Panoramatický dokument? Proč ne.
„Pravověrní“ fotografové však nad takovými snímky mohou „ohrnout nos“, neboť to pravé panorama může podle nich vzniknout jen jako fotografie z panoramatického přístroje. I autoři těchto záběrů se však zaměřovali a zaměřují téměř výhradně na krajinářskou fotografii a fotografii architektury. Jak však vyplyne z následujících řádků, může být panoramatický formát vhodný i pro snímky dokumentární či reportážní. Stačí si dostatečně uvědomit přednosti a nedostatky přístroje, vybrat odpovídající téma a fotografovat. Výsledky mohou být velmi příjemně překvapivé.
Čím na to
Na trhu, především v solidních bazarech nebo na inzerát, lze dnes pořídit hned několik typů panoramatických aparátů různého stáří i kvality nejen na kinofilm, ale v menší míře také na klasický svitkový film. Jednoznačně nejrozšířenějším a cenově nejdostupnějším je přitom kovový Horizont z produkce bývalého Sovětského svazu a jeho plastový nástupce Horizon 202. Protože naprostá většina zájemců o panoramatické fotografování sáhne právě po jednom z nich, budu se věnovat především jim (příznivci značky Hasselblad či Noble a dalších nechť prominou).
Oba typy jsou konstrukčně téměř shodné. Panoramatického zobrazení se dosahuje pohybem širokoúhlého objektivu (28 mm) po půlkruhové dráze, přičemž obraz se vykreslí na kinofilm vedený po válcové ploše uvnitř aparátu. Závěrka je štěrbinová, objektiv jednoduchý a nepříliš světelný fix-focus, tedy bez možnosti zaostřování. Jeho optická kvalita je také pouze průměrná, díky poměrně malému zvětšování panoramatického formátu to však není příliš na závadu. Při zvětšení, při němž bychom ze standardního formátu 36x24mm získali zvětšeninu 24x18 cm, totiž dostaneme z panoramatického formátu 58x24 mm fotografii o šířce (nebo výšce) bezmála 40 cm. Z vlastní zkušennosti vím, že nekvalita objektivu se přitom výrazněji projevuje až při formátu větším než 50x20 cm.
Co se filmů týká, je nutno si uvědomit, že dokument zpravidla vyžaduje fotografovat zblízka pohybující se osoby. Je proto nutno maximálně clonit, aby i fix-focus poskytl dostatečnou ostrost, a používat dostatečně rychlý čas. Po několika pokusech s různými značkami mohu jako nejlepší směle označit běžný Ilford Pan 400. Je dostatečně citlivý, aby jej při špatných světelných podmínkách šlo (při malé úpravě vyvolání) exponovat jako ISO 800, má dostatečně jemné zrno a díky svému nižšímu kontrastu poskytuje za slunečného počasí kresbu ve světlech i stínech. Jistě, ještě lepších výsledků lze dosáhnout např. Na Ilford Deltu nebo HP, ale tyto materiály jsou cenově někde jinde. Při dokumentu totiž platí, že filmem šetřit nelze a odpad je v porovnání s krajinářskou fotografií nepoměrně větší.
Fotografování na barvu je pak pro průměrného jedince téměř finanční sebevraždou, protože minilab formát 24x58 nenazvětšuje a ruční zpracování barevného filmu je dnes už celkem luxusní záležitostí. Jedinou schůdnou možností je pořídit si kvalitní scaner pro snímání průhledných předloh (minimálně 4800 dpi v obou směrech) a fotografie zvětšovat v digitálním labu.
Co fotografovat
Vhodné téma pro fotografování nalezneme nejlépe tak, že si uvědomíme přednosti a nedostatky aparátu, tedy především široké ohnisko a extrémní úhel „pohledu“. Při cloně 16 vychází hloubka ostrosti přibližně od dvou metrů do nekonečna. Bylo by proto určitě zbytečné pokoušet se zachytit jednotlivé detaily osob v davu a vůbec vše, k čemu je ideální dlouhé sklo a malá hloubka ostrosti. Jako ryba ve vodě se budete naopak s Horizontem na krku cítit všude tam, kde je mnoho lidí rozptýleno na větším prostoru. Tedy nejrůznější shromáždění, demonstrace, pouliční snímky, zákulisí sportovních událostí a podobně. V případě, že se jedná o větší a především dobře osvětlené prostory, nemusíme se bát experimentovat ani v interiéru (zvlášť zde však pozor: závěrka je skutečně hlučná, téměř rachotí!).
Po jednom nebo dvou naexponovaných (a vyvolaných) filmech si uvědomíme, co za zbraň máme v ruce (nebo na krku). Osoby, které jsou sice velmi blízko, avšak nemíříme na ně objektivem, si vůbec neuvědomí, že by mohly být fotografovány, a proto se chovají naprosto přirozeně. Můžeme tak splynout s davem a v klidu „lovit“ opravdové momentky, které bychom klasickým aparátem pořídili jen těžko.
Je však dobré si to uvědomit a nezneužívat tohoto „momentu překvapení“, neboť bychom se mohli dostat do konfliktu nejen s morálkou a potažmo s fotografovanou osobou (v horším případě její paží), ale i se zákony. Jedna ze zásad, kterou napsal kdysi jeden dokumentarista (opravdu už nevím kdo) zní, že fotograf by si měl vždy a všude počínat tak, aby se mohl kdykoliv bez obav vracet.
Pár triků
Vzhledem k širokému ohnisku a ještě širšímu úhlu záběru se lze po získání základních zkušenností snadno naučit fotografovat „od pasu“. Aparát necháme viset na krku, pravou rukou jej fixujeme a po nasměrování potřebným směrem exponujeme. I ti, co si budou zvědavě prohlížet ten divný předmět na vašem břiše, zůstanou přirození, neboť běžného laika vůbec nenapadne, že by odtud mohl právě v tento okamžik vyletět ptáček. Jistě, ztratíme možnost přesné kompozice, ale výhody takto získané jednoznačně převažují. Tím, že je aparát pevněji fixován, můžeme navíc použít i delších časů. Rozmazané osoby a předměty tak budou výsledkem přirozeného pohybu a nebudou působit rušivě jako výsledek chvění přístroje.
Díky pohyblivému objektivu lze docílit dalších zajímavých efektů. Při mírném sklonění objektivu k zemi se horizont zakulatí a připomíná pohled na Zemi z velké výšky. Při jeho zaklonění dojde k opačnému jevu a svislice se začnou přímo dramaticky kácet. Toho lze s úspěchem využít pro dotvoření vhodné emocionální atmosféry, kdy i zdánlivě nudný snímek může být poměrně dramatickou podívanou.
Další vlastností, s níž se u klasického aparátu nesetkáme, je zkracování a prodlužování rychle se pohybujících předmětů, které vzniká jako důsledek pohyblivého objektivu. Budeme-li chtít zachytit např. rychle jedoucí automobil či vlak, bude jeho velikost deformována podle toho, jakým směrem a jakou rychlostí se kolem nás pohybuje.
Doslova nebetyčné možnosti přináší fotografování na výšku. Hlavní motiv před sebou snímáme vlastně běžnou „osmadvacítkou“, její výkyv však vykreslí také vše nad hlavami (případně pod nohama) fotografovaných. Malý problém vznikne pouze tehdy, když budete chtít svůj záběr publikovat v klasických novinách. Na jeden sloupec vyjde fotagrafie dost malá a nevynikne, na dva pak zabere přes půl stránky a "lamač" je docela mimo.
Závěrem
Je toho jistě ještě mnoho, v čem je fotografování dokumentu na panoramatický formát specifické, ale věřím, že i výše uvedené může být dostatečným důvodem pro všechny nadšence, aby si tuto disciplínu vyzkoušeli. Pro ty, jež hledají nový pohled na svět, se může stát panoramatický dokument odpovídajícím způsobem vyjádření, a pro vyznavače stativu a krajinářské fotografie třeba jen objevením nových možností aparátu, jehož znají „jak vlastní boty“. Všem bez rozdílu však přeji trpělivost a hlavně dobré světlo!
P.S. Několik ukázek, co Horizon v dokumentu umí, můžete najít v galerii Obyčejný život alba Reportáž a dokument.
Náhledy fotografií ze složky Obyčejný život