Světla v temnotách 23
21. 10. 2012
„Nic,“ pronesl zamyšleně technik, jehož prsty zběsile pobíhaly po klávesnici, zatímco na něj trojice zpřažených monitorů zavěšených nad stolem, chrlila data ze scannerů, čidel a bezpečnostních kamer rozmístěných po městě.
Záběry z rušných ulic se mísily s odečty ID čipů, čipů z komunikátorů a kreditních karet, jež měli u sebe lidé procházející kolem scannerů. Analytický software ke každému vytahoval z úředních evidencí jejich podobenky a všechny dostupné údaje.
„Ztratili jsme ho,“ pronesl nakonec v povzdechem, vyndal si z ucha mikrosluchátko a znechuceně jím mrštil o stůl.
„Jak ztratili?“ štěkl na něj Jednička vztekle.
„Máme nulovou odezvu jeho ID čipu.“ Technik ukázal na jeden z monitorů. „Můžete se podívat sám. Zmizel.“
„A co ty záložní? Má přece implantovánu kompletní sadu.“
Technik pokrčil rameny. „Nehlásí se ani ony. Jsou jen dvě možnosti. Buď se přesunul někam, kde nemáme dostatečné pokrytí, třeba do valašské rezervace, nebo chodské enklávy, ale to by od doby posledního odečtu jeho ID dat v Brünnu nemohl stihnout.“
Klepl ukazováčkem do klávesnice a na jednom z monitorů se otevřelo nové okno plné dat. „Tohle jsou odečty scannerů z Brünnu za posledních třicet dnů.“
Ukázal na jednu stále se opakující sekvenci.
„To je on. Před tím klubem.“
Okno zmizelo a bylo nahrazeno jiným, stejně plným čísel. Stiskem nějaké klávesy zastavil jejich defilé a ťukl špičkou prstu do monitoru.
„Stejná sekvence. Tentokrát Zelný trh. Máme i záznam ze dvou kamer, ale není na nich nic víc, než rozmazaná postava. Doprovází ji pravděpodobně ještě jedna, ale ta je magicky krytá. No a náš poslední záchyt je při vstupu našeho subjektu do Bystrckého ghetta. Tam už samozřejmě žádné scannery ani čidla nejsou, ale stále bychom měli evidovat servisní hlášení jeho čipů. Jenomže ty neevidujeme...“
„Teleportace?“
„Tentokrát ne,“ odtušil technik. „Spíše došlo k záměrnému zničení celé čipové sady. Vím, že to zní neuvěřitelně, ale zřejmě máme v Bystrckém ghettu čističe.
Nebyl by to první den plný překvapení...“ dodal ještě s povzdechem. „Už jsem, poslal kopii zprávy Vídeňské rezidentuře.“
Jednička souhlasně pokýval hlavou. „Dobře. Pokud ho tam najdou, skončí v korekci na hodně dlouhých a nudných let. Teď už nám zbývá vyřešit, jak se tomu Koutnému dostat zase na kobylku.“
„Možná bych něco měl,“ odtušil Regnis, do té doby tiše zírající na technikovy monitory a před Jedničku položil na stůl dva přívěsky z horského křišťálu. V obou byl zataven drobný, bělavý červ s dlouhými, jak vlas tenkými tykadly. Zatímco jeden se stále ještě spokojeně mrskal, druhý již začal černat a nebýt jeho průhledného vězení, šířil by se z něj puch rozkladu.
„Jsou to ovládací symbionti,“ oznámil Kruppovi klidným hlasem. „Elfská magie. Hodně stará, abych byl konkrétní a dvojče jednoho z těch červů nosí vyjka, kterou stvořil Chovatel a která utekla z líhně společně s Koutným. Předpokládám, že bude stále s ním. když jsem ji viděl naposledy, byla raněná, ale živá...“
„A co ten mrtvý červ?“
„Ten patřil alfa samci. Mí muži ho zabili a jehol symbionta evidentně stihl stejný osud...“
„ A si myslíte, že se nám podaří podle toho, ehm červa tu vyjku najít?“
Přikývl. „Přesně tak. Vím o vašem supertajném Ženevském oddělení, kde máte úctyhodnou sbírku magicky aktivních zajatců. Nebo mám spíše říci pokusných králíků? Zkoušíte je přece napojovat na ten váš neurální počítač druhé generace. Takže by neměl být problém místo nějakého vědmáka tam připojit malého červa, co? Mohlo by se podařit lokalizovat jeho parazitické dvojče...“
„Na někoho, kdo se léta skrýval v klášteře, máte pozoruhodně přesné informace,“ odtušil Jednička s úsměvem. „Neříkám, že to je nemožné, ale vyžádá si to nějaký čas. Doprava, kalibrace přístroje a tak dále.
Snad do vyjde. Konečně, nic lepšího nemáme,“ odtušil pak a vytáhl z kapsy komunikátor. „Na Havlově letišti čeká vládní speciál. Půjčíme si ho. Místní vláda má stejně pořád spoustu řečí o úsporách, tak může jet do Bruselu vlakem...“
-----XXXXX-----
Stará Zvonařka nebyla o třetí hodině nad ránem bůh ví jak přátelské místo a ani po jejím přejmenování po zachránkyni společné měny, se situace nezměnila. A to i přesto, že se místními překřtěná Merkelka pyšnila spoustou bezpečnostních kamer a scanerů, jejichž úkolem bylo spolehlivě identifikovat každého zločince. Bohužel úspory, které policii zeštíhlily stejně rázně, jako když Turek ořeže kebab, způsobily, že velín policejního ředitelství sice zahlcovaly zprávy, kamerové záznamy a počítačová hlášení, ale neměl je kdo analyzovat.
Možná právě proto tu měl každý řidič autobusu ve svém voze paralyzér, nebo alespoň půlmetru velký francouzák. A ani ony autobusy už nevypadaly jako z dob mého mládí. Tehdy se lidé bezpečně nechali vozit z bodu A do bodu B a cestu buď prospali, nebo se začetli do něčeho zábavnějšího, než je poslední číslo Euroobčana či Bruselské matky. Někdy k tomu dokonce dostali i sendvič a plechovku s colou.
Dnes ale mezi body A a B projíždíte alespoň jedním ghettem (pokud v nich nejsou i ony zmíněné body) zachváceným válkou gangů, nebo míjíte nějaký, stále ještě radiaci vyzařující kráter. Dopravci se tomu promptně přizpůsobili. Usměvavé stewardky přestaly rozdávat nápoje a časopisy a začaly obsluhovat tázery a vrhače plynových granátů. A v přestávkách rozdávají tablety s jódem.
Když jsme dorazili na nádraží, poslali jsme Agátu s Kyrou do čekárny. Pokud se má něco semlít, bude lepší, když u toho nebudou. Poté Damián neomylně zamířil k tomu neodlehlejšímu nástupišti, co tam měli. Bláhově jsem se domníval, že se bude honosit číslem 9 a ¾. Jo, já jsem tu knížku taky kdysi četl. A kdo ne? Nevím, jak vám, ale mně ji přinesl spiklenecky se tvářící kámoš. Byl to salát bez svrchních desek, ohmataný tak, že už nedokázal ani držet tvar. Nejméně rok jsme pak na dvorku hráli fotbal se smetákama...
Nástupiště nakonec nemělo žádné číslo a vlastně to ani nebylo nástupiště, jen širší chodník, na jehož konci stál stánek s rychlým občerstvením. V něm ryšavý chlápek postavou připomínající zápasníka wrestlingu olezlou obracečkou srovnával na ještě olezlejším a ulepeném grilu trojici podezřele se tvářících hamburgerů.
Nepřipomínaly sice ekonáhražky pro plebejské masy, ale moc důvěry jsem v ně stejně nevkládal, protože provozní nerespektoval nařízení zveřejňovat složení svých pochutin. Pak jsem si pořádně prostudoval ceník, který byl nedbale přilepen nad pootevřené podávací okno a pochopil, že to složení přece jen zveřejnil, al e i tak mi připadalo deset euro za ratburger jako čirá zlodějina...
„Nu čto, moloděc, dáš si?“ zachrčel na mě, když zaregistroval, že na něj zírám, ale já jen zavrtěl hlavou. „Ech, job tvaju mať!“
Damián se ušklíbl. „Ještě dáváš do masa beladonu a pak obíráš kunčofty, Fjodore?“
Ryšavec na něj upřel podezřívavý pohled, který se vzápětí rozjasnil. „Damián!“ vykřikl, strhnul ze sebe umaštěnou zástěru, jediným primátovským skokem se vymanil ze stísněných prostor svého stánku a sevřel jej v náruči.
Chvíli s ním smýkal a točil jím ve vzduchu a pak milostivě svolil, aby se stařík vrátil nohama na pevnou zem.
„Jak se má otec?“ zeptal se ho Damián, když zkontroloval, že se medvědí objetí smažiče krysoburgrů obešlo bez následků.
Mohutný ryšavec pohodl hustou hřívou. „Charašo. On pajechal v Sibir...“
Damián mě přitáhl blíž. Pokusil jsem se tomu chlápkovi pohlédnout do očí, ale jen mi z toho zapraskalo v zátylku.
„Fjodore, představuji ti Maxova syna, Prokopa... Prokope, seznam se s Fjodorem Ursovičem. Jeho otec je největší sibiřský medvědí šaman.“
„Maxův syn?“ zareagoval Fjodor překvapivě česky na položenou otázkou. „Jsi taky Lovec?“
Přikývl jsem. „Začátečník,“ řekl jsem pro jistotu. Co kdyby chtěl srovnávat zářezy na pažbách...
„Ale jsi... jsi...“ začal, zatímco si mě zamyšleně prohlížel.
„Poloviční vlkodlak, já vím,“ odpověděl jsem za něj.
„Zajímavé. Můj otec by se s tebou určitě rád setkal. Nejsi sice stejné krve jako on, ale medvědi a vlci udržují už celá milénia ostražité příměří a to vytváří prostor ke vzájemnému studiu.“
Damián si poodhrnul úplet levého rukávu a podíval se na starožitné ručičkové hodinky. „Je čas, konvoj tu bude co nevidět.“
Autobusové nádraží se náhle otřáslo zesilujícím rachotem.
„Idut,“ hlesl Fjodor sklouzaje přitom do rodné ruštiny. „Vot eto ani,“ dodal ještě a ukázal na v chuchvalcích kouře se objevivší řadu pěti omlácených tatrovek, které někdo zkušeně přizpůsobil jejich novému a evidentně i dost nebezpečnému úkolu.
Staře vyhlížející náklaďáky měly skříňové nástavby obité každým kusem plechu, který se jejich majitelům podařilo najít, čímž z nich byly vytvořeny pojízdné pevnosti. Z ručně vyřezaných střílen na bocích vyčnívaly hlavně automatů a na střeše byl lafetovaný těžký kulomet obsluhovaný sveřepě se tvářícím chlapíkem v koženém kabátu, s pilotní čepicí doplněnou o masivní brýle s úpravou pro noční vidění.
První ze strojů zastavil jen kousek od nás. Z jeho kabiny vyskočili dva muži. Jeden na sobě měl tmavě modrý kabát a olysalou hlavu mukryla pomačkaná brigadýrka. Přes rameno nesl ošuntělou koženou kabelu a nezvózně si pocvakával konduktorskými kleštičkami.
Druhý muž byl z úplně jiné sorty. Podvědomě jsem čekal, že pod tím dlouhým baloňákem bude mít dolman obšitý ovčinou a zdobený zlatem, ale nebylo tomu tak. Ve skutečnosti měl pod ním dvouřadý, vlněný, manažerský oblek s jemným proužkem.
„To je Trenck,“ oznámil mi Damián a pak muže pozdravil mírnou úklonou hlavy. „Barone,“ oslovil ho.
Muž se na moment zastavil. „Damiáne, je to už let, co? Je hezké, že zase jednou využiješ služeb mé ehm, cestovky. To kvůli tobě volal Profesor?“
Damián přikývl.
„Chtěl čtyři sesle. Kde máš zbytek?“
Damián šlehl pohledem k čekárně, kde se tísnil dav netrpělivě čekajících pasažérů. „Jsou s ostatními. Je tu příliš moc zvědavých očí.“
Baron přikývl. „Dobrá,“ otočil se k průvodčímu. „Je čas nabrat kunčofty...“
Průvodčí se vydal směrem k omšelé budově čekárny. Kromě běžných cestujících a několika bezdomovců, kteří jako v tranzu zírali před sebe, se tu tísnily nejméně tři tucty těch nejpodivnějších existencí, jaké vás jen napadnou. V podivných hábitech, zdobení tetováním, s nosními i jinými přepážkami propíchnutými kostí. Prostě vědmáci, čarodějnice a možná i pár mágů. Někteří byli nervózní, tak jak už běženci bývají a uhýbali pohledem jako spráskaní psi. Jiní se tvářili sveřepě jako by pro ně odjezd nebyl záchranou ale trestem.
„Zkurvená Štvanice,“ sykl Damián. „Agentura sbírá obdarované a ti mizí beze stopy bůh ví kde...“
„Konvoj se neptá,“ pronesl průvodčí do ticha, které v čekárně s jeho příchodem zavládlo. „Konvoj jen převáží...“
Pak lidem pokynul, ti se chopili svých zavazadel a poslušně vytvořili dlouhou řadu.
„Platit prosím,“ pronesl hned poté a postavil se před prvního cestujícího. Ten z kapsy kabátu pokrytého magickými symboly vytáhl naditý váček a podal mu ho. Pak ukázal na drobnou ženu v kostýmku z gigamarketové konfekce a dvě zamlklé dětičky, které vše sledovaly strachem rozšířenýma očima. Jestli to bylo jejich první setkání se skutečným Prolnutím, tak Pánbůh potěš.
Průvodčí zběžně překontroloval obsah váčku a se spokojeným výrazem jej upustil do otevřené kožené brašny.
„V pořádku,“ řekl pak. „Nastupte si do vozu číslo jedna.“
Další pasažér mu podal hrst prstenů a řetízků. Byly tam i nějaké náušnice a přísahal bych, že na jedné byl i zbytek ucha.
Všiml si toho i průvodčí a něco k muži prohodil.
Ten se jen usmál a ukázal nám tím dvě řady do špičky zapilovaných zubů.
I on mohl nastoupit.
Třetí se pokusil získat místo na palubě zaplacením falešnými penězi. K jeho smůle to ale průvodčí poznal ještě dříve, než je vzal do ruky.
Prohodil jediné slovo a pak zavrtěl hlavou. Odmítnutý cestující začal křičet. Rozumět mu moc nebylo, ale průvodčího tím nerozhodil ani v nejmenším.
Ten úder jsem neviděl. Modře oděný konduktér se prostě v jednu chvíli rozmazal v rychlém nápřahu a v ještě rychlejším direktu a cestující se vznesl do vzduchu a s hlavou vyvrácenou v nepřirozeném úhlu narazil se zaduněním do zdi čekárny.
„Další...“ pronesl průvodčí nevzrušeně.
Lidé postupně zaplňovali útroby čekajících náklaďáků. V jednu chvíli ale obsluha střešního kulometu zahvízdala a nábor ustal. Konvoj byl plný.
V čekárně ale zbýval ještě tucet zákazníků, na které se nedostalo. Ti začali tlumeně reptat. Poté, co je průvodčí zpražil pohledem, ještě tlumeněji.
„Lidičky,“ oslovil je, „další konvoj vyráží za dva týdny. Tentokrát povede jeho trasa na Užhorod, kráter Neue Kyev a konečná Záporoží. Komu je zdejší zemička příliš horká, bude se muset na těch čtrnáct dnů někde schovat, nebo se pokusí zmizet svépomocí. Zájemci o místenky jsou samozřejmě vítání...“
Dalších deset minut pak strávil vybíráním cenností od těch, kteří si chtěli zajistit místo alespoň příštím termínu.
Pak přišla řada na nás.
„Máme rezervaci na čtyři místa,“ oznámil jsem konduktérovi a dočkal se přikývnutí.
„Já vím. Takže to bude čtyřicet tisíc euráčů. Beru hotovost, šperky, zlato v jakýchkoliv podobách. Samozřejmě nejraději v těch investičních a pak taky diamanty, kožešiny, sušené ryby a pazourky...“
„Když viděl můj nechápavý pohled, mávl rukou. „Dělám si prdel, mladej, na pazourky ti tady všichni už deset tisíc let, víš co...“
Podal jsem mu svazek bankovek.
Jeho prsty jím prošly s hbitostí protřelého bankovního úředníka. „V pořádku. Mám rád nízké a poctivě ohmatané nominály...“
Peníze zastrčil do brašny a s obratností šimpanze se vyhoupl do kabiny prvního náklaďáku.
„Tak nastupovat, panstvo. Nemáme na to celý den. Místenkový náklaďák má číslo pět a je tam s váma jen ta nejvybranější společnost...“
Měl pravdu. Jen, co jsme se usadili, už mezi sedadly začaly kolovat první láhve samohonky a ukroucené cigarety s pašovaným tabákem. No a pak, po hodině jízdy, byly z kabel vytaženy nasmažené řízky a začalo být opravdu veselo...
-----XXXXX-----
Velký rezavý medvěd se zastavil uprostřed tance a zamyšleně potřásl hlavou. Dlouhé chomáče srsti se rozlétly do všech stran společně s krůpějemi vody, která na nich ulpěla při nedávné přeháňce.
Ohniště, do kterého před proměnou navršil hromadu dřeva, ještě vydávalo vlny sálavého horka, ale na zuhelnatělých kmenech už byly jen žhnoucí uhlíky.
Nedokázal si vzpomenout, jak dlouho tančil. Hodiny se mu v tranzu slily v dny a dny v měsíce. Viděl všechna roční období, střídání života a smrti, růst i stagnaci. Tundra kolem něj byla plná všeho. Sibiř byla rájem i peklem najednou...
Po tisíce let tady jeho předci vedli kočovníky - Čukči, Jakuty, Tunguzy, Burjaty i Evenky, chránili jejich kmeny v čase bolesti a strádání. Byli jejich šamany a po smrti zůstali se svým lidem, ctění jako duchové předků, pomáhající i trestající.
Někde mezi nimi byli i jeho děd a otec. Byla to právě jejich slova, jež ho tak vyděsila, že se dokázal vymanit ze šamanského tranzu.
Ztěžka se posadil. Mohutná chlupatá zadnice se utopila v bahnitém mechoví. Frknutím se pokusil z nozder vypudit všudypřítomné komáry, ale nezdálo se, že by tato technika byla úspěšná.
Hlavou se mu honily útržky vzpomínek na mystický tranz, jehož prostřednictvím navázal spojení s duchy předků. Chtěl jim předložit své žádosti o radu či pomoc, ale tentokrát se k tomu nedostal.
Ta slova... ta slova... jak jen to bylo, letělo mu hlavou, ale jeho soustředění narušovalo tolik věcí. Kilometr od něj tlela v mlází mladá srna, která se poranila o nástražný mechanismus, dávno zapomenutý nějakým pytlákem. Odešli odtud sice už před lety, ale jejich pasti zůstaly a dál zabíjely a mrzačily...
Slyšel křičící hejna hus křižujících oblohu i potoky zurčící hluboko v křovinách. Jako medvěd toho slyšel a viděl příliš mnoho.
Nezbylo mu nic jiného, než proměna. Složil tlapy do klína a zavřel oči. S tím, jak se jeho dech zpomaloval a prohluboval, začala se ztrácet nejprve jeho mohutnost, pak ochlupení. Zkracovalo se a mizelo, dokud se nestalo jen obvyklým, byť poněkud hustějším, porostem chlupů.
Na již nechráněné, potem se lesknoucí tělo, zaútočil chlad. Otřásl se a rychle se začal otírat k tomu účelu připraveným ručníkem. Pak hmátl po kalhotách. Nechtěl ale zakrýt svoji nahotu. Vždyť poblíž stejně nebyl nikdo, koho by se mohla dotknout.
Místo toho z jejich kapsy vytáhl maličký opalizující komunikátor. Ten, který před necelým týdnem vychvalovala na veřejné síti nějaká anorektická celebrita jako žhavou novinku sezóny bez které nelze žít ani být in.
Ušklíbl se. Pro kvalitní e-shop není doručování na padáku žádný problém...
Po paměti na přístroji vyťukal číslo. Ozvala se mu však jen afektovaná postpubescentka nabízející cenově výhodné zanechání zprávy v hlasové schránce volaného.
Počkal, až dozní pípnutí označující začátek nahrávky a pak do přístroje příkře zavrčel: „Fjodore! Duchové jsou neklidní. Varovali mě. Šedá paní s kosou někoho hledá a vezme si každého, kdo ji zkříží cestu. Střez se Lovců...
Viděl jsem vlákno tvého života. Ať jsi kdekoliv, zmiz odtamtud co nejrychleji. Vrať se domů, můj synu...“
-----XXXXX-----
Jednička pohlédl na monitor, na který vyskočila nová zpráva a po jejím přečtení spokojeně přikývl. Pak pohlédl na nehybně sedícího Regnise.
„Nechal jsem ověřit ty vaše adresy. Podle hlášení nasazených týmů to byly ve všech případech trefy do černého. Jestli to opravdu patřilo jedinému anomálovi, pak to byl neuvěřitelně bohatý a nebezpečný muž. Navíc jsme konečně nalezli tu ztracenou kufříkovou atomovku. Tajné služby všech unijních států ji neúspěšně hledají už dvacet let a to nemluvím o nákupčích několika pozoruhodně solventních teroristických uskupení...“
Pak odhlédl od svého hosta a houkl na šéftechnika, který se právě v kyberprostoru, vybaven senzorickými rukavicemi a 3D vizorem, snažil umravnit vzpírající se rozhraní mezi neurálním počítačem a drobným kouskem křišťálu se zakletým červem: „Jak jsme na tom?“
Oslovený muž si hřbetem senzorické rukavice nervózně otřel orosenou lysinu. „Silou vůle držíme kompaktibilitu na sedmdesáti dvou procentech. Mít více časů, přizpůsobíme software, ale takhle to flikujeme záplatami. Pro detekci odezvy to snad ale bude s trochou štěstí stačit.“
„A jak jsme na tom se sledováním?“
„Pokud všechno klapne, vytvoříme v datových tocích vybraných satelitů okno na nějakých deset minut a pokud budeme mít dost šťávy, tak to dáme.“
Jednička se rozhlédl po nekonečně dlouhém sále, ve kterém se střídaly vysoké chladící jednotky s plastocelovými válci, ve nichž ve fyziologickém roztoku poklidně plavaly shluky miliard neuronů. Samy o sobě neznamenaly nic, ale význam byl v jejich propojení. To proto byly tlusté kabely spojující válce plné optických vláken, jimiž každou vteřinu putovaly terabyty informací. Tento počítač nebyl omezen rychlostí procesorů, jejich přehříváním ani jejich nároky na životní prostor. Byl rychlejší než jeho kvantoví kolegové zkoušení ve vládních zařízeních a slovutných univerzitách, protože pro Lóži byla kvantová technologie obnošenou vestou...
„Spusťte to,“ zavelel pak.
Šéftechnik přikývl, aktivoval mikroport, do kterého pronesl krátké: „Jedeme.“
Monitory zobrazující výkon neurálního počítače zaznamenaly nárůst aktivity. S rostoucím výkonem se začaly v zobrazovaných sloupcových grafech objevovat první červené sloupce.
„Kolabují některé subsystémy,“ oznámil šéftechnik přihlížejícímu Jedničkovi. „Vyřadíme ochrany a zvýšíme příkon tím, že odpojíme od distribuční soustavy sever a severozápad Unie. Tamní distribuční síť zřejmě čeká blackout, ale to už to budeme mít dávno v kabeli.“
„Souhlasím,“ pronesl Jednička vážným hlasem.
Šeftechnik pronesl do mikrofonu: „Přebíráme elektřinu z distribuční sítě. Připravte se na plán Schwarzeland. Oznamte regulátorům, že jde o zájem Unie. Sežeňte mi eurokomisaře pro energetiku. Je mi jedno, že je na lyžích. V Alpách je poslední ledovec, tak se vám bude dobře hledat. Chci od něj nějaký papír. Je mi jedno, co to bude, hlavně když na tom bude hodně razítek. To vždycky zabere...“
Po chvíli první z varovně blikajících sloupců změnil barvu a začal poslušně klesat. Pak se k němu přidal další ukazatel a ještě jeden.
„Máme spojení. Počítač jede na devadesát osm procent a přes rozhraní komunikuje k červem. Spojení navázáno, přijímáme jeho data. Můžeme jít na to!“ vykřikl šéftechnik, kterého se zmocnila síla okamžiku.
Jednička aktivoval komunikátor a pronesl hlasem nepřipouštějícím kompromisy: „Chci všechny satelity, které jsou právě nad Evropou. Použijte prioritní protokoly pro civilní i vojenské. Cokoliv, co mají tsechei nad hlavou, musí být naše. Zaměřte signály velkého bratra toho odporného červa a získejte z místa jeho detekce záběry s vysokým rozlišením. Veškerý datový tok odkloňte do Ženevského oddělení NeuroComp. Priorita jedna! Musí mít veškerou myslitelnou logistickou podporu...“
-----XXXXX-----
„Šéftechnik bodnul špičkou ukazováčku do plochy LCD monitoru. Ta se pod tlakem jeho prstu prohnula a vytvořila kolem něj maličkou a mdlou duhu.
„Máme polohu velkého červa. Odečítáme pozici podle Galilea. A... tady to je!“ dodal vítězoslavně, když se na na monitoru objevily dvě řady čísel, jedna pro severní šířku a druhá pro západní délku.
„Na mapu, prosím,“ pronesl Jednička zatímco do koše odhazoval nejméně sedmý kelímek syntekávy.
„Je to odpornost, jak to můžete pít,“ ucedil Regnis. „Víte, že to způsobuje genetické mutace? Vaši vnuci budou mít tři ruce.“
„Čtyři, pokud se budou chtít uživit poctivě,“ odvětil Jednička a potlačil říhnutí, po kterém mu v ústech zůstala nepříjemná pachuť uměliny.
„To je Brünn,“ pronesl pak, když se na monitoru objevilo město. „Zvětšit, ještě, ještě,“ dirigoval šéftechnika, který poslušně zvětšoval mapu a udržoval přitom červený blikající bod v jejím středu. „Stará část... Mimo habitaty. To je vlakové nádraží?“
„Ne tohle není hauptbannhof, pane,“ oponoval technik. „Jde o autobusy.“
„Ony ještě jezdí? Myslel jsem, že to zelení v Bruselu zatrhli.“
„Ano, ale východní Evropa má odklad. Jejich infrastruktura je po secesi tak trochu mimo. Prý až klesne radioaktivita kolem kráterů a rozloží se všechny ty mutageny z biobomb...“
„Jsou v dosahu Vídeňáků,“ pronesl Jednička zamyšleně. „Pošlete pro ně vládní vrtulníkovou letku, nebo je tam vystřelte prakem, to je mi jedno...“
„Šéftechnik přikývl a na virtupanelu aktivoval ikonu pro prioritní satelitní spojení...
-----XXXXX-----
Trojice černých dodávek zastavila s kvílením brzd mezi nástupními ostrůvky s rezavými označníky a nefungujícími displeji pro jízdní řády. Z otevřených dveří se okamžitě začali rojit agenti v tmavých oblecích s ještě tmavšími brýlemi na očích.
Do místních ošuntělých kulis se naprosto nehodili. Měli příliš dokonale padnoucí obleky a futuristicky vyhlížející zbraně, které by měl strach odkoupit i ten nejprotřelejší zastavárník.
Lidé stojící na zastávkách se během okamžiku rozprchli do všech stran. V této městské části znamenal člověk v obleku vždycky problémy a pokud měl navíc ještě v ruce zbraň, nebylo co řešit.
Nelegální imigranti, obdarovaní i obyčejní lidé, kteří se nechtěli připlést k jakémukoliv problému – ti všichni se s křikem snažili zmizet v okolních ulicích nebo se mačkali ve vstupu do magnetické dráhy, běžně obývaném pouze bezdomovci, pro které byl chlast důležitější než pravidla charitní ubytovny.
S odstupem času už nikdo nedokázal říct, kdo s tím začal jako první. Jestli vystřelil některý z horkokrevných agentů, nebo naopak někdo z těch, které jejich příjezd zaskočil...
To prásknutí se prohnalo nádražím, jako by šlo o startovní výstřel. Hned po něm se strhlo pravé šílenství. Pulzní pušky trhaly na kusy bez rozdílu beton i lidi. Někdy i obojí naráz. To když se někdo snažil neúspěšně krýt za zídkou postavenou z ošizeného betonu.
Podobně brutálně se při styku s lidským tělem chovaly i malé kovové sféroidy vystřelované z magnetických karabin. Zarostlý santusák ve flekatém hubertusu pamatujícím časy, kdy se dávaly sociální dávky na požádání, dostal jedním z nich doprostřed hrudi. Čistou, okrouhlou dírou bylo vidět skrz. Pro projektil letící setinou rychlosti světla by nepředstavoval překážku ani motorový blok Leopardu 3. Překvapen vágus chtěl ještě něco říct, ale pak se jen zhroutil na zem.
Zásahové výbušky brzy nahradily standardní tříštivé mikrogranáty z podvěsů agenturních zbraní a s každou další explozí přibývalo mrtvých a raněných.
Trojice anomálů potetovaných ve tváři složitými maorskými symboly ukrývala ve svých zavazadlech zašlé a otlučené samopaly Miniuzi. Izrael už sice nebyl, protože zemi zaslíbenou přeoraly arabské atomovky tak důkladně, že se odtamtud mohlo vyvážet už jen sklo ze dna kráterů, ale jeho artefakty se mezi znalci vyvažovaly zlatem. Zejména samopaly Miniuzi druhé generace, kterým se pro kadenci s oblibou říkalo příruční zubní vrtačka.
Jeden z potetovanců zemřel hned poté, co se rozhodl opustit svůj úkryt, ale jeho kolegové byli ve snaze ho pomstít, mnohem úspěšnější. Jednoho z agentů šťastnou souhrou náhod zasáhl do krku jeden ze stovky jimi vypálených projektilů.
Agentova hlava klesla k rameni jako lízátko, kterému někdo přelomil špejli. Tělo marně čekající na signály z mozku a řídícího procesoru, ještě cvhíli bezradně stálo, ale nakonec se přece jen prkenně skácelo na zem.
Potetovaní mladíci si s úsměvem plácli pravicí. Snad právě proto si nevšimli přilétajícího mikrogranátu, který je proměnil ve spokojenou krvavou mlhu.
Další mikrogranáty vybuchly v davu hrnoucím se příliš úzkými dveřmi z nádražní čekárny. Když se rozptýlil kouř, bylo jasné, že nikdo další už s vyjitím nebude mít problém. Dveře neexistovaly, stejně jako ten, kdo by jimi chtěl projít...
Fjodor Ursovič neutíkal. Místo toho stál ve svém stánku s hlavou vystrčenou z podávacího okénka. Věděl, že desítce supervylepšených agentů nejde utéct tím, že se člověk vydá tryskem noční ulicí s nádražím v zádech. Ne v době vyspělých technologií, orbitálních satelitů schopných stokrát zvětšit chlup na muším zadku, scannerů, kamer a čidel.
A přitom se právě kvůli agentům přestěhoval sem, do místa kde si bláhově myslel, že v něm nehrozí žádný větší konflikt, než je stávka popelářů. Tolik let se všemu tomu zabíjení snažil uniknout. Čečensko, Gruzie, Ural. Všude se bojovalo a umíralo. Možná si přece jen měl zvolit sibiřskou tundru, kterou tolik miloval jeho otec, jenomže ta byla pro dva Urse příliš malá...
Sundal si ušmudlanou, zapranou a stovkou fleků poznamenanou zástěru a ze stolku sebral široký sekáček. Nebyla to právě ideální zbraň, ale věděl, že nejlepší zbraní je ta, která je v případě potřeby po ruce.
Stačil mu jediný letný pohled, aby nasazený tým poznal. Vídeňáci - tvrdí a nekompromisní, jako by se pro ně od Schörnerových časů nic nezměnilo. Známá byla nejen jejich až krvežíznivá bojovnost, ale i posedlost technickými vymoženostmi a hi-tech zbraněmi.
Dveře jeho stánku ale vyrazilo prosté, téměř rustikální kopnutí. Okamžitě nato dovnitř vpadla dvojice agentů. Byli sošní s nordicky ostře řezanými rysy. Byli typickou ukázkou agenturní snahy o superčlověka. Jeden se pyšnil elektronikou nadupanou MP-15, nejprodávanějším modelem firmy Heckler Koch, který byl díky mikropočítači a inteligentní munici chytřejší, než většina jeho uživatelů. Druhý měl standardní taktickou brokovnici s krátkou hlavní a sklopnou opěrkou místo pevné pažby. Stačil mu jediný pohled do hlavně připomínající svojí šířkou studnu, aby pochopil, že jeho protivník nebude mít nabito čtrnáctkami broky, dobrými tak akorát pro zpěvné ptactvo...
Z úst mu uniklo tlumené zavrčení.
„Jste zat...“ začal agent vyzbrojený samopalem, ale dál se nedostal, protože těžký řeznický sekáček hvízdl vzduchem a se zadrnčením skončil v jeho hlavě. Překvapený agent ještě zašilhal na rukojeť z pseudodřeva, jež mu najednou čněla nad čelem jako roh bájnému jednorožci, ale pak se zhroutil na podlahu.
Jeho kolegovi myoposilovače, neurální implantáty stimulující hypofýzu a nanoboti zkrátili reakční dobu na půlvteřinu. Po jejím uplynutí už mířil brokovnicí Fjodorovým směrem a tiskl spoušť.
Zbraň zaburácela a nitro stánku přeorganizoval hrubě sekaný ocelový šrot.
Zamýšlený cíl mu ale v cestě nestál.
Ladným skokem se bez ohledu na gravitaci přenesl na zeď stánku, překvapeného agenta zasáhl malíkovou hranou do ohryzku a rozdrtil mu průdušnici. Věděl, že jeho výhoda nečiní víc než jen několik vteřin, než se agentovým nanobotům opět podaří zprůchodnit dýchací cesty. Rozhodl se jich ale využít co možná nejlépe.
Stačilo vlastně jen hmátnout přes úzký pultík, na kterém připravoval maso a z magnetického stojanu strhnout léty do úzka zbroušený nůž.
Jeho štíhlá čepel se vzápětí až po rukojeť zanořila do agentova břicha.
Agent vyhekl a pak ještě jednou, když Fjodor nožem v ráně prudce trhnul nahoru a otevřel mu břišní dutinu. Mezi tmavými vnitřnostmi a šedými kličkami střev se leskly implantáty spojené tenkými drátky s šedostříbrnými pruhy myoposiolovačů. Vytrhl nešetrně implantát, který byl připevněn na srdci. Teprve pak nechal nedobrovolného účastníka seppuku spadnout na zem.
Opatrně ho překročil, sebral ze země jeho zbraň a na moment vykoukl ze dveří stánku. Měl štěstí – místo, kde měl ještě před okamžikem hlavu, rozcupovala k nepoznání dávka z pulzní pušky.
Okamžitě palbu opětoval a do místa předpokládaného umístění agenta vysypal celý zásobník. Nečekal žádné zázraky, ale někdy může být úspěchem i prosté znesnadnění míření.
Odhodil samopal se závěrem výsměšně staženým jako kalhoty překvapeného muže a hmátl po brokovnici druhého z agentů. Odplazil se o další dva metry od dveří, které hned nato prudká exploze proměnila v záplavu plastových třísek.
V díře lemované plameny se objevila první temná postava. Krátká karabina chrlila jeden žhavý zášleh za druhým. Viděl je čistě a ostře, jako ještě nikdy v životě. Bylo to tak silné a omamné. Svět mu v očích hrál všemi barvami a na jeho čich útočila záplava všech možných vůní a pachů. Vše bylo tak jasné, průzračné a opravdové.
Vzpomněl si na vyprávění lidu, který s otcem kdysi vedli. I oni měli dar podobně ostrého vnímání. Těsně před smrtí...
Stiskl spoušť brokovnice, která v záplavě dýmu vymrštila hrubě sekaný ocelový šrot vstříc útočníkovi.
Ten zaječel vysokým hlasem. Z levé nohy zasažené těsně pod kolenem mu nyní zbýval jen zakrvácený pahýl.
Každý jiný by se zhroutil na podlahu, ale jeho do krajnosti vylepšené tělo bleskově přepočítalo změnu těžiště a znovu nabylo ztracené rovnováhy.
Další výstřel pulzní pušky ho zasáhl do hrudi.
Zajíkl se vším tím žárem. S klením v jazyce, kterému už neměl kdo rozumět, prudce trhnul předpažbím brokovnice a přebil ji. S výstřelem neotálel ani vteřinu. Tentokrát se broky po opuštění hlavně neměly šanci rozprostřít do prostoru. Měly k letu jen jediný metr a pak zmizely v agentově hrudi, které doslova explodovala.
„Hej, kdo bude další,“ zakřičel ústy plnícími se krví a pak kousek od pokladny odklopil víko v podlaze. Nešlo o únikovou cestu v pravém slova smyslu, spíše o cestu, jak uniknout zajetí a tomu, co zajatcům slibovala Lóže.
Na malém číselníku vyťukal krátký kód a počkal, až se na maličkém displeji objeví dvojice červených, blikajících číslic. Pak potvrdil zahájení odpočtu.
Když na displeji zbývala už jen blikající dvojka, v díře, jež bývala dveřmi, do jeho stánku vstoupili další dva agenti.
Přivítal je hysterickým smíchem a pak svět kolem nich zanikl v oslnivém jasu...