roky 1945 - 1950
Když 9. května 1945 brzy po ránu zazněly v ulicích našeho města tanky sovětské armády a na domech se objevily naše státní vlajky, vyšli občané do ulic aby se poprve nadechli čistého májového vzduchu a přivítali projíždějící vojáky. Neomezen á radost se ale dotkla i nás junáků. Bylo nám hned jasné, že budeme zase svobodně skautovat.
Na první schůzku svolanou do školy se sešlo dvacet předválečných skautů. Přišel též Miloš Hynšt a Jarmila Pospíšilová. Byl obnoven oddíl skautů a skautek a brzy se sešel i oddíl vlčat. Vedoucím střediska byl zvolen bratr Reeh a zástupkyně sestra Božena Hoffmanová. Za chlapecký kmen bratr Jenda Zimmermann. Vedoucím vlčat byl určen bratr Antonín Pudil.
Na úvod poválečné doby stojí za zmínku, že se již 10. června 1945 konala v Lošticích oslava sjednocení tělovýchovy, na kterou byli pozváni i skauti. Velkým a současně milým překvapením bylo, že jsme nastoupili v krojích a pochodovali s tyčemi na rameni. Tenkrát to byla součást výstroje. Pořadový výcvik a kázeň, to bylo tehdy pro skauty samozřejmostí. Po nastoupení oddílu se velelo "k noze tyč", při pochodu "na rámě tyč" a při vzdávání pocty (hraní hymny apod.) "k poctě tyč". Mohu zdůraznit, že to bylo efektní. A ještě k té rychlosti reagovat na danou situaci bych připomenul, že v pondělí 11. června jsme po Němcích získali vývěsní skříňku, kterou jsme si natřeli a ve středu již sloužila svému účelu.
Další historické datum pro nás, loštické skauty je středa 14. června 1945. Ten den totiž přišel Karel Reeh se zprávou, že nám Národní výbor přidělil celnici, která stála na Hraničkách mezi Lošticemi a Mohelnicí. Závora zde za války rozdělovala Protektorát od Sudet.
10. červen 1945 - oslavy sjednocení tělovýchovy
Protože místo pro skautskou klubovnu nebylo právě lákavé, rozhodlo se, že budovu přestěhujeme do Loštic. I když zatím nebylo určené místo, začalo se ihned s rozebíráním a odvozem materiálu do dvora k Reehům. S vypůjčeným platoňákem se jezdilo pěšky, někdy s koňským povozem od Geppertů, jindy od Gerlichů, ale vždycky s veselou a mnohdy se i zpívalo. Pracovalo se denně i o nedělích. Některé dny se sešlo i více než dvacet brigádníků. Ti větší rozebírali střechu a příčky a ze stropu sundávali heraklit, ti menší čistili a rovnali cihly. Mezitím se našlo místo pro budoucí klubovnu. Bylo až na konci mýtiny po vykáceném borovém lese. Ale buďme upřímní, šla na nás hrůza, že klubovna bude stát ve velmi členitém terénu s hlubokými výmoly.
Nyní na chvíli opustíme chatu, protože to nebyla jediná náplň naší činnosti. Oddíly i družiny se scházely ke svým pravidelným schůzkám. Plnily body nováčkovské zkoušky, učily se pořadovému cvičení, zpívaly skautské písně a hráli různé hry, zejména v terénu. Nacvičoval se i program na táborák. První z táboráků byl 23. června 1945 v Litovli. Tam jsme jeli za troubení a zpěvu na ověnčeném náklaďáku od Vinklerů. Bylo nás 31 a všichni v krojích i s klobouky. To jsme se zas pěkně blýskli. Ostatní oddíly nám to záviděly, když jsme tak pyšně vykračovali v průvodu přes Litovel. Kdyby s námi byl Miloš Hynšt, jistě by měl velkou radost. Všichni již víme, že původ skautingu v Lošticích je právě v Litovli.
Další akce, kterou se naše středisko prezentovalo, byla účast našich sedmi členů (činovníků) na celostátním sjezdu Svazu čeké mládeže na Pustevnách. Tři dny strádání - nepřízeň počasí, nedostatečné vybavení na spaní, špatné cestování, ale též chvil příjemných - výlety po Beskydech a hlavně návštěva náčelníka Junáka bratra dr. Rudolfa Plajnera v nás zanechaly krásné vzpomínky.
Protože v roce 1945 bylo vyloučeno vybudovat tábor, byl učiněn kompromis - spojilo se příjemné s užitečným. Tábor jsme postavili přímo na staveništi chaty. Posháněli jsme kdejakou celtu ale přesto se podařilo postavit stany pouze pro 21 účastníků. Podařilo se však stvořit jakýsi hangár pro dalších 10 účastníků. Jak z dalších řádků vyplyne, byl tábor převážně pracovní. Po večeři Karel Reeh přivítal účastníky tábora. Po zazpívání několika písniček jsme si rozdělili hlídky a šli spát. Pro většinu přítomných to byla první noc na skautském táboře. Po budíčku byla rozcvička a mytí v koupališti. Po snídani jsme jeli všichni se dvěma platoňáky na Hranička. Sbořili jsme poslední stěnu, kterou jsme naložili po půlkách na vozy. Se zpěvem jsme se vraceli přes město do Boráku. To byla neděle 22. července. Ten den odpoledne jsme se sešli v krojích na náměstí, abychom spolu s občany při řízné dechovce odpochodovali do Mohelnice na manifestaci. Byla zde velká spousta lidí a členů krojovaných organizací i několika skautských oddílů. Ale opěr jsme byli středem pozornosti my - loštičtí. Stáli jsme přímo pod tribunou. Lidé omdlévali vedrem a my byli vděčni za každou kapku vody, kterou nám děvčata z dívčího oddílu donesla. Ale večer jsme se už zase sešli u táboráku. Tak se to opakovalo denně. Večer jsme se u ohně učili skautské písničky, přespali a ráno šli do práce. Ti, kteří měli dovolenou, pracovali na stavbě chaty, ostatní šli za svým civilním zaměstnáním. V táboře přes den hlídala Vlčata.
Práce na stavbě poměrně rychle pokračovala. Někdy bylo elánu dost, jindy útlum. Hodně pomohli i rodiče našich skautů, zejména pan Zimmermann. Ten se stavbou žil. Nikdo by nedokázal ani odhadnout kolik odpracoval hodin, kolik nadělal práce a to jak při stavbě, tak při úpravě okolí. Ani nevím, jestli jsme mu tehdy dostatečně poděkovali. Pan stavitel Sova některé dny uvolnil svoje zaměstnance na odborné práce. Bylo potřeba hodně pracovního elánu a úsilí, aby se chata dostala do zimy pod střechu. V dalším roce (1946) se prováděly vnitřní práce a poslední úpravy terénu. Všechno ručně, bez mechanizace.
Ale ještě se vraťme k vlastní činnosti v roce 1945. Začátek jistě typický a tím je zahájení výcvikového roku dne 1. září. Ten den začal na Střelnici, kde se sešly naše tři oddíly, oddíl vodních skautů ze Zábřeha a hosté z Litovle.
Jaro 1946 - blíží se konec prací na klubovně a okolí
17. března 1946
Krásný průvod odpochodoval do Boráku, kde se rozdělil na menší skupinky, které potom v tichosti udělaly kruh kolem táborového ohně. Táborák slavnostně zapálil host z Litovle. Program se líbil nejen skautům, ale i rodičům a dalším občanům, kteří přišli. Po táboráku zůstali u ohně činovníci, rádcové a rádkyně, aby o půlnoci složili slib věrnosti skautským ideím i vlasti. Popel z tohoto slibového táboráku jsme uložili na staveništi v zadním levém rohu, kde se předpokl ádalo, že bude stát vůdcovské křeslo. K uvedenému dni došlo i ke změnám ve veden í střediska. Bratr Karel Reeh odešel do vojenské školy a za sebe určil vedoucím střediska bratra Jana Zimmermanna. Setra Božena Hoffmanová se vdala a odstěhovala. Ta za sebe navrhla jako svoji nástupkyni ve funkci zástupce vůdce střediska sestru Marii Köglerovou a jako vedoucí oddílu Jiřinu Řmotovou.
Vedoucí oddílu skautů a zástupce vůdce střediska byl bratr Zdena Rott. Vedoucím vlčat byl Tonda Pudil a jeho zástupce Broňa Hlůza.
Oslavy státního svátku 28. října vyzněly opět ve prospěch junáků. Poctou pro nás bylo, že skaut Véna Brak nesl v čele průvodu státní vlajku. Před oddílem jsme nesli vlajku střediskovou, pak družinové.
S přicházejícím jarem a teplejším počasím začalo se s vnitřními dodělávkami kluboven. Práce již tolik neubývalo a elán se někam vytratil. Bylo nutné někdy nařizovat pracovní povinnost. Družiny dostávaly úkoly a výrazněji se provedená práce odrážela jak v mezioddílovém, tak mezidružinovém bodování.
Zbytek prázdnin jsme využili k dobudování klubovny a úpravě jejího okolí, až nadešel den 1. září 1946 - svátek loštických skautů.
Ten den se sešli všichni skauti z Loštic, vzácní hosté i obyvatelé města u Modré hvězdy. Odtud šel průvod do Borového lesa. U silnice stála slavobrána, od které byla cesta lemována prapory až k chatě. "Klubovna sama byla jako panenka" (napsal tehdy ORKO - Karel Voborský). Krátké projevy přednesli št. kpt. Prášil, br. ing. Štefka (místonáčelník zemské rady), br. Škaroupka (okrskový vedoucí pro Mohelnicko) a bratr Jenda Zimmermann (náš střediskový vedoucí). Jako host zde byl též Karel Reeh (nyní Jánský). Po prohlídce kluboven se všichni odebrali na Střelnici, kde byla zábava.
Do konce roku 1946 se ještě uskutečnila besídka a vánoční nadílka. Pak přišly kruté mrazy, které činnost narušily, ale i tak si junáci našli čas na vycházky do přírody a různé hry v lese. Na 17. březen 1947 si nacvičil každý oddíl nějaký výstup a tak se mohlo uskutečnit "Junácké pásmo" na Střelnici. Pásmem jsme si udělali v Lošticích skvělou reklamu. Tolik účinkujících se málokdy vidí.
Protože bratr Klen - Jenda Zimmermann odešel na vojnu, pověřil vedením střediska bratra Dana - Zdenu Rotta. Ten také organizoval slibový táborák dne 24. 4. 1947. Mezi tím došlo ke změně ve vedení vlčat. Tonda Pudil odešel na školu a vedoucím byl pověřený Broňa Hlůza. I ten působil pouze do roku 1948 a na jeho místo nastoupil Jenda Sršeň. Rovněž u dívčího oddílu docházelo ke změnám. Tam se vystřídaly Libuše Seidlová, Helena Illmanová a Ada Reehová.
Tak šel skautský život dál. V květnu kácení máje s bohatým programem, pak tábor a zahájení výcvikového roku a už zase byl konec roku s tradiční besídkou.
Velmi pěkný byl tábor v roce 1946 na Drozdovské pile. Vyznačoval se bohatým a pestrým programem se závěrečnou hrou o poklad. To byl dort, stvořený přímo na táboře. Po skautech nastoupily na tábor skautky.
Další rok byl tábor v orlických horách u Těchonína. Byl na louce mezi řekou a tratí. Vynalézaví skauti čekali u kolejí a když projížděl vlak, mávali na strojvedoucího a skandovali "uhlí". Někteří se slitovali a pohodili nějaký ten uhel, takže bylo v kamnech čím topit. Krásné byly výlety po horách. Opět hochy vystřídala děvčata.
V roce 1948 byl tábor ve věžnickém údolí. Tentokrát po skautech a skautkách nastoupila k samostatnému táboru i vlčata. Vedoucím tábora byl Jenda Sršeň, zástupce Jirka Voborský a další pomocník Sláva Sršeň. Společně táboru veleli a společně vařili - ach jo.
V únoru 1948 došlo ke změně mocenských sil ve státe. Všechny mládežnické organizace se musely sloučit do Svazu české mládeže - SČM. Vznikla tak organizace s politickým zaměřením, což odporovalo zásadám Junáka. Byla rozpoutána kritika "reakčního" skautingu, který prý byl "živnou půdou pro rejdy reakce". Oddíly, které odmítaly členství v SČM (což bylo podmínkou), se postupně rozpadaly. Tím byl dán základ pro další nedobrovolné ukončení skautské činnosti. 13. září 1950 bylo uveřejněno v Úředním listě republiky Československé oznámení o zániku Junáka.
Jan Sršeň