V Lošticích jsme začínali . . .
začátky loštického skautingu jsou spjaty s Litovlí. Zde vznikl skautský oddíl v roce 1932 a jeho členem byl Miloš Hynšt. Vedoucí byli Kuneš-Sontág, Libor Hlaváček, Fráňa Boreš, později sborový vůdce, Josef (Peka) Bezděčka. Letní tábory se uskutečnily v letech 1933 a 1934 u Javoříčka. Když se v roce 1935 přestěhoval Miloš Hynšt z Litovle do Loštic, založil ještě v témže roce skautskou družinu, která nesla název "Bobři". Byla jednou z družin litovelského oddílu. Prvními členy byli Zbyněk a Radík Pudilovi, Jiří Pokorný, Vlastimil Heidenreich a Jenda Zimmermann. Během roku se členská základna začala rozšiřovat a tak vznikly družiny dvě, tedy základ oddílu. V jeho čele stál Miloš Hynšt a rádci byli Zbyněk Pudil a Jiří Pokorný. Oddíl byl součástí litovelského střediska. Velmi dobrá spolupráce s litovelsk ými se udržovala ještě po válce. První zmínka o skautech v Lošticích je v městské kronice až v roce 1937.
Schůzky se konaly na radnici, kde byla dislokovaná jedna školní třída, ve které učil pan učitel Pudil (otec prvních skautů) a ten umožnil, aby měli skauti střechu nad hlavou. Za pěkného počasí se scházeli v Borovém lese. "Boráků byl mohutný borový les v místech nynější chaty a hřiště až po silnici a podél ní po celé délce fotbalového hřiště. Proto dodnes říkáme v Borovém lese, i když tam není ani jedna borovice. Od roku 1938 získal Junák klubovnu v hostinci Beseda (v Žadlovické ulici naproti radnici). To paní Rozacinová umožnila skautům využívat zdarma zadní místnost. I tenkrát - před druhou světovou válkou se skauti nejvíce těšili na závěr výcvikového roku, který vrcholil táborem. V roce 1938 to byl tábor spolu s litovelskými skauty v Paseckém žlebu, nedaleko Šternberka. To už byly stany na podsadách, které se zhotovovaly přímo na místě. Do země se zatloukly čtyři kůly, které tvořily rohy a na ně se natloukly krajinky. Vybavení bylo velmi skrovné. Torny se získaly ze zásob staré rakouské armády, celty na dvoudílné jehlany věnovala armáda, dotace nebyly žádné. V té době už se u nás, zejména v pohraničí začali roztahovat henleinovci. To se projevilo i při zásobování tábora, protože obchodník byl Němec a často pro skauty neměl zboží, že mu ho nedodali. Tenkrát činil poplatek za tábor 100 Kč.
Rok 1938 byl ještě zajímavý tím, že Jarmila Pospíšilová - později manželka Miloše Hynšta, založila v Lošticích dívčí oddíl. Ten začínal se dvěma družinami po čtyřech členkách. Skautky zhotovily skautskou vlajku, která sloužila pro celé středisko. Byla trojúhelníkového tvaru s bílým podkladem. Lemovaná byla modročervenými trojúheln íčky a uprostřed byla zlatá lilie s černou hlavou psaž Tato vlajka sloužila i po válce, ale naposledy na táboře v Jablonném v roce 1970. Pro svoji chatrnost pak byla slavnostně spálena na ohni.
Členů stále přibývalo, takže vedle Bobrů vznikla družina Tygrů, Havranů a Kamzíků. V družině Kamzíků byl rádce Karel Reeh a členové: Karafiát, Heidenreich, Kašpárek, Pilčík, Frank, Špička a Mirek Kulhánek. Za všechny, kteří do oddílu přišli jmenujme aspoň Zdenu a Miloše Rottovy, Josefa Vařeku, Josefa Fuňka, Antonína Pudila, Karla Kukulu, Mariána Nevrlého, Jana Sršně a Vráťu Blažka. Určitě to nejsou všichni, ať ti, na které jsme zapomněli prominou, ale rádi je do výčtu připíšeme. To už měl oddíl i vlastní razítko. Příspěvky se platily měsíčně a to 1 Kč. První knížka, kterou oddíl zakoupil bylo "Táboření".
Schylovalo se k válce, přesto se v roce 1939 uskutečnil tábor, opět společně s litovelskými - konkrétně chlapci z Příkaz. Zajištění tábora bylo dílem loštických skautů a vedoucím byl Miloš Hynšt. Tábor byl v cípu lesa na louce u Věžnického mlýna na břehu potoka Věžnička. Pro pitnou vodu se chodilo do nedaleké studánky. Ve svahu nad táborem bylo táborové tee-pee s přehledem na celý tábor. V nízkém lese byla zbudována kuchyň. Hned první den bylo nezapomenutelným zážitkem cpaní slamníku. Slamníky se cpaly u jednoho hospodáře v Kladkách. Ve víře dobře ležet bylo snahou do povlaku nacpat co nejvíce slámy, ale ouha. Takto nacpaný slamník bylo nutno odnést tři kilometry na vlastní hlavě. Komu se nejvíc podlamovaly nohy byl právě v ty dny desetiletý nejmladší účastník tábora (pozn. byl to Jenda Sršeň). Při vzpomínkách na tento tábor je třeba se zmínit o velkém nočním pochodu. Po návštěvě olomouckých skautů v táboře u Kozova se účastníci vraceli lesní cestou při naprosté tmě. Dvě baterky na tak dlouhý husí pochod nestačily, tak se často ozývaly výkřiky při pádu po zakopnutí a nebo nárazu na překážku. To ještě v tom místě nebyla asfaltka, to se sedmkrát přecházel potok. Přeskakování po kamenech bylo nemožné. Tento vybudovaný tábor ještě využily skautky. Byl to jejich první tábor.
Po prázdninách byl zahájen výcvikový rok 1939-40. V Lošticích již plně fungoval oddíl skautů a oddíl skautek a utvářel se oddíl vlčat. Tím byl dán předpoklad, že Junák v Lošticích mohl být samostatnou organizací - tedy střediskem. To už jsme nebyli Československou republikou. Hitler zabral pohraniční oblasti, oddělili se od nás Slováci a my jsme se stali Protektorátem Čechy a Morava. Mohelnice již spadala do Sudet a na Hraničkách byla celnice, která nás oddělovala. Nepříznivě tato situace dopadala i na skauty. Naše činnost byla omezována a tak se situace vyhrotila, že již ve čtyřicátém roce tábor nebyl. Přesto ještě v tomto výcvikovém roce proběhla soutěž mezi družinami. Soutěž vyhrála družina Racků, které velel Karel Reeh - zvaný Šmuki. Ten byl vedoucím střediska Milošem Hynštem jmenován dne 13. 8. 1940 vedoucím 1. oddílu.
Od října 1940 Němci zakázali organizaci Junák a tak činnost skončila. Byl to pro všechny skauty a nejen z Loštic velký smutek. Protože bylo v Lošticích poměrně hodně přisluhovačů Němců, bylo na pováženou se tajně scházet. Stačilo, že gestapáci navštívili všechny funkcionáře a všechen majetek a doklady zabavili. Po dobu války tedy veškerá činnost junáků spočívala pouze v tom, že při nahodilých setkáních jsme s láskou vzpomínali na krásné chvíle pod junáckou vlajkou. Spoléhali jsme na to,že Hitler bude poražen a my se znovu sejdeme.
Z tábora na Věžnici v roce 1939