VE DNE I V NOCI- DENÍČEK POSTARŠÍ PANÍ
CELEROVÁ POMAZÁNKA
Je zdravá a mám ji skoro oblíbenou. Po svátcích, kdy nám naše trávicí soustava soustavně hrozí skrze žlučník a jiné orgány, napadlo mě, že učiním dobrý skutek. Děti přijedou a budou po svátcích přecpané těžkými pokrmy, tak proč jim trochu neprospět?
Zvláštní. Všichni si stěžovali na to, jak jsou přecpaní. A že už to cukroví a salát a... Předložila jsem chlebíčky, bohatě ozdobené celerovou pomazánkou, syrovou paprikou a kouskem rajčátka.
Následovalo houstnoucí ticho. Posléze se dostavily dotazy. "To je celerová?"
Achich, ten tón! Znělo to jako dotaz, jestli je to skutečně cyankali!
Přikyvuju. Ano, je to zdravé, zeleninové, občerstvující.
Jednohubky skoro neubývaly, chlebíčky rovněž. Nezdobil je hutný salát ani majónézou obtěžkaná pomazánka. Jíst o Vánocích zdravě? Je to holý nesmysl. Zdravá strava totiž o svátcích odporuje tradici!
DOŽÍNKOVÁ
Na oslavu sklizně byla fakt zima. My seděli na lavičce a od země krutě foukalo. Opodál sedící skupince zima nebyla, anžto se nalévali vínem, protože spolu s dožínkami se slavilo i vinobraní.
Před námi vedla ulička, kudy měli návštěvníci spořádaně procházet. Jenomže návštěvníci se zcela klidně zastavovali, lhostejní k divákům, kteří přišli včas a řádně sledovalil program. Sourozenci Ulrychovi byli na podiu úžasní.
Mužský, který mi kompletně zabral výhled, ladně objímal lepou dívku kolem pasu a sám taky působil velkolepě. A lhostejně ke všemu, co má za zády. Aby si taky lámal hlavu tlupou bezvýznamných, usazených na lavičkách! Navíc - v té tlupě je většina důchodců, to jsou tvorové, kterým do člověka ještě něco chybí.
Zvedla jsem se. Okolí zaujatě sledovalo cvrkot, protože se těšilo na skandálek. Možná si diváci chystali mobily, aby měli co dát na internet. Pěvecké duo bylo na okamžik zapomenuto.
Beze slova jsem si stoupla před elegána. Jsem natolik vysoká, že pán viděl kulové. Nevím, co se dělo dál. Prý se jen tak ohlédl, taky se podíval na mne - a nakonec odkráčel. Důchodci sice netleskali, leč pochvalný projev se našel.
Chybí nám empatie a bezohlední lotříci mohou zajít jen tam, kam my je zajít necháme. Hlavně, když se to obejde bez pokřiku. Někdy se to i podaří, ale že bych nám dávala nějakou naději. To ne. Naději nedávám.
ZAUJATĚ
Už jsem si přednášku na FanCity připravila, už jsem se i přihlásila do programu a dokonce jsem se přestala divit, že festival opouští - opět - Prahu a vrací se do Chotěboře. Těšit se nebudu, protože z toho kouká zklamání.
Pak mě napadlo, že mám námět na ještě jedno přednášení. Tak jsem se pustila do rešerší a tak mě to zaujalo, až jsem málem nešla spát. Člověk se pořád dozvídá něco nového, a to i tehdy, když s tím nijak zvlášť nepočítá. Je to radost, všimnout si, že vědění lidské postupuje, byť jen v okrajové oblasti lidské historie. Ony všechny dávno minulé děje aspirují na titul Okrajový, protože někdy je těžké určit, co je, a co není hlavní dějová linie lidských dějin. Pro každého v tom může být něco jiného. Ono záleží na pohledu. A tak mi nevadí, jak hodně venku fičí, protože se nedočkavě vrhnu na Wikipedii a to rozšiřování obzoru si s radostí užiju.
Taky jsem spokojená, protože okno je umyté. Mouchy se na něm vyřádily, jako kdyby věděly, jak velice mě to štve. Posekané řepkové strniště pořád páchne nesmírně, ale odhaduju, že je to otázka zvyku.
Trochu jsem poklidila v ložnici, zkontrolovala a přerovnala věci, uskladněné pod válendou a pár nepotřebných kousků jsem zvládla i připravit k vyhození. Obvyklé Ono se to může hodit, mě sice pronásleduje, ale ať!
NIC NOVÉHO
Opět prší. Léto trvalo asi tři dny, bylo žhavé a vlastně ještě před létem. Užili jsme si teplíčka, užili, takže topíme. Výlet jsme spojili s nákupem, v hypersuper neprší. Stejně jsem chtěla nějaký ten párek a vím, kde si člověk může takový risk dovolit. A ten obídek! Vskutku existuje obchoďák, domnívám se, že bude jeden v republice, kde vaří jako doma. Dávám si tam bramborový salát, který mě zatím nezklamal. Hlavně, aby nevyměnili kuchaře. Možná by úžas padl i na šéfa, avšak spíš mě napadá, jestli by nedělal obličeje a nehladil si pleš. Ona to v té obyč restauraci nebude tolik oslavovaná vysoká gastronomie a na talíři nenacházím maso s přílohou, vyrovnané do komínku. Omáčky je dost, je dobrá a nezdá se umělohmotná. Teď je v módě umazat talíř omáčkou a pak se očekává chvála a pomlaskávání.
Taky jsem si chtěla u pultu s pečivem koupit nějaký pamlsek na doma. I dozvěděla jsem se, že to, o čem chci vědět víc a co vypadalo jako labuť, je poslepované nikoli sněhem z bílků. Byla použita umělá šlehačka! V momentě mě přešla chuť. Napadlo mě, kde taková dobrota asi vzniká? V některé z našich profláknutých chemiček?
ZA KRKEM
Joj, že to ale dovede bolet! I z téhle lapalie viním očkování, protože kdybych se bývala... Fakt je, že poslední dobou se dozvídám věci. Kdo se nechal očkovat, ten se s viry setkal, ač pravděpodobně v jiné, než chřipkové podobě. Jistě existují jedinci, kteří unikli, avšak já se s jejich příběhem neseznámila.
Ze všech těch viróz mi přímo ukázkově ztuhl krk. Léky od neuroložky to utrpení jen pošimraly, zatímco nahřívání přineslo krátkodobou úlevu. Moje noci se stávají peklem, moje dny jsou horší, než zlé. Lidstvo už bylo na Měsíci, říkám si, protože nechápu, že totéž lidstvo si neporadí s krkem, který rezignoval na svoje bezbolestné fungování.
Letošní uplakané a vlhké léto mi na zdraví nepřidává, člověk má naději, že ke všemu trápení ještě i zplesniví. A tak se těšíme na ulice, do běla rozpálené žhavým letním sluncem, zatímco se smiřujeme s existencí záplav, které by možná nemusely být tak strašlivé, kdyby se mocní i méně mocní dokázali poučit. Jenže ony protipovodňové hráze nejsou - s vyjímkou Prahy, kde to nějak zvládli a stihli, navzdory vltavské kaskádě.
Soucítím s lidmi, kterým povodeň zasáhla do života a uvažuju, jestli nepošlu příspěvek, nebo alespoň koště. Vláda slíbila pomoc všem, ale hrábě do té pomoci asi nezahrnula. Existuje povodňová daň, v té asi rychlá pomoc také zahrnuta není. Nevím, nerozumím tomu, jak tyhle záležitosti fungují a už vůbec nechápu, jak by fungovat měly. Tím víc lituju každého, komu do domu vtrhla velká voda.
REHABILITACE
Páteř mám zlobivou. Tudíž jsem se propracovala k rehabilitaci, což by mělo kladně ovlivnit můj pohybový aparát. Na to, co mi bude předepsáno, jsem čekala asi šest neděl. Procedury stály za čekání. Považte - třikrát vířivka, pětkrát elektroléčba plus solux a třikrát cvičení.
Ve stanovený den a včas před stanovenou hodinou jsem se celá natěšená dostavila. Vlastně dobelhala. Táhla jsem tašku s ručníkem, pantoflemi a županem - to abych po koupání nenastydla!Příslušná pracovnice mi sdělila, že vířivka, nebude, anžto se rozbila a náhrada samozřejmě taky nebude. Pak jsem zjistila, že elektroléčba, kterou mám absolvovat, je přesně to, co dlouhá léta nesnáším, tedy ne přímo já, ale moje záda. Plácnutí čehosi teplého na kříž a další ležení potom, co jsem předstírala, že se elektroléčím, znamenalo jen variaci na mnohem příjemnější ohřev, který si užívám doma - bez časného vstávání a dojíždění do jedenáct kilometrů vzdáleného města.
Cvičila jsem třikrát a jednou to byl skutečný tělocvik. Trval hodinu a vynahradil mi ty krátké, které mě ale rovněž - doufám - protáhly.
Ještě jednou mě čeká to elektroléčení. Jakou cenu asi má takováhle legrácka
JSME TU Z VÝLETU!
Bible nám říká, že potopa nastala potom, co propršelo čtyřicet dní a nocí. Přísloví praví, že "Medardova kápě čtyřicet dní kape". Když propršely čtyři dny, vypukly záplavy v reálu. Asi proto, že už byla půda nadprůměrně nacucaná. Po mokrém jaru se není čemu divit.
Jakmile se objevilo sluníčko, dopřáli jsme si výlet. Taky se zrovna konal sjezd mé třídy - pomnoha a mnoha letech. Dodávám, že spoloužáci jsou pořád stejně mladí, i když zčásti to je duchem, protože tělesná schránka se mění, ať chceme nebo nechceme. Avšak my se snažíme stárnout do krásy a většině se to daří zcela, zbytku jen o maličko míň.
Taky jsme navštívili příbuzenstvo. Snacha se nemění, ale ona taky zatím stárnutí do krásy nepotřebuje. Zůstává konstantní. Rodina si prochází trápeními a úskalími těžkého živfota současnosti, neteře jsou pořád světlovlase půvabné.
Po dešti, který následoval po dvou pěkných dnech, jsme vyrazili k domovu. Samozřejmě, že přes IKEA. Na tu na Černém mostě si netroufám, posledně jsme se pokoušeli vjet na parkoviště a pořádně jsme se v těch komunikacích zamotali. Radši na Zličín, tam se orientujeme. Ačkoli tentokrát se mi nějak záhadně zaměnilo TESCO za IKEA...
Skříň, kterou jsme si vybrali, neměli. Že prý třicet kusů mají na Černém mostě. Takže skříň není, musíme se spokojit s tím, co je. Jezdit z jednoho konce Prahy na druhý, to nechám domorodcům.
Stejně jsme si v IKEA pobyli. Kromě jiného - to znamená, že jsem naplnila nákupní vozík - jsem si koupila jakousi švédskou nugetu. Oj, ta je dobrá! Taková švédská.
Domů jsme vyrazili odpoledne, to zrovna začínalo pršet. V lese, kterým jsme cestovali, tekl po silnici potok, podél silnice bublaly potůčky příkopové a mezi stromy se třpytily jezera a rybníčky. Déšť chvílemi ustával, zatímco chvílemi zase lilo. Přemýšlela jsem, jestli i v tomhle mokru porostou houby. Jestli existují nějaké vodní...
SUPERDEN
Začalo to jako jindy. Dneska jedeme nakupovat a pro balík, který jsem včera promeškala kvůli rehabilitaci. Do té jsem se pustila kvůli zlobivé noze, za kterou ale nese vinu mizerná páteř a je nás hodně, kdo víme, co taková páteř dovede.
Bum. Noha mě nějak záhadně zklamala a já si momentík připadala jako zbloudilé rogalo, které se řítí... Strefila jsem se mezi obří hrnec na zelí, který slouží jako obří květináč. Vlevo jsem měla plechový škopek a přímo proti obličeji na mne jukala hromádka štěrku. Nohy zčásti uvízly na schodech a kotník bolel ze všeho nejvíc. Vstávat se mi nechtělo.
Propajdala jsem se pochůzkami.
Venku je už zase zima, na horách by mělo chumelit, takže s ovázaným kotníkem, nedaleko příjemně sálajících krbovek je i chladný květen snesitelný. Pod okny se pasou koně, kterým se jistě líbí, že po dešti je tráva pěkně vzrostlá a nepochybně i příjemně křupavá. Od vlaku sem tam někdo pospíchá, je zachumlaný do teplého oblečení a vítr se mu studeně opírá do tváří. A na poli kvete řepka, páchne to pekelně, jenomže nad lesem je nebe buď černé, nebo blankytné s obláčkama, co jsou jako měkké peřinky. Ono má jaro vždycky co nabídnout
FF2013
Držím se pravidla "radši neplánovat a hlavně se netěšit". Přihlásila jsem se na FF v Chotěboři a dokonce jsem přihlásila i vlastní přednášku.
Do Chotěboře se chystají nadšenci, pro které něco znamená SF, fantasy a pod. Kdosi vyhlásil, že je to životní styl a něco na tom asi bude.
Vypracovávám svůj příspěvek, který se možná nevejde do žádné programové linie, ale přednáška podobného zaměření si svoje příznivce už párkrát našla. Není to ani tak biblistika, je to podnět k přemýšlení a srovnávání, jaký člověk mohl být a jaký je. Existuje řada názorů, mnohdy svérázných, někdy skoro praštěných. Ale je tady i okázalý nezájem. Když něco budu ignorovat, alespoň pro mne to neexistuje. Postoj k náboženství, jaký je častý a snad i pohodlný.
Uvažuju o tom, jak náboženství ovlivnilo euroamerickou civilizaci a upřednostňuji vliv Hospodinových skutků. Nepomíjím ani současný pohled na ně. Jestli na moji přednášku zbyde kousek místa v programu, budu se snažit zaujmout posluchače a dát jim námět k přemýšlení. Takže mám co dělat. A jestli se nikam nevejdu, vystavím to svoje dílko někde jinde, protože když už tomu věnuju úsilí a čas, můžu to dát k posouzení.
Počasí mi přeje, protože je nevraživé a neláká ven.
UDÁLOSTI
Po mediálně probrané prezidentské viróze se na obecním úřadě konalo páteční posezení za účelem oslavy Svátku matek. A drátkovalo se - tedy jedna paní, která to ovládá, nás učila, jak se to dělá. I zjistila jsem, že drátkování radši vynechám.
Za první republiky chodívali naší zemí dráteníci. Prý měli těžký život. Jejich domovem bylo Slovensko. To by mě od drátkování neodradilo, ale to umění mi připadá samoúčelné, i když vytváří krásu. Nemám potřebu obdrátkovat svíčku. Necítím potřebu opravit prasklou kameninovou mísu. Taková památeční miska jistě vypovídá o mnoha porcích těsta - a mnohých přípravách dobrot. A s tím obdrátkováním je tak nějak starobyle půvabná a smutná. Jenomže - proč si nekoupit novou, lehkou mísu? Ty kameninové jsou těžké a s tím drátkováním, jakpak se to asi umývá?
Snažím se nemít v kuchyni nic moc kovového, když to mikrovlnka nemá ráda. A stavět si nádobí na linku jen pro ozdobu, to mě taky neláká. Ono se pořád práší a kuchyň by měla být uklizená.
Ráda háčkuju, ale různé to zdobení na sklínky jsem taky nerozjela. Když už se pustím do ruční práce, chci, abych vytvářela věc užitečnou a třeba i prospěšnou.
Ráno se na nás smálo sluníčko, kterému ta roztomilost vydržela jen dopoledne, aby se pro zbytek dne nad krajem rozplakalo nebe. Podle lidové slovesnosti, je patronem počasí svatý Petr. Jestlipak jsme ho nějak moc nenaštvali? Lidstvo je neukázněné pořád. Teď ale vládnou počasí zlovolní zmrzlíci se svým ledovým dechem. Letos jim to vyšlo přímo parádně. Oblékla jsem si tlustou vestu, která by se dobře unosila za polárním kruhem - a bylo mi příjemně!
RÁNO PRŠELO,
protože kdyby ne, měl by nějaký poťouchlý démon po legraci. Přesto se lidé nevzdali a loudavě procházeli po cestě, protože pejska vyvenčit, toť nezbytnost. Já koukávám, kdo se vrací domů s pytlíkem a kdo se neobtěžuje. Statisticky mi vychází, že pánové se drobnostmi, jako je psí hovinko, většinou nezabývají. Konečně - je to přírodní materiál. A dokud do toho nějaký nešťastník smůlovatý nešlápne... Já do toho jednou vjela kolečkem od tašky. A hned je problém.
Nemoc mě zdrchala, jsem slabá, neschopná, protivná a unavená. Obklopuju se papírovými kapesníčky, protože je ještě pořád potřebuju v množství více, než obvyklém. Čím víc smrkám, tím víc mě nic nebaví a hlavu mám otupělou. Taková obyč korelace.
Přesto jsem se pustila do halenky. Abych zjistila, že mi na šířku materiálu bude chybět deset čísel, a když, tak mi bude chybět na délku. Takže jsem koumala. Nějak to dopadne, vypadá to nositelně. Jen nevím, jak jsem to mohla promyslet.
Pozdě odpoledne zaplavilo sluníčko koňský výběh a byla radost se tam dívat. Já ale pospávala a ta zlatavá tráva, která se venku smála, mě překvapila pokaždé, jakmile jsem zvedla ztěžklá víčka. Trochu jsem se pokochala a hned se mi trochu odlehčilo. Ono nám to jaro, které jako je i není, ono nám chybí, potvůrka jedna schovávací...
CHOROBOU SKOLENÁ
Proti chřipce očkovaná a na břízu alergická. Tak nevím, co mě srazilo do postele, kde jsem smrkala do papírových kapesníčků, ubrousků a posléze do utěrek, abych se v intervalech mezi kašláním a kýcháním potácela na záchod a cestou jen mžourala červenýma, opuchlýma očima. Mám za sebou několik úžasných dní!
V pátek ráno jsme ve schránce objevili útlý sborník. Moje povídka se vešla do Jindřichohradeckého textíku! Na oslavu jsem třikrát mohutně kýchla a zakutala se pod deku, abych se tetelila blahem.
MOKRÁ SOBOTA
Bylo to tak pěkné, když sluníčko zasvítilo a mohli jsme velebit jeho sílu. Dneska mi už zase zmoklo prádlo. Červený kalhotový kostým, který jsem si vzala do Plzně, abych zjistila, že kalhoty jsou pohodlné až moc, zatímco sáčko má úzká ramena. Abych se utěšila, spíchla jsem si letní šatovou sukni. Dneska takové činnosti počasí přálo.
Taky jsem využila nepřízně počasí a vyrobila bylinkovou tinkturu, protože výrobci a prodejci ujsou nenasytní a soustavně zdražují, takže udělej si sám má výrazně příznivou cenovou relaci. Vyrobit tinkturu je jednodušší, než bylinky sušit a užívání je taky pohodlné. Stačí dlouho louhovat v alkoholu a je to!
Tužebníková tinktura, kterou jsem ukuchtila už dřív, je silná a vydatná.
Včera jsem si ušila i jarní dlouhou sukni. Jen ji vyžehlit - a taky ty kalhoty, které jsem okopírovala podle těch už notně prošpoupaných, pohodlných a u Čongů zakoupených. Většinou mají ti asijští obchodníci výborné střihy, jenže na nevysokou postavu. V tom může být problém.
Oběd jsme měli superzdravý: ryba, kaše, kompot. Tak jsem se trochu pochválila a k večeři naservírovala kousek uzeného bůčku, ale jen jsem ochutnala. Jak to nezdravé jídlo pěkně zavonělo a jak dobré bylo!
VSTÁVEJME!
Jakmile se jaro probudí, je to s plnou parádou. Takže přeskakujeme z deštiva do jásavosti. Včera jsme zakoupili petunie a už řešíme, kam je přesadit. Jsou to nádherné úvahy, i když mi mezitím zmoklo prádlo.
Depka, která jukala za podmračenými mračny sice ještě číhá, ale srdíčko jako by se oklepalo a rozhlíží se po radosti, i když lidstvo, no nechme to být.
Před pár měsíci mě sestra v odborné ordinaci poučila, že od štítné žlázy se netloustne. Posléze mi lékař nevěřil, že držím dietu, což já, hloupá ženská, neměla jak dokázat. Pacient má věřit lékaři, to je samozřejmé. Ale naopak? Že policie přistupuje k lidem s primární nedůvěrou, to už asi má být. Ale pan doktor, že by nevěřil? Cítila jsem se uboze.
Týden mě to stresovalo, a k tomu se přidala stoupající váha. Nakonec mi došlo, že člověk , kterého zlobí štítná žláza, může trpět na otoky. Podle vzhledu mých končetin, jsem byla právě takový případ.
Co s tím? Požádat odborníka o pomoc? Že by mi pan doktor najednou uvěřil? Jednou mě ohodnotil jako obžeru, tak v co ještě můžu doufat? V takových situacích se lidé obracejí na léčitele nebo na bylinkáře. Já zvolila ty bylinky. Recept od paní Kamenické z Radnic - dej jí Pán Bůh věčnou slávu - byl na čaj. Naštěstí jsou k mání i tinktury. Co není, to si udělám.
První den léčby mě opustila tři kila. V tekutinách. Posléze jsem se pochlubila sestřičce v ordinaci. Nevím, jak se jí to poslouchalo. Jenomže - když mě léčí odborník, proč si musím vyrábět léčivé lektvary? Aby mi ten odborník nevynadal, protože nejsem v takovém stavu, v jakém bych měla být?
Na jaře se i takovéhle zážitky snesou líp, než v zimě. Není to taky zrovna legrace, ale když člověka pohladí sluníčko...
REKORDY
Říkali v telce, že padaly teplotní rekordy. Svět je hned takový milý - jen na politiky to teplo nemá vliv, protože pořád melou páté přes deváté, pořád se hádají o ničem a kašlou na to, co by lidem pomohlo alespoň trochu.
Včera jsme byli v Plzni. Jarní podvečer ve velkoměstě... No, my byli na nákupu a pro brýle - hurá, už je mám! A v knihovně na literárním večeru. Jen na chvilku, máme to daleko domů. A stihli jsme i čajovnu, měla jsem v tom jarním podvečeru žízeň jako trám.
Místo popisovat neumím. Alternativní, toť jediné, co mě napadá.
V Kopeckého sadech stojí dva Smetanové. Jeden se jmenoval František, byl to lidumil, narozený v r.1801. Ale sady jsou příjemné. Pohodové. Příjemně unavená jsem si užila i světel v Sadě pětatřicátníků. Takový zážitek pro venkovana, který oknem kouká na jedno světlo a jinak má nad hlavou hvězdy. Když není pod mrakem.
STUDENÝ VÍKEND
Vydali jsme se až do Jičína, do Čtvrtkovy knihovny. Dostat čestné uznání je Událost. Toho si považuju. Řehečská slepice patří mezi moje oblíbené aktivity, literární soutěží počínaje a závěrečným vyhlášením konče. Řehečské kvarteto umí a já si to letos užívala, protože to odpoledne mi připomnělo, že i v té nekonečné zime je život krásný a máme si čeho považovat.
Kromě potravy kulturní, která byla moc dobře připravená, dopřáli jsme si i potravy pro žaludek. Zákusky, chlebíčky, ke kafíčku, k čaji, to všechno Řehečská slepice snáší v podobě dokonalé. Bez ohledu na zimu, v mém organizmu bylo teplíčko a úžasně!
Pozapomněla jsem, jak mě zábly nohy.
Pak jsme pokračovali za přáteli, a opět jsme se cpali a bavili a cpali a bavili, protože kamarád je moudrý, jeho žena rovněž, ona ale skvěle peče a výborně vaří. Pak držte dietu!
Venku se proháněl vítr, maxipes koukal oknem, jak se máme a čekal na svého pacholíka a já si uvědomila, že lidské teplo zažene zimu, ač ta potvora vůbec nechce odejít.
DOPOLEDNE
Navařeno od včerejška, čas koukat na detektivku. Paráda! Ale prádlo čeká na pověšení. Musí ven a kéž by notně zapršelo, protože ten svetr, zakoupený v hypersuper mi ochlupatil celou dávku. A ochlupatil i co jsem k němu oblíkla. Je to horší, než zapomenutý papírový kapesníček. To z prádla nedostane ani průtrž mračen.
Svetr ale hřeje. Je to rolák a navzdory chlupatění nekouše. A tělo neobepíná, takže polšáře zůstávají zakryté. Jedno z nejhorších módních foux paux je hezký svetřík, přilepený na proporcích. Snažíme se to nevidět, ale někdy se nám zadaří. Obstarat dostatečně velký svetr bývá fuška. A když se povede ho získat, on - potvora škodolibá - chlupatí
BRÝLE
Ať koukám jak koukám, pořád vidím dnešní datum a časový údaj jedenáct hodin . To měly být brýle hotové. Nejsou.
V optice měli minimálně čtyři monitory, klávesnice, jsou vybavení na přesnost. Jen brýle nejsou hotové. Že prý dají vědět. Nejdřív pošlou SMS, potom zavolají. Ještě, že mi neřekli, kdy přesně to bude.
DALŠÍ DEN
Nevolali, nepsali....
DALŠÍ DEN
Do telefonu mi slečna řekla, že brýle budou v pondělí. S největší pravděpodobností
VÍM, ŽE NIC NEVÍM
Paní poslankyně mi odpověděla, a já si můžu být jistá, že reforma o ZTP je slušně řečeno podivná. On je podivný celý náš svět. Žijeme v takové současnosti jakou máme.
Odpoledne jsem si koupila dia nanukáče do zásoby, protože je to moje gurmánské potěšení. Venku pořád foukalo.
Při odpolední televizní detektivce jsem usnula. To dubnové pošmourno a posunutý čas k tomu přímo nabádá.
POMLÁZKOVÁ
Připravená vajíčka obarvená, i ta čokoládová a taktéž čokoládoví zajíčci, čekali na koledníky - na ty nad osmnáct čekala i vodka a zasněžená louka vypadala nevelikonočně. Koledníci se dostavili skoro omrzlí, vyfoukaní severákem. Ale koledu odříkali kvalitně. Povinnost splnili. Dostat pomlázkou je dobré pro zdraví, to by se zanedbávat nemělo. Vždyť to v naší zemi funguje už po staletí a možná ještě déle.
Stížnosti na počasí poslouchám. Přikyvuju a vzpomínám, že to není tak dlouho, kdy jsem si ve stejném časovém období vyvolala zánět šlach v důsledku odhazování obrovské hromady sněhu. Tolik ho napadalo.
V polovině šedesátých let, v dubnu, jsem zápolila s plískanicí, oblečená do jarního trenčkotu, silonek a hodně vykrojených mokasín. Chtěla jsem být krásná a byla mi velikananánská zima. Mokrý sníh mě urousal.
O Velikonocích 1913, bylo to 24. března, přišli o život na Zlatém návrší Hanč a Vrbata. Taky kvůli počasí.
FIČÍ
Nechala bych si povyprávět o globálním oteplování. Když za okny dovádí rojnice sněhových vloček a člověk se nechce odtrhnout od kamen, je to velice aktuální téma. Odpoledne mě napadlo, že když je zeleného pomálu a zima řádí jako pominutá, nebylo by od věci ustrojit si stromeček. Svíčičky a tak... Klobáska, kapr... Velikonoční vajíčka jsem obarvila, ale ona působí jako provokace.
Vánoční kaktus taky kvete.
BÍLÁ SOBOTA
Nabídka slevy nás vylákala do Olympie. Slevu jsme využili. Žasnu, nebyl to reklamní trik.
V Olympii se všude vyskytovali lidé. Nakupovali, konzumovali. Nechápu rodiče, kteří zavedou dětičky před rychlé občerstvení a k obědu jim servírují jakousi hrůzu. A ceny taky nechápu. Pidikopeček zmrzliny za úžasných patnáct by mi ani nechutnal. V přízemí mám za to celý nanukáč.
Za laté jsem vysolila třicetdevět, ale doma ho nevytvořím, s tak hustou pěnou zaručeně ne a já právě laté moc ráda. Je to moje slabost. Ale dvě mufiny, po slevě za padesát, ty jsem odmítla.
Než jsme vyrazili do nákupní galerie, pojedli jsme - v autě - bramborový salát a grilovaná křidýlka z domácích zásob. Vypadáme jako lakomci, nebo jsme jenom rozumní a uvážliví? Někdo by se tak obyčejně nezasytil. Je to o povaze.
Cestou do Olympie jsem viděla ještě prázdný autobus Viktorky. Bude fotbalová událost.
PŘÍPRAVY SVÁTEČNÍ
Vrhla jsem se na pečení, mazanec sice puknul, ale vypadá lákavě a jidáše - oj! Nádhera. Stouplo mi sebevědomí. V kuchyni to je jako po návštěvě hlavního světového teroristy, med ukápnul i na podlahu, ale koleno nechce, abych se ještě snažila. Nařizuje odklad. Což o to, já si klidně počkám. Taky jsme udělali mísu salátu, měla být malá, ale není. Tenhle národ má k jídlu velice kladný vztah. Salát se taky podařil, takže bude i pár chlebíčků se salátem.
Na sobotu máme naplánovaný výlet do Plzně, okouknout brýle. Chystali jsme se do Plazy. Ta se o tom dozvěděla a strachy shodila strop. Nic jsme jí neudělali a nenavštívili jsme ji víc, než rok, spíš dva nebo tři. Ještě, že ten strop nespadl v sobotu. Tuším, že bych od katastrofy nedodržela bezpečnou vzdálenost. Při mé smůle mám kus stropu za krkem.
Musela to být pořádná šupa. Chudáci lidi, co tam byli. Mají zážitek.
OČNÍ
Optik mě nabízel, abych se objednala, jenomže na to jsem neměla trpělivost. V autě čekal nákup na svátky, nic moc, starali jsme se v předstihu. Hodný pan doktor se smiloval, ale taky mi řekl, že moje oční pozadí prozrazuje, že mám vyšší tlak. Radost nemám, spíš strach. Tak to dopadá, když člověku šmakuje a kvůli kolenu se nehýbe, protože nesmí a taky to dost dobře nejde.
Večer jsem patlala vajíčkovou tlačenku, můj první pokus. Jestli se to povede, bude to dietní.
KOLENO
Úkol dne: Ortopedie. Pan doktor je machr, voda z kolene je odčerpána a já se doklepávám v čekárně. Už jsem si mohla zvyknout. A já si nezvykla.
Navečer máme předvelikonoční posezení, které uspořádala obec. Venku fičí jako někde v okolí gulagu, největší úspěch má rukodělný výrobek vajíčko v kulichu. Žádné rozjásané barvičky, protože stačí pomyslet na fujavici, která se prohání tam venku... Nasadila jsem si polárnickou čepici. Potkat ledního medvěda není můj cíl pro tento den, ale jestli na mě ze tmy jukne, nemůžu se divit.
KVĚTNÁ
Ráno jsem si vyposlechla kde co o teplotních rekordech. Samozřejmě, rtuť se propadá do minusu. Za oknem sluníčko... Vzala jsem si fleecový kabátek. Že navěsím kraslice na jablůňku zakrslici. Nebo je to stromek, co dává ty nedobré blůmy? Z okna koupelny to ne zcela rozeznávám.
Vyštrachala jsem krabičku s vajíčky, která jsou umělohmotná a na ven použitelná. Venku, stačilo vyjít ze dveří a mám jasno! V tom povětří je i zahrada daleko!
Na Květnou neděli se přece světí kočičky! Nebo mi z toho severáku už zamrzá i mozek? Možná.
Chystat Velikonoce navlečená do kožichu, to není to pravé... Ještě bych mohla počkat. Ale budu neklidná, protože nevím, kdy to všechno stihnu, když se mi vůbec nechce.
SOBOTA
Po obědě plánujeme výlet. Hurá směr Plzeň, protože kupujeme bojler. Je to událost, protože ta věc musí pasovat na místo po tom starém, který kape, špiní vodu a dosluhuje.
V prvním hypermarketu měli, co jsme my chtěli, ačkoli já tomu nerozumím. Nastává vybírání. Mužský nakupuje nerad, pokud není v potřebách pro dům a zahradu, hlavně mezi sekačkama, chlap taky dobře snáší kovomat, zatímco v textilu roste. V Baumaxu rostu já. Okukuju dekorace, je to kýčovité, i když velikonoční, zatímco mužské seskupení, tedy zákazník a prodavač, řeší nějakou nesrozumitelnou součástečku, jejíž účel mi navždy zůstane záhadou.
Venku je zima jako když peklo zamrzá. Doma se mi ani nechce ven z auta, navzdory tomu, že se na svět směje sluníčko. Je to klam a mam. Tak se utěšuju švestkovým kompotem, přemýšlím o Velikonocích a bádám, proč se mi nechce do příprav. Protože je naprosto nevelikonočně. Atmosféra radostného probouzení chybí. Pár plátků uzeného mi náladu nezvedne, určitě v tom nejsem sama, i když příroda se snaží.
ČTVRTEK
Kamarádka neodpovídá na dopejsek a její adresa je v erroru, ale já tomu stejně nerozumím. Asi se neozve. Možná jsem dopejsek odeslala ke všem čertům.
Ráno jsem obíhala po středisku. Vlastně jsem to objížděla výtahem. K doktorovi se vydalo snad půl vesnice. Jako kdyby u nás vypukla epidemie.
Ženské si v čekárně povídaly o obyč.věcech, jako o nových oknech a co s tím bylo nepořádku. Od doktora honem do okresního Města, co už okresní není, protože to někde nahoře zrušili. Úřady zrušit, to nezrušili.
Nejdřív vyřizujeme hlad a jdeme na kebab, protože v restauraci ocenili játra s rýží na osmdesát, stejně jako další tři jídla. Nemáme chuť na žádné z nich. Hlavně dopajdat za tím kebabem. Do centra každé auto nesmí, my nejsme vyvolení a knížky táhneme v ruce. Já ale ne, já táhnu sebe. Máme tu reformu, tak hurá a zvesela!
Kebab mi chutná. Jím ho poprvé a taky poprvé piju turecký čaj. Ten hladí moje, sobotní cateringovou produkcí poznamenané útroby. Po obědě pro knížky a taky pro další literaturu do studovny. Paní knihovnice má přehled a chápe moje požadavky. Jen kdyby to nebylo v prvním patře. Vedle v obchoďáku se mi za výlohou zalíbily formičky na bábovičky. Jsou na jednom plechu, je to pak míň patlání s těstem, jenomže tuhle vychytávku taky mají až v prvním patře. Po pochodu pěší zónou si nechávám zajít chuť. I takhle lze zchladit koupěschopnost obyvatelstva.
Přemísťujeme se do Kaufáče, kde je plno jako obvykle. Nákup se skládá i z piva, ale taky kupuju chleba. Odhaduju, bez čeho se neobejdeme a co doplnit, než nakoupíme v Německu. Odstředěné mlíko je za víc, než třináct korun, to už je k nepochopení. Před obchoďákem se zastavujeme u stánku. Třicet deka párků, skoro půl kilový sulc, a hned je to stovka. Do Německa se moc těším. Posledně mi moc chutnala šunka. Doma máme ještě sýry, tak stačilo koupit máslo - bylo v akci, hodí se do těsta, když bude nejhůř.
Únavou padám na ústa. V koleně mě občas bodne, záda taky nedají pokoj, tak si objednáváme laté, které v pekárně na chodbě hypermarketu dělají možná nejlepší v okolí. A není nejdražší. K tomu větrník s čokoládovou polevou. To nemůžu,ale slintám jako Pavlovův pes. Nakonec neodolám a dopřeju si špičku. Takové mívávali za totáče u Frančů. To bývala vyhlášená cukrárna, která pamatovala ještě Adinu Mandlovou. Copak si asi dávala ona? Při její postavě to odhaduju na sodovku.
Doma si odpočítám dvacet kapek algifenu a na moment zalehnu. Venku už se stmívá, jsou čtyři a pár minut, nebe visí jako pytel a máme druhý jarní den.