Světlo v temnotách 34
23. 9. 2013
Ztemnělý bar byl až na dvě znuděné servírky prázdný. Nešlo o nic výjimečného - celá Stodolní ulice na tom byla stejně. Jeden každý bar tu teď zel prázdnotou a nic na tom nezměnily ani blikající vývěsní štíty a holotabule hlásající slevy, šťastnou hodinu, nebo jinou nepominutelnou výhodnou koupi. Po explozi, která před lety přeorala část ulice, se místní zábavní průmysl už nikdy tak úplně nevzpamatoval a zákazníci také ne. Jen nedostatek jiného společenského vybití způsoboval, že sem občas zavítala zlatá mládež z habitatů, kterým došly eura na sníh, nebo jinou drogu či na softwarové stimulanty, které by jim přes neurální rozhraní vypálily díru do mozku...
Jenomže dnes bylo pondělí a to nehrozil příchod naprosto nikoho.
To ji vyhovovalo. Posadila se do rohu na širokou, bytelnou lavici a nechala si donést sklenici europiva. Mladičká servírka ve vypasovaných šatečkách ho natočila během pár okamžiků a pak jeho pěnu po přeměření seřízla pravítkem.
„Jeden Noschowitzký Odin, prosím,“ pronesla, když ho před ní postavila a s nacvičeným vlněním v bocích zase odkráčela.
Zamyšleně pohlédla na sklenici na vysoké stopce. Plakát na protější zdi hlásal, že pivaři Odin splňuje všechny euronormy a kriteria pro hydroponicky pěstované plodiny, včetně geneticky modifikovaných. Po chvíli zírání sklenici pomalu odsunula stranou.
„Je to tu velmi, ehm, lidské,“ pronesl muž, který se náhle objevil u jejího stolu a bez ptaní si k ní přisedl.
Neviděla ho přicházet a mohla přísahat, že ani personál. Dokonce ji připadalo, že ho servírky snad nevidí ani nyní, když se štítivým výrazem ve tváři opřel lokty o ulepenou desku stolu.
Byl vysoký, s dlouhými stříbrnými vlasy sepnutými do ohonu, v nechutně drahém obleku z šedivé metalické látky, do které někdo zručný vetkal zlaté nitě tak, aby vytvářely složitý vzor.
„Měl jste to tu vidět před lety,“ odtušila. „To tady kámen šukal cihlu.“
„Prosím?“
Mávla rukou. „Jen pářící zvyky lidských adolecentů.“
„Rozumím,“ odvětil muž a vpil se ji do očí. Ty jeho byly stříbrné a snad i bezvěké. „Jste Annabell Lockwoodová?“
„Ano a kdo jste vy?“
Pokusil se o dvornou úklonu. „Rufus Zegneris, půlelf ve službách Knížecího stolce. Nyní k vašim službám.“
„Kolik vás je?“
„Jeho Jasnost se mnou poslala celou setninu. Rozumějte půlelfskou, ale i tak je to více, než jste mohla očekávat. Jsme cvičení pro nestandardní situace. Můžeme pronikat vrstvami Prolnutí. Polovina z nás má magické nadání a všichni prodělali bojový výcvik a to jak v lidských jednotkách, tak i v elfských. Jeho Jasnost mi vysvětlila náš úkol a uložila nám, abychom vám maximálně vyšli vstříc.“
Usmála se. „Má Kníže hodně půlelfských jednotek?“
Zavrtěl hlavou. „Jen nás. Jsme nečistého původu. Zabil by nás už jako novorozence, kdybychom pro něj nebyli užiteční. Jsme plody mesaliance, či hříchu, chcete-li. Lidské otrokyně, které byly našimi matkami za naše početí zaplatily životem. My nyní činíme pokání věrnou službou...“
Anabell Lockwoodová se zkoumavě podívala na řečnícího půlelfa a když ji došlo, že mluví pravdu, sebrala ze stolu sklenici s pivem a na dva dlouhé loky ji do sebe obrátila.
„Pak je pro vás dnešek šťastným dnem,“ pronesla, když si otřela ústa. „Budete mít jedinečnou možnost odčinit své hříchy jednou pro vždy. Bude proti nám stát celý skřetí klan...“
„Jde o Šedé koně?“
Zavrtěla hlavou. „Jde o klan Temných přízraků.“
Půlelf se spokojeně pousmál. „Ti jsou druzí nejlepší. Ve skrytu duše jsem sice doufal, že konečně budeme mít možnost se střetnout s Heddrekem a jeho Assassiny, ale i tak to určitě bude stát za to. Pokryjeme se slávou...“
Annabell Lockwoodová jen znechuceně zavrtěla hlavou.
-----XXXXX-----
Seděl jsem uprostřed velké a prostorné jurty, kterou skřeti pro účely plánované schůzky vztyčili na odpadky posetém dvoře mezi troskami továrních budov starých Vítkovic. Do času schůzky zbývalo třicet minut a já sledoval tucet šamanů, zkouřených až běda, bušících rytmicky do bubnů a bubínků a mručících monotónní melodii beze slov.
Chlupy na zátylku jsem měl už čtvrthodinu zježené jako toulavé psisko, protože jsem každým pórem svého vyděšeného těla cítil duchy, kteří přišli na pozvání šamanů a nyní se tísnili kolem kůží potažených stěn jurty. Vzduch se s jejich příchodem ochladil tak, že mi šla pára od úst. Cítil jsem, že jsou nedočkaví a někteří i naštvaní, že sem museli přijít.
Nogruz k sobě přitáhl kožený vak s kumysem a pořádně si zavdal. Pak si hlasitě říhnul a hřbetem ruky otřel ústa.
„Duchové jsou neklidní,“ svěřil se mi s evidentní pravdou. „Něco se stane. Něco, co se nám nebude líbit, ale pokud to je vůle Prozřetelnosti, pak s tím nic nenaděláme.“ To mě taky neuklidnilo.
Udeřil dlaní do jílce své masivní šavle. „Boj je to jediné, co se nezměnilo,“ vyštekl. „Místo koní máme auta. Místo otrokyň máme holky, co nám samy lezou do postele, protože je cool šukat zelený příšery. Ať už jde o Emo, či o vyznavačky New Age. Máme firmy, své právníky i politiky, ale to jediné, co se počítá, je dobrý boj...“
Udeřil mě dlaní do hrudi. „Jsi míšenec mladíku. Znal jsem tvou matku i tvého otce. Cítím je z tebe. Potíš se jako oni a doufám, že budeš bojovat jako oni. Máš dobrý meč, ale kde je tvoje zbroj válečníku?“
Rozhalil svůj kabátec a ukázal mi futuristicky vyhlížející zbroj, kterou pod ním ukrýval. „Keramika, kevlar a nanovlákna. Zbroj budoucnosti. Jedna z našich dceřinných společností na tom vydělala majlant.“
Sebral ze země můj trofejní kalašnikov. „A s tímto se chceš postavit bouři, která se na tebe žene?“
Duchové skřetích předků nesouhlasně zavyli.
Zkušeně zbraň zbavil zásobníku a vyhodil z komory náboj, pak ji položil před nejbližšího šamana, který přestal bubnovat a místo toho vytáhl ze záhybů svého kožešinového burnusu malý rituální nožík, kterým do dřevěných částí zbraně začal rýt podivné žhnoucí runy.
„Předci tvé zbrani požehnají. Nezasekne se ani v těch nejhorších podmínkách, bude přesnější a její účinek bude, no nesrovnatelný. Jinými slovy, stejného účinku bys dosáhl, kdybys podstrčil deset tisíc nějakému proviantnímu důstojníkovi, který by ti ze skladu ukradl nějakou novější hračku. Skřeti nedokáží zázraky, ale jsou mistři improvizace,“ podotkl pak. „Dokážeme nejen uplést z hovna bič a zapráskat s ním, ale zvládneme s ním i dva týdny hnát stádo dobytka přes vyprahlou poušť, aniž by uschnul a rozpadl se.“
Kalašnikov začal po pěti minutách šamaní péče vypadat jako bych ho pořídil v nějakém etno obchodě provozovaném květinovými dětmi. Kdyby bylo na mně, už bych s dalším zdobením přestal, ale skřetí šaman se na mě podíval s němou výčitkou a pak raději přidal i několik malůvek na hlaveň a spoušť.
Cítil jsem se díky tomu tak nějak méněcenný.
„Naše magie je sice skvělá,“ podotkl pak Nogruz, „ale pokud ti mohu radit, co nejdříve si pořiď průhledový kolimátor, weawery a všechny ty taktické serepetičky, co na ně jde namontovat. No no no,“ dodal, když si všiml mého pohledu, „copak sis myslel, že magie je lékem na všechny neduhy moderního válečnictví?“
Ušklíbl se. „Věř mi, že kdyby to tak bylo, pak bysme my skřeti a s námi i ty zženštilý šikmý ucha vládli světu. A vládneme? No, nevládneme. Tak si z toho závěry udělej sám...“
Šaman mi vrátil kalacha a znovu se přidal k už pořádně rozjeté drumm party.
Zamyšleně jsem si tu flintu prohlížel. AK-74 měla už své nejlepší léta za sebou. Výběhovým modelem už několik desetiletí byl i i její mladší bratříček AK-94, ale nebylo světového konfliktu, kde by se nepoužívaly. Robustních a spolehlivých zbraní, ke kterým se můžete chovat jako hovado a pak je spravit z věcí nalezených na šroťáku, moc není.
Tisíce povstalců všech politických směrů a náboženství by bez uzardění zabilo tisíce jiných povstalců jen aby se dostalo k mé vylepšné zbrani...
Náhle se odhrnula kožená zástěna na vchodu do jurty a dovnitř nahlédl mladíček, jehož pravá skřetí podoba byla kryta iluzemi generovanými několika amulety takže vypadal jako příjemný blonďáček s pronikavě modrýma očima, kterému byste v klidu svěřili vlastní dceru i s autem a chatou a to na celý víkend.
„Jsou tady,“ oznámil nám.
-----XXXXX-----
Jako každý večer, se i tato oslava pořádaná ve stanu atamana Kirponose zvrhla v bujarou pitku, které se nadšeně účastnili všichni atamani i esaulové. Jako každý den bylo co slavit a proto si nikdo nebral servítky. Stoly seřazené do dvou řad se prohýbaly jídlem i pitím a všechno to byla kořist, stejně jako mladé ženy a dívky, které rozjařené a opilé atamany obsluhovaly.
Některé na sobě nesly stopy bití a po řetězech a bylo mezi nimi i dost těch, které označili kněží Temných bohů svými pečetěmi. Pro ty byl možná dnešní večer tím posledním v jejich životě. Byly tady, aby atamanům posloužily jakkoliv to oni uznají za vhodné a nebylo ničím zvláštním, že někteří pitím a bojem rozvášnění náčelníci si vyhlédnutou otrokyni vzali přede všemi hned tady, na zbytky jídla poseté podlaze a to za nadšeného povzbuzování jejich druhů.
Kirponos seděl v čele prvního ze stolů a s hurónským řehotem komentoval dvojici nahých liliputů, které zajali jeho kozáci při drancování Čerkassy a přiměli bojovat na nože. Neuměli to, ale byli směšní tou neobratností jejich krátkých končetin i hrůzou vepsanou ve tvářích. Byli to bratři, ale přežít mohl jen jeden...
Když se konečně jeden z nich zhroutil k zemi oslabený ztrátou krve, obrátil se zpátky ke svým druhům, aniž by ho zajímal osud dobíjeného liliputa i jeho protivníka.
„Dnes byl dobrý den!“ zaryčel a udeřil pěstí do stolu. „Velká kořist a další tři města v plamenech!“
Atamani spustili ohlušující ryk a jako šílení začali mlátit do stolu vším, co jim přišlo pod ruku.
„Narazili jsme na kůl pět krát sto bojovníků a hodnostářů a máme víc kořisti, než dokáží odvést naše vozy a čajky. Každého dne na jih táhnou dlouhé proudy otroků a to posíláme na trhy jen ty mladé a silné a z dívek jen panny. Tolik jich je, že se můžeme vybírat a ty ostatní předáváme kněžím pro naše bohy. Dali nám vítězství!“
„Vítězství!“ zavyli svorně atamani a nadšeně bušili korbely o stoly.
Kdybychom chtěli tuto zemi, je naše! Kdybychom chtěli moc, místní potentáti nám ji přinesou na stříbrném tácu a ještě nám políbí naše boty. Kdybychom chtěli bohatství, staneme se nejbohatšími lidmi v Zónách. A kdybychom chtěli, byly by naše i ty zkurvené Zóny...“ Počkal až dozní souhlasný křik a pokračoval: „Ale vy víte, co chceme!“
Odpovědí mu byla další dávka zuřivého vytí.
„Správně! Chceme jednou pro vždy vybít tu odpornou vlkodlačí chátru. Podívejte se na ně. Tady jsou,“ dodal a pokynul strážím, které do hodovního stanu přivlekly trojici vzpouzejicích se mužů spoutaných okovy z čistého stříbra. Do nosů všech přítomných udeřil pach spáleniny.
Vytí přítomných se změnilo v nenávistný ryk. Zajatce zasypaly nejprve zbytky z hostiny, pak i údery atamanů, kolem kterých byli nucení projít. Jen málokterý k tomu použil ruku. Ke slovu přišly korbely i plukovnické pernáče.
„Zkurvení vrykolasy!“ zařval ataman Tychvin a nejbližšího muže udeřil jílcem své šašky do spánku. Kost pod silou jeho úderu praskla a muž se s vytřeštěnýma očima zhroutil k zemi. Stráže jím ale hned na to neurvale smýkly, aby se znovu postavil. Když to udělal, jeho organismus měl už z poloviny frakturu lebky zhojenou...
„Ještě ne, bratku!“ zařval Kirponos a odtrhl Tychvina od vlkodlaka. „Dočkáš se.“
Oslovený ataman zpitý nejen alkoholem, ale i touhou po vraždění, se jen neochotně vzdálil od své oběti a celý třesoucí se nedočkavostí pak sledoval, jak stráže zavěšuji zajatce za jejich okovy na mohutné trámy držící stanovou konstrukci.
„Už ví, že se blížíme a budou na nás připravení,“ zaryčel Kirponos a jeho pohled přešel po přítomných. „Ale ať si nás klidně čekají, protože velká bitva je konečně tady! Počkáme na zadní sledy našich pochodových kolon a pak plnou silou zaútočíme!“
„Na co čekat?“ zaječel ataman Siemaszko. „Zaútočme z chodu. Ať je překvapíme, než se stihnout zakopat!“
„Rozvinout pochodové formace do útočných bez tréninku nejde!“ zaryčel odmítavě Kirponos. „Polovina Bratrstva nemá žádné zkušenosti z pravidelné armády. Počkáme.“
„Útočme, kurvamať!“ nedal se Siemaszko. „Srát na opozdilce...“
„Já tu velím, ne ty!“ odvětil Kirponos a nevraživě si mnohem menšího atamana změřil.
„Jsme Bratrstvo,“ namítl ten. „Zvolili jsme si tě, ale ještě dnes můžeme zvolit někoho jiného! Já říkám útočme, bratcy!“
Prudký úder pěstí ho zasáhl do brady a poslal na podlahu mezi stoly. Opilí atamani se hýkavě rozesmáli a ukazovali si na mátožně se zvedajícího, evidentně otřeseného kolegu.
„Kdo tu velí?“ zaryčel Kirponos.
Ataman Siemaszko si do rukávu svého kaftanu otřel krev ze zlomeného nosu a znechuceně si odplivnul krvavou slinu i s kusem zubu. „Ty, bagadyr. Ty...“ pronesl pak chrčivě a přijal od svého velitele pohár s vínem, aby mohl spláchnout tu žlučovitou pachuť porážky.
Chvíli na to už byl ale rozkol mezi přítomnými spolehlivě zažehnán, protože do stanu vstoupily otrokyně nesoucí tácy. Tentokrát si nikdo nevšímal jich, ale jen toho, co přinesly. Všude jinde by to bylo považováno za malé bohatství. Tady byla ale úloha všeho toho stříbra, mnohem prozaičtější. Všechny ty mince, řetězy i nože měly jediný účel a ten se ani jednomu ze zajatých vlkodlaků nelíbil.
Brzy na to se režným plátnem stanu linul jejich zoufalý křik. Vinul se mezi stany, pronikal ulicemi kozáckého tábora, obkružoval ohniště, kolem kterých seděli řadoví členové Bratrstva, jež se věnovali svým vlastním kratochvílím. Křik zajatců dospěl i k obětištím, kde na tvářích kněží i akolytů vyvolal jen souhlasné, vědoucí úsměvy.
Tábor ozářený tisíci ohni se nechystal ani náhodou ke spánku. Tepal a svíjel se v křečích alkoholu a násilí, připravený s východem slunce vyrazit na pochod, ale díky planoucím ohňům na obětištích byla noc jen pojmem vyhnaným za hranice toho putujícího velkoměsta.
Co vteřinu vyhasnul další život nekončícího proudu zajatců a Temní bohové chystali pro své věrné bezpočet požehnání...
-----XXXXX-----
Seděli proti mně a nedostatek místa jim znemožnil držet si od sebe odstup. Nikdy jsem neviděl nesourodější skupinu a i oni to vnímali stejně. Jen se sebezapřením tu seděli dotýkali se vzájemně rameny. Na některých bylo vidět znechucení, na jiných odpor, na všech zřetelný nedostatek komfortu, ale pro ten si mohli pronajmout střešní apartmá v Silesia Silver Tower.
Mezi námi bylo ohniště, do jehož plamenů prozpěvující šamani co chvíli vhazovali hrsti nějakých bylin. Kromě nich už v naší poradní jurtě byly jen kožešiny, nějaké podušky, skřetí náčelník, netečně se tvářící Popravčí a asi dvě stovky pořádně nabuzených skřetích duchů.
Největší boj se strhnul o podušky. Já měl pod zadkem jednu, Nogruz druhou a tu největší a nejpohodlnější si přivlastnil, jak jinak, zástupce elfského klanu Nerdaa, věčných tuláků a vyděděnců z Knížectví, Klavius Setaa. Z přítomných působil nejpodivněji. Byl totiž tak neuvěřitelně civilizovaný, až mezi námi ostatními působil změkčile a žensky. Nogruzovi služebníci mu nalili opalizující víno do křišťálového poháru a on ho držel špičkami prstů i s tím pověstným zvednutým malíčkem a nejprve ho podezřívavě studoval a teprve pak jím opatrně omočil své bledé a úzké rty.
Na ostatní se díval shora, ale nikdo z ostatních si z jeho přehlížení nic nedělal. Jednička z Agentury mi prostě jen podal písemné pověření Alberta Kruppa, člena Lóže, na kterého byly i vzpomínky mého otce krátké a pak s díky odmítl jakýkoliv nápoj.
Třetím návštěvníkem byl radní Deveraux. Přijel sice s námi, ale až doteď se úzkostlivě držel Richardovy rady, aby se mě nesnažil přemlouvat a jestli jsem tudíž spolu prohodili víc než deset slov, tak to byl malý zázrak.
Poslední návštěvník byl asi nejzvláštnější. Byl totiž dokonale tuctový. Prostě takový ten typ, kolem kterého přejdete a ve vteřině na něj zapomenete. Kdyby dělal oficiála na úřadě v Horní - Dolní, bylo by to v pořádku, ale on byl zabiják. Přesněji Inkvizitor. Protože ale nepřišel v kutně, ani s kolárkem, nepoznal jsem na něm jestli nelidské stvůry likviduje jako kněz, řeholník, nebo něco jiného. V podstatě to byl můj konkurent, ale Lovcům byla inkvizitorská askeze cizí, stejně jako jejich nevýrazné, šedé a přísně konfekční obleky.
Zatímco jsme na sebe zírali, šamani dokončovali své kouzlo. Vzduch v jurtě byl tak plný energie, že nám sršela ve vlasech, jiskřila a když jsem se něčeho dotknul, brněly mě z toho prsty.
„Můžeme začít,“ pronesl náhle Nogruz.
Pozornost všech přítomných se soustředila na mě a díky tomu mi okamžitě vyschlo v krku. Asi jsem se měl postavit, ale místo toho jsem jen krátce pokynul hlavou.
„Jsem Prokop Koutný, syn Maxa Koutného, Lovce. Jste tady, protože mám pro vás nabídku, kterou nebude moci odmítnout. Je to mé dědictví. Jediné, které mi zbylo.“
Jednička se omluvně pousmál.
„Můj otec se účastnil jedné expedice,“ pokračoval jsem.
„Ta informace je přísně tajná,“ pokusil se v tu chvíli namítnout radní Deveraux. „Nemůže tady... ehm Rada Prolnutí si vymínila...“
„Chcete odejít?“ zašeptal mu Richard Svátek do ucha a když se dočkal zavrtění hlavou, pokračoval: „Tak nerušte.“
„Jak jsem řekl, můj otec se účastnil jedné expedice. Stejně jako matka, abych byl přesný, ale to je úplně jiný příběh. Není to důležité, na rozdíl od toho, co našli.“
„My přece víme, co tam našli, mladíku,“ ozval se Klavius Setaa. „Čekáme jen na začátek aukce, tak to neprotahujte. Kolik je vyvolávací cena? Můj pán vám dám vaši váhu v pravostříbře a k tomu rezidenci v Monaku. Je tam klid, pohoda a agenty Lóže tam střílejí hned po překročení státní hranice. Kníže pochopil výhody symbiózy s bytostmi Prolnutí a Monako je v současné době jediným místem, kde neprobíhá Štvanice. Elfové, mágové a dokonce i živloví elementálové - ti všichni tam získali možnost azylu a knížecí rod se tak nemusí bát stáří, terorismu, finanční krize a dokonce ani že způsobí požár kouřením v posteli. Jako Lovec tam budeš mít všechny dveře otevřené. Dveře a peněženky...“
„Moc hezká nabídka, jen co je pravda,“ pronesl culící se Jednička. „Není nad to bydlet ve zlaté kleci o velikosti provinčního stadionu, kterou jen slepí nazývají oázou svobody. Jenom z ní nesmíš nikdy odjet, protože za těmi hranicemi, na kterých se střílejí agenti, to budou jiní agenti, kteří zastřelí tebe.
Pravostříbro ti nenabídnu. Máme ho jen v našich výzkumných zařízeních, kde se ho snažíme syntetizovat pro potřeby našeho obranného průmyslu. Kdo by nechtěl mitrilovou neprůstřelnou vestu, že? Máme ale jiná, abych tak řekl, dech beroucí aktiva. Třeba můžeš dostat generální pardon pro celou Unii a s trochou dobré vůle i pro ostatní oblasti ovládané Lóží. K tomu sto milionů na účtu, nějaké ty naprosto neprůstřelné totožnosti a trvale zavřené oči všech policejních a justičních složek v celé Unii. A taky ti vrátíme dědictví po otci, samozřejmě...“
Radní Deveraux zavrtěl hlavou. „Paktovat se s nepřítelem? Porušíš tím rovnováhu. Prolnutí je mi svědkem, že horší volbu bys nemohl udělat. Leda, že bys tu informaci prodal Sinekuře, ale její zástupci tu nejsou...“
Mistr Popravčí pokrčil rameny. „Nechtěli se mnou mluvit. Špatné zkušenosti... hodně špatných zkušeností...“
Radní pokračoval: „I my máme Pravostříbro a máme i spoustu magických prostředků, kterými bychom ti zajistili klidný a nerušený život. Zachovej rovnováhu!“
„Povyprávíte mu i svůj zážitek z letiště?“ zeptal se ho uštěpačně Jednička. „To jen, aby si udělal obrázek, jak vypadá v praxi ten váš nerušený život...“
Radní se vztekle pokusil vyskočit na nohy, ale zarazil se hlavou o nízký strop jurty. „Vy... vy. Přepadli jste mě cestou na tuto schůzku!“
„Nešťastná shoda okolností,“ odvětil Jednička krče rameny. „Bezpečnostní opatření. Byli jsme napadeni, jestli nevíte...“
„A co vy? Vy mi nic nenabídnete?“ zeptal jsem se dosud mlčícího Inkvizitora.
Ten se pousmál. „Nabídnout? Dlužíte nám přece jednu flintu a za náboje do ní. Určitě bychom vám ale mohli zajistit exkurzi do našich depozitářů a taky návštěvu Vatican Armed Sanctuary Ltd. Mají tam pro hosty extra akční balíčky. Nebo máte zájem o osobní požehnání od Svatého otce? Dá se to zařídit. Určitě by vám rád přenechal něco z Vatikánské sbírky umění. V jeho depozitáři jsou místa, kam už celá staletí nevkročila lidská noha...“
„No, z aukce evidentně sešlo,“ podotkl Richard Svátek. „Nabídky jsou na stole, příhozy už asi nebudou. Nebo budou?“ Přešel pohledem po přítomných, ale nikdo se neozval.
„Takže ne,“ pronesl řečnickým tónem a obrátil se na mě. „Je to na tobě.“
Zamyslel jsem se. Nabídky byly zajímavé. Každá svým způsobem a žádnou nešlo dost dobře odmítnout. Bylo to něco mezi gordickým uzlem a Sophiinou volbou. Co si vybrat, Kruci... Co si vybrat...
Já...“ začal jsem, když tu se do stěny jurty opřelo přinejmenším tornádo. Ve zlomku vteřiny se nejprve se trochu nadzvedla a pak zmuchlala do něčeho nedefinovatelného a začala hořet. Jen díky mým polovlkodlačím schopnostem se mi to podařilo takhle rozfázovat. Všem ostatním to muselo pořipadat, jako když blafnou americký kamna...
„Kurvaaa!“ ječel do toho Nogruz. Asi chtěl něco říci i svým šamanům, kteří byli vývojem událostí zaskočeni stejně jako on, ale už to nestihl, protože mu uprostřed hrudi něco vybuchlo. Jelikož mu z té široké a hluboké rány nevylezl malý vetřelec, šlo asi o něco konvenčnějšího.
„Elfové!“ zakřičel do toho zmatku Richard.
„Jací kurva elfové?“ zaječel jsem na něj, když jsem viděl, jak se vyslanec tuláckého klanu hroutí k zemi s půlkou hlavy, zatímco ta druhá se rozprskávala po okolí. Matematicky je to nemožné, ale přísahal bych, že se mu rozprskla ta větší půlka.
„Támhle ti!“ odvětil Richard a ukázal mezi dvě zchátralé budovy a spleť trubek, které koroze poslala k zemi i se sloupy, jež je kdysi nesly.
Uviděl jsem desítky štíhlých a vysokých postav, kterým zpod dlouhých kabátů vyčnívaly široké kovové lamely jejich zbrojí.
Elfové? pomyslel jsem si nevěřícně, ale pak jsem si uvědomil, že ani těch posledních pár metalistů, co ještě žije, nemá vlasy tak dlouhé a už vůbec ne medově zlaté, nebo stříbrné či sněhově bílé. O špičatých uší nemluvě...
Rychlým přepočtem jsem se dobral jistoty, že jich je rovná stovka. Někteří měli lidské zbraně, jiní masivně vyhlížející opakovačky v ráži, kterou lidé už nějakou dobu přidělují protiletadlovým kanónům. Všichni ale měli dlouhé katanovitě vyhlížející meče doplněné o psychedelicky-etno jílce zavěšené přes rameno.
Byli mnohem rychlejší než lidé. Než jsem stačil zamrkat, byli zase o pěkný kus blíž a běželi k nám v řídké, roztažené rojnici, jako by čekali odvetnou palbu.
Nesemknuli řady, ozvala se mi v hlavě otcova vzpomínka, takže to nejsou pravidelné jednotky. Hlavou mi bleskly obrazy Bronzových, Stříbrných a Zlatých – tří legií Knížecí gardy tak, jak si je otec pamatoval při vzájemných střetnutích. Najednou jsem pochopil, komu čelíme.
„Jsou to úderné oddíly!“ zařval jsem na Richarda, který si mě překvapeně změřil a pak přikývl.
„Kníže má setninu půlelfů pro špinavou práci. Jsou to takoví Janičáři...“
„Tady jsi,“ ozval se za mnou najednou Damiánův hlas a hned na to mi strčil do ruky mého skřetomalbami vyzdobeného kalašnikova.
„Oni přijít, ehm přišli pro tebe,“ pronesla Kyra, která se krčila za mrtvolou skřetího šamana.
„Moc jste se nepředvedli,“ ucedil jsem na jeho adresu, ale bylo to jako házet o stěnu hrách. Jen na mě třeštil své velké a krví podlité oči v zelené, bradavičnaté a zubaté tváři. Když ho přestala skrývat magická iluze lidství, byl najednou o dvě hlavy vyšší a s bicepsy jako má stehna. Pro jeho stehna jsem na sobě nenašel vhodné srovnání. Možná hrudník?
Ze šamanů provádějících rituál zbýval jen jediný. Už nebubnoval, jen se krčil za torzem bubnu a jeho oči nervózně těkaly z místa na místo.
„Duchové předků se zlobí!“ zadrmolil nakonec. „Čekají, až se zpečetí dohoda.“
„Dohoda?“
Přikývl. „Pak nám pomohou!“
S kým mám zpečetit dohodu?“
„To je na tobě,“ odvětil skřet. „Ale udělej to rychle!“
-----XXXXX-----