Alex Drescher

Stará televize zavěšená na kovové konstrukci pod stropem měla ztlumený zvuk a na její obrazovce probíhal přenos ze zasedání Europarlamentu. I když byly všechny projevy poslanců tlumočeny do češtiny, nikdo je nechtěl poslouchat. Nikdo dokonce nevěnoval pozornost ani tomu, když se dva z nich začali fackovat a jejich straničtí kolegové se je nejprve snažili od sebe odtrhnout a pak se postupně k šarvátce přidávali.

Když se bitka rozhořela dost i na širokoúhlou obrazovku, režie přenos přerušila reklamou na novou emisi Eurobondů.

V této chvíli se už v baru nenašel jediný host, který by litoval, že místo zvuku televize slyší Hit Rádio Štajger.

„Jedno čepovaný, na podnik,“ pronesl tělnatý barman v pruhované černošedé košili se zelenou zástěrou ozdobenou logem místního pivovaru a postavil štíhlou půllitrovou sklenici před nervózně poposedávajícího Damiána.

Ten sotva poděkoval a aniž by se napil, dál vytrvale zíral na řadu vyleštěných sklenic.

„Jsi nějaký nesvůj,“ okomentoval to barman.

Přikývl. „Čekám na kolegu. Špatné zprávy ve špatný čas, znáš to...“

Barman přikývl. Pak sáhl pod pult, vytáhl odtud dvě papírové krabičky a po položení na vyleštěnou desku výčepu je překryl utěrkou.

Pak je k němu přistrčil.

„Stovka devítek Luger. Posvěcené knězem a máčené v koloidním stříbře a odvaru z jmelí. No  a nádavkem mají wolframové jádro. Jsou z vojenských skladů.“

„Cena?“

„Jako obvykle. Pět za jeden.“

Damián sáhl do náprsní kapsy pilotky a bez zkoumání mu podal roličku bankovek.  „Přepočítej si je.“

Barman ale jen plácl po boku registrační pokladnu a když se vysunul její šuplík, roličku do něj vhodil. „Není třeba. Máš ještě nějaké touhy?“

„Potřeboval bych svěcenou vodu.“

„To nebude problém,“ odtušil barman. „Ledaže bys ji chtěl posvěcenou od papeže.  Ta je do tří dnů a pokud nelítaj letadla, tak do pěti. Mám tu ale jeden malý problém. Nemáš zájem o vrhací čelepe z meteoritického železa? Dva páry i s pouzdry na předloktí. Je to zakázková práce od kováků ze staré železárny. Vítkovice jsou už sice mimo byznys, ale jednou za čas vezmou zakázku od fakt  váženého klienta. Jenomže ten si ji už nemohl vyzvednout...“

Damián si prohrábl ustupující vlasy. „Čí byly?“

„Maxe,“ odvětil barman.

„Rozumím. Vezmu je pro mého nového přítele.“

„Je v problémech?“

„Vyjci...“ hlesl Damián.

„Tak to vypadá na pořádné problémy...“

Damián přikývl. „Kolik za ně budeš chtít?“

„Dva tisíce nových rublů za čepel a dalších pět stovek  pro pochvaře. Sehnat v dnešních časech pravou kůži je skoro zázrak...“

„Donesu ti je příště,“ řekl Damián a pak pokynul ve dveřích se objevivšímu Kosmovi. Ten, celý zmáčený deštěm, si nejprve prohrábl vlasy a vousy a pak otřepal i  svůj  kabát a pověsil ho na věšák.

„Odporná slota,“ zamumlal, když si sedal na barovou židli.

„Tak co?“

Zavrtěl hlavou. „Nic. Zmizel beze stopy. Nikdo ho neviděl, nikdo o něm neslyšel.“ Pak se rozhlédl po baru a když na stole před kamarádem zahlédl zvětrávající pivo, nadhodil: „Ani mi neuvěříš, jakou mám žízeň. Budeš to ještě?“

Damián zavrtěl hlavou a pak sledoval, jak ho Kosma do sebe obrací na jediný zátah  a pak si otírá  mokré vousy.

„Stavil jsem se za jedním  známým. No, on to není zase bůhví jaký známý, ale máme společné záliby. Konkrétně numismatiku. Já mu dal do sbírky jednu bankovku o solidním nominálu a on mě nechal pět minut pracovat na svém počítači. Bylo to fakt poučné, protože  dělá u městských strážníků a dnes tam měli děsný frmol. Nějací extrémisti prý vyvraždili útulek pro sociálně potřebné. Ukazoval mi fotky. Hotová jatka a co bylo nejlepší, mají tam podezřelého, který popisem nápadně  připomíná našeho mladého...“

„Rozhodíme dotazy po starých známých. Mladý je poloviční vlkodlak s loveckými geny. Byl by to zázrak, kdyby se do dvou dnů do něčeho nenamočil...“ pronesl zamyšleně Damián. „Mají poldové jeho otisky nebo DNA?“

Kosma zavrtěl hlavou. „Ne, nic takového. Viděl jsem ale fotky těl. Řádili tam vyjci. A já bych k tomu přidal osobní názor, že to je stejná smečka, která jde po Lovcích.“

„Takže mladý tam opravdu mohl být a oni šli po něm.“

Přesně tak,“ odvětil Kosma.

„Zkusíme se poptat místních. Pár našinců mezi nimi určitě bude...“

-----XXXXX-----

„Tak ukažte, mladíku,“ řekl starý, plešatý a seschlý stařík v ušmudlané, kožené zástěře a vzal do svých od šmíru černých rukou moji pravici.  Chvíli to vypadalo, že mi s ní chce potřást, ale on ji ve skutečnosti  přeměřoval. Jeho zjev byl natolik  dechberoucí, že jsem  nijak nereagoval na toho mladíka, byť mi tak nikdo neřekl už deset let. Na druhou stranu, ve srovnání s ním byl mladík úplně každý.

„Takovou ruku jsem už tady měl,“ zamumlal si pak pro sebe. „Nejste náhodou nějak do přízně s Maxem Koutným?“

„Je to... byl to můj otec,“ odvětil jsem a děda pokýval hlavou.

„Takže přebíráte živnost, co? To je chvályhodné. Já jsem už sedmá generace zbrojířů. Můj praděd vyráběl ručnici pro barona Trencka a zakladatel rodu dával husitům množstevní slevy na tarasnice a píšťaly.“

„A co vy a množstevní slevy?“

Děda mávl rukou. „To je už dávno zapomenutý středověký přežitek...“

Pak sebral ze stolu kus  plastické hmoty, udělal z ní váleček a nechal mi ho stisknout.“

„Udělám vám podle tohohle otisku pryžové střenky na míru. Teď si ale musíme promluvit o  zbrani.“

Otočil se a prošel kolem pultu plného keramických trpaslíků a malovaných květináčů na bylinky  a odhrnul závěs vedoucí do místností plných kyblíků s řezanými květy, čekajícímui na zákazníka.

„Nečekal bych, že si jako krycí povolání vyberete květináře,“  řekl jsem mu, když jsem ho následoval do hloubi provozovny, kde byl nepovolaným vstup zakázán. 

Děda zavrtěl hlavou. „Mýlka hochu. Já jsem vyučený v oboru. Jenom jsem pak musel převzít, jak se říká, rodinný byznys.“

Stačilo zmáčknutí jednoho ne příliš nápadného tlačítka a regály s hnojivy, květináči a jinými zbytečnostmi zajely do stran a před námi se otevřel výhled na jasnými zářivkami osvícenou místnost plnou polic, regálů a  zásuvkových skříní. Na každém čtverečním metru zdi  visely buď tři automatické pušty, samopaly, nebo tucet pistolí všech možných značek a ráží.

Byla tam taky jedna dokonale vypadající M60, ale byť by mě její pořízení lákalo,  byl by asi problém s ježděním magnetickou dráhou, protože tohle do kalhot ani pod kabát neschováte.

Děda se zastavil u nízkého stolku. Opřel se o něj oběma rukama, podíval se na mě a začal:   „Jako lovec potřebujete zbraň pro jakžtakž skryté nošení a přitom s co největším zastavovacím účinkem. To nás docela omezuje ve výběru...“

„A taky cena,“ hlesl jsem opatrně, protože na rozdíl od něj, já neutěšený stav svých financí znal.

Mávl rukou. „Otevřu vám kredit. Z první výplaty mi to vrátíte s pěti procenty navrch.“

Pak se otočil a ze zdi sundal krátkou brokovnici s taktickou, sklopnou opěrkou.  Položil ji přede mě na stůl a zálibně pohladil její dřevěné předpažbí.

„Někteří lovci dávali přednost těmhle hračkám. Benelli, Mosberg, to je jedno, kdo je vyráběl. Hlavní je, že se dají nabít broky, sekaným šrotem, stříbrem a když na to přijde, taky jednotnou střelou, co zastaví i rozběhnutého vlkodlaka.“

Zeď opustila další zbraň, tentokrát revolver. „A tady je Casull model 83. Je trochu větší, ale náboje .454 Casull, nebo .475 Linebaugh a slušná optika třeba od Zeisse z téhle krásky udělá smrtící záležitost na hodně velkou vzdálenost. Přesná, spolehlivá... co víc si přát, že...“

Počkal, co já na to a pak s mumláním přinesl dvě pistole. „Hele, ať nežeru a tratím, tohle je originál Colt M1911 v ráži .45 ACP. Byť klasika, proti tomu minulému dost nuda, co? Jenomže tahle zbraň je dokonale vymazlená. Všechny součástky jsou fungl nový, z nejnovějších slitin a kompozitů. Celý rok ji zaklínali v jednom fakt dobrém covenu a když do ní dáš posvěcenou munici, z těch temných prevítů, co budeš lovit, bude fašírka...“

„A tahle?“ zeptal jsem se ho, protože děda přinesl ke stolu pistole dvě.

„Hm, pán je buď znalec, nebo je netrpělivý...“ odtušil starý zbrojíř. „Tohle je ČZ 1000. Integrovaný tlumič, kompozity a keramika. Patnáct ran, beznábojnicové střelivo ráže 11 mm, kompenzátor zdvihu – prostě romantika dávno zašlých časů.“

„Nikdy jsem takovou zbraň neviděl,“ řekl jsem na to.          

Stařík přikývl. „To proto, že je vyvinuli krátce před secesí a když jsme ji projeli, její výroba se zastavila. Od té doby už odebíráme pouze západní modely. Byla to holt příliš dobrá zbraň...“

„Kolik stojí?“

„V nových rublech deset tisíc. Eura neberu, toaletní papír mám rád třívrstvý a taky mi vadí, když pouští barvu.“

„Máte do ní munici?“

„Ano, shodou šťastných náhod znám někoho, kdo ji dokáže vyrobit.  Nejde o množství, jen o cenu. Kolik jí potřebujete?“

„A kolik se ji tak kupuje, jsem v oboru nový...“

Děda zakroutil hlavou. „No, hochu, jestli to přežijete, čeká vás poměrně intenzivní rychlokurz. Vemte si k pistoli  dva rezervní zásobníky a klip na opasek, abyste je nemusel lovit z kapsy bundy. Stovka nábojů vám bude pro začátek stačit. Až si zařídíte pořádné útočiště, tak si pořídíte vlastní zbrojnici a několik mrtvých schránek po celé Evropě, kdyby po vás šli. Pak bude ten správný čas pořídit si víc zbraní i munice.“

„Aha.“

„V otcově útočišti jste už byl?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nevím, že kdy nějaké měl. Moc jsem se v posledních letech nepotkávali.“

„Škoda. Váš otec byl poměrně majetný muž. Kdo ví, co tam všechno schovává. Vím, že od jeho smrti připomíná Ostrava  tábor  fanoušků vykopávek...“

Děda se na moment zamyslel. „Byla by škoda, kdyby to padlo do ruky nějakého pitomce. No nic, teď se podíváme po nějaké neprůstřelné vestu. Shodou okolností tu mám jeden modýlek přímo z Haagu. Probíhá tam schvalovací řízení na novou pasivní ochranu našich  jednotek Rychlé reakce. Sice ten tendr nemá šanci vyhrát, protože v komisi nemají jediného strýčka, ale její parametry jsou fenomenální...“

-----XXXXX-----

Hynek Turna nervózně popotáhl z cigarety a když viděl, že se její žhnoucí konec přiblížil ke zlatému kroužku vytištěnému na dutince před filtrem, se zaklením ji odhodil na zem. Kdysi by si toho možná všiml nějaký strážník a chtěl by to s ním řešit, ale nyní to už nikoho nezajímalo. Nikdo tady neuklízel ani větší odpadky, natož jeden malý kouřící nedopalek...

Česká, známé místo setkání, byla nedaleko, stejně jako Merkel platz, dříve náměstí Svobody. Tolik lidí tu čekalo a čekal i on. Na rozdíl od nich to  ale dělal na odpadky zaházeném domovním dvoře, daleko od zvědavých očí.

Zapřemýšlel. V mysli se mu jedno svářelo s druhým a to vše bylo kryto strachem a přitom i vzrušením, takže úplně zapomněl, že ani Česká už není Českou, že už nějakou dobu je to Třída vítězství. Nedokázal si ale vzpomenout koho nad kým a bylo mu to jedno.

Podíval se na hodinky, jejichž podsvícený displej ukazoval devátou hodinu. Už tady dávno měl být, pomyslel si netrpělivě, když tu mu někdo zaklepal na rameno. Nejprve se jen ohlédl a pak ho napadlo  se podívat i nahoru.

Antonín Bouda, jeho kamarád ze studentských kolejí, se na něj vesele zubil a přitom visel  hlavou dolů ze zdi, ke které ho nepoutalo nic než jeho ruce a bose nohy.

„Lekl ses, co Máčko?“ syknul na něj pobaveně, odpoutal se od zdi a opět poslušen fyzikálním zákonům v dokonalé hvězdě dopadl nohama na dlažbu.

„Robin ještě nedorazil,“ hlesl třesoucím se hlasem Hynek, ale dočkal se jen Tondova  uchechtnutí. „Ne, Máčko. On už je dávno tady. Je na domě vedle Jakuba a obhlíží terén. Na něj nevlezl, srab,“ dodal ještě a podvědomě si začal mnout černou spáleninu  na své dlani. „On se totiž bojí, že ho posvěcená půda kousne...“

„Takže... dnes?“

Tonda s úšklebkem přikývl. „Dnes, Máčko nebo se bojíš?“

„Neříkej mi Máčko. Nejsem žádný zbabělec. Už jsi mě kousl, ne? Tak to teď dokončíme,“ dodal s pevným odhodláním a poprvé po letech, co Antonína Boudu znal, se mu podíval do očí. „Dnes má být můj první lov, tak bude!“

Když mu před půl rokem nadšený Tonda sděloval, že účastnil té černé mše, považoval to za hloupost. Každému studentovi se občas stane, že to přežene s alkoholem, trávou, nebo něčím silnějším, třeba sněhem, ale pak Tonda zmizel na dva týdny a nakonec ho policajti našli mrtvého. Dokonce byl na jeho pohřbu, jenomže Tonda se vrátil. Byl silnější, rychlejší a ubližoval mu ještě víc, než kdy předtím. Taky ho viděl šplhat po domech, skákat-, jako by neměl v nohou svaly, ale pružiny a záviděl mu to.  Příběh o tom, jak ho při další černé mši  sukkuba nejprvě osouložila a pak probodla rituální dýkou mu připadala směšná. Nevěřil tomu, dokud ho neviděl  na prvním lovu. Byl tehdy strašně nervózní a vzteklý a teprve poté, kdy se zasytil, mu řekl, že za to mohl hlad. Bylo to poprvé, co se mu Tonda za něco omluvil. Ten ulovený chlap byl obyčejný bezdomovec, nikdo  ho neoplakával a ani nehledal, ale on byl najednou důležitý. Byl přece Tondův spojenec a  sdíleli  spolu tajemství, jako to dělají přátelé.  Stejně jako Robin Korytář,  další Tondův spolubydlící.  Jenomže pak Tonda Robina kousl. Říkal, že ho inicioval a že teď budou lovit spolu. To proto se nabídl i on. Není přece o nic horší než ten opilec a rváč Robin...

Tonda se najednou zarazil. „Máme prvního zákazníka. Nějaký opilec. Toho si bere Robin. Už nejedl více než týden. Pak přijdeš na řadu ty. Těšíš se?“

Přikývl tak horlivě, že ho to samotného překvapilo.

-----XXXXX-----

Otec převor se na mě podíval mírným, byť lehce nesouhlasným pohledem. Pak mi vrátil stříbrnou, prázdnou vizitku a vyzval mě, abych se posadil.

Jeho kancelář byla strohá a v podstatě i dost neútulná, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Zřejmě tu měl všechno, co potřeboval a pokud to byla pravda, pak byly jeho potřeby velmi omezené.  V jeho postavení bych ale čekal něco víc, než jen otlučený psací stůl, dvě židle a polici plnou knih.

 „Poněkud pozdní hodina na návštěvu,“ pronesl tichým, jako by přemýšlivým hlasem. „Jste Lovec, jak jsem slyšel.“

Přikývl jsem.

„Na začátku nemohu pomlčet o tom, že váš způsob obživy neschvaluji. Zabíjení je špatné, i když se týká tvorů a bytostí z druhé strany. Nejsem jedním z vás, a tak mi jejich existence zůstává skryta, ale to neznamená, že budu ignorovat to, co nevidím.“

„Rozumím, ale snad vás uklidní, že  si chci jen promluvit s  Radomírem Steklým. Možná si všiml něčeho důležitého. Nejsem žádný zabiják...“

Převor si povzdechl. „Nemohu vám bránit v rozhovoru s panem jáhnem, i když si myslím, že to k ničemu nebude, ale byl jsem informován, že v sobě máte dědičnou příměs dlačí krve. Z našeho pohledu jste tedy nečisté stvoření. Jelikož je ve hře vaše věcné zatracení, dovoluji si vám nabídnout možnost strávit zbytek života v pokání. Máme jedno velmi specifické zařízení v Rakouských Alpách, jehož služby už využívá přes dva tucty, ehm nelidí. Nabízím vám možnost strávit zbytek svého života mezi nimi. V míru, boží lásce a víře...“

„Děkuji za nabídku,“ odvětil jsem zaskočený jejím obsahem. „Cítím se poctěn, ale na tohle mě jaksi neužije...“

„A kdo tady hovoří o užívání, je to klášter!  Budete tam zavřený. V bezpečí tím budete jak vy, tak i celý zbytek lidstva...“

„Když odmítnu, pošlete na mě inkvizitory nebo tak něco?“

Převor se ušklíbl. „Už nějakou dobu tu není středověk. Nemusíte mít obavu. Ctíme svobodnou vůli a vy Lovci jste svobodomyslná stvoření, ale k čemu  je svoboda někomu, kdo je stejně odsouzen k záhubě. Vymíráte, protože je tu někdo rychlejší, silnější, prostě lepší než jste vy. Chcete  skončit jako váš otec?“

Podíval jsem se mu do očí. „Víte, co opravdu chci? Najít toho, kdo mu to udělal a udělat mu to taky. Rychle nebo pomalu. Bolestivě nebo bezbolestně, to mi je jedno. Prostě mu to udělat. Oko za oko, znáte to asi lépe než já.“

„Má je pomsta,“ zaoponoval mi otec převor. „Tak se to tam píše.“

„Klidně ať si je jeho, když ze mě učiní svůj nástroj,“ namítl jsem na to. „Až změním názor a budu se chtít nechat zavřít, ozvu se vám jako prvnímu.“

Převor přikývl. „To zní férově. Váš otec mě rovnou vyzval k jistému anatomicky nemožnému úkonu...“

Rozesmál jsem se a po chvíli se přidal i on.

Pak mě plácl přes rameno. „Pan jáhen vás čeká na klášterní zahradě. Moc ho ale nevysilujte. Jeho život visel na vlásku...“

-----XXXXX-----

Byl tam a čekal na mě. V ruce držel ohmataný a léta používaný breviář a kolem pravice měl několikrát omotaný růženec. Vzhledem k tomu, co jsem ho viděl dělat s krucifixem, těch pět krát deset kuliček s křížkem se v jeho rukou mohlo klidně změnit v ohnivý bič, nebo něco na ten způsob...

„Jak je?“ zeptal jsem se ho.

Věnoval mi unavený pohled. Jeho oči byly matné, jako by viděl příliš mnoho věcí, na které je lepší zapomenout. Ve vlasech měl  prameny šedivých vlasů a ve tváři vrásky, které tam minule nebyly.

„Byto to těžký?“

Svěsil nejprve hlavu a pak ramena. „Nejhorší v mém životě, ale mnohem horší je něco jiného...“

„Co?“

„Moje víra... nebyla dost... silná...“ dodal, ale jeho slova už přerušovaly zoufalé vzlyky.

Počkal jsem, až se uklidní. Nejsem moc zvyklý utěšovat brečící chlapy. Tak jsem dělal, že nic nevidím a rozhlížel se po zahradě, dokud se trochu nesebral.

Pak jsem se ho začal ptát: „Co se stalo?“

„Bratři mě požádali, abych odstranil zlo, které řádí kolem Svatého Jakuba. Umírali tam nevinní lidé. Dal jsem si do souvislosti jednotlivá úmrtí i data zmizení dalších  osob. Tak jsem určil  několik možných dní, kdy dojde k dalšímu útoku. Říkal jsem si, že jestli se ta bytost  živí lidmi, pak už zase bude mít hlad. Čekal jsem tam od soumraku. Myslel jsem si, že přijde o půlnoci. Je to konečně nečisté stvoření, dítě satanovo, ale přišel o dvě hodiny dřívě. Pokusil jsem se o exorcismus, ale na něj nezabral. Zaútočil na mě a já ho odrazil prameny světla.  Byl rychlý. Bože všemohoucí, jak byl rychlý. Nikdy bych nevěřil, že toho je někdo schopen. Nejméně třem  úderům síly a ohně se vyhnul a pak vyběhl po zdi jako nic.

Chtěl jsem za ním, ale levitace mi moc nejde. Když jsem ho chtěl zasáhnout dalším úderem, zaútočili na mě ti dva další. Ani jsem nevěděl, že tam jsou. Jeden byl ještě člověk, ale ten druhý už byl také proměněný. Neměl jsem proti nim žádnou šanci...“

„Porazili tě,“ řekl jsem mu. „Nemá to nic společného se silou tvé víry.  Čelil  si přesile a prohrál. To se stává.“

„Selhal jsem v očích Hospodina..“ hlesl odmítavě.

„Utekl jsi? Ne! Zradil jsi? Ne! Tak jaké selhání. Jen jsi prohrál. Dostaneš je příště.“

Podíval se na mě a v očích měl děs do kouta zahnaného zvířete. Pak si pod krkem  rozepnul knoflíky své sutany a ukázal mi naběhlou, mokvající a zčernalou dvojici malých ranek, jako po kusadlech. „On mě kousl,“ zašeptal. „Umírám, nebo se měním. Já nevím...“

Zamrkal a otřel si slzy. „Zítra odjíždím do Rakouska. Snad tam najdu klid. Než přijde konec...“

„Najdu je,“ řekl jsem mu a položil mu ruku na rameno. „Zachránil jsi mě a já ti ten dluh splatím alespoň tím, že zařídím, že už nikoho dalšího nezabijí...“

Když jsem odcházel, ani se na mě nepodíval.

            -----XXXXX-----

Hubert Schneider znovu pohlédl do pevných desek a ještě jednou překontroloval celý náklad položku po položce. Pak desky prudce sklapl a hodil je do náruče čekajícímu vedoucímu směny.

„Je tam všechno?“   zeptal se ho ten.

„Jo, je tam všechno,“ přitakal.

Vedoucí směny se kysele pousmál. „Bylo tam všechno při předchozí kontrole. Bylo tam všechno i  při těch předešlých. Nezdá se ti, že jsi chorobně nejistý?“

Hubert se pousmál. „Hansi, známe se sedmnáct let. Za tu dobu by si každý jiný už zvykl. Jsem prostě pečlivější, než jiní. Jak dlouho už to děláme, co? Z mého oddílu odešla na věčnost pěkná řádka kluků a to nejsme žádná první liga. Nejsme agenti, jen uklízíme bordel. Po nich, po příšerách, po každým anomálovi, kterého popadl amok.

Já nemám super schopnosti ani  implantáty. Mám jen trojitý bypass a ženu, co si myslí, že jsem víc v práci než doma.“

„Zapomínáš, že taky uklízíme ty příšery a anomály,“ namítl Hans.

„Jo, prostě uklízíme bordel...“

„Na brífinku jsi byl?“

Přikývl. „Jedeme na sever. Brünn se  potýká s nějakými novými zrůdami. Jsou divné, silné  a  posedlé vražednou žravostí.“

„Ale tu si nevybíjejí v Euroburgru, co?“

Zavrtěl hlavou. „Proto všechno tak kontroluju. Mám divné mrazení v zádech a  nechci, aby se něco podělalo. Tentokrát to bude jiné...“

„Nesýčkuješ tak trochu?“      

„Trochu možná ano.“

Hans ukázal na nehybně stojící dodávku, za jejímiž temnými skly se daly tušit obrysy několika postav.  „Hoši už čekají. Dopraváci ti dají zelenou na všech křižovatkách a  na dálnici se drž v diplomatickém pruhu. Nevypínej modrý maják, dokud nebudete v Brünnu.  Udělal jsem holce generálku a přidal pár vylepšení, dvoustovka je teď cestovní rychlost.“

„A z turba je teď masturbo?“

„Něco na ten způsob. Tak už jeď,“ houkl na něj Hans a pro štěstí mu dal herdu do zad ukrytých pod neprůstřelnou vestou. Dílnou to zadunělo jako zvony tibetských mnichů.  Nekomentovali to, oba četli Knihu mrtvých...

-----XXXXX-----

Slunce už dávno zašlo, ale do útoku těch bestií ještě zbývalo něco času. Nevím, odkud jsem to věděl, ale věděl jsem to. Asi šestý smysl...

Našel jsem si jeden otevřený domovní vchod, prosmýkl se dovnitř a uvelebil se na schodišti. Bylo studené a tvrdé a taky ho už nikdo dlouho pořádně neumyl, ale bylo to lepší než se potloukat někde venku a upozorňovat na sebe. Zachumlal jsem se do kabátu, který jsem sebral  v sekáči z věšáku a snažil si nastřádat trochu tepla. Kabát smrděl naftalínem, ale byl flaoušový, takže hřál a navíc dokázal hravě ukrýt jak neprůstřelnou vestu, tak i pouzdro s pistolí, co jsem měl na opasku a spárovou dýku, co jsem strčil za něj.  

Zavřel jsem oči a nastavil vnitřní budík na hodinu. Taky nevím, jak to, že to funguje, ale funguje to.

Usnul jsem jako na povel...

„Takže tvoje první akce,“ pronesl otec s pýchou v hlase. „Nestihl jsem, když jsi šel prvně do školy, ani když tě z ní prvně vylili. První kroky, první bobek, o to všechno jsem byl ochuzen kvůli mé práci. No, ten bobek fakt oželím, ale první Lov, to je něco... Sice jsem mrtvý, ale to pro šamany jako jsme my nic neznamená. Vidím tě, slyším tě a ve snech spolu můžeme dokonce i mluvit. Jsem v podstatě šťastný. Mrtvý, ale šťastný...“

„Přeháníš,“ namítl jsem, ale i tak mě přinutil se usmát.

Taky se usmál. „Samozřejmě, že přeháním. Po smrti už to s emocemi není žádná sláva. Všechno je takové plytké, šedé a  chutná to  neslaně, namastně; jako popel. Ale jsme tu kvůli tobě a ne mně. První Lov je důležitý. Přežiješ nebo zemřeš. Ber to jako iniciaci. Přijímačky na výšku. Vysokou zabijáckou...“    

„Bojím se, že něco zbodnu.“

„Pokud to uděláš, zemřeš. Ale neboj se, máš moje geny a pokud přece jen něco poděláš, bude to vina genů tvé matky... ale ona je taky setsakra dobrá. Takže si neúspěch nepřipouštěj. Půjdeš tam, nakopeš jim zadky a pošleš je na krchov. Máš dobrý kvér  a ta dýka má taky něco do sebe. Umíš to s ní tak dobře, protože připomíná vlkodlačí spár. A s ním, je to pro tebe vrozená dovednost.  Věř svým zbraním a ony tě nikdy nezklamou.“

Usmál se.

„A nyní je čas na další lekci dovedností, které máš vrozené po mně. Hojivou píseň si zvládl. Teď tě naučím několik dalších fint...“