Tvůrci světů 3
3. kapitola
Návrat do reality jde popsat jako sražení Pendolinem až po strop naloženým ocelovými traverzami. V první chvíli jsem přišel o zrak i sluch. Pak mi zkolaboval mozek jako celek a já se nedokázal ani pohnout.
Přesto jsem nepřišel o všechen cit – vnímal jsem, že jsem vlečen po podlaze pryč od brány.
Někdo mi násilím otevřel ústa a něco do nich nalil. Bylo to studené a sladké. Hodně sladké.
Eurokola!
Nepil jsem ji už tak dlouho, že jsem málem zapomněl jak chutná. Cukr, barvivo a hodně hvězd na modrém podkladu. Pro mě ale v té chvíli byl podstatný jen ten cukr.
„Pij… pij,“ slyšel jsem někoho říkat. Takže sluch se mi už vrátil. Stále jsem ale byl slepý jako právě vrhnuté kotě a stejně tak nemohoucí.
Ta slova v sobě měla tolik naléhavosti, že jsem poslechl. Hltavě jsem polykal, dokud jsem se nezalknul. Ve chvíli, kdy mi kola začala téci po bradě, se její příval zastavil.
Už jsem se nesnažil, aby se mi zrak vrátil a místo toho prostě jen zavřel oči a nechal za sebe pracovat cukr. Kdyby v kole byla jen dnes tolik oblíbená umělá sladidla, nic by se zřejmě nestalo a já bych skončil s poškozeným mozkem. Eurokola je ale nápojem pracujících mas. Je levná, což umělá sladidla nejsou a co by zdroj energie pro budování světlých zítřků do ní sypou řepný cukr po náklaďácích. Glukóza by byla samozřejmě lepší, i fruktóza, ale člověk v nouzi si nesmí vybírat.
Když mi konečně srdce přestalo bít jako divoké, otevřel jsem oči a rozhlédl se. Zrak se mi sice vrátil, ale stačilo jediné pootočení hlavou a málem jsem toho litoval.
Existují různá místa, kam nemusím. Rodinný oběd u tchýně je z nich tou nejlaskavější variantou. Taky nemusím kriminály a to v jakékoliv podobě. Oddíly v korekci jsou buď plné magorů a vy se pak bojíte sehnout ve sprše pro mýdlo a za každým rohem čekáte chlápka s přiostřeným šroubovákem a nebo natrefíte na politické a mezi nimi je nejméně půltucet těch, co to se svoji nápravou myslí opravdu vážně a pak si pro změnu musíte ve dne v noci dávat pozor na pusu.
Dalším finalistou v soutěži o nejodpornější místo na světě je vybydlený holobyt. A když myslím vybydlený, tak mám na mysli opravdu, ale opravdu vybydlený. A k tomu ještě neuklizený.
Nevím, kdo to tu obýval před námi, ale na lidskou bytost bych moc nesázel. Podlahu pokrývala tlustá vrstva odpadků a špíny, která se buď v teple tetelila a nebo už žila vlastním životem. Omlácené a zešedlé zdi pokrývaly postpubertální malůvky obsahující politické proklamace a návody k pohlavnímu styku. Případně obojí dohromady.
Nepamatuji si, jak to tady vypadalo, když jsem tu byl naposledy, ale obrys brány, nakreslený chvatně uhlem na zdi, byl rozhodně můj. To znamenalo, že jsem se o moc neposunul – pořád jsem byl v Ostravě.
Zrovna jsem si sedal, kdy se u mě zastavily nohy mého zachránce. Byly skryty v nicneříkajících polobotkách a kalhotách, jakých jsou plné gigamarkety. Zaklonil jsem tedy hlavu a pohlédl mu do tváře.
„Henryku,“ pronesl jsem nakonec. „To je už let, co?“
„Tři roky, sedm měsíců a šestnáct dní,“ odvětil. Kdysi jsem tu jeho pečlivost obdivoval. Pak už ne. Ani nevím, kdy k té změně došlo. Jestli už v době, kdy byl mým mistrem a učitelem a nebo až později, když se stal mým tchánem.
Ten odpočet si mohl odpustit, pomyslel jsem si, když mi došlo, že se netýká jen chvíle, kdy jsem zmizel, ale i chvíle, kdy jsem ztratil Helenu.
„Vstávej,“ řekl a pomohl mi vstát. Sotva jsem znovu stál na nohou, bez ohledu na vratkost mé konstituce, jsem se jeho ruky okamžitě pustil. Nepálil a ani nebyl jedovatý, jen mi připomínal něco, na co jsem chtěl zapomenout. Něco... někoho...
S klením jsem zatřásl hlavou.
„Co mi chceš?“ zeptal jsem se ho způsobem, který by slabší povaha označila za neurvalý.
„Ne tady a ne teď,“ odvětil. „Bylo svoláno konkláve.“
Konkláve? Možná mi s průchodem branou odešlo několik milionů neuronů, ale přesto jsem si dobře pamatoval, že něco takového se jen tak nesvolává. Poslední proběhlo někdy před půlstoletím. Přesně si to nepamatuji, protože se jeho účastníci stejně na ničem nedohodli.
„Kvůli takové blbosti si mě nemusel otravovat,“ utrousil jsem.
Rozhodil rukama. „Jasně, že nemusel, ale nějak jsem nechtěl přijít o dalšího člena rodiny. Nedostavení se, jak jistě víš, trestá smrtí...“
„Smrtí?“ zeptal jsem se ho a pak se rozchechtal. „Jako by nás byly zástupy. Nepopravili by ani jednoho... Věř mi.“
Měl by mi věřit. Na útěku, než jsem si našel svůj malý, krvavě rudý a děsivý svět, jsem udělal pár věcí, na něž nejsem zrovna pyšný a které na konkláve nepobaví ani toho nejzapřisáhlejšího optimistu. Přesto mi nezkřiví ani vlas na hlavě. Přece jen, jsem Kryštof Farský, to geniální dítě. Tvůrce šesti světů...
A to ani neví, že ve skutečnosti je těch světů devět. No, vlastně deset. Pokud budu za svět považovat i Boudu.
Ostatní mají dva, pár tři a více, ale ti by šli spočítat na prstech jedné ruky patřící neopatrnému lesnímu dělníkovi. Naprostá většina tvůrců má ale jen jeden jediný.
„Kde se koná?“ zeptal jsem se raději, ale odpověď jsem znal.
„V Trigonu,“ odvětil Henryk přesně podle mých úvah. Konečně, pokud je hlavou konkláve Adalbert Caine, jinde, než v jeho sterilním, uniformním a velkopanském světě, se setkání tvůrců konat nemůže. Ze všeho toho zlata a mramoru, kterými nacpal své sídlo, se mi dělalo špatně. Byl to snob a neskutečně dutá hlava, ale nikdo se mu nedovolil odporovat. Měl totiž schopnost intrikovat způsobem, z něhož by slintali blahem i politici mého dětství...
Byl to bohatý a velice vlivný člověk a dával to najevo nejen svým vystupováním, ale i světy, které stvořil. Sice si je, stejně jako ostatní, žárlivě střežil před ostatními, ale i tak se mi občas něco doneslo. Třeba, že v jednom je vtěleným bohem, ve druhém neomezeným vládcem říše připomínající tu Perskou. Kým je ve třetím, nevím, ale zřejmě exkrementem krále Šalamouna…
Neubránil jsem se vyprsknutí. Henryk si mě podezřívavě změřil. „Nechceš podat další kolu, defektní hlavo?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Spíš bych něco snědl. Mám hlad jako vlk. Klidně bych sežral i vola.“
Podle toho, jak se zaškaredil, vzal moji odpověď osobně.
-----XXXXX-----
Ať už na mě naštvaný byl nebo ne, zavedl mě neomylně do ucházející restaurace jen kousek od dubinského checkpointu.
Každé ghetto mělo nějaký, který fungoval jako kontrolní stanoviště, oddělení policie a hlavní brána v jednom. Problém byl, že po všem tom šetření mandatorních výdajů v nich bylo policistů jako šafránu a nebo žádní. Dubina byla zářný příklad – tady policisty viděli naposledy, když doprovázeli členy bruselské komise pro začleňování. To bylo deset let zpátky. Vím to přesně, protože jsem tehdy na pracáku dostal vlaječku a informaci, kde mám stát, jinak nemusím chodit pro podporu. Tak jsem tam stál a mával jako o život a sledoval, jak kolona pěti blikajících a troubících limuzín, zběsile prosvištěla kolem, aniž by začlenila cokoliv jiného, kromě sebe sama do provozu na dálnici vedoucí do Prahy.
Kuchař se nesnažil předstírat, že vaří z něčeho lepšího, než je syntemaso, nebo proteinový koncentrát a dával svým jídlům zajímavé názvy. Já si dal „Jak sulc pevnou syntetickou pečeni se syntekaší zvanou žluté vápno“ a Henryk si objednal „Nehovězí psuláš.“
Poctivě jsem vytřel talíř kouskem jeho chleba a pak se rozvalil na židli. Takhle plný jsem nebyl, co si pamatuju. Takže nejméně tři roky, sedm měsíců a šestnáct dní...
Henryk kývnul na obsluhu a do minuty nám na stole přistály dva orosené půllitry. První jsem vypil na žízeň a druhý na chuť. Na třetí jsem si pro jistotu chuť nechal zajít.
„Kdy to začíná?“
„Zítra v osm greenwichského času,“ odvětil.
„To je dobře, protože si musím ještě něco zařídit...“
Jestli ve světech upřednostňuji mrtvé schránky, tady dávám přednost těm živým. V každém větším městě mám spoustu známých, jejichž věrnost je odvislá od množství darů a výhod, kterými je pravidelně zahrnuji. Vím dobře, že je budu potřebovat, až mi opravdu půjde o život, tak si nehraji na skrblíka.
V Ostravě jsem měl dvě želízka v ohni. Kamila a Toncka. Toncek byl ale k mání až po západu slunce, Kamil, jako válečný invalida, fungoval nonstop. O vítězi bylo rozhodnuto předem...
Bez dokladů a slušného oblečení jsem byl odkázán na pomalé ploužení ulicemi. Henryk se ale nade mnou ustrnul a sehnal nám černý taxík. To černý neznamená, že jezdí bez povolení. On je opravdu černý. Jeho jediný problém byl, že řidič vozí jen anomály a pokud k němu přistoupí normální lidi, poměrně často beze stopy zmizí. Většinou ve skladu nejbližší transplantační kliniky…
Nás ale taxikář přivítal s úsměvem tak širokým, až jsem měl strach, že mu vypadne zubní náhrada. Zřejmě za to mohl dublon, který jsem mu vhodil otevřeným okýnkem do kabiny, už když u nás zastavoval...
Na nic se neptal a zavezl nás před udaný dům. Hrabová působí ve srovnáním s životem kypícím centrem jako vesnice. Tady stojí domy se zahradami, v nichž bydlí jedna, maximálně dvě rodiny. Na ulicích si hrají smějící se děti a nikde nepotkáte bezdomovce, nebo podvyživeného penzistu. Za největšího šontáka jsem tu byl já osobně, ale místní se omezovali jen na sledování, co dělám.
Nedělal jsem si žádné iluze. Stačilo, abych se o něco pokusil a se zmizením všeobecné pohody by se u místních objevily brokovnice.
Kamil byl naštěstí na zahradě. Vyvalený v plážovém lehátku a se slamákem na hlavě vypadal jako prvotřídní turista. K určení jeho národnosti ale postačoval lahváč zakutálený k jeho nohám. Vlastně spíše noze. Ta druhá mu končila pod kolenem a nahrazovala ji kovová tyčka obutá v tenisce.
Beze slova nám otevřel branku a pustil do domu. To stačilo k tomu, aby si nás opatrní sousedé přestali všímat.
Ani jsem se nezdržoval pozdravy jeho rozvětvené rodině. Jeho manželku jsem už kdysi viděl a děti by ze mě mohly dostat psotník...
Tak jsme rovnou zapadli do sklepa. Minuli jsme bojler i kotel na tuhá paliva, u kterého si někdo šikovně poradil s ekologickou plombou a zamířili do dílny. Nebyla moc velká, byl v ní jen ponk se svěrákem a vysoký regál přiléhající ke zdi. Byl naplněný nářadím a krabičkami se šrouby a hřebíky, ale překvapivě snadno ho šlo odsunout stranou. Jeho zadní stěna fungovala jako dveře do místnosti, která už za druhé války sloužila jako útočiště pro odbojáře. Jen doufám, že jim Kamilův praděda udělal lepší cenu, než pravnouček mně...
Henryk neříkal nic. Jen sledoval, jak si ze skříně beru nové oblečení a boty. Mám v každém úkrytu od všeho několik kusů. Vybral jsem si černé kapsáče, bílé tričko a šedodohnědou bundu, u které by si i unijní normovač byl naprosto jistý, že jde o syntekůži.
Převlékl jsem se, vybalil z jedné z krabic novotou vonící výsadkářské boty. Byly sice vysoké a s hustým šněrováním, ale zpod dlouhých nohavic by v nic lidé neviděli víc, než obyčejné polobotky. Opět z tolik vychvalované syntekůže… a zase by se spletli.
Nakonec jsem si, po chvilce přehrabování, vzal z malé, plechové krabice igelitový sáček se sadou dokladů, platebními kartami a maskovacími amulety. Rázem se ze mě stal Petr Běčák, redaktor pražské emulace Euroobčana. Moje nová identita platila úvěry a půjčky, přispívala na veterány, kupovala eurobondy a aktivně se podílela na jakékoliv oficiálně vyhlášené akci, i když šlo o naprostou kravinu.
V krabičce jsem měl i veterána, obchodního cestujícího a dokonce i protestantského pastora. Ten byl naprosto bezkonkurenční při cestách po Skandinávii a do Zón.
Amulety byly na kožených šňůrkách. Zřejmě jsem je už upravoval, protože měly dokonalou délku. Od teď budou mít s vybavením si mé maličkosti problém nejen stroje, ale i obyčejní lidé - na setkání se mnou do minuty dokonale zapomenou.
Pověsil jsem si je na krk a schoval pod triko. Stejně se pro lepší účinnost mají nosit na holém těle. Vzpomněl jsem si, na jaký majlant mě kdysi přišly. A co teprve Helenu. Jenomže výrobky Basilejské manufaktury jsou už celá staletí považovány za naprostou špičku a jsou věci, na kterých prostě není radno šetřit...
-----XXXXX-----
Do mého světa bych mohl vstoupit kdykoliv bych chtěl, u těch cizích, pokud jsem k nim měl přístup, jsem se musel řídit pravidly hostitele. V tom směru bylo osm ráno zítřejšího dne prostě osmou ranní zítřejšího dne. To nám dalo spoustu volného času.
Součástí úkrytu byly naštěstí dvě skládací vojenská lehátka a spacáky.
Když jsem je začal rozbalovat, Kamil beze slova donesl večeři a dva orosené lahváče Noschowitzkého Odina.
Jídlo jsem ale nechal netknuté na stole. Dalo by se říci, že se mi pobytem v té druhé Ostravě radikálně scvrknul žaludek. Jídlo z restaurace mi ještě pořád leželo v žaludku, jako by se ho bál zpracovat najednou. Zřejmě si ho rozdělí na porce ode dneška až do Vánoc…
Místo toho jsem ve vybavení úkrytu našel sadu na čištění zbraní a pustil se do rozborky škorpionu. Vlastně jsem to nemusel dělat, ale zvyk je železná košile. Znovu a znovu jsem protahoval hlaveň vytěrákem, dokud se z ní nedalo jíst. (Nebo kouřit.) Pak jsem si pohrál s nastavením spouště. Podle rady mého starého učitele by měla být citlivější než ženská. Když jsem s ní skončil, byla jak manželka před rozvodem.
Můj učitel a tchán zatím ležel bez hnutí na lehátku a koukal do stropu. Na břiše mu stála láhev piva, které si sice otevřel, ale ani si z něj nelokl.
Vydrželi jsme to asi dvacet minut. Pak promluvil. Čekal jsem to. Já bych dovedl mlčet celé dny. On ne.
Bylo toho hodně, co se mezi nás za ty roky postavilo. Možná by bylo jednodušší už spolu nikdy nepromluvit, ale on ani já jsme nebyli ten typ. Protože ale vím, jaké typy jsme, a on se zrovna nadechl tím jednoznačným způsobem, odložil jsem zbraň stranou. Vždycky ho můžu sejmout později…
„Proč zrovna Očistec?“ zeptal se mě.
Byla to jednoduchá otázka a i odpověď by mohla být stejná. Jenomže nebyla.
Čím více jsem mu chtěl odpovědět, tím více odpovědí mě napadalo. Proč stvořit svět, který vypadá jako ztělesnění noční můry průměrného katolíka? A proč by se do něj někdo sám a dobrovolně odstěhoval?
„Pořád si vyčítáš její smrt?“ zeptal se mě.
Před očima se mi znovu objevila Helena. Nechtěla tehdy, abych šel jako první. Říkala mi, že to je její svět a nenechala si to rozmluvit, i když fluktuace byly citelné už před branou. Ten svět se rozpadal. Teď už to vím a měl jsem to vědět i tehdy. Ona se na mě v bráně ještě usmála a udělala ten krok, který udělat neměla.
V tu chvíli její svět zkolaboval. Bylo to, jako když do stavby z lega narazí vlak. Realita se roztříštila na miliardu dílků a zanikla. Než se z brány zase stala otlučená cihlová zeď, zachytil jsem v její tváři povzbudivý úsměv. Pak zmizela…
„Nemůžeš za to…“ zašeptal Henryk. „Bůh je mi svědkem, že jsem ti to kladl dlouho za vinu, ale neměl jsem pravdu. Bylo to její rozhodnutí.“
„Rozhodnutí, ke kterému jsem ji přiměl já,“ odpověděl jsem. „To já jsem zjistil ty divné fluktuace a přemluvil ji, abychom je prozkoumali…“
„Světy se občas rozpadnou… Mohla někde udělat chybu…“ pokusil se mě uchlácholit.
Zavrtěl jsem hlavou. „Helena chyby nedělala. Byla tím nejpečlivějším člověkem, kterého znám. Ten svět tvořila dva roky. Měl to být její svatební dar…“
„Byl nádherný,“ pronesl Henryk do nastalého ticha. „Pomáhal jsem ji s některými detaily. Věděla, jak moc máš rád Tolkiena…“
„Chtěli jsme v něm žít…“
„Je mi to líto…“ pokračoval. Pak se hlasitě nadechl, jako by ho něco tížilo na prsou. „Chtěl ses zabít?“
„Myslel jsem, že to za mě udělají Temní a nebo Chřtán. Hned po příchodu, než jsem ztratil paměť, jsem stál na jeho okraji. Tam dole je něco jako peklo. Možná to je skutečné peklo, nebo jen moje představa o něm. Počítal jsem s tím, že to nedokážu, proto jsem vytvořil ten styx-faktor - ztrátu paměti do dvaceti čtyř hodin. Tak jsem na ni zapomněl…“
„Zapomněl… a přitom se nepřestal trestat. Ten svět je děsivá noční můra a to jsem v něm byl přesně osmnáct hodin. Stačilo mi to nadosmrti. Jak dlouho jsi ho tvořil?“
„Tři týdny.“
„To je neuvěřitelné.“
„Ani ne. Je to jen jedno město. Navíc jsem převzal jeho členění ze skutečnosti. Mapu ulic jsem si stáhnul z veřejné datové sítě. Z budov jsem udělal trosky, nemusel jsem ztrácet čas tvorbou interiérů. Omezil jsem na minimum detaily, jako je oblečení, účesy, reálie světa a společnosti.“
„I tak neznám nikoho, kdo by to zvládl stejně rychle.“
„Když jsem měl být rychlý, nebyl jsem,“ odpověděl jsem a viděl před očima Heleninu štíhlou dlaň. Měl jsem ji strhnout zpátky. Měl jsem… mohl jsem…
„Spousta jich nebyla,“ odtušil Henryk tiše. „Od tvého zmizení se zhroutily další dva světy. Vždy to začalo sílícími fluktuacemi. Jednoho tvůrce to stálo život.“
„Kdo zemřel?“
„Weissmann.“
„Byl zkušený. Jeho Camelot se už padesát let dává za příklad adeptům.“
„Dával,“ odvětil Henryk. „Camelot už není. To on se zhroutil. I s Weissmannem.“
„A ten druhý svět?“
„Versailles. Patřil Ivaněnkové. Zhroutila se z toho. Pochybuji, že na konkláve přijde…“
„Dělo se ještě něco dalšího?“
„Dobře, že se ptáš,“ odpověděl. „Na konkláve se to bude řešit - během půl roku zemřelo sedm dalších tvůrců…“
-----XXXXX-----
Než jsem stačil cokoliv říci, na schodech do sklepa zadusaly něčí nohy. Podvědomě jsem se nakrčil a hmátl po škorpíkovi, ale pak jsem se zarazil. To dusání bylo hodně divné. Znělo jako byl dus, ťuk, dus, ťuk.
Takhle se chodí jen s umělou nohou. Takže to byl Kamil.
A byl.
Když se objevil ve dveřích, uviděl jsem, že v ruce drží flašku a tři skleničky.
„Sem si myslel, že vás bude sušit,“ odtušil, rozestavil před námi sklenky a zručně je naplnil obsahem lahve.
Okamžitě mě do nosu udeřila vůně ovocné pálenky.
Kruci, slivovice?!
Byla to ona. Opravdová slivovice ze švestek. Zakázaná, pronásledovaná a jen tíhou okolností povolená na jediném místě na světě – ve Valašské enklávě. Jediném místě, kam nesahaly unijní předpisy a dlouhé prsty Bruselských úředníků. Sahaly by, kdyby mohly, ale Valaši před pár desítkami let udělali to, pro co tu byli celá staletí předtím a Unie musela jejich zásluhy ocenit autonomií. Někteří si sice mysleli, že je jen na papíře, ale když se v lesích pod Radhoštěm ztratil třetí asistent eurokomisaře, pochopili, jak se věci mají.
Celá oblast se stala skanzenem, jehož smyslem bylo uchovat jedinečnou lidovou kulturu valašských strážců hranic. A k ní patřila slivovice stejně, jako k Valachovi guľe. Alespoň jsem to jednoho slyšel říkat...
Ceny ropy i zlata na světových burzách kolísají, pokud se hne cena slivovice, pak jenom nahoru. Jiný alkohol s více než 50% prostě není a poptávka dalece převyšuje nabídku. To, že Kamil jednu takovou láhev tekutého zlata má, znamenalo, že se má hodně dobře. Na veterána...
Asi pochopil, na co myslím a omluvně pokrčil rameny. „Manželka je advokátka.“
Jako vysvětlení mi to stačilo. Na ně se dá svést opravdu všechno.
S ostatními jsem se chopil sklenice a po nezbytném štrngnutí jsem ji do sebe obrátil.
A další a ještě jednu.
Ani nevím, jestli jsme to lili do noh každého z nás a nebo šlo o stonožku, ale faktem je, že po třech a půl roku abstinence jsem na alkohol v takovém množství nebyl stavěný.
Takže jsem absolvoval black out, za který by se nemusela stydět ani naše rozvodná síť.