Levice nebude ještě dlouho oslovovat
Sociologické rozbory posledních let stále výrazněji upozorňují na skutečnost, že volba jedince mezi pravicí a levicí není zdaleka jen důsledkem jeho sociálně-ekonomického postavení. Ačkoli marxismus dodává vcelku spolehlivý aparát na vysvětlení historického společenského pohybu v otázce materiálního bytí a vědomí jedince je třeba zachovat obezřetnost. Byl to Václav Havel, který se v převratovém období po roce 1989 vyjádřil v tom smyslu, že jednu z největších revolučních radostí mu dělá důkaz, že svobodné myšlení a vědomí předchází materiální determinaci. I Havel se mohl (a já věřím, že tomu tak je) přirozeně mýlit a je otázkou, čemu dají dějiny za pravdu. Faktem ale je, že lidé mají mnohem více důvodů k volbě pravice než pouze racionální ekonomický základ.
Je pohodlné svádět tuto skutečnost na působení zaplacených médií, jakkoli je vymývání mozků do jisté míry realitou. Stále více se však ukazuje, že u mnoha lidí je volba pravice důsledkem jejich hlubšího konzistentního přesvědčení vyplývajícího z vědomí poznatků o skutečnosti. Pokud tento fakt nebude levice respektovat a bude pouze stále dokola nevěřícně kroutit hlavou nad tím, kolik lidí volí de facto proti svým ekonomickým zájmům, naplní se slova posměváčků zprava, kteří předpovídají postupnou úplnou marginalizaci skutečné levice.
Sociální demokracie pak dokončí proces úplného převzetí role formální levice, ke které jako k jediné „rozumné“ alternativě budou vzhlížet sociálně nejposlednější v tupé víře, že síla sociální demokracie umožní otupit ostří amorálního kapitalismu.
V souvislosti se zkoumáním odpovědí na otázku, proč řada i těch nejchudších dnes volí cílevědomě podporu dravého kapitalismu a převedení role sociálního státu do rukou charitativních organizací, se nejčastěji mluví o naději na bohatství, které jednou přijde. Lidé se nezabývají matematickou pravděpodobností ani jinými determinanty pravděpodobnosti proměnění této šance a prostě věří, že oni budou ti vyvolení, a pokud ne, tak alespoň jejich děti. Což v podmínkách rovnostářského socialismu jaksi nejde.
Není na tom nic nepochopitelného – lidé věří i jiným mýtům, navzdory staletími prověřeným praktickým skutečnostem. Jako mladí nevěříme tomu, že jednou také zestárneme, nikdo z nás si nepřipouští, že by se právě on mohl stát smrtelnou obětí automobilové nehody, dokud neproděláme osobitou zkušenost, nevěříme, že by slušně oblečený a slušně jednající člověk mohl být podvodník. Proč by tedy obrovské množství lidí nemohlo věřit ve své šťastné zítřky v kapitalistické společnosti, když všude kolem sebe vidí řadu příkladů?
Víra ve vlastní úspěch a síla mýtů kapitalismu o chudých chlapcích, kteří se prosadili, však není jedinou hnací silou volby pravice sociálně slabšími. Pravice může spolehlivě počítat s významným množstvím hlasů lidí, kteří jsou bez ohledu na své sociální postavení v jádru přesvědčeni o tom, že člověk má žít život svobodné individuality spoléhající se jen na sebe, potažmo na Boha. Tento náhled na život jim vštěpuje tradiční rodinná výchova, náboženské působení, ale dospívají k němu i kriticky myslící jedinci na základě hlubšího studia společnosti. Pro tyto jedince neexistuje hluboká citová zkušenost kolektivního prožívání úspěchu, i pokud se ocitnou v roli součásti úspěšného týmu, vnímají vše jen jako projev souhrnu schopností individualit.
Nemalá část lidí vnímá socialismus jako systém, který principiálně musí omezovat svobodu myšlení. Nedovedou si představit jeho pokrokovější formu v této oblasti, dostatečným důkazem je pro ně praxe protosocialismu, v němž na vlastní kůži zažili rušení zahraničních vysílačů, knihy na indexu, cenzuru textů písní.
Další část lidí v sobě ponese trvale až do své smrti vědomí komunistických křivd vůči sobě a svému rodu, vzpomínaje na omezení studijní svých rodičů, umístěnky do krajů vzdálených domovu, znárodněná holičství a „násilnou“ kolektivizaci. Ani od těchto lidí nelze očekávat volbu levice.
Shrnuto - nezbývá než žít dnes s vědomím, že levice nebude ještě dlouho oslovovat početnější vrstvy obyvatel, a že minimálně jedna třetina těch nejchudších bude žít v relativní chudobě a faktické bezmoci. Pokrokovost každé společnosti je dána tím, nakolik se ti silnější dokáží uskrovnit ve prospěch slabších. Nemusí jít zrovna o rovnostářskou společnost, ale minimálně o společnost, která říká ne neodůvodněným amorálním materiálním rozdílům. A v tomto testu jsme vzadu. Než se něco změní, propadneme i v sekundárních ukazatelích kulturní vyspělosti. V kvalitě školství, bohatosti umělecké tvořivosti, masovém sportovním životě.