesla pak. „Nabízeli ti peníze. I slávu. Dokonce jsi mohla mít v organizaci postavení, jaké by ti záviděla většina světovládců…“

            „Nechci nic z toho,“ utrhla se na ni Nataša.

            „Jak jsem říkala,“ uchechtla se Gretchen, „jsi hloupá…“

            „A ty jsi zrádcovská mrcha. Proč to děláš?“

            Gretchen v první chvíli neodpověděla. Pak zavrčela: „Tomu bys neporozuměla… Stejně jako  Kryštof. I když se snaží předstírat, že je mimo…“

            Špička její boty se mi prudce zaryla do boku. Bolest byla tak intenzivní, že byl konec jakémukoliv předstírání.

            Zafuněl jsem vzteky.

            „Nebuď taková citlivka,“ pronesla uštěpačně. „Když už jsi vzhůru, mohl by ses k nám přidat, nemyslíš?“

            Pomalu jsem se posadil. S rukama spoutanýma za zády  to moc rychle nešlo.

            „To, co jsem říkala, se týká i tebe,“ pronesla.

            Zavrtěl jsem hlavou. „Na to zapomeň…“

            Zasmála se, ale to nebyl ten druh ženského smíchu, který vás zahřeje na srdci.  „Změníš názor, uvidíš,“ řekla. „Všichni vždycky změnili názor… i já…“

            Po tváři ji na moment přeběhl stín dávné bolesti.

            „Brzy dorazíme na místo,“ dodala po chvíli. „Pak se tě ujmou naši vědci. Uvidíš sám…“

            „Proč?“

            Dřepla si vedle mě. „Jsi velice cenný, Kryštofe. Víc, než si myslíš. Není to jen tím, že jsi anomál. Jde o to, jakého jsi druhu.“

            „Mé světy nedostanete,“ zavrčel jsem.

            „Světy?“ zopakovala překvapeně. „Ale my od tebe  nechceme žádné světy. Naši vědci jich už pro své výzkumy mají víc než dost. Máš něco jiného. Mluvil jsi o tom.  Nikdo o tom neví, takže pokud jsi o tom mluvil, buď to máš a nebo víš, kde to je.“

            „Nemám nic, co by tě mohlo zajímat,“ odvětil jsem.

            Ten úder přišel jako blesk z čistého nebe. Její pěst mě zasáhla do levé tváře. Hlava se mi prudce zvrátila dozadu a z rozseklého rtu mi  vytryskly teplé krůpěje.

            „Lžeš!“ vyštěkla. „Mluvils o rukopisu Tycha de Brahe.“

            „Jo, tohle,“ odvětil jsem a vyplivl na podlahu krvavou slinu. „Ten rukopis je jen mýtus.“

            „Tak proč  jsi chtěl po Günterovi, aby zjistil osoby, které o něj na síti jevili zájem?“

            „Jen jsem se chytal stébla. Kryptoteorie jsou stále oblíbenější…“

            Další úder mi pohnul osmičkou a sedmičkou. Sedmičkou víc – ta cinkla o podlahu.

            „Do prdele, ženská! Máš rozum? Víš, kolik dnes stojí zubař?“

            Ušklíbla se způsobem, který je vlastní držitelům platinové karty zdravotního pojištění.   

Zabušila dlaní do boku kabiny a kodrcání se nejprve zmírnilo a pak skončilo – zastavili jsme.

            „Teď si promluvíme. Jen my dva,“ oznámila mi. „Nataša u toho být nemusí,“ dodala ještě, zatímco mě vlekla po podlaze k dvoukřídlým dveřím, které otevřela jediným kopnutím. Použít ho na mě, otevřu se taky…

            S heknutím jsem přistál na rozpraskaném asfaltu.  Jestli řidič viděl můj let i pád ve zpětném zrcátku, nijak na ně nereagoval. Gretchen ladně seskočila z korby. Pak mě chytila pod krkem a i když to udělala jen jednou rukou a nevypadala jako klon velkého Arnolda, bez větší námahy mě postavila na nohy.

            S nohama spoutanýma u sebe tak těsně, jak by si jen otec dospívající dívky pro ni mohl přát, jsem měl co dělat, abych udržel rovnováhu.

            Zvedla mě ještě výš, až se mi nohy bezmocně zakomíhaly několik centimetrů nad zemí.

            Rozhodně byla vylepšená.  Patřila k tajné službě. Nějaké vylepšení se tedy dalo očekávat, ale penzionovaným agentům nezůstávalo. Tihle „důchodci“ přišli o čipy, myoposilovače i nanoboty a výměnou dostali invalidní důchod.

            Naše malá Gretchen, ale o nic z toho nepřišla. Spíše to vypadalo, že ji někdo ještě něco i přidal.

            „Pro koho děláš? Pro Lóži? Ke které Agentuře patříš?“

            Rozesmála se.

            „Že bych měla dělat pro ty šašky? Nejsem ničí zaměstnanec. Dělám sama na sebe. Já jsem podílnice, rozumíš?  On nám slíbil, že jednou budeme vládnout vlastní zemi. Líbí se mi Trigon, nebo Natašin Rohan. Když tě přivedu, můj podíl se nejméně ztrojnásobí. Nevadilo by mi být kněžnou, nebo královnou…“

            „Když mě přivedeš?“

            Ušklíbla se. „Dobře víš, že o tebe tak úplně nejde. Jde o ten rukopis. Dej mi ho a budeš mít na novém světovém řádu svůj podíl. Udělal sis nějaké světy, ne? Budeš mít dovoleno na jednom z nich vládnout.  Možná dokonce i celému. Spolupracuj a podílníci budou smířliví. Postav se nám a bude to moc špatné. Pamatuješ na Guantánamo? A Abú Ghrajb? A co třeba Rižský komplex? Už celá léta podílníci najímají schopné lidi a díky tomu nyní provozujeme nejpřísnější a nejtajnější vězení na světě. Je určené jen pro anomály. A ty jsi anomál, takže tam skončíš. Slyšela jsem, že se z něj dostane jen málokdo. Možná je to tím, že to není jen vězení, ale i výzkumák. Budou tam na tobě dělat pokusy. Jako na kryse…“

            „Když ti nedám ten rukopis…“ odtušil jsem.

            „Přesně tak.“ 

            Upřela na mě pohled. „Ten rukopis je velice důležitý. Víc, než by sis myslel a podílníci udělají cokoliv, aby ho získali.“

            „A kdo jsou ti podílníci?“

            „Jejich totožnost  ti bude prozrazena ve správný čas,“ odvětila. „Musíš ale změnit přístup, rozumíš?“

            „Snažila ses mě vyděsit vězením,“ začal jsem pomalu, „tak, co kdybys mě teď seznámila s výhodami?“

             V očích se ji vítězoslavně zablesklo. „Není nad pozitivní přístup. Seznam benefitů je překvapivě dlouhý. Peníze, podíly v několika unijních společnostech se státní účastí, doživotní  imunita europoslance. To se samozřejmě týká tohohle světa. V údělu na některém z jiných světů budeš králem nebo klidně i císařem. Podílníci mi popsali možnosti jen rámcově. Ve skutečnosti bude soupis výhod mnohem delší, věř mi.“

             „K čemu vám ta slátanina bude?“

            Pokrčila rameny. „K nějakému výzkumu… předpokládám. A nebo na podpal. Není to jedno?“

            Na moment se odmlčela. „Podílníci si platí skupinu vědců.  To oni vyvinuli to zařízení, kterým vstupují do jiných světů. Je to obrovské zařízení. Spousta počítačů propojených kabely tlustými jako noha mé tety. Nás operativce k tomu ale nepouštějí.“

            „Dostanu čas na rozmyšlenou?“

            „Jasně. Tři… dva… jedna,“ ušklíbla se. „Čas uplynul právě teď. Chci odpověď.“

            „Nemám to tady. Když mě pustíš, přinesu ti to, kam si jen řekneš.“

            „Děláš si legraci, že?“ vyštěkla. „Už bychom tě nikdy neviděli. Půjdeme pro ten rukopis s tebou.“

            „I Nataša?“

            Pokrčila rameny. „Klidně. Zařídím tým a auto. Nebo bude lepší vrtulník?“

            „Stačí kousek křídy…“