Smrt dřepy
Smrt-Dřepy
Trénink bicepsů? Jistěže může být velmi náročný, ale těžko bude po prvních dvou sériích vaše triko jako po sprše...
Trénink hrudníku? Možná skvělé pro napumpování a působivé pro okolí, ale nutit do dalších sérií vás nikdo asi nemusí...
Trénink zad? Zde sice jsou cviky, která vám dají pořádně zabrat, ale ani tady po sérii neklesáte do kolen...
Takový trénink totiž, kde balancujete po každé sérii na hraně kolapsu, kdy po každé sérii letíte bez jakékoliv kontroly k zemi, kdy po každé sérii cítíte, že to jídlo z doby před tréninkem půjde každou chvíli ven, je jen jeden. Jeho jméno? Ano, trénink stehen!
Hrdinové našeho příběhu budou dva. Mladšímu říkejme třeba Tom, 21let, 170cm výšky a k tomu zimních 90kg. Staršímu, třeba Michalovi, je o 5 let víc, 190cm a 110kg. Normálně spolu necvičí, vlastně oni se ani příliš neznají, ale dnešní trénink dají spolu. Možná šílenství pro první společný trénink, možná snaha dokázat jeden druhému, kdo víc vydrží. Možná i něco zcela jiného stálo za rozhodnutím, že to napoprvé budou právě nohy. A ne žádné běžné... Odporně brutální s největší možnou zátěží, odporně brutální s výběrem těch nejhorších cviků, odporně brutální s myšlenkou, že na tomto tréninku stojí celý svět a to, co bude zítra, nikoho nezajímá.
Sraz byl v šest v posilovně u baru a Tom tam byl, trochu netypicky, s pár minutovým náskokem. 50mg efedrinu měl už skoro čtvrthodinku v sobě, teď jen upíjel chladnou vodu a vyčkával příchodu kolegy... Ten se ukázal po chvilce a společně po pár minutách vycházeli z šatny k místnosti pro nohy...
Zcela oddělenou místnost pro nohy by někdo mohl nazvat zbytečným přepychem, někdo v ní ale může vidět jedinečnou možnost, jak dokonale zničit vše od pasu směrem dolů. Rozcvičení bylo velmi rychlé, 15-ti minutová chůze obou z domova směrem k fitku totiž dělá své. Pár minut zahřátí, pár minut strečinku a výběr prvního cviku. Výběr? Vlastně nikoli. První cvik se totiž vybírat nedá, první cvik pro nohy je více než jasný. Dřepy.
Jenže Tom při posledním tréninku cítil trochu nepříjemně spodní záda a tak dnes zvolili dřepy v jiné podobě, v podobě čelní. Činka položená vpředu vysoko na hrudníku totiž nutí záda držet jednoznačně správnou polohu, neboť jakákoliv jiná zde znamená ztrátu stability a následný pád. Mimo to, čelní dřep se zaměřuje více na kvadricepsy a o ty tu jde v první řadě.
Nultá série pro snad dvacet opakování jen se samotnou tyčí a dvěma malými kotouči, jež tu zůstali po někom z dřívějška. Dobré pro zahřátí a chycení správného pohybu. Co dále? Dnes žádná pyramida. "S kolikati normálně končíš?", proletělo vzduchem. Michal při čelních se 120-ti, Tom si není příliš jist, protože je dost dlouhou dobu nedělal. "Dáme 110 a pak se uvidí..." Michal je tím, kdo se pod činku staví jako první. Čtyři, pět opakování a přestává to jít. Šesté dotlačí ještě sám a pokládá činku do stojanů. "A tohle jsi položil proč?", rozčílí se za jeho zády Tom. Na odpověď ale nečeká a zaujímá postoj pod činkou. Zátěž sice cítí kvalitně a klidně by s ní mohl končit, jenže on přece udělá víc než ten srab před ním. On mu ukáže, že šest opakování je pro děcka! On mu ukáže, že i u desátého půjde stejně plynule jako na začátku!
Po dokončení série hledí na kolegu, který stojí u boku činky a dává pryč uzávěry. "Kolik?", ptá se s jasnou otázkou, že se bude přidávat. "Nepřidávám, jeden uberu...", slyší odpověď. Tomovi je sice o pět let míň a Michala téměř nezná, ale to mu nebrání, aby se do něho nepustil: "Tak to jsem mohl cvičit se svojí holkou, když to tu hodláš takhle flákat! K čemu ti bude, když ubereš a nasekáš s tím 12 opakování? K ničemu, slyšíš, k ničemu! Nikdy neubíráme, i kdybys pod tím měl chcípnout, nikdy!"
A ta slova, předaná bez jakéhokoliv ostychu plní svůj účel a Michal sahá po 5-ti kilovém kotouči navíc na svojí stranu. "Děvko...", usrkne ve chvíli, kdy si stoupá pod činku. První tři jdou, pak se ale činka v dolní fázi zastavuje a z pod ní se ozývá, že tohle je poslední opakování. "Jak poslední? Co poslední? Zapomeň poslední! Já rozhoduju, kdy skončíš, rozumíš, já!". Ostrá slova prosviští vzduchem ze vzdálenosti pár centimetru do Michalových uší a ten se, s Tomovými pažemi na svých lattisimech, pomalu a s řevem dává do pohybu. A je tam. S nadějí, že ho přece jen pohledem ukecá se podívá do zrcadla před sebe, jenže kolegu za ním díky své i jeho výšce nevidí... Ten ale vytuší, na co Michal myslí... "Sakra nerozumněls mi! Chceš to hláskovat! Jeden další! D-a-l-š-í! Hned!". A proti těmto slovům není obrany. Pohyb dolů nebyl problém. Ten začal až v polovině druhé fáze... V tu chvíli se Michal trochu více předklonil, ovšem pádu zabránil silný stisk jeho sparinga. A teď mu to došlo. On ho sice nenechá položit činku, ale nenechá ho ani spadnout. Ten chlap za ním se na něj na 100% soustředí a ten řev, který z něho jde, myslí naprosto vážně. A teď už nediskutoval, když uslyšel více než očekávané "A ještě jedno!" a po chvilce ho společně skutečně vydřeli. Činka odletěla do stojanů nepatrný okamžik poté, co se zezadu ozvalo "A stačí...". "Všechno ti oplatím", zaznělo jako odpověď a následný pád k zemi byl nevyhnutelný.
A tak proběhly další tři série. "Nikdy neubírat!" se neslo vzduchem a náhodní kolemjdoucí, procházející mezi šatnou a hlavním sálem, nevěřícně kroutili hlavami. Co série, to jízda na doraz. "Nemůžeš? To mě nezajímá, protože já vidím, že ještě jedno dáš!" A přesně k tomuhle slouží sparing. Když vstupujete pod činku, která se vám okamžik poté zařízne do trapézů nebo čelních ramen a táhne vás k zemi, vaše mysl pár opakování dovolí, ale pak, když cítí, že další nepůjde, může být člověk silný jak chce a stejně ji hodí do stojanů. Jenže házejte ji do stojanů, když skrz toho chlapa za vámi neslyšíte ani vlastní řev. Házejte ji do stojanů, když bylo to poslední opakování tak fantasticky cítit. Házejte ji do stojanů, když vám to zvíře za vámi nedovolí sebemenší ústupek! A o tom to je! Chcete mít pořádné nohy? Pak jiná cesta než přes vynucená opakování s pořádnou dávkou bolesti nevede. A pokud po odložení činky do stojanů nepadáte k zemi, byla to sakra odfláknutá série!
Ale nohy, to nejsou jenom dřepy. Čtyři či pět sérií je sice zničilo kvalitně, ale oba vědí, že v těch nohách ještě něco zbývá... Ještě něco, co z nich dostane těžký leg-press. A žádná lehká série na úvod, k čemu, když mají za sebou takovou "rozcvičku"!
Hned na první série naložené maximum přimáčklo Michalova stehna těsně k hrudníku: "Je toho moc...", tiše procedí vteřinu před tím, než odhodlaně zařve: "Ale dám to sám!" a s těmi slovy a prsty zarytými do držáků posílá všechnu svojí energie k boji proti té mase železa. A ta se od něho začíná pomalu vzdalovat, až o chvíli později zaujme výchozí polohu. "Pojď se mnou!", přikáže sparingovi a pomalým kontrolovaným pohybem jede opět dolů. Nyní už ví, co ho čeká a dává pozor, aby se náraz na hrudník neopakoval. Je to těžší, sakra těžší, než před chvílí a připadá mu, že to teď už neodlepí. Jeho ruce se pouští držáků a zapírají se do stehen. S jejich pomocí zátěž vystřelí změrem vzhůru, ale ještě než dorazí, Michal ví, že udělal chybu: "K čemu tady jsem já?", zakřičí na něj jeho sparing. "Ty mi snad nevěříš nebo co? Já pomáhám, já cítím, jestli na to ještě máš! Vrať ty ruce a jedem znova!"
Třetí, čtvrté a páté opakování. Šesté jedou na doraz oba a Tomova slova "To stačí" by mohla znamenat konec série. Znáte ale ten pocit, který někdy na člověka pod činkou přijde? Tři poslední byste bez sparinga a jeho křiku nedali, ale teď, když on říká konec, cítíte, že tu je ještě kousek síly, která mu dokáže, že dáte ještě o jedno, o dvě víc! Tohle se nestává každý den a nejde to vyprovokovat, tohle prostě přichází samo od sebe. "Nestačí, jedem ještě!", procedí ta rudá tvář, která ještě před chvílí chtěla končit a s maximálním odhodláním pouští rychlejším pohybem zátěž dolů. Teď není čas vychutnávat pomalý pohyb, dvě tři rychlá opakování zabijí vše, co v těle ještě zbylo! A oni tam vážně jdou! První dává obří vůle téměř bez dopomoci, další dvě sice znamenají i pro Toma kvalitní záběr, ale dát pět nebo osm celkem je obrovský rozdíl. A to byl i důvod, který zapřičinil, že všechnu zbývající sílu po zaseknutí zátěže do stojanů investoval Michal do převalení se na bok a k pádu z podložky k zemi. "Super série, super!" Je na pokraji kolapsu, cítí, že mu dech nestačí a že jeho tep nabral neuvěřitelné tempo. Už tak vysoký krevní tlak dosahuje nových rekordních hodnot, slané kapky potu v očích štípou jako čert... A nohy? Nohy pálí tak neskutečně, jak si člověk, který tímto nikdy neprošel, nedokáže ani představi. Ale nic z toho není důležité. On jich dal osm a poznal, že tohle je jeho skutečné dno! A co víc? Dvě série, dva pokusy jít ještě dál, jsou teprve před ním!
Po dalších pár desítkách minut jsou ale i tyto za nimi a je tu rozhodnutí, kam dál. "Můžeme dát lehké hackeny, nebo předkopávání… A nebo jen zakopávání a konec...", zkouší navrhovat Michal. "Předkopávání dáme... Ale nic lehkého nečekej!", odpoví Tom a po příchodu k přístroji dává zarážku do spodní části sloupečku železa. "Jdeš první", ohlédne se na Michala, "A až řeknu, vrátíš to do výchozí polohy a já ti kus uberu... A pak ještě jednou. Jasný?". Nic nemůže být horší než to, co už je za námi, pomyslí si Michal, když usedá na lavičku. První dvě nebo tři opakování jdou v pohodě. Nahoru jede v tempu a tam vteřinku drží kontrakci. Čtvrté už ale nejde a páté znamená naprostý konec. Tom teď přidává trochu své síly a se slovy "Tři a pak uberem" jemně dopomáhá. Stehně pálí naprosto neuvěřitelně a Michal začíná skutečně hlasitě křičet. K místnosti dokonce přibíhá kluk z poza baru s jasnou otázkou: "Žijete?". Jenže nikdo ho neslyší. Michal právě dokončuje třetí opakování a Tom mu ubírá na zhruba polovinu současné váhy. "Teď to bude lepší!", zakřičí na Michala a dává mu pokyn, aby začal. Jenže tohle lepší není! Ubral vůbec něco? To je otázka, která Michalovi běží hlavou u druhého opakování, které prostě nelze dokončit! Tom mu pomáhá dorazit ho nahoru a bez milosti řve: "Ještě tři, ještě tři!". A to je na Michala moc. "Ty nohy pálí naprosto šíleně, tři v životě nedám!", pomyslí si, pustí zátěž dolů a začíná se zvedat z lavičky. V tom mu přistává prudký úder Tomova předloktí na hrudníků a silou, která jeho o 20kg lehčí postava dovoluje, ho tlačí zpět na lavičku. "Zapoměň, rozumníš, zapomeň! Řekl jsem ještě tři!". A Michal se do nich skutečně opírá. Jedno, druhé a snad deset vteřin trvající boj o třetí! Konec? "Ani náhodou, řekl jsem, že ubíráme dvakrát!", přikazuje Tom vteřinku před tím, než nastavuje zátěž na tu nejlehčí, jaká je jen možná. "Máš tam jen 10kg, tak se ukaž! Chci vidět další tři!", zakřičí na Michala snad z milimetrové vzdálenosti. A ten začíná pomalu zvedat nohy! Nejde to, sakra, nejde to! Jeho pocit mu říká, že tam je pořád stejná zátěž, není možné, že by tam bylo jen 10 kg! Teď se podívá před sebe a vidí, jak Tom začíná pomáhat. A vidí i, že drží celý nástavec pár centimetrů nad jeho nohami, že ho nechává bojovat samotného jen proti váze svých lýtek! A ani tohle prostě nejde! Jedno opakování, druhé... S krví zalitýma očima tam rve třetí a pak se, jako v křeči, prudce předklání a padá z lavičky. Trvá to možná další tři nebo čtyři minuty, než se zase zvedne, připraven svému sparingovi vše vrátit.
A tady náš příběh končí. Popisovat dvě další série nemá smysl, protože to odhodlání a vůli, která žene dva lidi, jež se téměř neudrží na nohách k dalším a dalším opakováním, jen málokdo pochopí. Ale ten, kdo je chápe, ví, že tohle je cesta, jak ze svých průměrných nohou udělat nadprůměrné, jak dosáhnout toho, že budete dvakrát za zimu kupovat nové kalhoty, jak dosáhnout toho, abyste další tři dny trávili jen pokulháváním po bytě a přemýšlením, že tohle už nikdy neuděláte. Ale pak uběhne týden a když se s tím zvířetem sparingem domlouváte na zopakování, máte úžasný pocit, že to bude opět něco nezapomenutelného. Něco nezapomenutelného, co vás dovede tak vysoko, jako nikoho jiného. Až úplně nejvýš, za vaším snem.