Alex Drescher

            „Cítím z tebe Lovce, “ pronesla, vlastně spíše zavrčela a oči jí přitom létaly ze strany na stranu jako splašené  kyvadlo. „Zabíjíš vlkodlaky, tak jako on?“

            Zavrtěl jsem hlavou.

            „On je - nás zabíjel. Lovil... za peníze.“

            Znechuceně si odfrkla.  „Tehdy se mi hnusil...“

            Zmlkla a mně připadalo, že se na moment vrátila někam do minulosti.

            „Nikdy bychom se nepotkali, nebýt té zatracené expedice. Kurýr nám prostě přinesl opentlený a pečetěmi pokrytý rozkaz Rady. Nebylo o čem diskutovat - vrchnost rozhodla, že stará nenávist musí jít stranou. Nebyla zapomenuta. Jen odsunuta stranou, nechána na později. Byli jsme tam, bojovali, zabíjeli a snažili se přežít. A přitom jsme tě stvořili, myslím...“

            Bříšky prstů, téměř láskyplně, pohladila  zbroj.

            „Byli jsme mnohem úspěšnější, než jsme čekali. Než jsme vůbec doufali... než Rada doufala... Vybojovali jsme bezpočet srážek s Mongoly, vyhnuli se agentům Lóže i všem ostatním srandaagentům  Druhé studené války a pak jsme našli tu dávno hledanou hrobku i s Lemuřanem.

            Ti vědátoři, co jsme je měli hlídat, si mysleli, že šlo o vysokého šlechtice, exulanta z doby, kdy se jeho domovský kontinent ponořil do hlubin moře. Byla to romantická představa – poslední přeživší, zžíraný smutkem...“

            Hýkavě se rozesmála.

            „V jeho sarkofágu byla pistole, meč a tenhle pancíř...“ Znovu ho pohladila.

            Skoro jsem čekal, že o něm začne mluvit jako o miláškovi, ale naštěstí si ještě uchovala špetku zdravého rozumu a dobrého vkusu.

             „Dělali jsme s ním pokusy, víš? Ne hned, samozřejmě. Až v době, kdy už nám žádní vědátoři nezbyli. My sami se stali vědátory. Šílenství dostalo šest chlapů z ostrahy, než jsme si uvědomili, co se děje. Většina by to zavřela s tím, že v tom brnění je zakletý démon. Jenomže já věděla, že za to může lemuřanská technologie. Já jediná jsem pochopila, že oni se nerozhodovali mezi magií a technikou, jako lidé, ale zkombinovali je.

            Pak jsem se rozhodla ten pancíř vyzkoušet sama. Ti chlapi byli jen lidé, sice obdarovaní, ale nic víc. Já byla silnější. I tak mě to ale málem zabilo. Dostala jsem záchvat zuřivosti a bůh ví, co ještě. Moc si toho nepamatuji.  Vím jen, že mě z toho dostal tvůj otec. Vlastně spíše sex...  sex s ním, abych byla přesná...  

            Pak jsme se rozhodli odejít. Schovali jsme ty věci, protože byly příliš mocné a vchod do hrobky vyhodili do vzduchu pár kily semtexu.“

            Rozchechtala se.

            „Víš... víš,“ pokračovala mezi záchvaty smíchu, „Všichni, co jsme zbyli, jsme si slíbili, že se tam už nikdy nevrátíme a nikomu neprozradíme, co jsme našli...  

            Co udělali ostatní, nevím, ale já se tam vrátila už za půl roku. Přesně tak dlouho mi trvalo, než jsem si vyřídila novou totožnost a dostala turistické vízum.

            A co jsem zjistila? Pistole tam už nebyla... a ani meč...

            Tvůj otec je ale nevzal, protože  to by tam nezůstal tenhle kousek,“ dodala a spokojeně poplácala ten starobyle  vyhlížející pancíř. „Zahrabali jsme ho totiž společně a nikdo jiný u toho nebyl...“

            Hýkavě se rozesmála.

            „Všechno je jinak... víš? Ta hrobka,“ ukázala rukou na otvor v podlaze, „je velká, vlastně je ohromná... A mám ji tady...“

            „Vždyť je v Mongolsku,“ namítl jsem.

            „Tohle je bezčasí. Takže, tady je Mongolsko, Amerika a když chceš, i Antarktida. Je tu cokoliv si budeš přát, cokoliv co existuje.  Prostor mezi prostory. Odtud je všechno stejně daleko i blízko.  Stačí jen přijít na to, jak ta místa mezi sebou propojit. Val, cha cha,“ rozesmála se. „Lež ve lži, víš?“

            „Lež ve lži?“

            „Oficiálně mělo jít o záchranu naší rasy... O její poslední útočiště...“ Rozchechtala se. „Když jsem se stala královnou, mí šamani udělali, co jsem potřebovala a ještě z  toho vyli nadšením.  Ani nevíš, jak jsem byla nadšená, když se jim podařilo propojit vysněné město mého otce s hrobkou naskara Teverese. Tak se jmenoval ten lemurijský hodnostář. Zase  jsem mohla pokračovat ve svém výzkumu...“

            Podívala se na mě. „Víš, proč jsem se do té hrobky vrátila?“ Ani nečekala na moji odpověď. „Podařilo se mi rozluštit hieroglyfy na sarkofágu. Zjistila jsem nejen jméno pohřbeného... ale i jeho postavení - byl naskarem. Původně jsme si mysleli, že to je nějaký hodnostářský  nebo šlechtický titul, ale byl to úředník. Ne jen tak obyčejný úředník; šlo o vedoucího intendanční správy. V podstatě to byl vrchní zásobovač....“

            Její šílenstvím prosycený pohled, náhle tak plný vnitřního ohně, že se mi propálil až do mozku. Dokonce mě to přimělo i zavřít oči.

            „Nudím tě?“ zeptala se mě pak. „Neměla bych, protože Lemuřané před svým zánikem plánovali expanzi na kontinent. Potřebovali suroviny a životní prostor, a tak si před příchodem invazní armády začali vytvářet předsunuté základny. V jedné z nich, té Mongolské, očekával Naskar Teveres, náš vytáhlý, dlouholebý úředníček, příchod kolonistů tak dlouho, až z toho umřel. Předpokládám, že to byli jeho otroci, kdo pak hrobku zapečetil. A z toho, že nenesla  stopy vykradačů, soudím, že se ho místní zřejmě  báli i dlouho po smrti.“

            „A to pro nás znamená co?“

            Usmála se a ukázala na díru v podlaze.

            „To budeš muset zjistit sám,“ dodala ještě s úsměvem.

-----XXXXX-----

            Nenechal jsem se dlouho pobízet a skočil do otvoru. Jen tak, nohama napřed. Před následky pádu mě zachránily spáry, v něž jsem proměnil prsty, a které jsem ze všech sil zabořil  do stěn tunelu. Za skřípění týraného kamene a v záplavě  prachu, jsem pak  bezpečně sjel  až na dno.

            Tam na mě čekala další místnost. Její zdi byly pokryty hieroglyfy a vyobrazeními nějakých dávno zapomenutých  bohů a hrdinů.

            Matka se za mnou sklouzla jen o pár okamžiků později. Pokynula mi a já ji poslušně následoval. Prošli jsme několika chodbami, které se v ostrých úhlech lomily, rozdvojovaly a zase spojovaly či ústily do dalších místností. V poslední z nich byl masivní mramorový sarkofág, jehož svrchní deska byla stržená a rozbitá na kusy.

            „Tady jste ho našli...“ konstatoval jsem. Otázky byly zbytečné.

            Přikývla. „Důležitější ale bylo, co jsem objevila při druhé, ehm návštěvě,“ dodala a ukázala na nepravidelnou, hrubou silou vytvořenou  díru v kamenném obložení piedestalu sarkofágu.  Byla dost velká na to, aby se jím protáhl člověk. Ne moc velký. Spíše žena.

            Podíval jsem se na matku. Hm, mohla by to klidně být i vlkodlačka...

            „Na návštěvu se sice nechodí s krumpáčem a deseti kily semtexu, ale mělo to úspěch. Vlez tam,“ dodala pak.

            Trochu jsem na sobě zapracoval. Výdech, vizualizace sebe sama do podoby hodně vychrtlé žížaly... A prošel jsem skrz.

            Nebylo to tak úplně jednoduché ani rychlé, ale nakonec jsem se s úlevným povzdechem postavil v něčem, co se po předchozí zkušenosti mohlo považovat za pohodlně širokou chodbu. Jediný pohled mi ale málem způsobil srdeční zástavu. Takhle by rozhodně neměla vypadat hrobka. Určitě ne hrobka příslušníka starověké Lemurijské  civilizace, která existovala už před...“

            Desíti tisíci lety, dodal za mě ohmataný papyrový svitek, jehož část se mi rozvinula v mysli.

            A v tom ten problém -  deset tisíc let stará hrobka by neměla mít stěny z uniformně šedého betonu a pod stropem  bioluminiscenční lampy  tak futuristického tvaru, že bude trvat ještě sto let, než se na něj mysl některého z designerů  odváží jen pomyslet.  A místo hieroglyfů tu na zdech byly univerzálně platné piktogramy, doplněné o výmluvné   barevné čáry namalované na podlaze.

            Vzpomněl jsem si na poslední návštěvu nemocnice v době, kdy jsem ještě měl zdravotní pojištění. Tehdy jsem se ocitl na křižovatce, odkud se po zelené čáře šlo na chirurgii a po žluté na plicní. Cestu k protialkoholní nějaký sprejerský vtipálek vylepšil  šňůrou z bílých myšek.

            „Kde to krucinál jsem?“ zamumlal jsem si pro sebe a v mysli se mi okamžitě otevřel pravděpodobně poslední exemplář slovníku Lemurijských hyeroglyfů a piktogramů.

            Mé adeptské schopnosti v něm odhalily piktogram pro vojenské skladiště číslo šestnáct a v barevných čarách symboly pro zbraně, chemikálie a zařízení Alfa omega. Zarazil jsem se. Ten symbol neznamenal zařízení, ale zbraň. Zbraň Alfa omega?

            Alfa a omega to přece není nic Lemurijského. Ach, bože...

            Opatrně jsem pohlédl na matku. Naštěstí si mého zděšení nevšimla, neboť si právě pro sebe něco zuřivě mumlala a  bradu si přitom třísnila slinami.

            Rodiče si holt nevyberete...

            „Cos mi chtěla ukázat?“ zeptal jsem se ji opatrně.

            Chvíli trvalo, než k ní má slova dorazila. Pohlédla na mě.  V očích ji zaplálo světlo jaké se obvykle přisuzuje buď nadšencům a nebo šílencům. Těžko říci, která z těch možností je horší. 

            „Pojď,“ řekla mi a chytila mě za rukáv. „Není to daleko. Musíš to vidět. Musíš.“

            Vedla mě chodbou označenou zelenou barvou. Piktogramy řvaly do světa slovo: Zbraně. Ulehčeně jsem si povzdechl. Jestli matka zjistí, že tu mají na skladu taky zařízení posledního soudu, tak jsme v loji, jak  žadatel o azyl na unijní hranici.

            Matka se zastavila u kruhových dveří, jejichž mohutnost by jim záviděly všechny banky světa.

            Dotkla se několika symbolů vytesaných do okruží  a  dveře se  tiše a lehce otevřely, jako by nevážily víc než pár gramů. Dokonalá řemeslná  práce, nebo magie.

            Lemuřané mě dokonale mátli. Chodby a místnosti, kterými jsme procházeli, byly stejné, jako jakékoliv podzemní prostory současnosti. Až na to, že tady na mě z fádních betonových stěn zíraly ručně ryté amulety z kovu, nejčastěji mědi, jež si po tolika letech nedovolila ani zezelenat. Když jsme je míjeli, vydávaly slabou a matnou záři. Ať už bylo jejich úkolem cokoliv, naše smrt to nebyla...

            Na konci chodby na nás čekaly další dveře. Byly ještě mohutnější, než ty minulé.  Matka je s tajuplným úsměvem otevřela a pokynula mi, abych ji následoval.

            Jen vteřinu poté se rozlehlou prostorou, do které jsme vstoupili, rozeznělo hlasité klepnutí - to mi údivem spadla čelist...                                                                

-----XXXXX-----

            V očích ji už zase plála ta světla. Nevím, co v nich bylo víc, jestli šílenství nebo nadšení.  To v mých naopak bylo, jestli ne zděšení, pak něco tomu hodně blízké. Vlastně se ani nebylo čemu divit, vždyť jsme procházeli kolem zdánlivě nekonečných řad vysokých strojů humanoidních proporcí.

            „Je to jako sen, co?“ zeptala se mě. „Dávné legendy tady ožívají před očima. Když jsem je viděl poprvé, byla jsem ohromena zrovna jako ty.“

            Podíval jsem se na ni, jako bych ji právě potkal v županu uprostřed parku psychiatrické léčebny. Ohromený? Do prdele, já byl vyděšený k smrti!

            Stál jsem v obrovské hale  a ve světle stovek právě aktivovaných bioluminiscenčních lamp zíral na dokonale vyrovnané řady  bojových robotů -  strojů připomínajících roboty z holoher, jež jsem kdysi tak rád hrával.  Byli vysocí pět metrů, s kabinou v místě hlavy, chráněnou mohutnými rameny. Tím ale podobnost s člověkem skončila. Na dlouhých, kloubových pažích měli místo prstů jednoduché manipulátory, k nimž byly připojeny všelijaké aparáty. Už to, že z většiny z nich vyčnívaly nějaké ty hlavně, bylo varovné. Některé podle ráže mohly být dělem, jiné kulometem. Z jiných ale nevyčnívalo nic, než  kus  drátu, možná elektroda. Další svazky zbraní nesly stroje na ramenou a v bočních nosičích na stehnech. Čekal bych, že na zádech budou mít nejméně raketomety, nebo alespoň strojek na popcorn.

            Pomalu jsem jeden ze strojů obešel a koukl se. Byl tam – raketomet.

            Ať už Lemuřané zamýšleli dělat na kontinentu cokoliv, rozhodně to nevypadalo na přátelskou návštěvu.

            Při pohledu na ně se mi v zasutém a temném koutku mozku rozdrnčely atavistické struny.  Bylo to jako by je poznávala moje druhová paměť. A děsila se jich. Jako bych se díval na podvědomou projekci skutečných nepřátel neolitického lidstva. Někoho téměř tak zhoubného jako byl had řádící v rajské zahradě na úseku zakázaných potravin...

            „Seznam se s titány z legend,“ pronesla slavnostně, divže nezatroubila fanfáru.

            „Titány?“        

            S úsměvem přikývla. „Trvalo mi nějaký čas, než jsem si na tu myšlenku zvykla. A víš, co mě napadlo hned vzápětí? Kterépak další legendy jsou asi taky pravdivé?“

            Spokojeně poplácala ten svůj divný pancíř a pokračovala:             „Víš, zpočátku jsem si  myslela, že to je nějaké super hitech brnění. Ale je to jen kus plechu. Prostřelíš ho jako nic.“

            Ukázala mi malou dírku na jeho spodním okraji. „Jen jedna kulka malé ráže,“  okomentovala to. „Snažila jsem se netrefit žádnou z těch rytin.“

            „Jsou magické,“ řekl jsem ji.

            Přikývla. „Otázkou ale bylo, k čemu má ta magie sloužit.“

            „Ty to víš?“

            Rozchechtala se, až mě zamrazilo. „Málem mě ty pokusy zabily. Nebýt tvého otce, nikdy by se mi tu věc nepodařilo zkrotit. Ale teprve, když jsem objevila tenhle hangár, spojila se mi dohromady jedna a jedna.“

            „Ta zbroj a ti titáni...“ zkonstatoval jsem očividné.

            „Přesně tak. Jenomže ta zbroj je symbiotická. Vyžaduje napojení na organismus nositele. Je to, jako by měla milion háčků a všechny se ti najednou zaryjí do těla. Máš zájem?“

            „Asi  s díky odmítnu,“ odpověděl jsem. V životě jsem nebyl pravdomluvnější.

            „To bohužel nepůjde,“ odvětila a v tu chvíli se na jejím pancíři rozzářily všechny obrazce tlumeným jasem.

            Hned na to nejbližší titán ožil s temným hučením všech hokuspokus motorků, co do něj dali a  jeho levý manipulátor mě nekompromisně přišpendlil ke zdi. Několika tunám kovu se nedalo vzdorovat.

            „Potřebuji tě,“ pronesla, když jsem konečně rezignoval na marné snahy  o osvobození a omezil se na unavené funění.

            „Není... trochu pozdě... na mateřské instinkty?“

            „O to tedy nejde,“ usadila mě s tváří naprosto nedotčenou jakýmikoliv mateřskými instinkty. „Jen potřebuji  udělat zkoušku na někom dalším...“

            Pak se dotkla své zbroje na několika místech a sundala si ji. Trochu to zasyčelo, jinak nic. Naprostá pohoda.

            Pohoda skončila v momentě, kdy mi ten vyleštěný kus kovu přitiskla k hrudi.

            Znovu se ozvalo to divné zasyčení, ale teprve teď jsm pochopil, že pocházelo z tisíce jak vlas tenkých chapadel, jež se odvinuly od vnitřní strany pancíře a zabořily se mi do těla. Bylo to jako zrychlená akupunktura v podání psychopatického Číňana.

            Mé tělo zachvátila tak nevýslovná bolest, že jsem se okamžitě ponořil do temnoty bezvědomí.

-----XXXXX-----

            Damián se posadil ve stínu polorozpadlé garáže postavené u dávno zmizelého domu a podíval s na své společníky.

            Jednička, v obleku stále vypadajícím, jako by se ho netýkala ani ta největší špína na světě, vyhlížel zbytkem malého okna a zamyšleně si pro sebe něco mumlal.

            „Co vidíš, agente?“ zeptal se ho Urs hlasem mrazivým jako dno pekla.

            „Vadím ti hodně?“ zeptal se ho Jednička nevzrušeně.

            „Ty ne. Spíše to, kým jsi,“ odpověděl šaman příkře.

            „Na tohle tady ale nemáme čas,“ odvětil Jednička. „Můžu tady umřít já, nebo ty, ale taky klidně oba dva. Možná je teď čas dát si trochu odstup...“

            Urs pokýval ryšavou hlavou. „Pravda. Takže, co vidíš, ehm, můj evropský příteli?“

            „Zajatce. Pořádnou kolonu. Všechno jsou to civilisti a vedou je  tři stovky totálně ožralých kozáků. Intoxikace etylalkoholem dovedená do naprosté dokonalosti…“

            Vzduchem se k nim doneslo dunění rituálních bubnů.

            Šaman se náhle se skučením zhroutil v záchvatu bolesti. S hekáním se svíjel na zemi a zoufale lapal po dechu. Když se konečně usebral, podíval se na své společníky.

            „Všehomíre,“ vyjekl. „Oni tady pořádají lidské oběti…“ hlesl pak zhnuseně.

            „Oběti? To myslíš ty...“ utrhl se na něj Jednička nechápavě. „To je přece...“

            Medvědí šaman přikývnul. „Jo, je to barbarské a vede to rovnou do Zatracení, ale děje se to. A dokonce s to děje tady a teď... Je jasné, co s nimi dělají - splétají kouzlo. Bolí mě na ně i jen pomyslet. Je skrz naskrz temné a velice mocné. Dnes už se s ním nesetkáte. Je prastaré, archaické a můj učitel o takových kouzlech hovořil jako o zapomenutém umění... Nejhorší ale je, že když nic neuděláme, to kouzlo zamoří celou zemi. Vše živé a dobré zanikne a to co zůstane nebude mít s člověkem pranic společného. Ještě za sto let tu budou žít jen přízraky…“

            „Zatracená práce!“ ulevil si pak a pěstí udeřil do stromu, až se zatřásl.

            Najednou ztuhnul a pomalu poodstoupil od vrásčitého kmene ozdobeného otiskem jeho ruky. Společně s ním se od kmene odpoutal ještě někdo.

            I když byl takřka neviditelný, dalo se vytušit, jak nezvykle je  vysoký a mohutný. Spíše obr, než člověk a ke všemu ještě zelený. Dokonalé mimikry...

            Teprve, když oba vystoupili ze stínu koruny, všimli si i ostatní, že se o Ursovo hrdlo opírá čepel útočného nože.

            V jediném okamžiku všichni vyskočili na nohy a namířili na příchozího zbraně.

            Damián dal stranou svoji pistoli jako první.   „My se známe, že?“  

            „Pan Trojka,“ odtušil hned na to Jednička klidně a s hlasitým cvaknutím zajistil svoji zbraň. „Hlášení!“ zavelel hned poté komisním klasem.

            Chlorofylem prosáklý  hromotluk přestal tlačit nožem na Ursovo hrdlo a vypjal se do ukázkového pozoru. „Nemám kontakt s Hubertem Schneiderem, předpokládám smrt v boji, Roch Kowalský padl v Pripjati. Stejně i Radovan Hrbný. Vlkodlaci se stáhli do jiné dimenze a kozáci se za nimi snaží dostat. Navázali jsme kontakt s vlkodlaky a jejich královnou.“

            „A kde je Prokop Koutný?“

            „Šel za matkou.“

            „No to je dobrý. Takže budeme muset za ním,“ odtušil Jednička pochmurně.

            Trojka se zachmuřil. „Kozáci se snaží vytvořit průchod. Už se jim to jednou podařilo. Musíte toho ale spoustu vidět. Nejprve…“

-----XXXXX-----

            Molodec Stepan Mikhaylo pohlédl na postupující řadu plačících dětí a otřásl se. Kdo jen mohl vymyslet něco tak obludného, běželo mu hlavou, zatímco dohlížel, aby v jeho úseku řada lidských obětí postupovala bez zbytečného zdržení. Zdržení, pomyslel si hořce. Vraždění by bylo mnohem přesnější…

            „Hněte se, kurvamať. Tak se hněte!“ vztekal se Semjon Gorodenko, setník jeho oddílu a údery své nahajky popoháněl  vzlykající děcka. Nebyl jediný opilý.

            Stepan si při tom pomyšlení sám okamžitě přihnul z čutory. Počkal, až mu ten živý oheň steče do břicha a pak zavřel oči. Alespoň na tu krátkou chvíli nebyl všem těm hrůzám účasten. Jenomže, i když sešly z očí, z mysli je vypudit nedokázal. Někde v tom popoháněném davu byly i jeho žena a dcery. A on nebyl jako Gorodenko, který svoje blízké  přivedl popům pod nůž jako první.

            „Srát na takovou službu,“ ucedil a pohlédl na kozáky ze svého otrjadu. „Já nebudu…“

            „Drž hubu!“ zaječel na něj v tu chvíli setník. Jeho nahajka hvízdla vzduchem a sekla ho do tváře jako žhavý spár.

            Zapotácel se a instinktivně si zakryl hořící tvář rukou. Na bříšcích prstů ucítil lepkavou horkost krve.

            „Kurva!“ zaklel a hmátl k boku pro šašku.

            „Ty hnido!“ zaječel na něj setník. I on hmátl k pasu, ale na rozdíl od Mihayla, tam měl revolver. Kohoutek stařičkého Naganta suše cvaknul. 

            „Gospodi…“ zadrmolil Mikhaylo a instinktivně zavřel oči. Pokřižoval by se po starém způsobu tak, jak ho to učila bábuška, ale po všech těch letech služby Temným bohům se to neodvážil udělat. Bylo mu jedno, že  to skončí. Ztrátou rodiny pro něj už stejně všechno skončilo...

            Čekal  záblesk a žár plamene, možná i nepříjemný pocit doprovázející průnik kulky lebeční kostí. Místo výstřelu k jeho uším ale dolehlo zachrčení.

            Otevřel oči právě včas na to, aby uviděl zelenou postavu, spíše démona, než člověka, jež se najednou jako by vynořila odnikud a překvapenému setníkovi vrazil do hrdla útočný nůž. 

            Goroděnko ještě chvíli  bezradně stál a z  krku mu v pravidelných intervalech  tryskala jasně rudá krev. Pak se pomalu a toporně skácel k zemi.

            „Co to kurvamať…“ začal jeden ze Záporožců, zatímco z ramene strhával kalašnikova, ale nic víc s ním nedokázal, protože Mikhaylo se v tu chvíli možná poprvé v životě svobodně rozhodl. Jeho šaška s ocelovým zadrnčením vyskočila k pochvy a hladově se zakousla do krku bývalého kolegy.

            „Dost!“ zaječel pak na ostatní. „Gorodenko byl prase a zabiju každého, kdo se mi postaví.

            „Kdo jsi?“ zeptal se pak muže, který si je všechny pobaveně měřil.

            „Jsem Pan Trojka,“ odvětil oslovený hromotluk, nejméně o dvě hlavy vyšší, než nejvyšší ze Záporožců.

            „Trojka? Co je to za jméno. Lžeš mi, nebo co? Kdo jsi?“

            „Nelže,“ ozvalo se najednou za ním. „Opravdu je to Pan Trojka.“

            Překvapeně pohlédl na muže v antracitově černém obleku šitém na míru, s tmavými brýlemi na očích a s vědoucím úsměvem ve tváři. Po boku mu stáli životem otlučený stařík v otrhané pilotce a zpustle vyhlížející divous s hřívou zrzavých vlasů a vousů.

            Ani jeden z nich neměl v ruce zbraň a přesto měl Mikhaylo pocit, že v životě nepotkal nebezpečnější lidi.

            „A vy jste kdo?“

            Muž v obleku se uculil a odpověděl: „Já jsem Jednička…“

            „Cože? Tenhle je trojka, a ty zase jednička. To jako, že se jmenuješ pan Jednička?“

            Cizinec zavrtěl hlavou. „Jen Jednička, prosím.“

            „A co vy  ostatní? Jste dvojka a trojka? Nebo snad čtyřka?“

            Damián se ušklíbl. „Vždycky jsem chtěl být eso, ale nakonec jsem si raději pořídil devítku,“ řekl a poplácal svoji věrnou čezetu. Pak ukázal na Urse: „…ale on je srdcový kluk…“

            „Já nejsem srdcový kluk,“ zavrčel medvědí šaman dotčeně, zatímco se Damián dusil smíchy.

            „No tak dobře, já jsem Damián a on je Urs,“ oznámil pak zkoprnělému Záporožci, načež se podíval na pana Trojku.

            „Takže, kde máš ostatní?“ zeptal se ho.

            Pokrčil rameny. „Někteří jsou mrtví, jiní stihli přejít na druhou stranu, než se trhlina uzavřela.“

            „Musíme za nimi.  Jinak to tady srovnají se zemí.“

            „Kdo?“ zeptal se ho pan Trojka.

            „Co já vím, kdo všechno?“ zareagoval Damián. „Putin, eurokomisaři, armáda. Prostě kdokoliv, kdo má zrovna  volnou atomovku a chce už  tuhle sračku mít ve zdraví za sebou.“

            „Počkáme, až se ta trhlina otevře a pak…“ pronesl Urs.

            Mikhaylo zavrtěl hlavou.  „Nepočkáte. Kněží si všimnou, že se zadrhnul přísun obětí. Oni a nebo nový ataman   sem někoho pošlou.“

            „Nový ataman?“

„Kyril Fedčuk. Před měsícem to byl ještě neznámý košový. Nižší velitel, nic významného. Jeho volba všechny překvapila…“

Damián pohlédl na Jedničku a oba v dokonalém souzvuku pronesli: „Regnis!“

„Měli bysme se tomu novému veliteli podívat na zoubek,“ pronesl pak Damián zamyšleně.  „Jestli             je mladej na druhé straně a jestli je tam i jeho matka, Regnis udělá cokoliv, aby je dostal…“

„Nevím, kdo je ten váš Regnis,“ pronesl Mikhaylo, „ale Fedčuk už udělal dost –  aby otevřel ten průchod. Vraždí naše ženy a děti…“

            „Musíme to zastavit,“ odtušil Jednička.

            „Okamžitě, nebo se realita z těch hrůz znovu zhroutí, jako mysl týraného člověka,“ dodal Urs.

            „Vy to chcete zastavit?“ hlesl překvapeně Mikhaylo. „Jste přece z Unie. Takže toužíte zničit Federaci a ovládnout úrodné země Ukrajiny a Pobaltí…“

            Damián se rozchechtal a bodře ho praštil do ramene. „To máš z hodin občanské nauky, nebo jsi četl Moskevské bulletiny?“.   

            Kozák se na něj zaškaredil.

            „Kdo tomu tady velí?“ zeptal se ho Urs. „Ten Fedčuk určitě ne. Nikdo ho nezná. Kde je Siemaszko?“  

            „Mrtvý.“

            „Kirponos?“

            „Ten by byl rád mrtvý - obětovali ho ke znovuotevření brány…“

            „A co Tychvin?“

            „Z toho je teď velký ataman, ale spousta molodců může odpřisáhnout, že poslouchá Fedčuka na slovo a je přitom slitý, jak zákon káže…“

            Kozák přikývnul. „Jo, každý den je ožralý jako mužik na Prvního máje.“

            Damián s Jedničkou na sebe pohlédli s tichým porozuměním.

„To by mohl být náš člověk,“ pronesl pak Jednička.

„Chceš to vraždění zastavit?“ zeptal se kozáka Damián. „Tak nás za ním zaveď…“