Alex Drescher

18. kapitola

-----XXXXX-----

            Širokým bulvárem s rachotem projela dvojice parních tanků. Mohutné, ocelové krabice se ježily do všech stran kulometnými dvojčaty Schwarzlose a kanóny umístěnými v barbetách. Housenkové pásy, ukryté za mohutným pancéřováním, vykřesávaly na dlažebních kostkách snopy jisker. Na masivní, stupňovité zádi byl umístěn parní agregát, z něhož vedly k nebesům dva kouřící komíny. Ulice za projíždějícími monstry byla díky nim zahalená v chuchvalcích čpavého kouře.

            Stroje doprovázelo družstvo téměř stejně obrněných stosstrupáků a četa pěchoty. Vojáci v uniformách v barvě štičí šedi byli vyzbrojeni opakovačkami Mannlicher a plamenomety.

            Nesnáším plamenomety. Během mé stáže ve Stevensonově Verdunu jsem si jich užil ažaž. Mojí jedinou praktickou zkušeností bylo, že jsem jejich obsluhy střílel jako první. Dokonce před oficíry a kulometčíky.

            Podařilo se nám zmizet z místa výsadku, ale moc jsme si tím nepomohli. Vypadalo to, že boje probíhaly s různou intenzitou po celém městě. Nejhůře na tom bylo centrum. Tam zuřily požáry, ozývala se odtud střelba a křik. Mrtví tam leželi na ulicích a nikdo se o ně nestaral. Stejně jako o požáry a civilisty, kteří v panice prchali všemi směry. Byl to naprostý chaos jako vystřižený z Dantova pekla.

            Na moment mi zatrnulo. Zatracené podvědomí. Ne, určitě se pletu.

            Zbytek města  na tom byl o něco lépe. Odtud se ozýval jen křik. No dobře, střelba taky, ale jen občas, jako by mimochodem.

            Kromě  vyděšených civilistů tu ale byli vidět i první chytráci, co se rozhodli  si přilepšit. Takže se situace mohla v okamžiku zhoršit – pokud tu nejsou četníci a to nejsou, brzy se rabování zvrhne ve žhářství. Lidi, nebo konstrukti, stejný základ...

            A my tady uvízli, protože město obklíčily další C. a K. jednotky a dokonale jej uzavřely. Ani dovnitř, ani ven. I prchající civilisti měli smůlu. Vojáci je vraceli zpět a ty otravné rovnou stříleli.

            Proč si to nepřiznat – ocitli jsme se mezi dvěma mlýnskými kameny. Jeden se otáčel v centru města a druhý na okraji. A mezi tím byl pás ne širší než pár stovek metrů. A my, zrno k semletí.

            Už jsem si myslel, že to nemůže být horší, když k nám noční vzduch přinesl jekot, který mi byl známější víc, než bych chtěl.

            Už jsem si nemohl nic namlouvat. Byli tady. Nikdo jiný to být nemohl. Jen Temní, mí Temní...

            To oni musí stát za vším tím co se tady dělo, za těmi hrůzami a vražděním. Najednou začaly ty hromady mrtvol dávat smysl.

            Pak se ozval úplně jiný křik. A z něj mi ztuhla krev v žilách. Temní dopadli nějaké lidi. Na ulici, ukryté ve sklepě, nebo někde jinde, ale evidentně ne příliš dobře.

            Ano, tohle byly opravdu scény z Dantova pekla. A já, všemocný stvořitel toho všeho, jsem se najednou cítil naprosto bezmocný.

            Na rameni mi spočinula Natašina ruka.

            Dál jsem zíral na tu spoušť, kterou jsem způsobil, dokud její stisk nezesílil a pomalu si mě k sobě neotočila. Podívala se mi do očí.

            „Chceš tam vběhnout a všechny pozabíjet?“

            Přemožen těmi obrazy zkázy jsem se zmohl jen na přikývnutí.

            „A víš, jak by to dopadlo, že?“

            Když jsem nic neříkal, uchopila mě za ruce, propletla naše prsty a pokračovala: „Udělej, co musíš. A zkus přitom přežít.“

-----XXXXX-----

            Schovali jsme se v nedalekém modistickém salónu. Mám sice úctu k osobnímu vlastnictví, ale ke svému životu taky. Tak jsem rukojetí pistole vyrazil skleněnou tabulku ve dveřích, prostrčil dírou ruku a naštěstí nahmatal klíč zasunutý do zámku. Odemknutí bylo dílem okamžiku.

            Opatrně jsme se vplížili dovnitř a skrčili se za širokým prodejním pultem zaplněným stůčky látek. Hnědá, šedá, decentní modrá. Tohle nevypadalo na dovoz z dekadentní Paříže.

            Mě ale hity letošní módy nezajímaly.  Stejně netečně jsem zhodnotil i masivní pokladnu trůnící na konci pultu. Podle toho, jak krámek vypadal, se nedalo čekat, že se v ní ukrývá dech beroucí bohatství.

            Náhle výkladní skříní prošlehl jasný pramen  světla z reflektoru. Přešel po oblečených pannách a zmizel. Krámek opět pohltila tma.

            Mnohonásobná ozvěna kroků na uliční dlažbě začala konečně slábnout, až docela utichla.

            „Jak to vypadá?“ zašeptala Nataša.

            „Tohle byla třetí hlídka během deseti minut,“ odvětil jsem.

            „O vojáky se nestarám,“ zašeptala, „ale co když sem dorazí jednotky těch Stosstruppen nebo ti druzí?“

            Přikývl jsem. „Musíme se odtud dostat. Ostrava je malé město. I když jsem ji udělal větší, než byla u nás na přelomu devatenáctého a dvacátého století, pořád je to taková industriální vesnice. Musíme do Vídně, nebo aspoň do Prahy. To je vesnice úplně jiného levelu. Tam se ztratíme.“

            V tu chvíli se na schodišti vedoucím do patra objevil  mihotavý plamen petrolejky. Tu držela v ruce evidentně rozespalá žena v županu, s natáčkami ve vlasech.

            „Co tady děláte?“ obořila se na nás, ale další slova ji utlumil pohled na pistoli v Natašině ruce.

            Zajíkla se a před ústa si pohotově dala roztřesenou dlaň. Po chvilce se ale ovládla a vzdorně na nás pohlédla. „Přišli jste loupit?“

            „Mami?“ ozval se zeshora rozespalý dětský hlas.

            Nervózně trhla hlavou směrem k jeho původci  – malému klučíkovi v noční košili, který si k hrudi tisknul opelichaného plyšového medvěda a zíral na nás úžasem rozšířenýma očima.

            „Jdi nahoru, Mathiasi,“ přikázala mu pevně a pak se podívala na nás. V očích už neměla ten strach, co před chvílí. Teď si nás měřila pohledem matky odhodlané postavit se třeba celému světu. „V pokladně je asi šest set říšských korun. Víc nemám.“

            Když jsme mlčeli, podívala se na svoji ruku a pak z prsteníčku sundala malý, zlatý kroužek. „Vemte si to a nechte nás být... Prosím,“ dodala ještě.

            „Dej to pryč,“ přikázal jsem Nataše.

            Když pistole zmizela ze scény, žena se viditelně uvolnila.

            Ukázal jsem ji prázdné ruce. „Nechceme vaše peníze. Jen se odtud potřebujeme  dostat pryč. Hledají nás.“

            „Vojáci?“

            Zavrtěl jsem hlavou. „Ti cizinci, co sem přišli.“

            „Jste z Resistance?“

            Resistance? Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co má na mysli.

            „Ne madam,“ odpověděl Günter popravdě. „Nejsme z hnutí odporu. Dnes jsme sem přicestovali.“

            „Přicestovali? Jak?“ vyhrkla. „Hranice jsou už měsíce zavřené. Jste snad Stvořitelé?“

            „Já, ne,“ pronesl Günter a trhl hlavou mým směrem. „Ale on jo.“

            Nevěřícně si mě prohlížela, dokud ji mnou naprogramované podvědomí nenapovědělo, že to je pravda. Říkejte tomu zadní vrátka do systému, nebo klidně i podvádění. Je mi to jedno. Hlavně, že to funguje.

            Zajíkla se a před ústa si dala způsobně dlaň. Pak udělala pukrle. „Jsem Agnes Patoczka, pane... ehm, Stvořiteli.“

-----XXXXX-----

            Bouřka, která se přehnala nad pralesem byla sice intenzivní, ale krátká a zanechala po sobě pročištěný vzduch okořeněný špetkou ozónu.

            Nebude to trvat dlouho a kolem kvetoucích orchidejí a bromélií začnou znovu poletovat velcí, pestrobarevní motýli. Ozvou se ptáci a v korunách stromů se začnou prohánět opice. Džungle se znovu probudí k životu, který v ní bude kypět a klokotat.

            Henryk se zastavil u kamenného bloku pokrytého obrázkovým písmem, jemnými reliéfními rytinami vyprávějícími příběhy o dávných, zapomenutých vítězstvích.

            Dalo práci poznat, že ten kus kamene, než jej uchvátila džungle, byl součástí zdi obklopující stupňovitou pyramidu s chrámem na horní plošině. Ten už vzal za své, stejně jako všechna okolní výzdoba, ale džungle nedokázala pohltit vše a to nejkrásnější tu stále zůstávalo.

            „Tohle byl chrám,“ pronesl Henryk a ukázal na kořeny stromů rozervanou stavbu. „Tak nějak před třemi, čtyřmi stoletími. Více méně jsem to udělal od oka. Stejně jako celý tenhle svět.“

            Ukázal na stromy kolem nich.

            „Měl jsem k dispozici jeden cestopis a pár knížek o jihoamerické fauně a flóře z přelomu století.“

            Podíval se na nevěřícně zírajícího vědmáka.

            „Jasně, ukradl jsem je z veřejné knihovny, ale to asi není to, co vás na tom všem šokuje, co?“

            Muž sáhl na dužnaté listy keře a pak na reliéf vytesaný do kamene.

            „To je neuvěřitelné,“ hlesl. „Samozřejmě, že jsem byl seznámen v kostce se schopnostmi Tvůrců, ale číst si oběžník Rady a vidět to na vlastní oči, to jsou dvě naprosto odlišné věci.“

            Henryk se pousmál. „Tenhle svět je taková moje záloha. Chtěl jsem si ho nechat na stará kolena. Kousek odtud, na pobřeží, je opravdu příjemně. Dokonalé místo pro penzistu stojícího mimo důchodový systém.“

            „To ano,“ pousmál se muž. „Je to naprosto dokonalé místo. Je to od vás velmi velkorysá nabídka.“

            „Velkorysá možná ano,“ odtušil Henryk, „ale rozhodně ne filantropická. Dostanete klíč k tomuto světu a klidně si sem přiveďte kohokoliv, kdo se bude chtít vyhnout Štvanici. Je tu dost místa pro stovky, tisíce lidí.“

            Vědmák pokýval hlavou. „Tohle by mohlo být to řešení, po kterém Rada volá už několik let. Myslím si, že to vám dává silnou vyjednávací pozici. Co za to chcete? Máme cokoliv, co vás napadne. Eura, rubly, klidně i dolary nebo rupie, pokud máte náklaďák. Můžeme vám zaplatit i ve zlatě, diamantech nebo pravostříbře.“

            „Potřebuji informace,“ odvětil popravdě. „A hodil by se i spojenec. Nebo raději hned několik...“

            Čarodějník si ho zamyšleně změřil. „Informacemi Rada poslední dobou příliš neoplývá.   Štvanice probíhá už tak dlouho, že se možnosti našich informátorů, slovy klasika, limitně blíží nule. Pokud ještě máme na těch správných místech nějaké lidi, dělají, že nás neznají.“

            „Zajímala se někdy v minulosti Rada o Tvůrce? Myslím opravdový zájem, ne akademické diskuze v kavárně.“

            Muž pokrčil ramen. „Nevím, ale půjde to zjistit. Co dalšího vás zajímá?“

            „Jen jediné - kdo další se zajímá o Tvůrce a jejich schopnosti...“

-----XXXXX-----

            Generál August von Seweryn poslušen povelu uděleného dvojicí cizineckých ozbrojenců, zvedl ruce nad hlavu a nechal si sebrat opasek se šavlí a pistolí. Proti jejich strojním puškám byl jeho služební revolver stejně k ničemu, jako kdyby nafasoval pěstní klín.

            „Jste až do odvolání z rozkazu vrchní velitelky internován. Neklaďte odpor,“ oznámil mu jeden z nich silným přízvukem, jako by pocházel z Frankreichu.

            Internován, pomyslel si. Možná se uvidím se Sofií a dětmi.

            „Odvedete mě k mé rodině?“ zeptal se jich s nadějí v hlase.

            „Vaše rodina byla předevčírem vybrána pro transport,“ odvětil jeden z nich. „Je mi to líto.“

            „Drž hubu, ty blbče,“ utrhl se na něj ten druhý okamžitě.

            Transport, tak je to přece jen pravda, pomyslel si. Oni nás sbírají jako ovoce v sadu. Jako dobytek pro jatka. Už předevčírem!  A nic mi neřekli. Ti zatracení zrádcovští hajzlové!

            Přistoupili k němu a jeden z kapsy vytáhl proužek té hmoty, kterou nazývali plastem. Už je viděl, byla to pouta a oni mu je chtěli nasadit. Ať plánoval cokoliv, když se jim to povede, nedokáže už nic.

            Nastavil ruce v gestu podřízeného odevzdání. Ve chvíli, kdy se ten cizinec ocitl těsně u něj, kdy už na zápěstích ucítil chladivý dotek toho podivného plastu, ho prudce udeřil loktem do obličeje. Mužova tvář se okamžitě zbarvila krví a otřesen úderem zakolísal. Přesto jeho výcvik zvítězil a okamžitě hmátl po svém samopalu.

            Generál už byl ale u něj, tělo na tělo a prudkým hákem ho udeřil do brady. Kácející se tělo obral o zbraň, a i když pro něj byla nová, jako by vypadlá z knih toho Pařížského fantasty Verneho, přesto jí namířil na hruď druhého ozbrojence a s tichou modlitbou stiskl spoušť.

            Fungovala.

            Zpětný ráz ho překvapil. Držel tu strojní pušku jen jednou rukou a hned po prvním výstřelu, který tomu zmetkovi skončil v té jeho hrubé vestě, se hlaveň, nepřetržitě chrlící ohnivé záblesky, zvedla téměř až ke stropu.

            Zaklel a odskočil dozadu, ale očekávaný útok nepřišel. Druhý muž se místo toho hroutil k zemi s dírou uprostřed čela.

            „Šťastná rána,“ pomyslel si generál uštěpačně a rozběhl se chodbou pryč. Těch pár techniků, co přitom minul, se ho ani náhodou nesnažilo zastavit. Místo toho se mu klidili z cesty.

            S kouřícím samopalem v rukou považoval jejich rozhodnutí za velice rozumné.

-----XXXXX-----

            Podkroví bylo malé, zaprášené a temné. Agnes sem postupně ukládala to, co zrovna nepotřebovala, ale bylo ji to líto vyhodit. Byly tu dřevěné truhlice s oblečením jejího zemřelého manžela. Opuštěné hračky jejího syna, ze kterých už stihl vyrůst. Dva pokažené šicí stroje, vykuchané, jejichž díly byly zřejmě použity pro zachování funkčnosti toho v dílně.

            A teď jsme tu byli uloženi i my. Nás ale Agnes tak úplně neopustila. Poctivě za námi chodila nejprve, co hodinu s jídlem a pitím a s dotazy na potřebu dalšího jídla a pití. Pak k nám dorazil její syn a už s námi zůstal a s očima rozšířenýma úžasem poslouchal Günterovo vyprávění o technice našeho světa.

            „A ta holovize, tam běhají na zdi obrázky jako v kinematografu?“

            Günter přikývl. „A se zvukem. Je to jako bys byl v divadle. Ale v divadle nedokáží zahrát hru třeba o cestování vesmírem. Jako o kosmonautech.“

            „Kosmonauti,“ vydechl klučík nadšeně. „Chtěl bych vidět ten fulm o kosmonautech.“

            „Film,“ opravil ho Günter. „Když se to tady dá do pořádku, jeden ti pustím. Slibuju.“

            Chlapci to ujištění stačilo, ale za chvíli už na našeho nerda dorážel dalším dotazem tentokrát ohledně toho, jak se člověk může stát kosmonautem.

            S Natašou jsme se střídali v hlídce ve vikýři odkud byl omezený výhled na město. Ale omezený výhled je pořád lepší než žádný výhled.

            Moc jsme toho sice nezahlédli, ale dost se toho alo odposlechnout - ve městě se mnohem intenzivněji střílelo. Zprvu sporadická střelba z ručnic přešla do pravidelného staccata, občas proloženého dávkami ze samopalů a nějakou tou explozí.

            Počet požárů se dal odhadnout podle sloupců kouře stoupajících k nebi. Odhadnout  ano, ale ne spočítat. Bylo jich prostě hodně. Až moc. Něco takového obecní hasiči, většinou obyčejní pantátové, neměli šanci zvládnout.

            Moje nálada klesla tak nízko, že těžký depresák vypadal proti mně jako rozjuchaná patnáctka.

            „Musíme zjistit, co se tam venku děje. Jsme tu jako ve vězení.“

            Nataša pohlédla na porcelánový talířek zdobený jemným květinovým vzorem, na němž nám Agnes přinesla kousek bábovky.

            „Tohle nevypadá jako vězeňská strava,“ pronesla uštěpačně.

            „Tak to jsi asi ještě nebyla ve vězení pro bývalé ministry,“ odvětil jsem. „Dobře, takže tu nejsme jako ve vězení, ale jsme slepí. Potřebujeme informace.“

            Tentokrát ji žádná vtipná poznámka nenapadla.

            A ani nemohla, protože k nám zezdola dolehl Agnesin křik. Byla v něm všechna hrůza světa a přiměla nás všechny vyskočit a běžet dolů jako o život.

            Vpadl jsem do dílny jako první, a i když jsem byl připravený na všechno, pohled na trojici Temných, kteří se snažili odvést vzpouzející Agnes, mě zasáhla silou blesku.

            Nic z toho tady by se nestalo nebýt mě. Všechno to byla jen a jen moje vina.

            „Hej, vy parchanti. Hledáte mě?“ zaječel jsem na ně.

            Upřeli na mě ty svoje hnusné, plazí pohledy. Pak tupost vystřídalo poznání.

            „Ssstvořitel,“ zasyčel jeden z nich.

            Správně,“ přitakal jsem a střelil ho revolverem přímo mezi oči. „Takže mám plné právo vás teď odtvořit.“

            Zbývající obludy pustily Agnes, která se se vzlykáním pokusila schovat za pultem s pokladnou, a skočily po mě.

            „Ani náhodou!“ zaječela Nataša a její parabela třikrát hlasitě třeskla.  Jeden Temný se roztočil kolem své osy jako káča. Okamžitě se ale zase otřepal, změnil názor a vrhl se na ni. Jeho zahnutá mačeta hvízdla vzduchem v prudkém výpadu.

            Nataša se ji vyhnula a nasázela do něj další dvě kulky. Tentokrát to ten  parchant čekal a ani to s ním nepohnulo.

            „Ne!“ zaječel jsem. „Musíš ho trefit do...“

            Najednou břicho Temného explodovalo a modistický salon paní Agnes ošlehl krvavý gejzír tkání a tělních tekutin.

            „..do jater,“ dodal za mě podsaditý chlápek v otrhané četnické uniformě, náhle stojící ve dveřích salonu. Z jeho opakovací Mannlicherky se kouřilo jak z vánočního františka. Jen té pohody Vánoc se ji jaksi nedostávalo.

            Poslední žijící Temný zavyl a šel po mě, stvořitel nestvořitel.

            Tohle nešlo nevyužít.

            Chyběl jen ten kutálející se kaktus, nebo co se to vždycky objevilo ve filmech o Divokém západě, když došlo na souboj pistolníků.

            Jenomže ti, co vyrostli v divokém východě, si na kaktusy nepotrpí.

            Vytasil jsem oba revolvery. Mušky se usadily ve výřezu mířidel a pomyslná přímka se protnula uprostřed stále se zvětšujícího se Temného.

            První dvojice výstřelů se do něj opřela, když byl tři metry ode mě  a zbrzdila jej v rozletu účinněji než daňová reforma.

            Zjistil jsem, že revolvery Rast & Gasser model 1898 ráže 8 mm mají na chlapa stejný zastavovací účinek jako manželství.

            Říct, že se Temný zapotácel, byl stejný eufemismus, jako že nás finanční krize jen pozlobily. Udělal tři potácivé kroky zpátky a než se dokázal sebrat, poslal jsem mu další dvě kulky do kolen. Tyhle už neustál a zhroutil se s hlasitým zaduněním na podlahu.

            „Musssíššš trpět Ssstvořiteli,“ vyšlo z něj, když se snažil dostat ke své mačetě, jež mu při pádu vypadla z ruky. „Sssám jsssi to tak chtěl,“ dodal ještě, zdálo se mi dokonce, že ublíženě.

            „Ale už nechci,“ odvětil jsem a poslal mu kulku do hlavy a druhou do jater. Jistota je jistota.

            Pak jsem se otočil na četníka.

            „Děkuji, ehm...“

            „Četař Katzmarczyk, Stefan Katzmarczyk, pane...“ pronesl a pak, dívaje se na mě, vytřeštil oči.

            „Vy jste opravdu Stvořitel,“ dodal pak šokovaně.

            Pokrčil jsem rameny. „A vy tu děláte, co?“

            Nacvičeným pohybem vyhodil z karabiny prázdnou nábojnici. „Lovím ty bestie. Je nás víc. Chlapi právě čistí přilehlé ulice. Není nás dost na vyčištění celého města, ale ti druzí sem vyrážejí lovit jen ve dvojicích, maximálně trojicích. Dáváme jim co proto, ale armáda je na jejich straně.“

            Noční město zahltila další vlna výstřelů a explozí.

            „V těchto časech jsou všichni jen na své straně,“ odvětil jsem. „Bohužel.“

-----XXXXX-----

            Další den, co jsme přečkali u Agnes, pomalu končil.  Tentokrát jsme ho  ale přečkali dole. Všichni a pohromadě. 

            V podstatě se nic zvláštního nedělo. Boje probíhaly stále dost daleko na to, aby tlakové vlny explozí nechaly na pokoji skleněné tabulky v oknech, vylepšené Agnes  o nalepené papírové pásky.

            A tak se rušení omezilo jen na několik výlupků, co se rozhodlo navštívit modistický salon a přehodnotit sílu Agnesina vlastnického práva.

            S těmi jsme ale byli hotoví dřív, než dořekli: „Hej gyzdi, navalte...“

            Teprve k večeru to začalo být zajímavé.  To k Agnes dorazil nějaký soused, špinavý a  zakrvácený a oznámil ji, že  Temní shromažďují  místní a chtějí je odvézt pryč. S očima navrch hlavy pak dodal, že prý se už jen čeká, až z Ministeria für Justitz dodají požadované transportní okovy, že v tom ti parchanti jedou s nima.

            Měl jsem sto chutí vytáhnout z kapsy ten kousek Henrykova uhlu, nakreslit bránu, třeba i na kozím chlívku a odejít pryč.

            Stačí jen...

            Jenomže v osobním očistci jsem už byl, proč se hrnout do osobního pekla?

            Vytáhl jsem ten kus uhlí z kapsy, upustil ho na zem a rozdrtil podpatkem. Žádná brána, dokud se to tady nevyřeší.

            A na nalezení řešení byl nejvyšší čas.

            Agnes jsem zastihl u dřezu, kde myla nádobí. Beze slova jsem se chopil utěrky, překonal její námitky, že se nehodí, aby Stvořitel marnil čas domácími pracemi a začal otírat mokré a ještě teplé nádobí.

            Stejně jsem měl postranní úmysly a utírání nádobí bylo jen záminkou. Pokaždé se totiž nedá začít hovor narážkou na počasí.

            Odložil jsem utřený talíř a sebral z odkapávacího dřezu další.

            „Agnes, prosím, neznáte nějakého faráře?“

            „Faráře?“

            Přikývl jsem. „Faráře, kněze, flanďáka, otce, Bože ani sám neznám všechny jejich názvy. Nějakého spolehlivého.“

            „No, možná otce Thomase. Křtil  mého Mathiase. Má ale kostel na opačné straně města. Teď se k němu nejde dostat.“

            „To je škoda,“ utrousil jsem.

            Zarazila se a pak opatrně dodala: „Možná by to šlo. Ale možná na to nebudete mít žaludek.“

            Bohorovně jsem se pousmál. „Já a žaludek? Cha cha cha.“

            No, ne nadarmo jsem měl kdysi trojku z matiky. Zase jsem se přepočítal...