Tvůrci světů 7
7. kapitola
-----XXXXX-----
Přípravy nakonec zabraly dva dny. Během nich jsme s Henrykem nakupovali a Günter surfoval.
Jeho zájmem ale nebyly krasotinky z východu s úchylkami frčícími na západě. Hledal všechno o klinice a jejich zaměstnancích. A tak jsme byli díky němu šťastnými majiteli plánů budovy a přilehlého areálu i systému zabezpečení. To nám sice vzalo vítr z plachet, ale jen do momentu, než se Günterovi podařilo stáhnout karty důchodového zabezpečení a daňová přiznání ošetřovatelů a sester. Na těch formulářích byla nejdůležitější hned první strana. Je na ní totiž adresa daňového subjektu. To je ale slovník správce daně. Pro nás to byla adresa cílů…
-----XXXXX-----
Dlouho jsme listovali kartami zaměstnanců. Hádali jsme se dokonce i cestou v koupené Škodě - Superb, omlácené a vyžilé herce sehnané v zastrčeném autobazaru na okraji Olomouce. Auto koupil Henryk na doklady důchodce, kterého jsme opili a obrali na Přerovském hauptbahnhofu.
Určitě si nebude stěžovat. Nové doklady si vyřídí za deset euro. Za ty, co jsme mu vzali, najde v kapse stovku.
Doklady jsme vyhodili do koše hned vedle autobazaru. Po otření otisků, samozřejmě…
Na hranicích Česka, na tu pseudozkratku zavánějící folksdeutschovstvím si prostě nezvyknu, jsme už měli jasno. Do úzkého výběru postoupili dva kandidáti. Jedna zdravotní sestra a jeden ošetřovatel, možná zdravotní bratr. Nikdy jsem nebyl odborník na genderově vyváženou terminologii.
-----XXXXX-----
„Je to ona,“ hlesl Günter, zatímco se snažil nenápadně pozorovat dívku vycházející z prosklených dveří supermarketu. V tašce z třikrát recyklovaného pseudopapíru nesla zeleninu a dlouhou tyčku italské bagety. Asi se snaží žít zdravě.
„Enten týky, dva špalíky..“ začal jsem, ale Henryk mě odbyl mávnutím ruky. „Jdu na to!“ řekl a hned na to vyskočil z auta. Jen on, lahvička chloroformu a kus hadru, který se tvářil jako čistý a nikdo mu to nevěřil…
Když jsem zjistil, ke kterému autu míří, vyrazil jsem pomalu, se zhasnutými světly vpřed.
Zrovna, když otevřela dveře spolujezdce, aby na sedadlo položila tašku s nákupem, objevil se za ní Henryk, jednou rukou ji objal kolem ramen a druhou ji přitiskl k ústům. Hadr s chloroformem měl udělat zbytek.
Měl.
Ale neudělal…
V té chvíli náš dokonalý plán nepřežil kontakt s nepřítelem.
Sestřička nebyla žádná sexy panenka v oblečku, kterým si životem unavené páry okořeňují intimní chvilky. Najednou se otočila jako na obrtlíku. Henryk vyfasoval dva prudké údery loktem a kop z otočky jím mrštil proti sestřiččinu autu.
„Jdi po ní!“ zaječel jsem na Güntera, když jsem zabrzdil na místě, kde měl holedbající se Henryk nakládat do našeho kufru svoji bezvědomou kořist.
„Kdo? Já?“ vyhrkl hacker udiveně a pak si rozpačitě na nose urovnal své potterovské brejličky.
„Tak sedej za volant!“ přikázal jsem mu a už jsem se hrnul z vozu jako velká voda. Holčička dělala karate a nebo taekwon-do a vypadala na fakt učenlivou žačku.
Já měl na kalhotách taky černý pásek. Dělají je jen černé a nebo zelené. Učila mě ale ulice a škola života má nejdražší školné…
„Tady!“ zakřičel jsem na ni, aby přestala věnovat pozornost Henrykovi, kterého zručně zakopávala do útrob svého pidivozítka. Přestala právě včas, abychom ho nemuseli ven vystříhat.
Otočila se ke mně a podvědomě blokovala můj direkt na obličej. Nezavřela oči. Začínala se mi líbit čím dál víc. Nešlo ale o to, jestli se mi líbí a nebo ne. Důležité bylo, že jsme ji potřebovali.
Byla šikovná, ale pár kumite s rozhodčím za zadkem z nikoho bojovníka neudělá. Příliš se soustředila na mé ruce. Sledovala pohyb mých ramen, ne očí. Z nich by vyčetla, že jde o boudu. A tak to zjistila teprve ve chvíli, kdy ji mé koleno zlomilo v pase.
Vyhekla a pokusila se zabránit pádu chycením za otevřené dveře auta. Nedokázala to a tvrdě dopadla zadkem na dlažbu. Muselo ji to zabolet, ale její křik už zdusila chloroformová hadra.
Úder z ní vyhnal vzduch. Naprosto logicky se tedy její tělo rozhodlo pro nadechnutí a s kyslíkem se mu dostalo i dostatečného množství anestetika...
Dívka mi zvadla v náručí. Když jsem ji nakládal do kufru naší Oktávky, připadal jsem si jako rohypnolový zvrhlík.
„Jsem… jsem… v pohodě…“ chrčel zatím Henryk z útrob mobilní nákupní tašky opatřené volantem. „Jenom mě prosím tě vytáhni ven…“ dodal ještě a vystrčil ruku z kabiny.
Nezbylo mi, než ho za ní chytit a vytáhnout ven jako pytel brambor.
Nakonec jsem ho vmanévroval na sedadlo spolujezdce a sám se posadil dozadu – bezvědomou sestřičku jsem tím pádem měl na dosah ruky. Díky bohu za to, že auto bylo kombík. Do sedanu bych ji s těma jejíma dlouhýma nohama nedostal…
„Tak jedeme!“ řekl jsem pak Günterovi.
„A co pásy?“ pokusil se opatrně špitnout.
„Neser!“ zaječel jsem.
Auto poskočilo vpřed jako hříbě. Hříbě tvořené tunou masy poháněnou 1,2 motorem. Hodně líné koňské mládě…
-----XXXXX-----
Probírat se začala na dohled od kliniky. Načasování bylo tedy na jedničku.
„Was… was is da loss?“ začala a v mrákotách si protírala oči.
Nebylo nic jednoduššího, než ji uklidnit v její rodné řeči. Stejně je už rodnou řečí v půlce Unie.
„Nehýbejte se. Jste obětí únosu…“
„… jste obětí únosu… Pche!“ vyštěkl Henryk. „Recituješ to jak z manuálu pro teroristy-amatéry.“
„Co…co…“ koktala naše oběť.
„Zajali jsme vás,“ oznámil jsem ji tak klidně, jak to jen šlo.
Okamžitě se v kufru z lehu vymrštila do stoje, narazila se hlavou do stropu kabiny a zhroutila se do kleku. „No… no to… já nebudu ničí sexuální otrokyní, rozumíte?“ vyštěkla na nás.
Henryk se ušklíbl, já se rozkašlal smíchy a Günter, protřelý stahovač čehokoliv, co plavalo v datové síti, údivem divže nespolkl volant.
„Nebudete ničí otrokyní,“ oznámil jsem ji. „Na to teď stejně nemáme čas. A vlastně nemáme ani jedinou vhodnou sexuální pomůcku a bez toho by to nebylo ono…“
Překvapeně se na mě podívala. „Tak co po mně vlastně chcete?“
Jako by ji to snad bylo líto, nebo co...
„Dostanete nás do kliniky. Hledáme tam jednu naši známou a vy nám musíte pomoct.“
„Nebo mě zabijete?“
„Nebo vás zabijeme a vy přijdete o cílový bonus tři sta tisíc euro.“
„Tři sta tisíc?“
„V malých použitých bankovkách,“ přitakal jsem.
„A co s tou vaší známou? Chcete s ní utéct? Všichni naši klienti mohou odejít, kdykoliv o to požádají.“ Položila si s vyjeknutím ruku na pusu. „…a nebo ji chcete zabít? Jste nějací zvrhlí fanoušci, nebo členové nějakého bizarního kultu?“
Zvhrlí… bizarní… Bože! Čím ta holka tráví volný čas? Jako by nebyla personál ale pacient!
„Ona už tam vlastně určitě není.“
„Odešla?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Předpokládáme, že zmizela.“
Tentokrát ruka přes její pusu vyjeknutí nezdusila nijak úspěšně. „Vím, o kom mluvíte. Nešlo o moji pacientku, ale vím, že na sousedním oddělení se ztratila nějaká ruská šlechtična.“
Ruská šlechtična? To musí být Nataša, pomyslel jsem si.
„Nikdo nevěděl, jak to udělala, ale naštěstí se po ní nikdo nesháněl. Tak se to podařilo ututlat…“
„A co její pokoj? Je v něm nějaký nový pacient?“
Zavrtěla hlavou. „Má ho přece pronajatý a platby stále přicházejí. Bylo by to porušení smlouvy. Kdyby se někdy vrátila, mohla by nás žalovat.“
Ušklíbl jsem se. „V tom případě nám bude stačit, když nás tam zavedeš.“
„A vy mě necháte naživu a ještě mi dáte těch tři sta tisíc?“
„To zní jako základ velmi dobré dohody…“ řekl jsem ji a ona přikývla.
„Jmenuji se Gretchen,“ řekla pak. „Příjmení, předpokládám, není podstatné.“
-----XXXXX-----
„Na vrátnici je stálá služba,“ oznámila mi. „Tři muži ostrahy a sestra. Noční službu drží i jeden doktor. Ten je ale ve své kanceláři. Nevím, kdo má dnes službu, musela bych se podívat do rozpisu…“
„Takže hlavním vchodem…“ začal Henryk.
„… to nepůjde,“ potvrdila. Pak vytáhla z kapsy svazek čipových karet. „Můžeme se tam ale dostat vchodem pro zaměstnance. Nebo servisním vchodem; je to rampa, kterou se přiváží čisté prádlo a potraviny.“
„Ale všude jsou kamery, co?“
Přikývla.
„Takže naše dohoda padá?“ zeptala se nás pak.
Kývl jsem na Güntera. „Teď přichází tvoje velká chvíle, počítačový mágu.“
-----XXXXX-----
Terminál počítače zahradní údržby se ukrýval v malém domku na kraji zahrady. Určitě se tady dalo hezky procházet. Za svitu slunce… když je teplo…
Teď to tam tak hezky nevypadalo. Všude byla tma a zima. Zavřeli jsme se v domku a nechali Güntera, ať se připojí na vnitřní počítačovou síť tím svým hi-tech udělátkem. Atlas 6000 a prográmky od Schinony (ať už to je kdo chce) prolomily ochranné protokoly během vteřiny a Günter si kvůli tomu dokonce nemusel nasazovat ani 3D brýle a senzorické rukavice, užívané pro hlubší ponory do kyberprostoru.
„Jsem uvnitř,“ oznámil nám po chvíli vítězoslavně.
„Oslep kamery v celé klinice,“ přikázal jsem mu. „A taky čidla, senzory a všechno to další haraburdí, co tam mají.“
Günterovy prsty se hbitě rozběhly po klávesnici a maličká virtuální obrazovka promítaná nad holoboard, se brzy zaplnila sloupci čísel a příkazů.
„Ostraha ve velíně obdrží na tvůj pokyn zacyklenou videosmyčku o délce tří minut ze všech kamer. Víc jsem nestihl,“ oznámil mi pak. „Já vás ale uvidím a budu umetat cestičku.“
Podal mi mikroport, který jsem si strčil do ucha.
„Budeme mít tři minuty,“ řekl jsem ostatním. Pak jsem obrátil na Güntera. „Pokud se cokoliv podělá, víš, kde se sejdeme…“
Přikývl.
„Tak jdeme na to!“
Günter stiskl na klávesnici Enter. „Máte tři minuty. Od teď…“
Vyběhli jsme z boudy a zamířili přímo k služebnímu vchodu pro personál.
Sotva jsme dorazili k bytelně se tvářícím dveřím, ve sluchátku se mi ozvalo: „Cvak, cvak..“
Zámek dveří zabzučel, červené světýlko se změnilo na zelené a dveře se samy otevřely.
Byli jsme uvnitř.
Chodba byla prázdná a potemnělá. Konečně, uprostřed noci to nemělo být jiné. Tady byly jen kanceláře a ošetřovny. Pacienti spali ve druhém křídle. Cesta k nim nám nesmí zabrat víc, než dvě a půl minuty. Nebyl čas otálet.
Rozběhli jsme. Kamery nad našimi hlavami nadšeně kývaly objektivy. Günter se předváděl...
Gretchen převzala vedení a ukazovala nám cestu. Na několika křižovatkách jsme pokračovali rovně, na dvou zahnuli. Snažil jsem si cestu zapamatovat, kdyby se věci náhodou posraly na druhou…
Najednou jsme byli v křídle pacientů. Šlo to poznat velice snadno. Bílé, latexem natřené zdi nahradilo mramorové obložení, obrazy a gobelíny. Na podlaze byly ručně tkané běhouny. Všude květiny, fontánky, křišťál a pozlacený kov. Luxus až na půdu…
Dveře do pokojů byly z mahagonu. Jedny takové mít během dětství a nikdy bych nehladověl.
Cedulky na zdi vedle nich byly docela anonymní: pan X, paní Y, Novák, Smith, Méďa Béďa, Pocahontas, Justin Bieber...
Justin Bieber? Toho už nikdo nemůže znát.
Snažili jsme se být tiší jako myšky, ale asi to nebylo tak slavné, jak jsme si mysleli. Jedny dveře se totiž přece jen otevřely a na chodbu vykoukla rozčepýřená a evidentně notně rozespalá hlava.
Překvapeně jsem vydechl.
Nejsem moc zběhlý ve světě celebrit, ale jeho by nepoznal jen naprostý ignorant. Leoš Mareš. Ne klon, kterého je teď plné holovysílání, ale originál, který už několik let nikdo pořádně neviděl. Pořád byl k poznání, byť se na něm už věk podepsal. A zřejmě nebyl zvyklý chodit spát se zuby...
„Co tu chcete?“ obořil se na nás. „Nejste obsluha. Jste paparazzi?“
„Fanoušci,“ odpověděl jsem promptně. „Vaši fanoušci, mistře…“
Rozzářil se silou, jaká se přisuzovala bájným žárovkám.
„A co chcete? Fotky nerozdávám.“
„Chceme podpis. Jeden jediný podpis, do sbírky, prosím…“
„Prosím…“ přidala se Gretchen a nadechla se tak, že se jí vnady začaly drát blůzkou stejnou silou, jako Zelení k moci.
„Zajdu si pro papír a tužku,“ odvětil a zašoural se svého pokoje. „Co bych pro fanoušky…“ hučel si pro sebe ještě, když jsem za ním zavřel dveře a zavelel: „Zamknout.“
Zámek dveří poslušně cvakl a zakrátko červená vystřídala zelenou i na ostatních dveřích. Bylo to sice milé zdržení, ale stálo nás půl minuty. Do konce smyčky nám zbývala necelá minuta.
„Padáme!“ zavelel Henryk.
Křídlo pacientů bylo rozlehlé, ale nám nakonec stačilo zdolat jen dvě patra nahoru a dalších deset metrů chodby. Tam nás Gretchen zastavila přede dveřmi označenými jménem: Sfinx.
„Jsme na místě,“ oznámila nám.
Zámek poslušně cvakl.
A byli jsme uvnitř.
Když jsem za námi zavíral dveře, v mikroportu se ozval Günterův hlas: „Zbývalo vám ještě dvanáct vteřin.“
„Super.“
Podstatné bylo, že jsme to zvládli. Gretchen rozsvítila světla.
Natašin pokoj byl velmi podobný pokojům z vícehvězdičkového hotelu. Začal bych čtyřmi, ale myslím si, že ani s pěti bych neprohloupil.
Velká manželská postel s hedvábným povlečením. Po obou stranách masivní stolky z teakového dřeva. Podél zdí byl nábytek stejné provenience. Nádhera. Ani v holonovelách si zbohatlíci takhle nežijí. Ve vedlejší místnosti byla koupelna a záchod. Mramor, zlato, mísa z růžového porcelánu. Čekal bych i hajzlštětku z kamzičích chlupů…
Skříně byly plné šatů, toaletní stolek přetékal parfémy, krémy a pleťovými mléky. Na poličce nad umyvadlem byl v kelímku kartáček.
Ať už Nataša odešla kamkoliv, zřejmě svůj odchod neplánovala.
Prošli jsme celý pokoj tam a zase zpátky, ale nic jsme nenašli. Vyházeli jsme věci a odsunuli od stěny skříně. Zkontrolovali jsme spodní strany všech šuplíků a proťukali každý čtvereční decimetr zdí.
Nikde nic.
Najednou Henryk zavýskl. „Mám to!“
Zaznělo to z koupelny. Zadoufal jsem, že nám neoznámil své vítězství nad seniorskou zácpou…
Okamžitě jsem byl u něj. Koupelna se od mé minulé návštěvy nijak nezměnila. Vykachličkovaná vana velikostí připomínající bazén z gigamarketu, co si pořizují chudé rodiny, záchod z růžového porcelánů aus Karlsbad. Zrcadlo nebyl žádný aušus, ale poctivý leštěný plát stříbra. Všechno tu na mě řvalo, že tu nepatřím a mám se zařadit do fronty na dávky.
„Tak co máš?“ zeptal jsem se ho.
Stál vedle vany a vítězoslavně do ní ukázal.
Přistoupil jsem k němu a nahnul se nad široký okraj. V první chvíli jsem nic neviděl. Prostě jen vykachličkované dno.
„Copak to nevidíš?“ zavrčel na mě Henryk netrpělivě.
Pak jsem to uviděl. Na svoji obranu musím říct, že to Nataša udělala fikaně. Musel jsem se zaměřit na spáry mezi jednotlivými dlaždicemi. To do nich, něčím sotva o odstín tmavším, než byla spárovací hmota, nakreslila obdélníkový obrys brány. Byla sotva dost velká na jednu lidskou postavu a navíc byla horizontálně. Málokdo z těch, co by se na ni dívali, by věděl, co vlastně vidí…
„Odešla pryč.“
„Přesně tak,“ přitakal Henryk.
„Jenže kam? Její Versailles bylo přece zničeno a nikdy neříkala nic o tom, že má více světů…“
„Ale taky neříkala, že je nemá,“ odvětil Henryk.
Měl pravdu. Jenomže, jestli to taky pravda byla, odtud nevyřešíme.
„Dokážeš ji vystopovat?“ zeptal jsem se Henryka.
Ten se zaškaredil. „To jsi tak moc vyšel ze cviku?“
Otevřít bránu někoho jiného není snadné ani obvyklé. Neznám moc jiných tvůrců, kteří by to uměli, ale kdysi dávno, v časech mnohem jasnějších a přátelštějších mě to Henryk učil.
Jestli jsem ale vyšel ze cviku?
To člověk nezjistí, dokud to nezkusí. Sehnul jsem se nad obrys brány a pak po ní přejel prstem. Možná to byla hlinka, možná řasenka, ale pohyb mého prstu znovu zcelil mikroskopické hrudky použitého barviva a brána zaplála jasným světlem.
„No vidíš,“ zkonstatoval Henryk.
„Scheisse,“ ulevila si Gretchen, ale k tomu byla přece koupelna stvořena. „Was ist das?“
„Rušíte mi signál, vážení. Co tam děláte?“ ozval se mi ve sluchátku Günter.
„Otevřel jsem bránu,“ oznámil jsem mu. „Sejdeme se, jak jsme se domluvili. Zmiz odtamtud,“ dodal jsem ještě a pak jako první proskočil branou.
Nohama napřed. Pokud je horizontální, na druhé straně vypadnu ze stropu.
A přesně to se taky stalo. Na to, že na mě vzápětí spadne Gretchen, jsem ale nepomyslel…