Mafia 2
Mafia 2 recenzovat hru jako je Mafia II musí být vyloženě radost. Stačí jen přežít líté redakční boje o review kód, ve kterých hraje svoje i lstivost a silný hardware (interní vtip), vlastní text už se pak píše skoro sám. Konečně spoustu věcí lze i vynechat, vždyť domácí hráči ví o životě Vita Scaletty první poslední. Stejně tak je asi zbytečné vzpomínat na osm let starou Mafii, jež to všechno začala – peripetie Tommyho Angela si v našich končinách předpokládám každý hráč zažil minimálně jednou. Dva týdny staré demo dvojky máte jistě také projeto křížem krážem, zbývají tedy jen zážitky z plné verze. Ani přes masivní marketing kupodivu Mafia II doposud nespotřebovala veškerý svůj střelný prach, což je pochopitelně dobře. Ba co víc, v rukávu jí zůstala ještě dostatečná zásoba překvapivých trumfů a rozhodně je co objevovat.
Potěší třeba už jen parádní intro, které vás v mžiku uvede do situace. Dospělý Vito v něm listuje albem fotografií a vzpomíná, jak před lety emigroval s rodiči a malou sestrou z domovské Sicílie do Ameriky, za lepším životem. Jistě, pro sedmiletého chlapce musely být první momenty po příjezdu do přístavu velmi silné, ovšem úvodní představení Empire Bay bude v podání 2K Czech vpravdě ohromující asi pro každého. Široké ulice, rušný provoz na nich, všude nablýskaná auta a na každém rohu mrakodrap...
Avšak vystřízlivění z amerického snu přišlo pro rodinu Scaletti velmi záhy. Svůj nový domov našla v zaplivaném italském ghettu, jehož chudoba ostře kontrastovala s báječným světem jen o pár bloků dál. Přestože otec dřel za pár dolarů v docích, z těžkého života v bídě se prakticky nedalo vymanit, ostatně tatík většinu výdělku propil. Mladý Vito samozřejmě bláhově snil o něčem lepším a jelikož trávil spoustu času na ulici, brzy došel k poznání, že poctivý život a dodržování zákonů jsou jen pro hlupáky. Spolu s nejlepším kamarádem, uřvaným chuligánem Joem Barbarou, se tak vydali na cestu zločinu – při pozorování bohatých mafiánů z italské čtvrti snad ani neměli na výběr.
Jak se z Vita stal gangster, to koneckonců všichni dávno víme a známe také následky tohoto rozhodnutí. Jisté přepadení klenotnictví nedopadlo zrovna podle plánu, načež náctiletý pan Scaletta mašíroval do války. Buď armáda, nebo kriminál. Vitův návrat z vojny, byť jen krátký – v podobě dovolenky na zotavenou, ale zdaleka není to první, čím vás Mafia II přivítá. Zdá se to až nemožné, nicméně doopravdy se podařilo utajit, neprofláknout a nevykecat samotný úvod hry, kdo tudíž čekal vojína Scalettu na schůdcích vlaku, bude první kapitolou patrně velmi překvapen.
Jelikož nemíním hru nikomu kazit, více k ději už neprozradím, na každý pád se připravte na mafiánskou klasiku a pomalý postup ve zločinecké hierarchii. Hlavní hrdina rozhodně není žádný svatoušek a prvotní potřeba splatit dluh po otci jistě nebyla záminkou pro dráhu zločince. Tu si Vito vybral už dávno a s Joem nehodlají ze svých zájmů (silné pití, rychlá auta, lehké ženy) nikterak slevovat. Příběh není vůbec špatný a tradičně v něm nechybí ani pár překvapivých odhalení, nějaký ten zvrat a kdo ví, možná potkáte i staré známé z první Mafie.
Zatímco s Tommy Angelem jsme se ovšem mohli sžít a sympatizovat hned od začátku, Vito Scaletta nepatří zrovna k dobrákům od kosti, když sleduje především své vlastní zájmy. Chvílemi působí skutečně jako voják a dělá to, co mu kdo poručí. Tak jako tak, skrzeva báječně zpracované animace a in-game filmečky se do ulic Empire Bay velmi snadno ponoříte. Neherním sekvencím v podstatě není co vytknout, vše je výborně zahrané a zrežírované. Postavy i dialogy působí maximálně živě, reálně a nenuceně, stejně jako střihy a práce kamery.
Po stránce herní je Mafia II velmi lineární a (nejen) z toho důvodu bych jí jen nerad srovnával se zdánlivou konkurencí, se sérií Grand Theft Auto. GTA je totiž čistý sandbox - velké hřiště, kde může hráč předvádět všelijaké skopičiny - kdežto Mafia sází na silný příběh a dějovou linii, s městem jen coby kulisou. Jízda autem a vůbec volný pohyb po Empire Bay funguje prakticky pouze jako pojítko jednotlivých misí, pakliže nejsou tyto do ulic města vytaženy. Jak známo, v několika případech to splněním úkolu ještě nekončí, zmiňme kupříkladu známou honičku v autech, po nastražení bomby v hotelu, nebo neúspěšný prodej pašovaného zboží přímo z korby náklaďáku.
Většinou si ale naše zločinecké duo udělá svoje a v rámci hesla „po práci legraci“ zapadne do putyky, baru, případně bordelu. Typický den mafiána Vita začíná vesměs v posteli, odkud ho vytáhne zvonící telefon. Pak následuje „brífink“, rozumějte válečná porada, situovaná do některé z hospůdek. Empire Bay ovládá několik rodinných klanů a každý má svoje teritorium i oblíbený podnik. Po příjezdu si Vito a Joe vyslechnou zadání, pár tipů jak akci ideálně provést a jdou hned na věc. Kšeftíky bývají pochopitelně různorodé, v rámci zachování alespoň nějakého překvapení, vzpomenu záležitosti typu likvidace nepohodlné osoby, menší i větší krádeže a zbavení se nepohodlné mrtvoly.
Pakliže vše proběhne hladce, zbývá už jen vyřídit „debrífing“ (aneb zaskočit zpět do baru, s dobrou zprávou) a kluci mají takříkajíc volnou zábavu. Jenže město neskýtá herního vyžití zrovna vrchovatě, což ostatně prezentovalo nedávné demo. Já většinou hned upaloval domů a do hajan, maximem bylo doplnění zdraví díky pivku či sendviči. A abych se nezdržoval, posloužila mi nejčastěji lednice. Ano, je tu prostor věnovat se koníčkům, Vito může jen tak pro radost krást auta, nechat si je upravit v dílně a pak je hromadit v garáži. Každý příbytek (v rámci dějových kotrmelců vystřídáte asi čtyři byty) ji má k dispozici a s ní i deset parkovacích stání.
Stejně tak si lze užít trochu života, zajít mezi lidi, a dát si něco na zub. Tu v bufetu, tu na ulici ve stánku a jindy třeba v lepší restauraci. Modemani se zase vyžijí v prodejnách s oblečením a salonech, pořízením nového obleku, dlouhého kabátu s kloboukem, případně jen ležérní rozhalené košile, doplněné navrch koženou bundou. V rámci rozptýlení můžete také zkusit štěstí u Mika Bruskiho na vrakovišti, zajet se dá i k Dereku Pappalardovi do doků, ale většinou jsem od nich slyšel jen „teď pro tebe nic nemám, zkus se zastavit později“. A jelikož šroťák i přístav jsou poněkud z ruky, možnosti přivýdělku jsem využil vlastně až v závěru, kdy je potřeba obstarat větší peněžní částku a hodí se každý dolar.
Záleží samozřejmě na každém, jak k Mafii II přistoupí. Nevylučuji, že nějaké „málem vedlejší“ mise v Empire Bay jsou. Já ale při prvním hraní sledoval čistě příběhovou linku a postupoval přímočaře od kapitoly ke kapitole. Oblečení jsem měnil, až když nebylo zbytí, ono se vážně hodí zbavit statusu hledané osoby, pakliže nechcete rozpoutat válku a zaplést se do přestřelky s policií. A auto opravoval (potažmo přelakoval a změnil značku) pouze za předpokladu, že šlo o nějakou lepší káru – ať už vzhledově, nebo co se jízdních vlastností týče. Piplat se s vozem, aby mi ho v zápětí někdo naboural, mi přišlo zbytečné. Při Vitově stylu života (i řízení) není k havárii nikdy daleko a na ulicích se vždycky nějaká náhrada najde.
Ani jedinkrát jsem netankoval. Benzínu je dostatek a nikdy se nejede tak daleko, abyste museli zajet k pumpě ( i když benzín se opravdu spotřebovává). Nepřepadal jsem ani obchody, k mé první loupeži došlo až na konci příběhu (již zmíněná fáze Vito shání prachy) a protože to za ty nepříjemnosti opravdu nestojí, zůstal jsem raději u kradení aut pro Mika. Extra zlákat jsem se nenechal ani pozlátkem v podobě časopisů Playboy. Vlastně jsem sbíral pouze ty, o něž mé oko zavadilo – bývají vesměs pohozené na klidnějších místech, občas ale plátek se zajíčkem na obálce zahlédnete i ve víru přestřelky. Je mimochodem zajímavé, že se Playboye nacházejí prakticky ve všech kapitolách hry, přitom Heffner vydal první číslo až v roce 1953 ;)
Čeho si naopak užijete měrou vrchovatou, jsou akční pasáže plné střelby a bortícího se okolí. Vito bere takřka na všechnu práci Joea s sebou, respektive obráceně – Joe je tady ten mazák a liška podšitá. Hráče tudíž neustále naviguje, popichuje a popohání, díky čemuž má hra velký spád a svižné tempo. Na prohlídku zákoutí věru nebývá čas, parťáci totiž nezahálejí a i kdybyste snad chtěli někde vyčkávat zašití za hromadou beden, kolegové vyčistí prostor za vás. Byť za cenu hromady nadávek na vaši hlavu. Přestřelky jsou jaksepatří dynamické a řekl bych ve stylu Gears of War se všemi pozitivy i negativy z toho plynoucími.
Systém krytí (jakkoliv se mi ještě v demu první minuty moc nezamlouval) je intuitivní a maximálně funkční, nechybí ani možnost obtočit se kolem rohu. Ano, mohla tu být nějaká krycí palba naslepo, dovedu si představit i rychlý přesun od překážky k překážce. Mafia II je ale nastavena takhle a po chvilce hraní už mi nic ze jmenovaného nescházelo. Spousta připomínek se dozajista snese též na automatické doplňování zdraví a dobíjení zbraní, s dovětkem „tohle v jedničce nebylo“. Jenže co naděláme, píše se rok 2010 a hry jsou trochu jinde, jakož i vytvářené pro jiné publikum. Počítat každý náboj v zásobníku není zrovna v módě, stejně jako se plížit pro lékárničku. Překousnout musíme i nesmrtelné parťáky. Inu berte, nebo nechte být.
Já nabídku přijal a akci si maximálně vychutnal, přestože bych tu a tam uvítal chvilku pro oddych a na rozkoukání se. Uznejte, není škoda proběhnout týdny modelovanou scénu za pár minut? A jenom proto, že Joe pořád huláká a policie je vám v patách? Kromě přestřelek a četných pěstních soubojů na férovku, dojde nicméně i na plížení, když asi dva úkoly jsou v čistě kradmém stylu. Vito se v nich jak mávnutím kouzelného proutku rázem chová jako Hitman, snažíc se být potichu a nespatřen. Agenta 47 jsem nevzpomenul náhodou, kromě páčení zámků a nakukování z úkrytu totiž přijde ke slovu i likvidace stráží, včetně odtahování mrtvol do ústraní.
Od páčení mříží přeskočme rychle k páčení zámků zaparkovaných aut. Vito si první vůz obstará v rámci cvičení „ukaž že jsi pochopil, jak se to má se šperháky“ a tenhle způsob nakupování se mu okamžitě zalíbí. Pokud ale není času nazbyt, můžete při krádeži klidně vymlátit okénko loktem a fofrem zmizet. V obou případech následuje rozverná kratičká animace, kterak se nový majitel vozu snaží spojit dráty pod palubní deskou. Tato pasáž přirozeně odpadá na ulici, pakliže vytáhnete šoféra za flígr – a poněkud překvapivě, obyvatelé Empire Bay se ani příliš nebrání. Žádné protesty, žádné extra stěžování, asi už jsou zvyklí.
A co na to policie? Jistou míru benevolence jí nelze upřít, ačkoliv hlídá a pokutuje vysokou rychlost, jízda na červenou nebo v protisměru pánům v uniformě absolutně nevadí. Dokonce se nechají i uplatit. Jak bylo již řečeno, hleděl jsem si především příběhové roviny hry a ve městě nezkoušel žádné psí kusy. Vesměs jsem si proto vystačil jen s převlékáním kabátů a přebarvením auta, mnohem častěji jsem ale poldům prostě ujel. Během přestřelek pak uniformovaní panáčci fungují v podstatě jen jako terče. Ne že by se nesnažili a nedokázali občas hráči zavařit, ovšem z krytu se jich zbavíte celkem snadno.
Přituhne až při honičkách, jelikož za volantem prakticky není obrany a pokud po vás ze služebních aut štěkají samopaly, bývá často ouvej. Střelba z jedoucích aut je ale v Mafii II záležitostí toliko pár misí a zůstává čistě v automatické režii, bez přičinění hráče. Opravdu mi chvílemi chyběla nějaká odpověď, častěji pálit z okýnka by mohl alespoň Joe, když už se Vito musí věnovat řízení. Na druhou stranu, taková jsou pravidla a hra vás tím tlačí do ovládnutí pestrého vozového parku. Pro mistry volantu by přece neměl být problém zmást několika manévry smečku policejních majáků, ztratit se někde v bočních uličkách a pak již v poklidu vyřídit maskování.
Použitý jízdní model je jedním slovem vynikající. Přestože jsem byl při sledování nahrávek z různých prezentací převážně skeptický a klonil se spíše ke křiklounům ve fórech (je to moc arkádový, zrychlení až moc veliký a vůbec to působí konzolově), po vlastnoručním otestování prakticky nemám připomínek. Celou hru jsem přitom odehrál a tedy i odřídil na klávesnici, protože když už recenze PC verze, gamepad musel zůstat ležet stranou. Ovládání mi překvapivě nedělalo žádné problémy, pro lepší pohodlí jsem však řídil obouma rukama – levačka na uskupení W-S-A-D se pro jízdu nejeví zrovna nejcitlivější.
Snad každé auto se ovládá jinak (tabulky s výkonem motoru, maximální rychlostí a váhou tu nejsou pro legraci) a ihned poznáte, do čeho jste to sedli. Není totiž nic horšího, než si pro útěk vybrat nějakou línou mrchu, neřku-li vozidlo s poškozeným motorem. Náklaďáky jsou příšerně líné a otočit je v úzké uličce dá zabrat, naproti tomu rychlé sporťáky je potřeba krotit, ať už vzhledem k rychlostním limitům a policii, či kvůli ne zrovna moderním a účinným brzdovým systémům. Však to sami poznáte, až vůz rozpálíte na mostě, na jehož konci následuje mírné klesání a zatáčka.
Odstředivé (jakož i další fyzikální) síly zkrátka v Mafii II fungují, stejně jako tlumiče a měkké pérování těch starých korábů. Sledovat podvozek v akci při přejíždění nerovností a skocích přes obrubníky je opravdu radost. Chvílemi se dokonce zdá, že se deformují i pneumatiky. A pokud by to snad někomu nestačilo, může si v menu navolit simulační režim. No ano, všechna dosavadní chvála šla na adresu prostého nastavení normal, fajnšmekři si jízdu po Empire Bay mohou ještě o něco ztížit. Sim varianta na můj vkus možná trochu moc klouže a při rozjezdech je možno točit se a gumovat s místními veterány jak s moderní Corvettou. Svoje ale jistě dělá i zvolené ovládání a povrch vozovky, prvních pár epizod ve hře je všude sníh a led.
Celkově mám ale pro auta jen slova chvály, což ostatně platí i pro jejich poškození. Okénka se snadno vysypou, nárazníky v mžiku utrhají a karoserie při kolizích brzy ztrácí lesk. Ač jsem se snažil jezdit decentně, při proplétání městským provozem (mimochodem docela hustým, ono i na chodnících bývá živo) utržíte šrámy velice rychle, v jednom kuse jsem tak cestoval s rozbitými světly, pobouchanými blatníky a se střepy místo skel. Tající sníh na kapotě znáte z dojmů, tak možná přidám jen sražený požární hydrant (zporážet se toho ale dá spousta) a věčně se kutálející poklice. Škoda jen absence výhledu zpoza volantu, projížďka po Empire Bay by s ním byla ještě kouzelnější.
A propo detaily, hromada detailů! Zmínit všechno je nemožné, na spoustu drobností, milých animací a předpřipravených vtípků narazíte ve hře doslova na každém kroku. Jistě, valná většina je tvořena skripty a vše je striktně nalinkováno, ovšem když se držíte příběhové linie, Empire Bay působí skutečným a živoucím dojmem. Snad každá volnější pasáž má své rozptýlení, ať už jde o hádající se pár nad rozbitým autem, uklízečku šmírující sousedy, rámus z vedlejšího bytu, nebo statisty na ulicích, tu myjící výlohy a jindy prodávající noviny, či leštící boty kolemjdoucích. Obyvatelé města začínají časem dokonce Vita poznávat a snad si ho i vážit, to je samé "Jak se vede, pane Scalleta?" a „Vito, dáte si párek?“
Okolí také reaguje na aktuální dění, zmíněný čistič bot mne kupříkladu dostal, když vyprávěl o výbuchu v hotelu. Prý tam hned běžel a „všichni utíkali ven ve špinavých botách! Říkám vám pane, ten den jsem vydělal balík!“. Nezahálí přirozeně ani rozhlasoví spíkři, rádia okamžitě hlásají kde se zrovna střílelo, že před malou chvílí došlo k požáru lihovaru, případně že byl v noci vyloupen obchoďák. O čerstvé zprávy kupodivu nepřijdete ani ve chvílích relativního klidu, trio rádií totiž nezapomíná na válku v zahraničí a mezi písničkami (dobový soundtrack pochopitelně nemá chybu) průběžně informuje o dění na frontě i chystané ofenzivě. A do toho všeho přelétají po nočním nebi americké bombardéry.
Atmosféra je zkrátka výborná a když už přišla řeč na proměnlivou denní dobu, potěší i maličkosti jako volnější ulice. V noci bývají chodníky relativně vylidněné a viditelně ubude také parkujících aut. Slušní pracující lidé jsou prostě doma a spí, těch několik misí pod pláštíkem tmy se proto herně drobně liší. Už jen kradení auta je složitější a pro hlídkující vozy jste víc na ráně, na druhou stranu následná honička je o něco snazší, do zácpy se rozhodně nedostanete. Pár minut jsem si našel i pro pozorování ostatních řidičů. V noci bývají klidní a spořádaní, ve dne naopak nervy pracují a hlášky se jen sypou. Při sledování kolony na křižovatce jsem se věru pobavil, jednak neustálým troubením a pokřikováním (jeď dokud jsme mladí, máš zelenou ty hovado…) a dokonce i řidičským uměním. Blikla zelená, noha šla z brzdy, vůz si trochu couvnul, pak plynulý rozjezd…, tleskám!
Legrací a vtipnými hláškami zásobuje Mafia II hráče nonstop. Jak jsou mnohé mise vážné a příběh místy i pochmurný, chvilka na fór se najde vždycky. Rozhlasové rozjímání o škodlivosti kouření bylo možná ještě míněno vážně, ale už pokec dvou strážných o televizi jakoby vypadl z nějaké estrády. Jeden z nich seděl večer předtím doma u zánovního přístroje a chválil si TV vysílání. Že prý je to budoucnost. Kolega však nesouhlasil, sedm palců velká obrazovka, jen tři kanály a ještě černobíle? Tohle se určitě neprosadí, lidi mají lepší zábavu.
Hodně veselo je i při likvidaci mrtvoly, jelikož naše mafiánská parta je v tu chvíli kompletně namol a jediný, kdo může alespoň trochu chodit, je Vito. Ostatní jen prozpěvují a blbě radí. Ono při cestách autem je vůbec švanda, Joe je samá historka a nečekaně dbá i na bezpečnost. Ten chlap sice každou chvíli někoho zastřelí, nebo mu alespoň rozbije hlavu, ale o dopravní předpisy a semafory se stará. Na jeho křik „pozor červená“ nicméně Vito nereaguje a výtku „právě jsi někoho přejel“ s klidem přechází a odsekává lakonickým „neviděl jsem ho“.
Český dabing a vlastně celá lokalizace patří k ostře sledovaným záležitostem, první Mafia (a Marek Vašut) jednoduše nastavila laťku vysoko. Druhý díl však vychází ze souboje se ctí a možná i neporažen, protože namluvení/překlad patří vůbec k tomu nejlepšímu, co jsem od Cenegy slyšel a viděl. Ano, je tu ona polo-spisovná mluva, hojně přetřásaná díky demoverzi, ale vězte, že takhle „mafiánsko-učitelsky“ hovoří ve hře jen dvě postavy. Netuším, proč má zrovna Henry Tomasino (s hlasem Jana Šťastného) potřebu nadávat stylem „tlustý zmrd“ a „tlusté hovado“. Možná pochází z lepších poměrů? U druhé osoby už se vysvětlení nabízí, jde o staršího člověka, kterému již občasné povzdechy „na tyhle sračky už jsem starý“ či „ten chlap je silné hovado“ prominete spíš.
Většinu herního času ale strávíte s dvojicí Vito a Joe, kteří se v české verzi hodně povedli. Martin Trnavský zní jako Scaletta přirozeně a často dost nad věcí, hvězdou a jasnou jedničkou je ale Vlastimil Zavřel, coby Joe Barbaro. Věřte nebo ne, na nějakého Homera Simpsona si ani nevzpomenete, až to Vlastík rozbalí a začne halekat jednu sprosťárnu za druhou. S vulgaritami se rozhodně nešetřilo a Mafia II je v češtině skutečně hodně peprná, včetně několika označení pro mužská a ženská přirození. Takhle ostré nebývají ani kriminální seriály a akční filmy, vysílané po dvaadvacáté hodině. Do mafiánského příběhu nicméně podobné výrazivo a mluva bezpochyby patří, pokud by se měla vyhlašovat nejsprostší česká (?) hra všech dob, Mafia II s přehledem zvítězí.
Díky demu a benchmarkům má o technickém zpracování asi každý jasno. Vypíchnutí bezpochyby zaslouží optimalizace, Mafia II funguje slušně i na 2-3 roky starém železe, ačkoliv pro běh s maximálními detaily je již silnější a modernější hardware vyžadován. Kvůli konzolím (a teď to nemyslím nijak zle) šlape engine jako hodinky, při hraní nejste omezováni žádným (viditelným) nahráváním a po vstupu do budov zůstává za okny i nadále fungující město, v případě výškových staveb mnohdy s pěkným výhledem. PC verze i za podpory vyhlazování, detailních textur, filtrování a ambientních stínů, před konzolemi nicméně znatelně vede. A to má v záloze ještě pokročilou fyziku.
Díky PhysX, potažmo nástrojům APEX, vypadá veškerá destrukce a speciální efekty zase o něco lépe. Řada scén působí mohutnějším a ničivějším dojmem, však při vysokém nastavení je na scéně údajně až o 10 tisíc partiklů více. Nejmarkantnější je APEX samozřejmě na vlajících kabátech, ale nejen těch dlouhých, krásně vlnit se dokáže i sako. Dále jsou tu ony tisíce částic a odletujících úlomků, jež jsou v interakci s okolním prostředím – tlakové vlny po výbuchu, i kousky betonu, dřevěných třísek a skleněných střepů při střelbě, tak reagují s objekty. Pokročilé interakce si každopádně užijete i bez toho, zničitelnost světa je nadstandardní.
Hodně efektní dokáže být také dynamický kouř, výrazný například při pálení pneumatik. Během smykování někde na dvorku, nebo v úzké uličce scénu brzy zahalí tak hustý bílý dým, že by i krkonošské pohádky záviděly. Bohužel každá legrace něco stojí a PhysX fyzika si z výkonu počítače ukrojí pěkný krajíc. Pro zajímavost, na testovacím PC (vybaveném dvojící karet GeForce GTX 480 ve SLI) ukázal benchmark při nastavení maximálních detailů a s vypnutým APEXem průměr 72 FPS, APEX zapnutý na High potom framerate srazil na hodnotu 43 fps...
Na tabulkové údaje naváži herní statistikou, bude vás předpokládám velmi zajímat hrací doba. Nuže patnáct kapitol jsem v pohodovém tempu (a na střední obtížnost) dokončil za 11 hodin a 40 minut. Hra byla v té chvíli dohrána na 72% avšak po závěrečných titulcích už nenásledovalo nic, jako volná zábava ve městě. Můžete si jen střihnout kteroukoliv misi znovu, případně zkusit dotáhnout ona procenta, třeba sbíráním Playboyů, plakátů a artworků. Další zábava přibude až v DLC.
O rozloze města leccos vypoví údaje z improvizované knihy jízd: odřídil jsem 21 aut (z celkových šestatřiceti) a urazil 172 km, pěšky Vito naběhal skoro 36 kilásků. Scaletta pod mým vedením zabil 448 lidí, z toho 8 civilistů a 169 nebožákům zasadil headshot. Za celou dobu jsem umřel bezmála třicetkrát, v krytu se krčil téměř půldruhé hodiny a slabou půlhodinku spolklo pronásledování policií. 63 vteřin strávených nad Playboyi, se zajíčky, ponechávám bez komentáře. Suma sumárum, těch 11-12 hodin není myslím na singl hru vůbec marných, tím spíš v dnešní době. Vyhlížet navíc můžeme brzký stahovatelný (částečně bezplatný) obsah.
A co nějaké zápory a kritika? Kromě těch několika vzpomenutých drobností nemám Mafii II příliš co vytknout. Za celou dobu hraní jsem nenarazil na žádný kiks ani bug, pokud nebudu počítat drobnosti jako prolínání objektů (Vito opravuje auto a nohu má skrz nárazník, ve vchodu do obchodu je tlačenice s NPC a ty projdou dveřmi…) a jednoho člověka, který s ledovým klidem odklouzal vzad, jakoby stál na in-line bruslích. Dějová linka je z herního hlediska neprůstřelná.
Bavit se tak můžeme maximálně o věcech k pousmání a handrkovat o tom, co bylo slíbeno a nakonec ze hry vypuštěno. Úsměvné mi přišlo například počasí. Stejně jako noc a den, mění se i obloha na přání vývojářů – a věřte mi to nebo ne, poprvé začalo pršet zrovna ve chvíli, kdy jsem seděl v kabrioletu. To ale Vita nerozhází, ač oblohu bičovaly blesky a silnice byla plná vody, on si dál šoféroval ve své kožené bundičce. Zdaleka v tom ale nebyl sám, přestože ulice se mírně vylidnily a v rukou obyvatel šlo uzřít deštníky, pár expertů si nadále vykračovalo v průtrži mračen. Viděl jsem také jednu dámičku, která v dešti zaparkovala svůj vůz u chodníku, pomaličku vystoupila a vycházkovým tempem pokračovala k domovu. A jakoby to už nestačilo, koupila si ještě ve schránce noviny.
S vodou to mají obyvatelé Empire Bay vůbec zvláštní, Vito je neplavec (ale opravdu to vadí? K vodě jsem se přiblížil maximálně při práci v docích), ovšem u svého domku má bazén. Vlastně každý druhý domek ve městě má bazén, nicméně voda není ani v jednom z nich. Paradoxní bývá také policie, pochůzkářů na ulicích má dostatek, služebních vozů jakbysmet, jak ale skripty zavelí k návratu na služebnu, na uniformu nenarazíte. Zmiňuji to kvůli výbuchu v hotelu a následné honičce. Pronásledují se dva vozy, Joe pálí z okénka jak smyslů zbavený (znáte z videa) a strážníci nikde, do jednoho jsou asi na koblihách.
Jindy jsem byl zase okolnostmi donucen opustit ve spěchu hořící dům, jen ve spodním prádle. Příkaz zněl „zmiz pronásledovatelům“. Ukradl jsem tedy auto, pak mi to ale nedalo, vůz jsem otočil a ty parchanty začal přejíždět. S tím ale hra zjevně nepočítá a vypadalo dost zvláštně, když před hořícím barákem (hasiče Mafia II také neumí) leželo na trávníku pár mrtvých těl, stejně jako na ulici. K dovršení téhle absurdity projížděla navíc po chvíli kolem pořádková hlídka. Čirou náhodou jí nevyvedla mrtvá těla všude vůkol ani trochu z míry. Polda jen přibrzdil, vyhodil blinkr, pustil auto v protisměru a pomalu odbočil. Hezké.
Zvažte sami, jsou-li to pouze maličkosti, co vám nepokazí zážitek, nebo jde o chyby jak Brno a důvod k odložení nákupu. To už jsme ale zase ve fázi „proč tam není tohle a tamto“ a přesouváme se na sandbox píseček. Empire Bay má nadzemku, ale nefunguje. Viděl jsem též metro, ale i do něj je vstup zakázán. Na silnicích potkáte také autobusy a taxíky, ani ty však nikoho nevozí a jsou jen pro okrasu. Vito má neskutečně pestrý zbraňový arzenál, avšak nůž, boxera či bejsbolku nezná. Jak moc to všechno vadí? Po dohrání musím říct, že mě to nevadilo vůbec. Mafia II je jednoduše nadesignována tak, že nefunkční MHD a taxi služby si téměř nevšimnete. Žádná ze současných misí je nevyužívá a nejsou tolik potřeba.
Co by naproti tomu potřeba bylo, je více míst pro ukládání. Při druhém hraní (už na obtížnost hard) se totiž řada věcí trochu změní a takříkajíc přituhne. Policie je rázem neodbytnější, přestřelky tužší a jelikož nepřátelé pálí ze všech stran, Vito to občas schytá. A opakovat velký úsek epizody (hra se ukládá automaticky) zrovna nepotěší. Kapku otravné je i přeskakování filmečků, respektive neustálé dotazy a potvrzování, jestli to opravdu chcete, stejně jako předělové animace při tankování benzínu a vjezdu do dílny. Lehce zamrzí také některé vypuštěné akce, nahrazené filmečkem. Spoustu věcí bych mnohdy rád udělal ručně, ale nebylo mi přáno. Při rozvozu balíčků stačilo třeba doručit jen ten první, zbytek ukázala animace. A stejně „zrychlen“ byl i prodej kontrabandu z náklaďáku.
Přes několik posledních urýpaných odstavců ale pozitiva nakonec výrazně převažují. Při hraní se hned několikrát dostavila fáze „sakra, je to jak jednička v hezčím kabátě“, což je pro Mafii II asi ta nejlepší vizitka. Empire Bay je úžasné, a to jak v zimě v prvém časovém období hry (konec války), tak i později v padesátých letech, za svitu sluníčka, kdy je ráz města i vozový park již odlišný a hru to pěkně občerstvuje. Příběh vás jen tak nepustí, přičemž si užijete jak vyprávění/animace, tak i ježdění a přestřelky. Úkoly jsou dostatečně různorodé a prostředí snad pokaždé jiné, je tu palírna, jatka, přístav, luxusní hotel, rozestavěný mrakodrap i čínská čtvrť.
Poslední 2-3 kapitoly jsou hodně intenzivní, taková přestřelka v planetáriu si v žádném případě nezadá s masakrem z galerie, pod nějž se podepsal Tommy Angelo. Srovnání se přímo nabízí, i zde se tříští sklo, vitríny a vystavené exponáty. Nepochybuji, že se vzhledem k zakončení příběhu (nechte se překvapit, o tomhle je opravdu lepší mlčet) okamžitě rozhoří vášnivé debaty, ale mohu takřka garantovat, že až na pár výjimek se budou všichni patrně ihned dožadovat Mafie III. Přejme si, ať dorazí dřív než v roce 2018.
VERDIKT: Příběh z Lost Heaven se dočkal skutečně důstojného nástupce, stačí jen zapomenout na styl GTA IV a ponořit se do trochu jiného světa organizovaného zločinu, do Empire Bay, a brát ho takový, jaký je. Ačkoliv herně se pár slabších míst objeví a nepotěší ani drobná omezení, ze hry vyhozené prvky nebo prozatímní absence bohatší herní náplně (vyřeší to snad brzké přídavky), vykompenzuje vám to filmový zážitek z vyprávění příběhu, dobová atmosféra, smysl pro detail, český dabing a velké finále, které skutečně stojí za to.