Chovatelská stanice Valdecké podhradí

 Sire: Ch Cachemire de Beaute Blanche HD A, Int Nord NO FIN SE DK Ch  

(Ch Neou du Neouvielle HD A x Ch Angeya's Molly Malone HD A)

x
Dam: Ch Havanne du Tuc de l'Adosse HD A,  NO SE Ch 

(Ciachi du Valle de Joli Jaunter HD A x Baronnie du Tuc de l'Adosse HD A)

Kennel de Joli Jaunter z Norska je v Evropě i po světě známá svými jedinečnými odchovy pyrenejských horských psů. Odchovaní jedinci z této CHS jsou nejen výstavně úspěšnými jedinci – vítězové prestižních klubových výstav, výstav v Argeles i MVP – ale hlavně psi těšící se výbornému zdravotnímu stavu . Na webových stránkách stanice jsou k vysledování výsledky DKK i DKL odchovů i předků jednotlivých vrhů http://www.jolijaunter.com/.

S myšlenkou získat a mít k Babetě a Maru z CHS Valdeckého podhradí ještě psa jsem koketovala už nějakou dobu. Ten správný okamžik ve správnou dobu sen zrealizovat přišel jako blesk z čistého nebe – v podstatě nečekán.

Majitelka CHS Moravský květ paní Kateřina Frebortová (dále jen Katy) objevila právě na stránkách Joli Jaunter psy Nicolase de Joli Jaunter a Ouragana de Joli Jaunter, kteří zůstali v domovské CHS a byli nabídnuti k odběru. Oba dva psi ji okouzlili – výběr  mezi Nicolasem a Ouraganem byl velmi těžký – oba po rodičích se zajímavým rodokmenem, oba výstavně úspěšní ve Skandinávii. Katy si vybrala Ouragana – ale Nicolas jí stále ležel v hlavě. V polovině července 2013 mi poslala mail se základními informacemi a odkazem na Joli Jaunter. Určitě to znáte – Nicolas na mě fakticky nezbyl, do Nikolase jsem se zamilovala na první pohled a moje rozhodování bylo tím snazší. Nicméně nechali jsme si na rozmyšlenou alespoň dva dny, ve kterých jsme řešili, co to pro naší CHS bude znamenat, co zařídit a jak nápad zrealizovat. Nabídka byla víc než lákavá.  Po korespondenci s paní Lailou Haukeli – majitelkou CHS Kennel de Joli Jaunter – bylo jasné, že pro psy jedeme. A co nejdřív. Byl ten nejlepší možný čas -  prázdniny – tedy spousta času na socializaci a péči o „cizince“.

Na předání psů jsme se s pani Lailou domluvily velmi rychle. 28. 7. 2013 byla ve švédském Ramseteru MVP, paní Laila tam začínala svoji čtrnáctidenní dovolenou ve Švédsku ( s sebou si vezla vedle našich psů ještě své tři - Izara, Sessie and Avari). Její další cíl byla 3. 8. 2013 Klubová výstava švédského klubu pyrenejských  plemen v Norje Boke (účast PHP cca 70 jedinců). Vzhledem k pracovním povinnostem Katky jsme volily termín 28. 7. – samozřejmě, že by nás byla více zajímala klubová výstava, ale nebylo to možné.

Na cestu jsme se vydaly v pátek 26. 7. večer. Společná cesta začínala na poslední benzínce před Prahou na hradecké D11. Tam se sešla naše trojka – společně s námi cestovala i paní Lenka Filipová (dále jen Lenka) majitelka CHS Filipův dvůr a stejně jako Katka dlouholetá chovatelka PHP.

Lenka s Katkou – sehraná dvojka na dlouhé cesty za volantem – se v řízení pravidelně střídaly – jedna jela, druhá spala (nebo se o to alespoň pokoušela) a já jsem se jako spolujezdec snažila udržovat řidičky v bdělém a pozorném stavu. O co jsem horší řidič, o to jsem upovídanější – takže role byly rozdělené :o) Noční přejezd Německem byl z mého úhlu pohledu spíš „přelet“, děvčata z Moravy, přes Prahu, Drážďany a Berlín zvládla 900 km přejezd v neuvěřitelném čase, z Moravy vyjížděla kolem 19 hodiny, z Prahy jsme vyjely před 23 hodinou a v 5 hodin jsme byly v Sassnitz, odkud nám v 7.45 odjížděl trajekt. Tam byla zabookovaná jízdenka Sassnitz – Trelleborg.

Plavba trvala 4 hodiny – pokochaly jsme se mořem,  a protože bylo super počasí, společně jsme si na palubě zdřímly. To už byla sobota 27. 7.

Přistání a vylodění v Trelleborgu proběhlo rychle a organizovaně – snad zajímavost, z trajektu naše autíčko Opel Astra Combi vyjíždělo úplně poslední.

Ve Švédsku jsme před sebou měly téměř 600 km. Tlačil nás trochu čas – ubytování v Café Mimulus Bed & Breakfast asi 15 km od Karlstadu – převzetí chatky bylo limitováno 21 hodinou.

Vzhledem k omezené rychlosti na švédských dálnicích se „posledních“ 600 km trochu vleklo :o)

Švédsko nás okouzlilo – poklidný a plynulý provoz (hlídaný co chvíli radarem), nádherná zvlněná krajina jižního Švédska s malebnými usedlostmi v typických barvách (častá červená), větrnými mlýny a stády pasoucího se skotu. Posléze rozsáhlé lesy, četná jezera a elegantně přemostěné řeky. Trasu Trelleborg – Göteborg – Karlstad – Cafe Mimulus jsme zvládly mezi 12 a 19 hodinou.

Příjemná je pro mne možnost domluvit se ve Švédsku anglicky. Slovní zásoba průměrně jazykově vzdělaného Čecha se příliš neliší od stejně vzdělaného Švéda.

Ubytování jsme měly díky Lence zabookované v příjemné dřevěné chatičce. V přízemí byla možnost posedět a uvařit si z vlastních zásob na místním vybavení nepostradatelnou kávu. V poschodí a podkroví zároveň byla tři lůžka. S příjemnými dekami, polštáři a čisťounkým voňavým povlečením. Tak rychle a tvrdě jsem neusnula ani nepamatuju.

Druhý den ráno jsme si pochutnaly na nedělní švédské snídani – v roztomilé stylově zařízené jídelně nebo spíš společenské místnosti jsme měly připravené pečivo, sušené hovězí, uzeninku, sýr, máslo, marmeládu, vajíčka, jogurt s musli, rajče, okurku a k pití kávu a juice. Velmi dobře jsme se nasnídaly a vyjely na setkání s paní Lailou a našimi vysněnými psy.

MVP v Ramseteru se od našich nedělních výstav lišila sned jen tím, že byla pořádána v kempu, byla nepoměrně menší než v ČR pořádané výstavy této úrovně a opět nás udivila ta pohoda, poklid, úsměvy a ochota pomoci najít to, co jsme hledaly.

S paní Lailou nás kontaktovali její známí ze Švédska.

Příjemná a usměvavá Norka nám ukázala všechny své psy a s jistým smutkem nám předvedla své miláčky Nicolase ( Nico) a Ouragana (Rigi).

Nezklamali nás :o) Ale naprosto přesně vím, jak muselo být paní Laile  – 1500 km vzdálená ČR není za humny a pravděpodobnost, že psy, kteří s ní žili 2,5 roku ještě osobně uvdí,  je relativně velmi malá…

Po podepsání kupní smlouvy (norský kennel klub má oficiální klubové kupní smlouvy, které prodávající „jen“ vyplní) došlo na loučení. Neobešlo se bez slz a dojetí. Slíbily jsme s Katkou paní Laile, že budeme v kontaktu, budeme posílat fotky a zprávy, a že kontakt se svými odchovanci rozhodně neztratí.

Ještě jsme na výstavě pořešily dočasné cestovní ubytování psů. Koupila jsem Nicovi kenel, ve kterém v pohodlí a v bezpečí strávil spolu s navolno vypuštěným Rigim  noc v chatce.

Jak se tři holky a dva psi vejdou do Oplu Astra Combi? Hladce :o) Jeden pes v úložném prostoru a druhý na zadním sedadle s paničkou. Že trochu nepohodlné? No, připouštím, že už by se do auta toho o moc víc nevešlo (považte – byla naložena ještě naše bagáž a proviant, a na zpáteční cestě i náš  složený kenel – z proviantu moc nezbylo…)

Cestu domů jsme odstartovaly v pondělí 29. 7. Tentokrát nás limitovala jen únava. Zavrhly jsme myšlenku na cestu trajektem – na paluby prý nesmí psi. I když na cestě do Švédska jich na palubě bylo požehnaně…Ale protože nebylo jisté, zda je to standardní situace nebo jen náhoda (v pokynech „jak cestovat trajektem“ byli psi striktně zakázáni) volily jsme cestu přes Dánsko. Přejíždět mnoho kilometrů dlouhé mosty spojující Skandinávii se „zbytkem“ Evropy  (např.: Öresundský most-tunel spojující dánské hlavní město Kodaň se švédským přístavním městem Malmö) byl obrovský zážitek.

Abych to zkrátila – za dne  29. 7. jsme zvládly přejet Švédsko a Dánsko (Mimulus - Karlstad  - Geteborg – Malmö – Kodaň – Odense – Abenrá). Do Německa jsme z Dánska vjížděly za tmy. Německo jsme opět prolétly, tentokrát  přes Hamburg a Hannover, pak přes Lipsko a Drážďany, a když jsme za světla vjížděly do ČR, měla jsem pocit, že se mi vše jen zdálo…

Noční přejezd Německem jsme přerušily jen chvilku nad ránem 30. 7. V Lipsku, kdy jsem už nemohla dále ručit za to, že neusnu, a tím pádem přestanu bdít nad řidiččinou pozorností.

Cestou jsme samozřejmě mnohokrát venčili kluky a protahovaly svoje ze sezení ztuhlé svaly.  

Znovu musím pro ty, kteří přemýšlí nad pořízením pyrenejského horského psa, zdůraznit neuvěřitelné povahové vlastnosti tohoto plemene.

Dva téměř dospělé psy (Nico se narodil v únoru 2011 a i Rigi v březnu 2011) jsme převzaly s Katkou v neděli 28. 7. V noci kluci společně spali v kuchyňce – Nico v kenelu, Ouragan na volno. V malém autě snášeli víc než trpělivě letní převoz Evropou (bezmála 2000 km), ani jednou se po nás – vlastně cizích lidech – neohnali, plnili naše přání, venčili se téměř na povel, dělali nám střídavě společnost na zadním sedadle.

Pak se doma  bezkonfliktně seznámili s obyvateli CHS ať už Valdecké podhradí nebo Moravský květ.

Po třech týdnech – článek píši 19. 8. 2013 – je Nicolas u nás jako doma. Samozřejmě, že vše neproběhlo úplně idylicky, ale z dnešního úhlu pohledu již zanedbatelné nepříjemnosti plně vyvažují  pocit uspokojení nad šťastným Nicem jako byl bezpochyby v Kenel de Joli Jaunter u paní Laily.

S paní Lailou  jsme ve stálém kontaktu – jak jsme ostatně slíbily. Já osobně s Norskem koresponduji alspoň 2x v týdnu, informuji Lailu o Nicově socializaci a našich společných aktivitách. Už 11.8. jsem společně vyšla s Nicem, Maru a Babet na procházku. Je to neuvěřitelný pocit mít kolem sebe milující a šťastné psí kamarády. Obě prostřednictvím Facebooku posíláme Laile aktuální fotky z každodenní reality.

Co nakonec napsat?

Napadá mě jen: Díky paní Lailo a vítejte v ČR, Nico a Rigi!