Právní klička

Alex Drescher

       Minulost

               Noc byla tmavá, chladná a s nepatrným příslibem jara ve vzduchu.  Nebe bylo potaženo neproniknutelnou černí hustých mraků. Uprostřed ulice hořel nákladní automobil, kterému granát z ruského tanku T-34  rozerval předek. Na hrbolaté dlažbě mezi domy se povalovaly chladem ztuhlé mrtvoly několika neopatrných příslušníků Wermachtu, které zkosil kulomet ve věži tanku. Vypadaly jako tmavé hromady hader pohozené na ulici. U trosek nedalekého krámku ležel jeho majitel s uťatou hlavou a ve ztuhlých rukách držel ukořistěnou mauserovku. Marně se snažil přispět k osvobození svého města, kus nárazníku, odervaný výbuchem z čelní masky Němci zabavené Pragovky, jej dekapitoval stejně spolehlivě jako sekera gilotiny. Jeho manželka ležela pod hromadou cihel a trámů, ve které se proměnil jejich dům jenom proto, že sovětský velitel tanku považoval hokynáře za příslušníka německé domobrany. Srdce se jí zastavilo už před hodinou a její tělo pomalu chladlo na teplotu předjarní noci. Obrovský trám jí rozmačkal hrudní koš jako nic a téměř ji rozpůlil. Kolem jejího těla byla kaluž již téměř ztuhlé krve.

Noční větřík uchopil molekuly tvořící její pach  a roznesl je po ulici. Proletěly až k náměstí, kolem prázdných a vyrabovaných domů a pronikly rozbitými okny i do většiny místností. Několik málo molekul převzal v domě u náměstí slabý průvan a zanesl je do sklepa.

V hromadě uhlí v rohu největší sklepní místnosti se něco pohnulo. Sergej Prochorov se začal pomalu probírat z letargie, do které upadl přede dvěma dny při východu slunce. Pomalu otevřel oči. Nemusel si zvykat na tmu, on byl noční tvor. Tělo mu během letargie upadlo do strnulosti, kterou měl zejména v zimních měsících problém rozhýbat. Během té doby, co tu ležel, prochladl a nyní měl teplotu vyrovnanou s okolím. Trhavými pohyby se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Pamatoval si to místo, pamatoval si bezpočet míst, ve kterých byl nucen nocovat.

Opatrně se postavil a udělal několik nejistých kroků. Po chvíli se to spravilo. Měl na sobě potrhanou sovětskou uniformu, kterou už před několika roky stáhl z nějaké mrtvoly. Časem k ní přidal i vaťák. Necítil zimu, ale nemohl chodit v mraze jen v rubašce a nevzbudit přitom nežádoucí pozornost. Pečlivě se začal oprašovat, ale válení se v uhlí mu moc neprospělo.

Vyšel po schodech ze sklepa a pomalu se vydal po ulici. Měl hlad. Nejedl už téměř týden. Co vypukla válka, měl sice spoustu bezpečného jídla, ale musel se naučit neohrnovat nos nad tím, co mu společnost připraví. Od roku 1940 se stal neviditelným souputníkem obou bojujících armád. Do té doby živořil v Bělorusku, ukrytý ve vřesovištích. Za oddíly postupujících Němců se poprvé do sytosti najedl, tehdy na sobě měl německou uniformu. Když se válečné štěstí obrátilo a přes jeho úkryt se převalila Rudá armáda, převlékl hadry a vydal se pro změnu ve stopách Sovětů. Zase měl co jíst a Sověti odkojení materialismem navíc nevěřili v jeho existenci. Věděl co je to materialismus. Kdysi narazil v lese na jednoho rudého komisaře. Byl to moc dobrý člověk. Dobrý, ale trochu moc tučný.

Ze vzpomínek ho vytrhly drásavé křeče cloumající mu útrobami. Hlad jej hnal  kupředu, bez ohledu na bezpečí, bez ohledu na cokoliv. Začenichal. Citlivé chřípí se mu zachvělo, když ucítil pach krve. Neomylně se vydal k ruinám obchodu, kde cítil čerstvou mrtvolu. Dal by přednost živému jídlu, třeba někomu zraněnému, ale nemohl si vybírat. Nyní nebyl vybíravý a navíc začal cítit, že slábne. Postup Rudé armády byl nyní tak rychlý, že když se v noci probudil, byl daleko za frontou a kde není fronta, tam nejsou ranění, jenom staré mrtvoly.

Přelezl hromadu cihel a poklekl před mrtvolou zaklíněnou pod střešním trámem. Opatrně se začal krmit. Jídlo už bylo studené, ale aspoň se ještě nekazilo. Dlouhé špičáky zarýval do bledé kůže a ze všech sil se z mrtvoly snažil vysát zbytky životodárné tekutiny. Nebylo jí už moc. Rukama začal shrabávat škraloup krve na zemi, aby alespoň na chvíli zahnal ten mučivý pocit hladu. Pořád mu to ještě nestačilo. Zkusil své štěstí i u bezhlavého těla, ale v tom nezůstala ani kapka krve a ta co vytekla, se vsákla do země.

Vztekle zavrčel a pomalu se vydal  ztichlým městem ve snaze najít další kořist. Opatrně se ploužil podél stěn využívaje jejich stínu a hledal byť i jen nepatrnou vůni krve. Po chvíli bezcílného bloumání vylidněným městem k němu vítr přinesl lidský pach. Zpozorněl. Kde je člověk je nejen jídlo, ale i problémy.  Cítil člověka, nebyl dál než sto metrů, byl cítil čerstvou krví, adrenalinem a strachem, který mu čišel z každého póru. Rozhlédl se, ale nic neviděl. Ve směru odkud vál vítr, nikdo nebyl. Opatrně vystoupil ze stínu dívaje se do místa, kde cítil člověka.

Werner Burghoff, který zůstal v týle nepřítele, protože jej omráčil výbuch granátu, přísahal, že jej živého nedostanou. Když se skrýval v přízemí rozmláceného domu, uslyšel ozvěnu něčích kroků. Nikoho neviděl, ale pak se mu přímo do mířidel postavil někdo v sovětské uniformě. Nebyl dál než osmdesát metrů. Werner neváhal ani chvíli a stiskl spoušť.

Sergej Prochorov ucítil mohutný úder uprostřed hrudi. Puškový projektil projel jeho vyschlým tělem jako nůž máslem, trhaje mrtvou tkáň na kusy. Když mu tříštil páteř, předaná  část kinetické energie Sergeje zvedla a mrštila jím přes ulici. Přistál na hrbolaté dlažbě, překvapený a dezorientovaný, ale hned se pokusil zase postavit. V páteři mu nepěkně zarachotilo. S velkou námahou si klekl, ale postavit se již nedokázal. Další ocelová kulka jej zasáhla přímo doprostřed čela. Před očima mu explodovalo oslnivé světlo. Když ucítil, že mu žhavý projektil v týle vyrval kus lebky, uvědomil si, že tohle se bude léčit dlouho. Hodně dlouho, pomyslel si ještě, než jeho hladem oslabený organismus  utlumil životní funkce a upadl do komatu.

********

V dubnu 1945 se s padlými velký problém nedělal. Sověti postupovali dále a vše nechali na revolučních výborech, které se ustavovaly v každé obci. Na kraji hřbitova pohřbili v narychlo vykopané jámě zabité Němce Avšak padlé Sověty, ateisty, jak bylo správně podotknuto několika přeživšími komunisty, nelze pohřbít v posvěcené půdě. V dubnu 45. roku už země nebyla zmrzlá a vykopat hroby netrvalo německým zajatcům dlouho. Z počátku to byl malý hřbitůvek, jenom pro padlé osvoboditele. Časem se hroby obložily náhrobky a postavil se malý pomníček, u kterého stávali pionýři.

Přešlo několik let a sousední město se začalo rozrůstat pod náporem mladých lidí z celé republiky, kteří sem přišli za prací. Jednoho dne parta dělníků odvezla náhrobky se jmény sovětských vojáků na jiný vojenský hřbitov.  Co bylo dáno do země  už ale nikdo nevykopal, místo toho nad zetlelými ostatky vysadili lípy. Vznikl park, park uprostřed nového sídliště pro pracující třídu, která ovládla svět. Že tady býval hřbitov, věděl už jen málokdo,  že byla válka dokazoval jenom polozapomenutý pomníček na kraji parku. Občas děti, při svých hrách mezi stromy, našly ze země vyčnívající  kousky leštěných žulových desek.

Nikdo si už ani nevzpomněl, že tudy prošla nějaká Rudá armáda. Válka byla pro většinu lidí jen něco divného, co se bralo na nudných hodinách dějepisu a popravdě řečeno, co to byla ta Rudá armáda? U pomníčku už nestáli žádní pionýři.  Žádní pionýři už nebyli. Bronzové písmo z pomníku odnesli  bezdomovci do nedaleké sběrny. Pěticípou hvězdu pro změnu odnesl nějaký výrostek, protože si myslel, že to je šuriken.

Krátce před současností

            Paní Veselá neměla na světě mnoho radosti. Ze všech blízkých jí na tomto světě zůstal už jenom Ben, její  prošedivělý krátkosrstý jezevčík, se kterým poctivě chodívala každý den  na procházku do parku. Sedala na lavičku ve stínu stromů a přemýšlela o všem a o ničem, zatímco Ben šmejdil mezi stromy, honil vrabce a nosil jí klacíky. Věděla, že už dávno nechce aportovat, byly to drobné psí dárky a tak mu vždycky za každý poděkovala.

            Bylo krásné sobotní odpoledne. Bylo příjemné teplo, slunce svítilo a park byl plný dětí. Byly v kočárcích, na kolech, na koloběžkách, nebo se  alespoň honily v chladném stínu vysokých lip.

            Že na druhém konci nějaký mladík pustil z vodítka dogu, paní Veselá nevěděla. Kdyby to věděla, asi by Bena přivolala k noze. Samec dogy byl neurotický a bytostně nesnášel jiné psy, stačil jenom okamžik k tomu, aby se vydal po pachu protivníka. Když uviděl pár desítek metrů daleko jezevčíka, vyrazil k němu jako střela. V hrudi mu srdce bušilo nadšením, protože si zase jednou mohl dokázat, že je velkým a silným psem.

            Paní Veselou vytrhlo z úvah až Benovo zavřísknutí.  Ve chvíli, kdy se po Benovi podívala, silné špičáky jeho křik navždy uťaly. Z roztrženého hrdla vytryskl proud krve a jezevčík ochabl jako hadrová panenka. S každým úderem jeho srdce z těla odcházel společně s krví i život. Než k němu paní Veselá doběhla, Ben už o sobě nevěděl.

            Asi za hodinu paní Veselé veterinář potvrdil, že už jí na světě nezbyla žádná radost. Kdyby se toho večera neoběsila, možná by zjistila, že Benova krev vsákla do země a její pach  se šířil  kyprým humusem jako podhoubí. A to volání bylo tak lákavé, tak mámivé, že by vzbudilo i mrtvého…

Současnost

            Stačily tři vraždy a noviny už byly plné článků o tajemném zabijákovi. Četl jsem ty profily rádoby psychiatrů o v dětství týraném homosexuálním gerontofilovi, pak pedofilovi, nakonec o heterosexuálním sadistovi, podle toho, jakého věku a pohlaví byla další mrtvola.  Žádná spojitost, žádný motiv, jenom podobné místo činu a způsob zabití. Byla toho plná regionální příloha. Popravdě řečeno, tady u nás se nestalo nic, co by stálo za pozornost reportérů. Dalo by se říct, že jsme taková ospalá provinční díra.

            Odložil jsem noviny stranou a napil se kávy. Miluji půlnoční šálky. Bez nich jako by den ani nemohl skončit.  Trojice obětí mi pořád vrtala hlavou- starý děda, malé děvčátko a mladá žena.  Ten pachatel byl doslova jako smrtka- bral všecko. Už před lety jsem se vyrovnal s faktem, že svět je plný podivných existencí.  Při vší úctě, vždyť já ani nemůžu vyloučit, že si to samé nemyslí někdo o mně. A na druhou stranu, tenhle člověk může časem živit i mě.

            Proč?

            Protože jsem advokát. Podobná individua zajišťují, že řádně platím nájem své kanceláře, leasing mírně jeté Škody Claudia a poplatky za elektřinu od nedaleké větrné elektrárny. Kdyby jich bylo víc, mohl bych si dovolit platit sekretářku. Důrazně popírám, že bych sekretářku neměl. Mám ji. Ale už tři roky sedí doma, protože  nemám na její mzdu a protože je jí pětasedmdesát, jinou práci už nesežene. Jsem výjimečný, taková bílá vrána mezi advokáty. Nejsem bohatý. A nejsem ani advokát chudých, já jsem pravý nefalšovaný chudý advokát. Není to proto, že bych byl špatný právník, ale za á asi jsem neměl štěstí, za bé zahrabal jsem tady mimo metropoli a velkých obchodních případů a za velké cé taky mám určité bloky dělat určité věci. Tyhle předsudky, co je dobré a co je špatné, které do mě kdysi vložila maminka a vtloukl tatínek,  mě, teď v dospělosti, opravdu hodně brzdí ve vydělávání peněz.

            Hodil jsem šálek do kontejneru myčky a nastavil mycí režim na dvě ráno.  Ještě, že vodárny zavedly ten zlevněný  noční vodní proud, jinak bych neměl ani na tu vodu. Už jsem se chystal jít domů, do mých  chladných šesti stěn staromládenecké garsoniéry, když se mi na stole rozdrnčel telefon. Že by klient? O půlnoci? Pěkná blbost…

            Přesto jsem to zvedl. Na obrazovce se objevil lehce rozespalý obličej soudkyně Strauss-Rychlé. Byla to příjemná tvář, jenomže nenalíčená a se zarudlýma očima.  To srazilo umělecký dojem o dva body. Taky nejsem nadšený z té nové módy panevropských spolumanželských příjmení. Takže další bod dolů.

            „Dobrý večer,“ ozvala se soudkyně a přerušila mé bodování. „Pane doktore, doufám, že neruším.“

            Zavrtěl jsem hlavou. „Dobrý večer, nerušíte,“ řekl jsem rychle, aby si to náhodou  nerozmyslela a nezavolal někomu jinému. Cítil jsem v kostech, že mi  přihraje kšeft.

            „Takhle v noci nevolám moc ráda,“ pokračovala soudkyně, „ale nenapadl mě nikdo jiný, koho bych o tomhle čase nevzbudila.“  Tiše si odkašlala. „Pokud nemáte nic proti tomu, měla bych pro vás jedno ustanovení obhájcem. Máte něco proti?“

            Okamžitě jsem začal kroutit hlavou a říkat: „Ne, nemám, vůbec ne, paní doktorko.“ Mám případ, budou peníze, blesklo mi hlavou.

            „Dobře,“  řekla na to soudkyně. „Byl jste mi doporučen jako zcela bezproblémový advokát, který ví co je správné a co je potřebné…“ Pak nasadila poněkud oficiálnější tón: „To je do záznamu: Pokud nemáte výhrady, potvrďte doručení.“ Z telefonu začal vyjíždět text ustanovení. Když se papír přestal odvíjet, odtrhl jsem jej a položil na stůl.

            „Potvrzuji doručení opatření soudu,“ řekl jsem do telefonu.

            Soudkyně přikývla. „Potvrďte přijetí obhajoby.“

            Vytáhl jsem z náprsní kapsy plastovou průkazku člena Advokátní komory a zasunul ji do zdířky v telefonu. Když se  vedle číselníku rozsvítilo tlačítko ODESLAT ID, zmáčkl jsem je.

Soudkyně zkontrolovala na svém přístroji přijetí. „Přeji příjemnou noc, pane doktore,“ řekla mi na rozloučenou a pak, jako by si na to vzpomněla teprve teď, dodala: „ještě jsem vám chtěla říct, že za půl hodiny bude proveden výslech vašeho klienta na policejním ředitelství. S ohledem na to, co spáchal, považuji sice celý případ za velmi jednoduchý a výsledek za předvídatelný, ale procesní normy trvají na vaší účasti. Vím, že nebudete dělat žádné problémy…“

Než jsem stačil cokoliv dodat, položila to.

********

Pokud mi řekla, že výslech začne už za půl hodiny, znamenalo to jenom jedno. Dnes v noci asi spát nepůjdu. Neuvěřitelnou rychlostí jsem se sbalil  a jako střela vyrazil z kanceláře k autu. I když stále ještě platí nějaké to omezení rychlosti ve městech nad sto tisíc obyvatel, dnes jsem tomu nevěnoval pozornost. Řítil jsem se ztichlými a naštěstí taky prázdnými ulicemi s plynovým pedálem až u podlahy.

Když jsem prosvištěl přes náměstí, jediné místo, kde můžete na vlastní oči ještě vidět opravdovou dlažbu, zmerčila mě policejní kamera. V tom kalupu jsem úplně zapomněl, že ji tam policajti minulý týden nainstalovali. Její všetečné oko zaznamenalo nejen značku auta, ale stihlo naskenovat i ID čipy, které mám, jako každý slušný občan, na několika místech pod kůží. Nestačil  jsem říct ani kurva a už za mnou blikalo policejní auto.

Poslušně jsem sjel ke krajnici. Policejní vůz zastavil  přímo za mnou. Ve zpětném zrcátku jsem v něm zahlédl dvě tmavé postavy. Víc jsem nestihl, protože zapnuli reflektor. Se syknutím jsem odvrátil oči. Teď jsem viděl úplný kulový. Před očima mi běhaly zářící kruhy. Bezva finta, než jsem si pročistil zrak, stáli příslušníci  u dveří mého vozu a černým pendrekem mi zaťukali na sklo.

„Stáhnout,“ řekl jsem a palubní počítač poslušně stáhl okénko na mých dveřích.

„Dobrý večer,“  pozdravil jsem oba policisty.

Jediný pohled do jejich nasupených tváří mě přesvědčil, že není dobrý.

„Jel jste nepřiměřenou rychlostí,“ vypálil po mně policista a šlehl pohledem na svého kolegu, který se nedbale dotýkal pouzdra s pistolí. Co kdybych zlobil…

Právě jsem se nadechoval, abych dokázal očividnou lživost digitálního záznamu z kamery včetně údajů o rychlosti vozidla,  ale nenechali mě ani mluvit.

„Identifikujte se!“

Poslušně jsem vyndal z okna levé předloktí, na kterém jsem si vyhrnul rukáv. Policista mi po něm přejel scannerem  a zkontroloval údaje, které se objevily na displeji jeho přenosného počítače.

„Kontrolní identifikace!“ zavelel a já si nechal naskenovat i levou stranu krku. Tam jsem měl další čip, který prý nejde vyndat. Takové cavyky jsem s dopraváky ještě nezažil- na ulici stačila jenom ruka, krk jsem nastavoval jenom na soudě a ve věznici.

„Vaše ID bylo potvrzeno,“ řekl policista a já si s úlevou oddechl. Když už bylo jisté, že přežiju, bylo načase začít dělat něco s tou pokutou, co mi hrozila.

„Pane důstojníku,“ začal jsem opatrně, ale hned jsem toho nechal, protože mě zarazil jeho pohled.

„Chcete mi něco?“ zasyčel mi do obličeje. „Si myslíte, že když platíte daně a máte plná občanská práva, že si tady můžete  dělat ze silnice autodrom?“

Aha, komplex státního úředníka…

„Ne,“ řekl jsem jenom.

„Ne, co?“ zeptal se mě nechápavě.

„Ne, nemyslím si, že si můžu dělat ze silnice autodrom.“

„Hele Franto,“ opáčil druhý policista, „se mi ten pán jeví nějakej študovanej.“

Zahleděl se na displej počítače a obočí mu mírně vyjelo nahoru. „Advokát,“ řekl hlasem, který nevěstil nic dobrého.

Druhý policista zakašlal a začal třít palec o ukazovák nad něčím, co měl asi být imaginární krajíc chleba. Má mě osolit- asi nemají v lásce advokáty.

„Policista něco pomačkal na displeji svého minipočítače- to zadal druh a výši sankce. Pak to celé s ďábelským úšklebkem poslal na operační středisko k zavedení do databáze odsouzení. Odporné sebeuspokojení z něj doslova čišelo.

„Ukládám vám pokutu pět set Euro,“ začal a já už se smiřoval s tím nepěkným škrtem přes finanční rozpočet. Jenomže on pokračoval: „Dále vám ukládám pět dnů řádného vězení s možností vyplacení se za částku tisíc Euro.“ Ve vězení jsem až dosud neseděl, ale protože tolik nemám, asi brzo budu. „A k zajištění dobytnosti nároků státu vám zajišťuji vaše vozidlo. Prosím vystupte a vemte si z vozidla své osobní věci…“

Na policejní ředitelství jsem s vyplazeným jazykem doběhl minutu před začátkem výslechu.

********

Na dvoře před hlavním vchodem blikalo pět sanitek. Několik doktorů postávalo na schodech a kouřilo, zatímco obyčejní lapiduši na nosítkách vynášeli ven ovázané a zakrvácené policisty, nad kterými se v držácích klimbaly sáčky s krví nebo plazmou.

„To je maso,“ zaslechl jsem slova jednoho z doktorů mezi rychlými a nervózními šluky z cigarety.

„Ba,“ přisvědčil mu druhý, kterému se třásly ruce tak, že se nebyl schopen trefit filtrem do úst.

„Co se tu stalo?“ zeptal jsem se nejbližšího lapiducha, ale ten jenom zakroutil hlavou a beze slova pokračoval v chůzi.

Přišel jsem tedy k doktorům. Na zopakovanou otázku na mě upřeli značně nejistý pohled. Pak se podívali jeden na druhého a pak taky jenom zakroutili hlavami.

Na vrátnici jsem se identifikoval a prokázal se rozhodnutím soudkyně.  Vrátný, mohutný, téměř dohola vystříhaný řízek v neprůstřelné vestě, je ukázal   svému kolegovi. Ten  pokýval hlavou a pokrčil rameny. Vrátný mi dokument vrátil a zmáčkl tlačítko, které se zabzučením odemklo elektronický zámek na katru.

Teprve po několika krocích jsem si uvědomil, že v téhle vrátnici obvykle sedívají dva dědoušci v penzi, kteří  tohle místo dostali jako odměnu za budování kapitalistické vlasti.

Za katrem mě zastavila další dvojice policistů. Tito neměli jenom neprůstřelné vesty, ale i zásahové helmy. Po dalším ověřování mé totožnosti  mi neustále mířili na  hlavu brokovnicemi. Byl to dost nepříjemný pocit dívat se do černého otvoru o velikosti mého palce.

Pokyn: „Můžete jít!“ mě poslal dál, do hlubin policejního ředitelství. Ve dveřích výslechové místnosti jsem se srazil s knězem. Měl v ruce krucifix, kropenku se svěcenou vodou a pod  paží držel bibli. Přes sutanu měl nataženou protiúderovou vestu. Tvářil se hodně poplašeně a pořád si pro sebe něco mumlal.

„Chtěl jsem vejít do místnosti a seznámit se se svým klientem, ale než jsem stihl udělat krok, z místnosti  mi v ústrety vyšel vrchní inspektor Vomacka, chytil mě za rukáv saka a něžně mě odvedl stranou. „Dobrý večer, doktore,“ zašeptal mi na uvítanou do ucha. „Se máte?“

Byla to řečnická otázka, nečekal odpověď. Když mě zády přitiskl ke zdi, řekl: „Víte kdo je váš klient, doktore?“

„Ne, její ctihodnost mi nesdělila žádné podrobnosti.“

Na inspektorově tváři se objevil  cynický úšklebek. „Asi věděla proč,“ sdělil mi a jako můj dobrý přítel, kterým nebyl, mi začal z klopy saka oprašovat  neexistující zrnka prachu. „Váš klient, doktore,“ začal se sebe pomalu soukat, „je trojnásobným vrahem.“

V krku se mi udělal knedlík. Byl poměrně velký a docela suchý. „Ten…“ zaskřehotal jsem.

„Ten,“ potvrdil mi vrchní inspektor moji domněnku. „Dnes v noci jsme jej zadrželi při pokusu o čtvrtou. Při zadržení vážně zranil pět policistů ze zásahové jednotky. Všichni museli být převezeni na jednotku intenzivní péče a pokud budou mít smůlu, vašemu klientu se zvýší skóre...“

V duchu mě napadla ta záplava trestných činů, ze kterých budu muset klienta vysekat a částka, kterou mi za to dá můj, nyní milovaný, stát.

„Můj klient byl také  zraněn?“ zeptal jsem se inspektora. „Je schopen výslechu?“

Vrchní inspektor kopl okovanou botou do postavy zhrouceně sedící na chodbě, kterou se mi do té doby dařilo úspěšně přehlížet.

Byl to vzlykající policejní doktor, který mi nepřítomně zamával třesoucí se dlaní před obličejem a po chvíli usilovného snažení ze sebe mezi vzlyky dostal: „Promiňte…promiňte… zprávy…dodám…omluvte mě…byl to…byl to… šok, jistě byl to šok,“ řekl již plynuleji jako by se  zmátořil. Pomalu se zvedl a se svitem v očích, který věstil právě přijaté rozhodnutí, se začal opatrně sunout pryč. „Na šok jsou dobré sedativa,“ mumlal si ještě pro sebe, aniž by nám věnoval byť i jen jediný pohled.

„Bude dobrej,“ hodnotil jeho výkon vrchní inspektor. „Dá si jednu včeličku a hned se zvetí. Musíte prominout, doktore, to víte. Racionalismus a materialismus.“

Věnoval jsem mu nechápavý pohled.

„Těžko vysvětlit, lehko předvést,“ reagoval na to Vomacka, otevřel dveře do výslechové místnosti a rukou mě vyzval k vejití.

Ozbrojení policisté, stojící na chodbě, okamžitě zamířili na pootevřené dveře samopaly a chodbou se rozlehlo několikanásobné cvaknutí  pojistek.

Výslechová místnost praskala ve švech. Uvnitř kostky o stranách ne větších než tři metry, stálo devět po zuby ozbrojených policistů, desátý seděl u počítače a jedenáctou osobou byl můj klient. Seděl na židli s pouty na rukou, s medvědem a s okovy na nohou. Na tváři měl nasazenou masku, jaká se dává kousajícím šílencům. (Do doby než prodělají nucenou korekci chování vypálením čelního laloku.)

Můj klient byl hodně zvláštní figurka. Na to jak vypadal, jak byl malý a zanedbaný, mi ten mumraj kolem něj připadal až nepatřičný. Byl takový drobný až vysušený. Jeho kůže vypadala jako starý  a pokrčený pergamen a měla nezdravou barvu. Takovou mrtvolně šedou, blesklo mi bezděky hlavou. Z obličeje jsem mu toho, díky té masce, moc neviděl,  ale zaregistroval jsem jeho vlasy. No vlasy, bylo to pár šedivých chomáčů, jako když pelichá pes, mastných a špinavých a spečených s něčím, co vypadalo jako hlína. Hlína? Typická ukázka houmlese, jaký ještě před pár lety, dle oficiálního tisku, bezúčelně zaneřáďoval naše města a metropole. Poslední mohykán. Patří spíš do muzea, nebo do ZOO, když už na Zemi nežijí skoro žádná zvířata, než do cely. Napadlo mě, že si tu větu schovám pro závěrečnou řeč před soudem. Pak jsem to zavrhl, byla víc cynická než k věci.

Jeho oblečení bylo více než neuvěřitelné. Pamatoval jsem si na vandráky a bezdomovce v jejich podivné slátanině bez ladu a skladu, podle toho jaká oblečení se jim zrovna podařilo najít ve veřejných odpadkových kontejnerech. Tenhle ale na sobě měl něco, co jsem naposledy viděl ve starých válečných filmech, jaké se promítají na kanále pro pamětníky (pamětníky, kteří válku sami nepamatují). Měl na sobě něco, co vypadalo jako rubaška z režného plátna a starý šedozelený prošívaný vaťák. Na nohách měl důstojnické kalhoty se  širokým rudým lampasem a válenky. Bože, fakt válenky. V červenci! Jeden každý z těch neuvěřitelně špinavých kusů oblečení byl pokryt vrstvou šedavě bílo zelené plísně a musel už před desítkami let vypadat jako zpola zetlelý hadr. Kde se proboha to prase válelo?

Místnost byla doslova nasáklá pachem vlhké hlíny, rozkladu a lidského strachu.

Přistoupil jsem ke svému klientovi a zapomínaje, že má pouta, podal jsem mu ruku k pozdravu. „Dobrý večer, jsem váš obhájce.“

Muž mi věnoval krátký, znuděný a hodnotící pohled. Pak se odvrátil, aniž by řekl jediné slovo.

Policista provádějící výslech mi nohou přišoupl blíž židli a pokynul mi ať se posadím. „Začneme výslech,“ pronesl a natočil ke mně jeden z monitorů, abych viděl protokolaci výslechu klienta. Byl to poručík Mertlik, vídáme se už nějaký pátek, znám jej a vím, že by do automatického přepisu ústní výpovědi nezasahoval, ale držel se předpisů.

„Jméno a příjmení,“ řekl k mému klientovi, kterému už před mým  příchodem vznesl obvinění.

Odpovědí mu bylo jenom ticho. Policista i odkašlal a jako by mimoděk zapnul tlačítko elektronického překladatele, jehož jeden drátek vedl k uchu mého klienta.

„Jméno a příjmení,“ zopakoval ještě jednou. Pak se obrátil na mě. „Váš klient, nemluví česky,“ řekl mi na vysvětlenou. „Při zadržení ze sebe vyrážel slova, která zněla slovansky, zřejmě ruština, ale jistotu nemáme. Teď mu překladatel moji větu přeložil do jazyků národů Sovětského imperia.“

Překvapeně vydechl. Jako obvykle byl elektronický překladatel  napojen na malý EEG přístroj, ze kterého program dokázal vyčíst podvědomou reakci mozku na mateřštinu. Další tlumočení již probíhalo pouze v tomto jazyku. Vydechnutí inspektora Mertlika bylo způsobeno výsledkem EEG. Buď byl ten muž mrtvý, nebo neměl mozek. Mertlik zkontroloval funkčnost EEG. Stroj byl v pořádku. Můj klient  ne.

„Jakou řečí hovoříte,“ pronesl pomalým hlasem, ve kterém se odrážela jeho snaha zachovat si chladnou hlavu.

Počkal až přístroj jeho slova přeloží do všech zadaných jazyků.

Muž mu věnoval krátký pohled a zpod  masky mu uniklo něco jako zasyčení. Neodpověděl.

Mertlik se nervózně poškrábal na kořeni nosu. „Co teď?“ zeptal se sám sebe, protože odpověď od nikoho nečekal.  Pak rezignovaně vytáhl zpod stolu svoji tašku. „Mám hlad,“ řekl na vysvětlenou, když tašku otevřel. „Manželka tušila, že se domů hned tak nedostanu, tak mi něco udělal na cestu.“ Z tašky vytáhl PETsáček ve kterém měl zaletované dva krajíce chleba s nějakým kusem masa uprostřed. Můj ohryzek poskočil nahoru a dolu.

Sáček tlumeně pukl a místností zavoněla vůně čerstvého chleba, pravého domácího bůčku, který nám ostatní země unie dodnes nemohou zapomenout, a vůně čerstvě lisovaného česneku.

Všem přítomným se začaly sbíhat sliny ještě než se Mertlik poprvé zakousl. Všem až na klienta. Když k němu dorazila vůně jídla, začal si pro sebe  něco tlumeně mumlat. Jak před ním Mertlik začal jíst a vůně ještě zesílila, začal sebou šít a nakonec  úplně zešílel. Vypadalo to, jako by propadl panice. Všichni přítomní se na vzpouzejícího se muže vrhli a zalehli jej jako v rugby. Muž ječel a vzpouzel se, jako by jej Mertlik chtěl týrat žhavým železem.

Tato myšlenka napadla po chvíli i Mertlika. „Tobě vadí, že jím?“ zeptal se muže. „Máš hlad?“ Mužovou jedinou reakcí byly snahy o osvobození se.

„Nebo ti vadí co jím?“ pokračoval Mertlik v otázkách a přistrčil k muži krajíc. Muž  zavyl, ale maska jeho  projev ztlumila do přijatelné úrovně. „Vadí ti chleba? Nebo bůček? Nebo snad česnek, co na něm je?“ pronesl Mertlik a čekal až tlumočník přeloží jeho slova. Při překladu slova česnek muž začal výt mnohem hlasitěji a ostatní policisté mělo co dělat, aby jej dokázali udržet.

Mertlik se pousmál. „Takže to je česnek,“ řekl ke všem přítomným a už vážným hlasem pokračoval dále: „že mě to nepřekvapuje.“ Když se od nikoho z kolegů nedočkal žádné reakce, řekl: „To jsem fakt jediný, kdy se doma tajně dívá na filmy s nevhodným obsahem?“ Nikdo nehnul ani brvou. „Kruci, já nemyslím porno!“

 Policisté se spokojeně rozhýbali ze strnulosti, do které je dostal nebezpečný předmět hovoru. Filmy s nevhodným obsahem je mohly stát místo, porno je mohlo stát i pár měsíců  v korekci sociálního chování.

„Dobře, vidím, že jsem na to sám,“ řekl  po chvíli mlčení Mertlik. Přistoupil k muži a strčil mu k obličeji svoji svačinu. „Řekni mi jakou řečí hovoříš, nebo ti to strčím do chřtánu!“

Muž se chvíli bránil, pak trochu ochabl a z jeho masky se konečně ozvala první slova: „Ja gavarju pa rúski.“

„Hovořím rusky,“ oznámil nám celkem zbytečně reproduktor tlumočníka.

„Jméno a příjmení,“ pokračoval Mertlik. Když muž mlčel  příliš dlouho, rozevřel mu před očima  oba krajíce a nechal jej pohlédnout na česnekem bohatě pokrytý bůček.

„ Miňa zavut Sergej Alexejevič Prochorov.“

„Fajn,“ okomentoval jeho spolupráci Mertlik a složil chleby zase k sobě. „Teď už budeš vypovídat?“

Muž sice neřekl ani slovo, ale několikrát zřetelně přikývl.

********

Když výslech skončil a nám všem se opět vrátila schopnost logicky uvažovat a popřít co jsme zrovna vyslechli, Mertlik sebral se stolu chleba s bůčkem, s úctou jej potěžkal v ruce a pronesl: „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. Tebe nesežeru, kamaráde, tebe nechám zalít do plexiskla.“

Moje první kroky vedly do veřejné knihovny. Potřeboval jsem něco zjistit a prostě bohužel nemám tolik peněz, abych si mohl dovolit mít doma přípojku na WorldNet.  Poplatky za veřejnou informační síť jsou tak enormně velké, protože si nějaký chytrák myslel, že zpřístupnění informací všem lidem bude demokratické pouze, když se tak bude dít za stejných podmínek. Takže veřejně v knihovně, kde to mají všichni zadarmo, nebo doma, kde si to mohou dovolit pouze Rottchildové a  vnuci Billa Gatese.

Časem to došlo tak daleko, že když je síť poskytována státem zdarma, je i právem státu kontrolovat obsah poskytovaných informací. Ze sítě ze dne na den, jako mávnutím kouzelného proutku, zmizely stránky s erotikou, s násilím i stránky s protiunijním humorem. Jak se horšila politická situace, zmizely z nabídek i stránky ze Severoamerické federace.  

Všichni se tváříme, jako že je to tak v pořádku, ale není. Nakonec ale proč se vzpouzet, člověk si vždycky dokáže poradit. Ty stránky nikdy skutečně nezmizely, stále tam jsou. Jen jsou blokované. Všichni ví, že naše prohlížeče jejich existenci prostě jen neberou na vědomí. Konečně, vždyť ty servery nejsou na území unie, jsou někde na nějakých Karibských ostrovech, nebo v Americe, v Číně, nebo třeba v Grónsku. Takže je unie nedokáže zničit.

Proto mám jeden moc užitečný minidisk. Jo, vím, že to je už dávno zastaralé médium, které skoro nikdo nepoužívá, ale terminály ve veřejných knihovnách tyhle předpotopní  mechaniky mají stále ještě k dispozici. Stál mě několik stovek, ale téhle investice jsem nikdy nelitoval. Většinou jsem si zaskočil do zámoří na čumendu (prciny), ale párkrát jsem si srovnal znalosti dějin z učebnic s tím, jak to vidí druhá strana. Bylo to moc poučné… Na tom disku totiž mám takový malý a moc šikovný prográmek, jevící se běžnému laikovi jako neškodná aplikace, který dokáže zrušit blokaci prohlížeče.

Našel jsem si jeden volný terminál, kolem kterého nesedělo moc lidí, vsunul do něj svůj ID průkaz a přihlásil se na síť. Bez větších problémů jsem vplul do mělkého moře státem povoleného kyberprostoru. Jenom na dosah ruky jsem přitom měl celý oceán informací. Těch informací, které jsem zrovna teď potřeboval. Rozhlédl jsem se opatrně kolem sebe, jestli mě nesleduje nějaký zvědavec, nebo příliš horlivý spoluobčan a pak jsem do drivu zasunul svůj disk. Program na něm se rozjel automaticky. Pro kontrolní programy, které příslušným státním orgánům sdělovaly údaje o každé připojené  osobě a informacích, které hledala a prohlížela, jsem pořád listoval sportovními stránkami s výsledky fotbalu. K čemu by mi byl odblokovací program, kdyby mi ještě během surfování dopadla na rameno tvrdá ruka spravedlnosti v podobě  věčně bdělých agentů Úřadu pro informace.

Nevěděl jsem přesně co hledám, ale tušil jsem, kde začít. Nalezl jsem v Americe jeden server s okultní tématikou. Teď už na to lidi moc nejsou, ani v tak praštěné zemi jako je Severoamerická federace, ale pár podivínů se tam stále ještě najde. Hledal jsem cokoliv, co by mi objasnilo tajemství mého klienta.

Přece nemůžu uvěřit jeho sdělení, že sice neví, kdy se narodil, ale pamatuje si, už jako dospělý chlap, Napoleona u Borodina. To je blbost, vždyť to bylo v roce 1812. Tak dlouho nemůže žít žádný člověk, ani kdyby měl vypadat tak hrozně jako Sergej Alexejevič Prochorov.

Procházel jsem nabídku a hledal cokoli, co by mi pomohlo se něčeho chytit. Marně, navíc jsem si zaboha nemohl vzpomenout, jak se řekne anglicky česnek. Tušil jsem, že tohle slovo bude klíčové. Ironie osudu…

„Do prdele,“ mumlal jsem si pod vousy. „Jak se ksakru  řekne anglicky česnek. Jak se řekne česnek. Česnek…“

„Garlic,“ ozvalo se z  ničehož nic za mnou  a moje srdce postihl infarkt v jeho plné   kráse. Prudce jsem se ohlédl.  Nade mnou stál poručík Mertlik a bez hnutí brvy zíral na monitor počítače, na kterém  jsem v plné kráse páchal trestnou činnost. „Česnek se anglicky řekne ‚Garlic‘,“ opakoval svá slova. „Mohu si přisednout?“

Přikývl jsem, nemoha najít správných slov.

Poručík to nijak nekomentoval. Přitáhl si židli od vedlejšího stolu. Spokojeně se u mě uvelebil. „Koukám, že se taky snažíte najít nějaké informace, co?“

Mlčel jsem jako zařezaný.

„To už zpřístupnili americké servery?“

Na tuhle řečnickou otázku jsem nehodlal reagovat.

„Tak dobrá doktore,“ rezignoval poručík. „Karty na stůl. Vím co hledáte a vím, kde to najdete. Co takhle se na chvilku spojit a hledat společně?“

Přikývl jsem. „Dobře.“ Když bude hledat se mnou, těžko mě pak udá. Bude spolupachatel.

Jako by mi četl myšlenky, ukázal mi plastovou kartu uživatele s neomezeným přístupem. Proti tomuhle byl můj disk jenom hračka pro děti. Tenhle mě může udat bez problémů, blesklo mi hlavou a můj mozek, který nepochopil, že mám nohy z rosolu, chtěl utéct někam hodně daleko. 

„Klid,“ řekl mi poručík, který mi asi skutečně četl myšlenky. Z drivu vytáhl můj disk a se znechucením, jako by držel mezi prsty ocas chcíplé myši, mi jej předal. „Už to chce pořídit si něco novějšího,“ řekl mi pouze. Odhlásil mě a vyndal z počítače moji občanku. Pak do počítače vložil svůj kouzelný průkaz a přihlásil se sám. Jeho portál vypadal jinak než ten pro normální, obyčejné, lidi. Jeho prohlížeč bez  problémů pronikal daty jako ohař sprintující za vyhlédnutou obětí.

Nešel jako já do zámoří. Místo toho se napojil na server Národní knihovny a tam si vynutil vstup do oddělení Zakázané literatury. O existenci takového oddělení jsem neměl ani potuchy. Myslel jsem si, že všechna zakázaná literatura byla zničena při kampani Dobrého vkusu před dvaceti lety. Jeho průkazka dokázala opravdová kouzla…

Na monitoru nám defilovaly virtuální regály s knihami, které už nikdy nespatří světlo světa. Nebyly to knihy v pravém slova smyslu, ale jejich elektronická podoba získaná naskenováním listu po listě. Zahlédl jsem kompletního Markýze de Sade. Mít jen jediný jeho román, jsem milionář. Byly tam i Leninovy spisy a nějaká kniha od Hitlera. To je ten Němec, co rozpoutal tu Druhou světovou válku. Byla tam i spousta jiných hovadin, ale hlavně, byl tam kompletní depozitář okultní literatury, co kdy ve světě vyšla.

Mertlik bez zaváhání zaparkoval pod heslem ‚Nosferatu.‘

„Tady najdete svého klienta, doktore,“ řekl mi a  poodjel trochu s židlí, abych se mohl dostat k monitoru.

Vstoupil jsem do světa nepochopitelných hovadin. Po chvíli čtení jsem toho nechal. „Přece tomu nevěříte,“ řekl jsem poručíkovi. „Můj klient, je prostě jen nějaký vyšinutý jedinec, který je zpustlý tělesně i duševně a má asi nějakou genetickou anomálii, což by vysvětlovalo jeho neuvěřitelnou sílu.“

„Co ten česnek?“

„Alergie.“

„A co jeho EEG?“ zeptal se mě Mertlik.

„Porucha přístroje,“ odpověděl jsem.

„Že u jiných pak fungoval normálně,“ mlel si Mertlik svou.

„Telepatie? Zvláštní schopnost utlumit činnost mozku?“

„Co ten mrtvolný vzhled?“

„Kdo ví,  kde se válel. Zasmrádl a hotovo.“

„S vámi je těžké diskutovat, doktore,“  řekl pak poručík. „Vy jste materialista tělem i duší. Teda jen tělem, vy asi na duši nevěříte, že?“

Pokýval jsem souhlasně hlavou. „Nějak mi to nesedí do mého světonázoru.“

Poručík rezignovaně vytáhl kartu z počítače. Brána do země za zrcadlem se okamžitě uzavřela. „Můžete jít se mnou?“ požádal mě.

„Jsem zatčen?“

„Ne, budete spasen.“

********

V budově policejního ředitelství bylo takhle k ránu docela ticho. Většina lidí byla doma, zůstala tu jen stálá služba a ostraha dole v celách předběžného zadržení.

Poručík mě zavedl do své kanceláře. Usadil mě do křesla a sám si sednul naproti. Podal mi minipočítač, ve kterém byl spis našeho případu.

„Prosím, podívejte se na pitevní protokoly  těch tří obětí.“

Poslušně jsem na ně najel a zahloubal se do jejich obsahu. Ten, ale už po chvíli začal nebezpečně ztrácet materialistické základy. Všechny oběti zemřely vykrvácením. To mělo místo v oblasti krku, kde pachatel otevřel jednu, případně obě krční tepny. Všechny oběti vykazovaly shodný modus operandi. Poranění byla dle patologa způsobena ostrým předmětem kulatého tvaru, připomínajícím tesáky psovitých či kočkovitých šelem, které však již byly dávno vyhynulé. Všechna těla pak byla zcela vykrvácená. Nezbyla v nich doslova ani jediná červená krvinka.

Když jsem to dočetl, poručík mi ukázal protokoly o ohledání místa činu. „Byla tam nalezena nějaká krev?“ zeptal se mě.

Přečetl jsem si, že ne.

„Tak kam zmizela ta krev, když v lidech nebyla a na zemi jsme ji nenašli?“

„K činu došlo na jiném místě a do místa nálezu těla vrah pouze přesunul.“

Poručík zavrtěl hlavou. „Nalezli jsme neklamné známky zápasu. Místa nálezu těl jsou i místy spáchání činu.“

Z povinnosti odpovědět mě osvobodilo spásné pípnutí  došlé pošty. Poručík se omluvil a na svém počítači  otevřel soubor s došlou zprávou. Vítězně se na mě usmál. Pak mi dal zprávu přečíst. Byla od ošetřujícího lékaře, který provedl prohlídku mého klienta před započetím výslechu, abych si pak náhodou nestěžoval, že můj klient byl ve špatné kondici. Doktor to napsal až příliš jednoznačně: Ohledávaný subjekt je osobou mužského pohlaví, indoevropského etnika, zanedbaného zevnějšku. Při lékařské prohlídce nespolupracoval. Byly zjištěny následující anomálie- nedostatek srdečního tepu, absence dýchání, negativní EEG- byla by konstatována smrt mozku. Na těle zjištěny mrtvolné změny počátečního stádia.  Dále zjištěno zvětšení  třetích zubů horní čelisti vpravo i vlevo. Přes tato zjištění subjekt nepochopitelně vykazuje známky života, reaguje na vnější podněty,  pozitivní jsou  i testy na reflexy. Lékař navrhuje provedení hlubšího zkoumání za použití moderních lékařských metod.

„Tak co teď?“ zeptal jsem se poručíka nejistě.

Ten jenom pokrčil rameny. „Prochorov se, aniž by to blíž rozváděl, doznal k těm třem mordům a zřejmě dostane doživotí. Což vzhledem k tomu, že bez pomoci neumře, bude trvat hodně dlouho.“

„Mohu si promluvit s klientem?“ požádal jsem jej.

„Co by ne, už je po výslechu. Teď už klidně můžete rokovat jak je jen libo,“ odvětil. „Když mi ale podepíšete, že za ním jdete z vlastní vůle, vědom si všech rizik...“

„To vám klidně podepíšu.“

Za pět minut na to se za mnou zavřely dveře od cely Sergeje Prochorova.

Měl jsem v ruce jenom překladatele. Kdyby se na mě vrhnul, mohl bych ho leda ukecat.

Seděl bez hnutí na kraji postele a bez zájmu sledoval protější zeď.

„Pane Prochorove,“ začal jsem nesměle, „pamatujete se? Jsem váš obhájce.“

Strnule přikývl.

„Přišel jsem za vámi, abychom dohodli způsob obhajoby. Zítra, nejpozději pozítří bude soud.“

Upřel na mě své oči. Ukryté v hloubi masky, byly bez života, jako oči leklé ryby. „Mám hlad,“ řekl mi elektronický tlumočník a mě zamrazilo. „Dnes jsem nejedl, překazili  jste mi hodokvas.“

„To byl pokus vraždy, pro který vás budou taky soudit,“  namítl jsem.

Věnoval mi  mírně pobavený úsměv. „Vy říkáte vražda, já už jen hodokvas. Kdysi jsem tomu možná říkal stejně jako vy, ale to bylo dávno, to mi ještě v  hrudi bilo srdce. Teď lovím a sytím se, jinak nebudu mít dost sil a strnu. Mám hlad, pořád mám hlad a mám ho i teď.

Cítil jsem jak se jeho pohled zaměřil na moji pulzující krční tepnu. „Zařídím vám nějaké jídlo,“ snažil jsem se jej uchlácholit.

Zavolal jsem dozorčího a  přednesl svůj požadavek. Chvíli se tvářil docela nejistě, ale řekl mi, že uvidí. co se s tím dá dělat. Do dvaceti minut naší celu navštívil pracovník transfúzní stanice s malým kufříkem, ve které byly uloženy plastové pytlíky s krví.

Dozorčí pak do spisu přidal obligátní záznam o tom, že zadrženému byla poskytnuta strava. Výjimkou oproti normálu byla čtyři prostá slova: dva litry lidské krve.

Po jejich požití (měl jsem co dělat, abych se nepozvracel) se Sergejovi vrátila do tváří zdravá barva. Vypadal mnohem líp. Asi jako hodinu stará mrtvola, ale i to byl pokrok.

Zeptal jsem se jej, co je zač. Neřekl ani slovo, jenom se pousmál a pak na mě vycenil zuby. Ukazováčky si ještě nadzvedl sinalý horní ret, abych to lépe viděl. Byly tam špičáky dlouhé jako u vlka, nebo tygra.

Kdyby mi to řekl, ztěží by to ve mně vyvolalo takový šok. „Vy…vy… vy jste upír.“

„Da,“ odvětil prostě, když k němu dorazil elektronický překlad.

„Ale vy neexistujete!“

Upír se mi vysmál do obličeje.

„Jak se to stalo?“

Upír se na chvíli zarazil. Strnul v něčem co asi mělo být usilovné přemýšlení. Jeho paměť asi v mrtvém těle dost utrpěla. Pak pokrčil rameny. „Žil jsem,“ řekl mi. „Pak mě jeden kousl, umřel jsem a začal sám kousat.“

Bylo to jednoduché. Až moc jednoduché.

„Víte, že vás budou soudit, že vás asi odsoudí?“

„Zabít nemohou,“ řekl mi upír klidně. „Já nesmrtelný.“

„To nemohou, ale mohou vás zavřít na doživotí- navěky.“

Upír sebou cukl. „To nesmí. Já volný tvor. Lovec.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Jste zatčen a bude soud. Pak už nebude žádný volný tvor.“

„Byl to jen hodokvas.“

„Byla to vražda.“

„Ptá se někdo ovce?“

„To s tím nemá co dělat,“ namítl jsem mu.

„Já nesmím být zavřený. Třeba mi krve, jak to udělat, když nesmíte mě zabít?“

„To nevím, asi vám budou dávat takovéhle sáčky.“

Upír se znechuceně ušklíbl. Pak opět na moment strnul. „Když vy mě uvolnit,“ řekl po chvíli, „já vám zaplatit. Já vím, kde jsou cenné věci. Viděl jsem lidi je ukládat. Zlato mužů s orlicí na přilbě, prchajících před mým lidem s krvavou hvězdou.“

Věnoval jsem mu  krátký pohled jako, že nad tím uvažuji.

„Viděl jsem je a pamatuji to místo. Já vás tam zavedu.“

Chtěl jsem po něm, aby mi nakreslil mapu toho místa, ale byl to upír ze staré školy. Byl totálně negramotný.

Když jsem se vrátil do kanceláře inspektora Mertlika, poručík seděl za psacím stolem a díval se mi vyzývavě do tváře. V ruce držel videonahrávku z cely. Věděl všechno.

„Tak co s tím budete dělat?“ zeptal se mě. „Mám to oznámit šéfům?“

„Máte  jiný návrh?“

Tázavě se na mě zahleděl. „Partneři?“

„Padesát procent?“

Přikývl. Malou kazetu  s nahrávkou schoval do kapsy od saka. „Ne, že bych vám nevěřil, ale musím se pojistit,“  okomentoval to.

„Co teď, partnere?“ zeptal jsem se jej, užívaje nový titul.

„Nic, každý máme svoji práci. Až ji doděláme, pak se uvidí.“

Byl jsem už na odchodu, když mi Mertlik řekl: „Soud bude pozítří. Prokurátor nařídil, že Prochorov půjde zítra na tomograf.“

Byl jsem už ve dveřích, když jsem se otočil a řekl mu: „Když je to ten upír, Václave, nevadí, že je v cele s oknem a za patnáct minut bude vycházet slunce?“

Mertlik strnul a pak zbělel jako křída. „Kurva, to by byl průser,“ zařval a vyběhl z kanceláře zajistit přemístění mého klienta do nějakého stinnějšího místa. Jsou to všechno jenom bajky a Prochorov se tvářil docela klidně, ale co když ten jeho mozek už ani neví co je to slunce…

Na druhý den jsem šokoval soud svoji žádostí o konání případného hlavního líčení po soumraku. Odůvodnil jsem to výjimečným zdravotním stavem svého klienta.

********

Prospal jsem asi dvě hodiny a pak jsem zbytek dne, až do západu slunce, proseděl ve veřejné knihovně.  Snažil jsem se o Prochorovově druhu přečíst všechno, co se dalo díky mému disku  zjistit. Většina toho byla jen snůškou nesmyslů a lidových pověr, ale zrnko sem, zrnko tam. Sbíral jsem tu pravdu jako Popelka. Zaměřil jsem se i na obranu před upíry, nebo vampýry, či nemrtvými,  nebo je-li libo nosferatu. Osikový kůl mě rozesmál. V této době se musel upír cítit strašně bezpečně. Teď už stromy skoro nerostou a takový, jako osika, už ani neznám. Schválně jsem se podíval do botanické encyklopedie a můžu upřímně prohlásit: Takový strom jsem v životě neviděl.

Než jsem se zvedl k odchodu, rychle jsem ještě nahlédl do mé došlé pošty na Netu. To jsem si mohl odpustit. Dostal jsem do E-schránky krátkou zprávičku od dopravní policie, která zjistila, že auto mám na leasing. Jelikož  museli vozidlo vrátit leasingové společnosti, zajistili mi veškeré vybavení bytu. Druhá zpráva byla od leasingovky. Neslaným-nemastným,  uctivě úředním slohem mi sdělili, že jako podezřelému ze závažného přestupku mi raději, pro zachování svého dobrého jména, vypověděli smlouvu.

Z knihovny jsem došel pěšky přímo na policejní stanici. Auto nemám a asi nějakou dobu ani mít nebudu. Den začal skvěle.

Vyšetření na tomografu byla neskutečná zábava. Do prostoru bývalé spisovny instalovalo několik policejních techniků  velký přístroj určený k  průzkumu Prochorovova těla. Pak přišli dva doktoři a tvářili se velmi učeně. Pak přivedli Prochorova, který si poslušně lehl na lůžko a nechal se skenovat. Pak oba doktoři utekli a odmítli s tím mít cokoli společného.

Inspektor Mertlik nechal přivést doktora ze včerejška. Ten, posilněn o dávku sedativ, nakoukl do výsledků, které mu vyjela počítačová tiskárna. Před očima měl průřez upírovým tělem.

Doktor si odkašlal, vytáhl z kapsy pleskačku a se slovy, že mu musíme prominout, že on to obvykle takhle nedělá, si pořádně zavdal. Pak nechal láhev kolovat mezi přítomnými, vyjma páchnoucího upíra.

Položil výsledky na stůl. Pro nás to byly jen divně barevné obrázky, ze kterých jsme nedokázali vyčíst nic podstatného. Doktor vyndal z náprsní kapsy pero a ukázal na jednu skvrnu. „Toto je hlava. Tadyhle uvnitř je mozek. Tento mozek, ale metamorfoval do něčeho co konzistencí připomíná spíše houbu, než klasickou mozkovou tkáň. Všimněte si podivných abnormalit v oblastech center zraku, sluchu a čichu. Ten chlapík musí mít neuvěřitelně ostré smysly. Jako zvíře, šelma.

Propiska sjela o něco níže a zastavila se na tmavém flíčku velkém jako drobek. „Toto bylo srdce. Záměrně říkám bylo, protože nefunguje. Je atrofované a scvrklé, jako by seschlo. Nicméně pohleďte pánové níže, zde v dutině břišní není jiného orgánu než žaludku. Ten je však jako nový. Ostatní orgány chybí a dle zbytků cévního systému usuzuji, že časem zetlely. Srdce a žaludek však tohoto osudu byly ušetřeny.“

„Z toho vyplývá, doktore?“ zeptal se Mertlik.

„Že ten chlap je chodící mrtvola, která by dle všech racionálních předpokladů neměla chodit. Dle  jeho současné tělesné stavby se dá soudit, že je to stroj na žraní. Nic velkého bych od něj nečekal.“

„Má nějaké abnormality, které se u něj dovyvinuly dodatečně?“

„Jako potom co přestal být, ehm, člověkem?“ zeptal se doktor zamyšleně a promnul si bradu.  Pak ukázal na dvě místa na papíře. „Tady a tady,“ řekl. „Má jinou svalovou soustavu. Mnohem úspornější, ale přitom zajišťující lepší výkonnost a pak má zvláštní váčky tady v místě kde bývaly krční tepny. Co to však je, nemohu bez bližšího zkoumání, říct.“

„Jedové váčky,“ zamumlal si Mertlik pro sebe.

„Co by ne,“ odvětil doktor. „U tohohle chlapa je teď už možné úplně všechno.“

Když doktor odešel a Prochorova odvedli, zůstali jsme s Mertlikem sami. Chytil mě za paži a naklonil se k mému uchu. Tlumeně zašeptal: „Četl jste něco o tom, jak se nemrtví rozmnožují?“

Přikývl jsem. „Něco jsem četl o nějakém jejich mrtvolném jedu, či výměšku, kterým otráví-zkazí svoji oběť tak, že se časem změní do jejich podoby. Ale abych pravdu řekl, moc tomu nevěřím.“

Pobledlý Mertlik mi pak už řekl jenom jediné: „Pamatujete si, jak dneska ráno řekl: ‚Pak mě jeden kousl, umřel jsem a začal sám kousat?‘   Zabil tři lidi a dalších dvanáct zranil. Jsou to sice moji kolegové, ale z těch dvanácti kousl prokazatelně pět. Všichni jsou v bezvědomí, mají sepsi a bojují v nemocnici o život…“

Podzemí jsme opustili společně.  Na schodech jsme se ještě na chvilku zastavili. To, když k nám dveřmi Prochorovovy cely proniklo jeho nervy drásající vytí. Měl asi zase hlad.

********

Po soumraku jsme se s Mertlikem setkali na parkovišti za patologií. Jelikož tato budova už nesložila živým, pomalu chátrala, protože na její údržbu nebyly peníze. Nebyly peníze ani na platy zaměstnanců, takže  tu byl  jenom jeden hlídač a ten byl zrovna na obchůzce v nedaleké pivnici.

Můj nový obchodní partner mi podal pár chirurgických rukavic. Po chvíli zápolení jsem si je neodborně nasadil. On zatím přejel čtečku na dveřích do budovy svoji kartou a dveře se před námi poslušně otevřely.

Vešli jsme do ztemnělé budovy páchnoucí dezinfekcí a nasládlým pachem smrti. Plížili jsme se chodbou jako dva nekrofilové na prvním rande. Všude bylo ticho. Nikde nikdo. Já jsem šel za Mertlikem, naštěstí on věděl kam jdeme. Ve tmě jsem viděl docela špatně, takže jsem uvítal, když mě po chvíli tápání Mertlik prostě uchopil za rukáv táhl za sebou.

Otevřel nějaké lítačky. Ocitli jsme se ve velké a prostorné místnosti kde bylo spousta prázdných vozíků a  řada registračních skříní. Po chvíli jsem si uvědomil, že to nebudou registračky, to jsou chladící boxy na těla.

Inspektor Mertlik šel podél zdi a malou bodovou baterkou si osvětloval štítky na dvířkách.  Hledali jsem ty tři mrtvoly. Jako důkaz nemohly být ještě pohřbeny,  musely být soudu k dispozici.  Kdyby se vrah nenalezl, byly by odvezeny do speciálního oddělení, kde se hluboce zamrazí dusíkem.

Po chvilce hledání je Mertlik objevil. Když jsme se chystali na otevření prvního boxu,  Mertlik se na mě podíval a řekl: „Obdivuji vaši odvahu. Vy jste asi neviděl moc hororů, co?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Tak teď už to chápu.“ Šáhl do kapsy a podal mi malý krucifix. „Kdyby něco, držte to před sebou.“ Zalovil ve druhé kapse a vytáhl z ní dvě česnekové palice. Držel je opatrně, jako by to nebylo koření, ale ruční granáty. „Na, vemte si jeden.“

„Koukám,  že   jste se vyzbrojil,“ řekl jsem mu.

„Já horory viděl. Tak jsem se připravil.“ Mertlik rozevřel bundu a já uviděl, že má na opasku připevněno několik zašpičatělých kůlů.

„To je dřevo?“ zeptal jsem se překvapeně. To muselo stát majlant.

Zavrtěl hlavou. „Jenom umělina, ale má osikový dezén, tak to snad bude stačit.“

Jeden kolík uchopil do ruky a dal mi pokyn, abych otevřel box. Otočil jsem kličkou zámku a tahem položil dvířka. Ovanul nás mrazivý dech chladnice. Stáli jsme před čtvercovým otvorem vedoucím někam do hloubi zdi a zírali na madlo lehátka na pojezdech. Na něm leželo bílou fólií přikryté tělo první oběti.

Stáhl jsem z něj fólii a pevněji sevřel v ruce kříž.

Nic se nestalo. Zírali jsme na tělo starého vetchého muže na pokraji devadesátky. Ležel tam před námi, nahý, se stopami neumělých stehů po pitvě na hrudi. Na krku byly dobře patrné stopy po kousnutích. Byl bledý, jako z porcelánu, nebo alabastru.  Bylo to smrtí, nebo tím, že v sobě neměl ani kapku krve?  Nevím.

Mertlik do těla šťouchl kůlem. Nic se nestalo. Ulehčením jsem si oddechl. Mertlik do mě ale dloubl loktem. „Čum,“ řekl mi a ukázal na mužovu ruku. Vlasy se mi na hlavě zježily hrůzou.  Na starcově ruce se pohnuly dva prsty.

„Je zmrzlý. Tělo mu ztuhlo na kost a nemůže se pohnout,“ zašeptal s úlevou v hlase poručík, přistoupil k dědovi, který už  míhal oběma prsty jako o život a zíral na nás jedním okem, které dokázal otevřít.

Zvedl nad hlavu kůl a vrazil jej dědovi doprostřed hrudi. Dědovy prsty se ustaly v pohybu. Pak se opět malinko pohnuly.

„Zasrané napodobeniny,“ ulevil si Mertlik na adresu dřeva z umělé hmoty. „No nic, teď je na řadě plán bé,“ řekl mi a vytáhl zpod bundy sekerku.

„Co chcete dělat?“

„Co by, urazím mu palici, narvu mu do krku česnek a pod jazyk hřebíky,  useknu  mu ruce a nohy.“

Vzpomněl jsem si, na jeden hrůzostrašný příběh, který jsem dnes četl, o upírovi, který, poté co mu usekli nohy, prokutal celý hřbitov jako krtek, dokud ve spleti drápy vyhrabaných tunelu nenarazil na svoje ztracené končetiny. „Bude to stačit?“

„Ne, pak ho poliju benzínem a šoupnem ho do kotelny, co je tady ve sklepě.“

Překvapeně jsem vydechl. Opravdová pec na tuhá paliva. „Není to nezákonné?“

Mertlik mě jako vždycky překvapil. „Ne, mají na to speciální povolení. Tady se pálí to, co nelze ze zdravotních důvodů podrobit biodegradaci. Třeba nějakým svinstvem nakažení lidi, nebo mrtvoly s vyšším obsahem jedovatých látek ve tkáních.

To se dalo pochopit. Z takových spoluobčanů se kompost dělat nedal.

Nestačil se mi ještě ani zvednout žaludek a z dědy už byl nevzhledný uzlík ze svázané fólie, kterou občas tu a tam něco prosakovalo.

Podobně jsem naložili i s ostatními obětmi. Ty byly trochu mladší, takže jejich posmrtné upírské změny nebyly tak patrné. Ta žena, co ji Prochorov kousl jako poslední,    ještě nestihla ani pořádně obživnout. Stejně jsme ji zkrátili a hodili do kamen.

Když jsme dokončili pro co jsme přišli,  stejnou cestou jsme z patologie zase odešli. Na náměstí jsme se s Mertlikem rozešli. Ani jeden z nás neměl moc chuti o tom mluvit. Neměli jsme chuť spolu mluvit o ničem.

Doma jsem našel flašku Originální moravské plum vodky. Usnul jsem teprve, když jsem ji vysušil dno.

********

Druhý den ráno mě sice strašně bolela hlava, ale po dvou šumivých tabletách Střízlíku se mi ulevilo.

Umyl jsem se pod proudem vody, dneska jsem neměl chuť na vzdušnou sprchu a dokonce jsem obětoval Euro na holící automat na chodbě domu.

V obleku, který mi domovník včera odpoledne vyzvedl z čistírny a ve vonící košili z čínské prádelny, jsem se cítil jako nový člověk.

Zamířil jsem rovnou do věznice. Ostraha mě bez řečí zavedla do Prochorovovy cely. Byla to jedna z nejstarších, dnes již nepoužívaných kobek v podzemí vazební věznice, ale ruský upír se v ní viditelně cítil jako doma. Husté šero mu vyhovovalo víc než světlo osvětlovacích ekotěles.

Byl jsem spokojený. Potřeboval jsem si s ním promluvit a do této nepoužívané cely nebyl zaveden odposlech. V rohu chyběla i obligátní nerozbitná kamera.  Byli jsme úplně sami.

„Když mi řeknete, kde je ten poklad, zajistím, že nebude odsouzen,“ učinil jsem mu nabídku.

Chvíli nad ní uvažoval. „Žádné vězení?“ zeptal se mě po chvíli váhavě.

„Na mou čest, žádné vězení.“

„Nebude doživotí?“

Přikývl jsem. „Vysekám vás z toho. Nebude doživotí.“

„Jak to?“

„Vymyslel jasem takovou právní kličku…“

„Až budu volný, já říct,“ snažil se smlouvat.

„Až budete volný, ani si na mě nevzpomenete. Na co mi pak budou vaše sliby. Mluvte hned, nebo nebude žádná dohoda!“

Upír se ke mně, dost neochotně,  naklonil  nakolik mu to dovolily pouta, kterými byl přikován k palandě a začal mi šeptat do ucha, kde viděl ty divné muže s orlicí na přilbě.

********

Když  začal soud, chodby se hemžily novináři. Byla to malá senzace, ale soudkyně do jednací síně nikoho nepustila. Ani příbuzné obětí. Jednalo se s vyloučením veřejnosti. Byl z toho takový malý rodinný podnik. Já, státní žalobce, soudkyně Strauss-Rychlá, její  devítičlenná porota, složená z rezidentů platících daně, a slečna kontrolující funkčnost automatické písařky.

Prochorova přivezli do jednací síně výtahem, který byl ukrytý za falešným obložením na konci jednací síně.

Ostraha jej usadila do budky z neprůstřelného plexiskla a dohlédla na to, aby měl v uchu sluchátko tlumočníka. Pak jej připoutala dvěma masivními řetězy k okům v podlaze.

Soudkyně něco tlumeně vysvětlovala porotě, ale protože ještě nebyly zapnuté mikrofony, neslyšel jsem co.

Věnoval jsem radši jeden uklidňující pohled Prochorovovi.  Byl z tolika jídla za sklem nervózní. Mimikou jsem se mu snažil sdělit, že vše bude v pořádku. Během téhle exhibice jsem si všiml, že jedním z uniformovaných příslušníků soudní ostrahy je Mertlik. Ten se ale tvářil, jako by mě neznal. Zřejmě mi nevěřil a chtěl si investici ohlídat osobně…

Když soudkyně odpískala začátek klání, vystoupil žalobce a začal lacinými triky, ala hnusný čin a amorální jedinec,  přesvědčovat  porotu o nezbytnosti vyobcování mého klienta z lůna společnosti do konce jeho života. Zrovna tahle poslední fráze mi vehnala úsměv do tváře.

Pak jsem vystoupil já. Hovořil jsem ve vší obecnosti o všem dobrém, co na mém klientovi nesmí porotě ujít a asi po patnácti sekundách jsem se zase posadil.

Soudkyně začala provádět dokazování. Asi pět minut nechala blekotat Prochorova, což porota nesla se značným znechucením. Žalobce se už naplno usmíval, protože Prochorov to položil a doznal ganz všecko.

Žalobce pak položil upírovi dvě tři otázky, ten na ně popravdě odpověděl, což u poroty vyvolalo další vlnu nevole a bylo vymalováno. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych se jej měl také na něco zeptat, ale rozmyslel jsem si to. Měl jsem se jej ptát, jestli je upír? To by byla největší blbost mého života a nejspíš poslední v roli advokáta. Během celého výslechu ani jednou nepadla zmínka o tom, že Sergej Alexejevič Prochorov není člověk. Kdybych to jen nakousl, zřejmě by mě Advokátní komora exkomunikovala jako blázna. Když na mě přišla řada, pouze jsem se postavil a všem přítomným sdělil, že na svého klienta nemám žádných otázek.  Úsměv žalobce začal připomínat reklamu na zubní pastu.

Pak soudkyně přečetla několik výpovědí nic neříkajících svědků, kteří jenom popisovali jak našli těla, jakou hrůzu přitom pocítili a jak z toho mají dodnes špatné sny. Porota dávala hlasitě najevo svoji účast s jejich utrpením.

Když jsme skončili se svědky, soudkyně konstatovala obsah protokolů o ohledání  místa činu, pitevní protokoly, lékařské zprávy ke zdravotnímu stavu poraněných policistů, zápisy  provedené  těmi několika zdravými policisty a předběžné zprávy lékařů k Sergejovi. Z těch až čišelo, že můj klient je zvrhlík, mutant a omyl přírody.

Pak přišel na řadu zlatý hřeb večera. Po třiceti minutách procesu nám zbýval před vynesením rozsudku poslední důkaz- výslech znalce. Na ten jsem se vysloveně těšil, protože mě zajímalo jak si státní mašinerie poradí ve vyhýbání se všemu nematerialistickému- upírskému.

Na svědecké křeslo se posadil postarší, lehce prošedivělý pan profesor, jehož oblek nasvědčoval tomu, že nemá o klientelu nouzi.  Když složil přísahu s rukou na ústavě, protože jako nevěřící  nemohl být nucen přísahat na bibli, začal rozvláčně popisovat obžalovaného počínaje jeho zdravotním stavem a  jeho duševním zdravím konče. Málem jsem v té záplavě odborných termínů Sergeje ani nepoznal.  I porota, složená doslova z lidu, byla uchvácená  profesorovou odborností a spoustou nových cizích slov.

Jediný neuvážený krok někdy stačí, aby se vám pracně budovaná konstrukce sesypala jako domeček z karet, pokud podlehnete pocitu vlastní neohroženosti a neochvějnosti.

Já bych si s tou otázkou dal pokoj, kdybych byl na jeho místě, ale nebyl jsem, a tak se žalobce pana profesora natvrdo zeptal jestli je vyšetřovaný subjekt živou lidskou bytostí.

Naučený pak profesor si dlouze odkašlal a  dvacítkou nic neříkajících slov se pokusil říci, že ano, protože se hýbe, má reflexy, žere a kouká.

Tak jsem se taky zeptal- na lékařskou definici života.

Soudkyně zasyčela, přerušila řízení a vyhnala porotu ven. Bylo načase začít řešit procesní otázky. Jenom co se za nimi zavřely dveře, pronesla ke mně: „Myslela jsem si pane doktore, že to chápete, že chápete co je zde vaším úkolem. Kdybych si myslela, že  tomu nebudete rozumět, nikdy bych vám tu práci, podotýkám dobře zaplacenou, nenabízela!“

Mírně jsem se ohradil. Žalobce požádal o oficiální zaslání protokolu o líčení, aby mohl mé pochybení signalizovat Komoře. Pá pá, licence.

Soudkyně na mě houkla, co že to chci. Řekl jsem ji, že můj klient nesplňuje procesní podmínky pro to, aby mohl být postaven před soud. Jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť z lékařského ohledání vyplývá, že je mrtvý, jelikož  žádné vědecky podložené údaje nesvědčí o jeho životě. Nemůže být tudíž živý,  neboť  jediné racionální východisko je opřít se o obsah lékařských zpráv.

Žalobce vyskočil a začal namítat, že můj klient je jen obludně zmutován, ale že musí být živý, protože se hýbe a to bez ohledu na závěry lékařských vyšetření. 

Argumentoval jsem mu, že mě nezajímá co klient dělá, protože se jako mrtvola nemá  co hýbat. Co je jednou vědecky psáno, to je i dáno a přes to nejede rychlovlak.

Soudkyně se mě opatrně zeptala co navrhuji. V očích jsem jí viděl, že pokud nevrhnu osvobození mého klienta, budeme v nezměněném obsazení pokračovat v mém procesu ohledně pohrdání soudem.

Podal jsem jí papírek, na kterém jsem si všechno připravil. Soudkyně si jej přečetla, tázavě pozvedla obě obočí a pak jej předala žalobci. Ten po přečtení jenom pokrčil rameny a  sdělil soudu, že když už jsem to takhle zmrvil, tak co už teď s tím…

********

Když soudní zřízenci přivedli zpět porotu. Soudkyně povstala a až jsme ji všichni napodobili, řízení zastavila. V sále to zahučelo. Sergej Prochorov mi věnoval široký, zubatý úsměv. Soudkyně svůj krok zdůvodnila tím, že obžalovaný je mrtvý a tudíž je jeho trestní stíhání nepřípustné.

Usmál jsem se na upíra stylem: Vidíš, já ti to říkal.

Protože je bývalý obžalovaný mrtvý,  bude nezbytné dále postupovat podle platných předpisů o pohřebnictví.

Zeptala se mě, zda má můj klient nějaké žijící příbuzné, kteří by byli ochotni se postarat o jeho pohřeb a zaplatit jeho náklady Státnímu biodegradačnímu ústavu. Odvětil jsem ji, že mi žádní jeho příbuzní nejsou známi.

Stále jsem se nepřestával na upíra usmívat.  Jeho úsměv už pobledl a lehce zatuhl.

Pak se mě zeptala, zda jsem já ochoten  podílet se na zajištění jeho pohřbu a úhradě nákladů.

S politováním jsem jí sdělil, že jsem toho času nemajetný a doložil svoji situaci výpisem z účtu,  sdělením leasingové společnosti a rozhodnutím dopravní policie o zřízení zástavního práva k mému bytu.

Soudkyně tedy rozhodla o pohřbení ostatků mrtvého Sergeje Alexejeviče Prochorova na náklady státu.

Můj úsměv byl neměnný. Zato Prochorov začal v prosklené kukani řádit, jako by chtěl všechny přesvědčit o tom, že je živý.

S ohledem na stav jeho těla soudkyně vyloučila biodegradaci a nařídila okamžité provedení pohřbu žehem.

Upír ve své budce zešílel…

Něco se snažil soudu říct, ale to už do jeho budky vešla ostraha, aby mu napravila hlavu. Hravě by je vyřídil oba dva, ale jeden ze strážců pořádku v ruce držel krajíc chleba s něčím, co připomínalo bůček. Upír se nechal vyvést, mírný jako jehňátko.

********

Víte, jaký je rozdíl mezi upírem a normálními lidmi, třeba jako jsme já s Václavem? Upírovi neudělá slunce moc dobře, ale nám udělá, to mi věřte. Hlavně to na Karibiku. Jenom si ještě s Václavem zaskočíme na malý výlet na Ukrajinu. Jako turisti, samozřejmě. On bude mít detektor kovu a já lopatu. 

Dva dny po našem odjezdu na dovolenou byly místní plátky plné nové hrůzné zprávy. Nějaký šílenec pronikl v místní nemocnici na oddělení Intenzivní péče, kde zmasakroval pět tam hospitalizovaných policistů, nedávno vyznamenaných ministrem vnitra. Zase tak velká škoda to  ale nebyla, stejně, i  přes snahy ošetřujících lékařů, bojovali o život.

Konec