Roupov
Jihozápadně od Přeštic zdvihá se nad městečkem Roupovem táhlé zelené návrší k severu a severozápadu strmě spadající a na ostatní strany volně se sklánějící, na němž stojí bývalý hrad Roupovský, dílem obydlený, dílem zřícený. Při něm stojí obrovská sýpka, jejíž bílé zdi se z daleka v slunečném svitu skví, poněvadž hradiště okolnímu kraji panuje a jen příchozímu z blízka, dílem lesy, dílem návrším, které je od údolí Vřeskovského dělí, se zakrývá. Proto také dí spisovatel staré pamětní knihy panství Pořičského: „Roupov jest prastarý veliký hrad, kterýž leží na velikém vrchu a skále nad okolní hory vynikajících. Jede se tam od východu; k jihu stojí vysoko nad městečkem. Vyhlídka odtud jest veselá, z některých míst až na 10 mil. Má hrad ten velikou rozsáhlosť, obsahuje mnohé a přehluboké příkopy s mnohými baštami, parkány a hradbami, též věžemi, odkud na jevo jde, že před časy pevností býval a k obraně znamenitě mosty a ohradou opatřen jest.“
Zakladatelé hradu probrali návrší, na němž hrad stojí, tam, kde přes něj jde silnice k Vřeskovicům, a vybranou zemi navezli tam, kde stojí kaple svaté Anny v malebném položení na vršku mezi křovím. Tím docílili pohodlnějšího příjezdu ke hradu a také, že mohli na vršku (jak smýšlíme) umístiti baštu k obraně této cesty.
Hrad, jehož části nyní stromovím a křovím zakryty jsou, skládal se z hradu vlastního a předhradí, kteréž oboje zavíral na západní, jižní a východní straně hluboký a široký přikop (nyní zarostlý), který byl ve skále vytesán a vyzděn, jak tu a tam znáti jest. Kromě toho byl na jižní straně, ze všech nejslabší, ana se volně sklání, mohutný násep. Před vjezdem na východní straně býval příkop jen tak daleko, co bylo potřebí, aby se stala brána nepřístupnou; čásť jeho před samým vjezdem jest zasypána a po tomto náspu přichází se k první bráně prosté ve zdi se nacházející, která pochází z dob novějších. Za branou obrací se cesta k severozápadu, tak že máme v pravo plot a za ním starou hradbu, v levo zahradu, která zabírá větši díl předhradí. Dále v pravo jest stavení o přízemí, v němž jsou kolny, stáje a byty; přistavěna jest k němu polookrouhlá bašta, dobře zachovaná a taškovou střechou krytá, kteréž se užívá jako skladiště. Spisovatel pamětní knihy dotčené praví o této části, že tu bývaly veliké panské konice, ale za jeho dob tu býval jalový dobytek. K severu (t. j. v rohu severovýchodním) přiléhá k tomuto stavení dům zalomený do nepravidelného čtyřhranu a ostřím svým ven obrácený, poschodí vysoký, který byl dříve vyšší, ale asi r. 1843 pro střechu svou sešlou byl snesen a asi tak upraven, jak dnes vidíme. V přízemí jsou skladiště. V prvním poschodí jsou skladiště a přichází se k nim po schodech umístěných ve stavení vedlejším. Skrze dvoje dvéře pěknými veníři obložené a z 15. stol. pocházející, jež se nacházejí v hrubé zdi, vstupuje se do vnitřku, kdež se spatřuje čtyřhranná světnice z cihel, v 16. století postavená a neobmrštěná, se 4 okny tesným kamením obroubenými. Pod každým oknem jsou okrouhlé, kamenem tečným obložené díry, kterém z venčí jsou zazděny. Malá místnost v levo od vchodu, k níž jsou dvéře veníři obložené, pokládá se za bývalou kuchyni, což se s pravdou neshoduje, neboť místnosť tato jest jen tolik veliká, co by se člověk pohodlně otočil. Zvenčí objevuje se tento dům jako stavení věžovaté s rohy tesným kamením zavřenými; dole jsou nová okna prolomena, zahoře jsou stará okna s veníři z 15. století pocházející. Není pochyby, že tu bývala věž vysoká, a že je to vysoké věžovaté stavení, kteréž na starém obraze Roupova (str. 200) za samým komínem vidíme. V dotčené památní knize popisuje se jako „velké stavení, jež prý bývalo kaplí husitskou“.
K jihozápadu přiléhá k tomuto spodku bývalé věže stavení také s poschodí vysoké, ale mnohem vyšší než ten spodek, v němž jsou byty a kanceláře s pěknými světnicemi moderním způsobem upravenými. Venkovská jeho strana mívala námětky, známky po bývalých arkéřích a starou způsobu ukazující, že to jest stavení staré, v němž později moderní okna vylámána, ale v novější době odmrštěním ty známky zakryty. V památní knize jest psáno, že „tu jest dobrý byt s dvěma velikými světnicemi s jedno poschodí v tu stranu městečka,“ ve kterýchž světnicích se posud každoročně slavnost na místo kaple svaté Anny blízko stojící koná. Toto stavení spojeno jest s horním hradem starou hradbou, ku které přistavěna jsou nová skladiště; jest tu zazděná branka, kterou se ven na parkán ke hradu a na násep něco nížeji se nacházející přicházelo.
Na nejvyšším místě předhradí, na vysoké a strmé skále stojí zbytek velké věže, do jejíž hrubých zdí vlomen jest nový vchod. Založena byla do kruhu, byla velmi rozsáhlá, ale zbyl z ní jen spodek. Prvotně tu otvoru nebývalo, poněvadž sloužila za vězení; jak bývalo výše, nelze ze skrovného zbytku posouditi. Zvláštností u této věže jest, že má vnitřek mnohem rozsáhlejší, nežli se u těch a takových starých věží spatřuje. V památní knize činí se o ní tato zmínka: „Jest tu veliká, rozsáhlá, do pola pobořená okrouhlá věže, v kteréž podlé podání a nynější tvářnosti několik děsných žalářův a hluboké sklepy podzemní bývaly.“ Na starém obraze spatřuje se v pravo od komína; není příliš vysoká a kryta jest sedlovitou střechou. Mnohá okna v ní se nacházející byla příčinou, že se horní čásť záhy sesula.
Horní hrad dělil od předhradí široký, ve skále vytesaný a na koncích zdmi zavřený příkop, který byl na počátku našeho století zasypán a v zahradu proměněn. V minulém století byl přes něj postaven kamenný most s velikými a dobrými oblouky, a za starších dob býval tu most zvoditý. Bývalá brána k hornímu hradu se z části zachovala. Roh v pravo od ní sice se zřítil, ale starodávné obložení končité na této straně tak tak drží; otvory pro kladky svědčí o tom, že se odtud spouštěl zvoditý most. Branou vstoupí se do průjezdu, který jest nyní bez klenutí. Vedlé brány bývalo vysoké věžovaté stavení, z něhož zbytky až do výšky druhého poschodí vynikají; okna do něho v 16. století byla prolomena. Před časy prý tu vídati bylo zbytky nějakých maleb. V průjezdě brány v levo jsou dvéře do bývalé kuchyně, která se skládá ze dvou oddělení. Z prvního čili malého sklípku, nyní přehrazeného, který má malá okna, vejde se do vlastní kuchyně, která překvapuje výškou; neboť klenutí 11 m. vysoko nad zemí založeno jest na způsob osmihranné báně a vybíhá v komín vysoký, z cihel postavený, který se z daleka štíhlé věži podobá. Ve vnitřku kuchyně, jejíž díl jest ve skále vytesán, jest pec a sušárna. Ve zdi jsou výklenky. Že jest dítkem 16. století, o tom svědčí cihly. O kuchyni píše se v staré pamětní knize takto: „Nejznamenitější u tohoto stavení jest veliká kuchyně o sobě stojící, kteráž jako vysoká věž beze střechy postavena byla; ona na samé skále vystavena jest světlá, bezpečná a veliká tak, že by na tom krbu či ohništi vola péci mohl a protož podivno jest viděti, že když se udělal veliký vítr, že se celá vížka nebo komín skláněl. Říká se, že jest vystaven v samých řetězech, ale příčinu svou má v dobré stavbě, neboť se může spatřiti, že kámen a vápno jakoby spolu srostly.“
Druhou branou, která se první podobá a pěkně obložena byla, ale nyní kromě dvírek jest zazděna, přichází se z průjezdu do dvora zadního hradu, který v pravo obmezen jest ssutinami stavení a v levo dobíhá strmých skalnatých stěn, na nichž stávala stavení. Po levé ruce za průjezdem viděti dva výklenky do okrouhla sklenuté a z cihel postavené, které jsou na zadní straně kuchyně. V jednom z nich stojí kříž, v druhém jest studnice ve skále vytesaná, posud asi 38 m hluboká, z níž obyvatelé zámečtí dobrou vodu váží. O ní dí se v starém popise: „Jest tu pod kamennými oblouky ve vnitřním dvoře výborná, na vodu bohatá studně, ve kteréž se zdravá, čistá voda nachází, pro niž lidé z daleka přicházejí, chtíce ji ráno píti pro své zdraví. Studně tato jest hluboká, že podobné hloubky neslýcháno, kamením dobře vyzděna, v hloubi své však v holé skále pracně a nákladně, jako by po vrstvách, vytesána. Vypravuje se též, že kdysi do ní kachnu pustili, jež potom půl míle neb hodinu cesty dále až na silnici z Poříčí k Borovu pod horou Stramchy vyplavala. Prý k tomu místu pod zemí mezi skalami a ve vodě plavala nebo lezla. Díra, kudy vyšla, ještě po pramenění vody se poznává; před lety však pramen ten mnohem silněji proudil, nežli nyní.“
Na severní straně starého hradu jsou zříceniny paláce, pod nimiž posud jsou dobré sklepy. Bohuslav Balbín zmiňuje se o něm takto: „Roupov zámek pevný, ale podlé starověkých zákonů postavený. Jest v témže zámku palác znamenitý skrze štíty starých rodin, obsahuje vývod Roupovských, ale zlým návodem před pominulými třiceti lety držitel zámku některé štíty vymazal, nahradiv je svými a předků svých štíty (to jest pánů z Klenového), a tak všechnu té rodiny Roupovské souvislosť a vývod pomátl. Má zámek ten kamna díla znamenitého a skvostného, neboť celý vývod rodu Roupovského nachází se vytlačený na cihlách zvláště k tomu připravených a pálených, které však jsouce pozlaceny, znaky rodinné šlechetných rodů Českých ukazují. Ze stála kamna tato 1000 tolarů, když byla postavena, nejednou jsem od starých mužův urozených slýchal“ V dotčeném popise panství Pořičského mluví se o těchto místnostech takto: „Ve dvoře v levo a v pravo se množství překrásných, pevných a velkých suchých sklepů s rozličnými obydlími služebníků, též i něco posud dobrých sklepů podzemních, dobře zachovaných a ve skále vytesaných s pohodlnými, hluboko vtesanými a kamennými vchody nachází. U těch kamenných oblouků jde se kamennými schody do velké síně, kdež nade vchodem se dvojí erby pánů tohoto zámku namalované spatřují, totiž rok 1598, v levo nápis Jan z Roupova, pod tím erb jeho s (pruhem a) orlicí, v pravo Lidmila Roupovská z Vrtby, pod tím erb její tři stříbrné kroužky (rozuměj troje černé jelení rohy) na zlatém štítě. Mezi erby jest psáno: „Staň se vůle boží.“ Síň tato tedy byla bezpochyby nad branou, neboť hned potom následuje tento popis severního stavení: „V druhé velké síni k půlnoci a na stranu městečka, která se dosti dobře zachovala, nachází se na zdi asi 300 rozličných erbů, v levo a v pravo mnoho panských světnic a hostinic, pohodlné rozličné chodby k vyšším patrům, též několik kamenných, točitých schodů, na nichž se může pohodlně nejen ven rozličnými chodbami na pavlače, ale i v čas potřeby k záchodům a na dvůr dolů scházeti. Mnohých prostranných světnic a tajných míst ani nepřipomínáme.“
Severní tento palác spojovalo s jižním stavením křídlo krátké, v němž viděti nahoře zříceniny světnice někdy nádherně upravené, zejména hlavice, z nichž vybíhaly pruty klenutí, neboť místnosti tu bývaly nahoře i dole klenuty. V jednom okně k severu obráceném nebo vlastně v jeho překlenutí, kam déšť nikdy nepřišel, viděti jest ještě malbu, totiž pole tmavožluté barvy a v něm arabesky bledozelené. Jižní stavení kromě jediné zdi zmizelo dokonce, tak že ten, který by o něm nevěděl, nikdy by netušil, že tu nějaké stavení stávalo. Místu tomu se říkávalo Taneček (chybně, tuším, Daníček). V popise již dotčeném taková se o něm činí zmínka: „Co se zevnějšku dotýče, jest zde několik stavení, ačkoli ta největší jsou věže, z nichž největší s dosti velkou řadou přednějšího stavení na jižní straně již zbořeno a kamení k postavení velké sýpky nedaleko stojící a nedávno postavené odvezeno a spotřebováno jest; stojí však k východu a k půlnoci ještě mnohá stavení, která až do 2.–4. patra vyzdvižena jsou a pokryta kůrkami nebo prejzy (kterážto kůrka jest mnohem bytelnější nešli nynější). K západu dobrý díl rohu spadl a pro vnikání povětří stavení porouchané schází.“ O tomto jižním stavení činí se také zmínka v posledním pořízení Adama z Roupova takto: „K tomu tyto pokoje na zámku Roupově do smrti paní Ludmile manželce své nebo do stavu jejího změnění odkazuji, z kterýchžto od synů mých ani od žádného aby potiskována nebyla, poroučím: světnici, malý sklípek a z též světnice sklep ten, v kterémž jsme spolu mnohá léta líhali, a z též světnice opět sínku a sklep, kdež dcerky mé a panny líhají, též před tou světnicí síně i ten prsk u veliké světnici i s kuchynkou aby ji užívala a byloli by ji kdy toho potřebí sobě vzíti mohla, jí přidávám; průvozy a sklep v skále, v kterémž řídká piva se chovají, také i ten příkop pod okny se světnicemi podlé staré školy s tou baštou, která v něm jest, přidávám.“
Dívající se na zbytky Roupova nemůže se ubrániti domněnce, že mnohé části již v 16. století byly chatrné a že tehda Roupov skorem celý přestaven, při čemž jen něco málo ze starších stavení zbylo; také i to se shledává, že upravení to v 16. století se dálo někde zběžně, tak že toto dílo dlouho trvati nemohlo. Ovšem způsobuje vandalismus, kterým se tu řádilo, hořký pocit, ale na to boření a lámáni všecku vinu nynější spousty svalovati bylo by nespravedlivé, poněvadž bylo přece v zájmu dřívějších dob stavení udržovati a zachovati. Že opustlý byl zámek ten již před 150 lety, o tom se již mluví v popise dotčeném takto: „Toto stavení a zámek politování hodný čím dále tím více schází; mohlo by se tu však s nemalým nákladem krásné a řádné panské obydlí bezpečné, ozdobné a veselé zříditi. Pod tím zámkem níže, tedy v menší výšce jest výstavná kaple svaté Anny, jížto pouť se na den její ročně koná. Také se i po pravé straně na vrchu se zámkem stejně vysokém nachází sýpka krásná, velmi velká a dlouhá, z cihel a vápna postavená a cihlami krytá a dobře opatřená, kteráž obsahuje pět pater a dvě z nich ve střeše. Mohlo by se tu úhrnkem 300 korcův obilí nasypati. Obsahuje 128 oken bez vykýřův, opatřených dlouhými železnými mřížemi. Ale nejkrásnější jest, že se z dolejška při vchodu na jediných schodech, jež z dobrého širokého kamene zdělány jsou, do všech pater, v pravo i v levo, pohodlně vstoupati může. Dvéře jsou na straně polední. Stavení toto daleko viděti jest. Má délku 85 a šířku 17 krokův.“
Že Roupov byl již v 13. století, jest dokázáno, neboť tehda (r. 1250) připomíná se Držek z Roupova, snad totožný s Držkem ze Vstiše, kterého k r. 1243 nacházíme. Jest sice jisto, že se zpráva ta k Roupovu vůbec vztahuje a že z toho přísné nelze vyvoditi, že hrad již tehda stával. Kromě této paměti nedostává se nám po celé 13. století zpráv o Roupovu. Na počátku 14. století nacházíme Roupov, Skočce, Poříčí a Jiníno (Jíno) v držení větve Drslavců, zejména tří bratří Jaroslava ze Skočec odjinud z Poříčí, Drslava z Poříčí odjinud z Jinína a Oty z Roupova. Ti všichni koupili r. 1320 vsi Lhotu a Vadkov, ale nikoliv za své, nýbrž za peníze kláštera Chotěšovského, jemuž je také odevzdali. Jaroslav, jenž r. 1318 koupil Maškrov, připomíná se v mnohých pamětech doby tehdejší až do r. 1352, jsa velký příznivec kláštera Chotěšovského a jiných sborů duchovních, jakož i pán té doby v Plzensku na slovo vzatý. Syn jeho Racek (1335 až 137 a tuším jiní synové seděli potom na díle Skočic. Drslav, bratr Jaroslavův, žil až do r. 1339 a měl, tuším, syna Viléma z Jinína, který se r. 1346 připomíná Ota konečně stal se maršálkem dvoru královského a nabyl vsi Čachrova, na níž mu král Jan některé svobody dal. V pamětech mansionářů Pražských zapsán jest i s Kateřinou manželkou a dětmi svými jako jejich dobrodinec, an jim na polepšení plat nějaký daroval. Tito všichni měli erb takový, jako mají nyní Černínové z Chuděnic, a za pokračování jejich rodu lze pokládati pány z Vřeskovic nebo Schonangru, jichž praotec Ota z Bířkova, odjinud z Vřeskovic, snad jest totožný s Otou z Roupova, který se naposled r. 1336 pod tím jménem připomíná.
Od polovice 14. stol. vyskytuje se na Roupově, části Vřeskovic, Skočcích větších a Jiníně, tedy velké části těch statků, které před tím Drslavci drželi, rod jiný, kterým měl na štítě svém stříbrném pruh shora dolů položený. Jako přední větve rodu tohoto poznáváme Roupovské z Roupova, vladyky ze Stropčic a Kanické z Čachrova, ale ty všechny předčili Roupovští bohatstvím a polepšením erbu svého, na nějž dostali zlatou orlici. Paprocký, který velký jich vývod na zámku Roupovském viděl a také paměti jich probrati mohl, měl pomůcek dosti k poznáni jich posloupnosti, ale jako jinde, tak i zde spisovatel tento, jemuž se více dostávalo dobré vůle než pravého povolání, všechno pomátl. Vývod svůj počíná s Otou z Roupova, jehož rodu neznal, a dává mu manželku Mandalénu z Kovaně proti znění dobrých pamětí, s níž prý zplodil syna Purkarta. Možno, že tento Purkart, jenž měl prý manželku Apolonu z Potšteina, žil, ale že se nám o něm paměti nezachovalo; avšak více se víře podobá, že tu Paprocký osoby z rozličných století podlé svého lehkomyslného způsobu spletl. Střízlivě paměti své roztřiďuje, byl by nám Paprocký za vděk učinil, neboť přechod od Drslavců k pozdějším Roupovským jest trochu nejasný. Z pamětí dobrých seznáváme, že ve 14. století aspoň ves Roupov byla rozdělena. K roku 1380 jest zpráva, že v Roupově zboží Slaviborovo odumřelo a že se na ně táhl Jiřík z Roupova jako společník nedílný. S tímto Jiříkem a bratrem jeho Bedřichem († r. 1390), jenž byl od roku 1383 oltářníkem v Klatovech, setkáváme se zase k roku 1389, kdež měl při s Oldřichem, farářem v Polyni, a odsouzen byl, aby jemu úrok zadržený i se škodami zaplatil a pokud by se z úroku vybaviti chtěl, aby stejně veliký úrok v okolí Polyně zjednal. Kromě toho setkáváme se s Arklebem ze Skočec, jenž se r. 1384 psal z Roupova a měl r. 1384 sestru Annu, vdanou za Heřmana z Hrádku. O příbuzenství těchto osob není nic známo, aniž víme, jak příbuzný s nimi byl Něpr z Roupova, jenž držel hrad Roupov, čásť Vřeskovic a jiné vesnice dále nebo blíže v okolí. Připomíná se r. 1375 po prvé, kdež dostal od Bohuslava Hrubce hlas podací ve Vřeskovicích; r. 1384 koupil s Arklebem dvůr Nezdický s dvojím poplužím od Mladoty, faráře Nezvěstického, a vyskytuje se odtud často jako patron v Nezdicích a spolupatron kostela a kaplanství ve Vřeskovicích. V l. 1380–1393 býval hofmistrem arcibiskupovým a nejedním zbožným nadáním zůstavil po sobě památku. Učiniv r. 1388 smlouvu s Rackem z Vřeskovic o podací tudíž, daroval r. 1391 s Purkartem z Roupova dvorec ve Vřeskovicích ležící pod tvrzí u rybníka a úroky v Zeleném na vyzdvižení a zřízení nového kaplanství v kostele Vřeskovském. Kaplan byl zavázán každý týden sloužiti tři mše sv. v kapli hradu Roupovského a tři mše v kostele Vřeskovském, k tomu měl povinnost faráři při všech slavnostech a službách zádušních přisluhovati. Podobně obdařil r. 1398 faráře v Nezdicích úrokem v Zeleném, aby za to mše zádušní za předky slouženy byly. Neznámého roku učinil také nadání faráři v Čachrově, dada mu plat v Roupově. Pro věrnost svou k arcibiskupovi Janovi z Jenšteina trpěl mnohé protivenství, jsa již muž starý a šedivý. Když arcibiskup neopatrným a kvapným potvrzením opata Kladrubského krále Vácslava rozhněval a pak se r. 1393 dne 20. března nehezký výstup v klášteře Svatomářském odehrával, tu se král obořil na Něpra volaje naň: „Ty mi hned jdi odtud, sice ti dám sraziti hlavu!“ Potom kázal jej vésti jatého na radnici Staroměstskou a odtud na rychtu a tam jej kázal spolu s kněžími zajatými mučiti. Stařeček šťastně muka tato přečkal, byl živ ještě r. 1398 a měl potom při s Janem Serou, farářem Hlavenským, o nějaký dvorec v Nezdicích, jejíhož konce se nedočkal. Dětí po sobě nepozůstavil.
Purkart z Roupova nazývá se dědicem Něprovým a byl tudíž snad synem Arklebovým. Od r. 1391 vyskytuje se v pamětech nejednou. Králi Vácslavovi věrně sloužil, začež od něho r. 1400 dar 100 kop grošů na berni kláštera Nepomuckého obdržel. V l. 1407–1410 měl dům v Praze v široké ulici židovské, současně se také vyskytuje jako patron kostelův a oltáře ve Vřeskovicích a Nezdicích. Roku 1407 prodal úrok v Dehtíně ke klášteru kazatelskému v Klatovech. Zemřel před r. 1412, zůstaviv sirotky nezletilé, jichž poručníkem byl Zachař z Nezdic. Když tedy r. 1412 dědictví v Nezdicích po Purkartovi jako odúmrť provoláno bylo, Zachař tomu jménem Jana syna Purkartova a jiných sirotkův odpíral. Teprve asi r. 1419 dosáhl Jan let svých a podával kněze ke kostelu Vřeskovskému téhož roku i r. 1422. Jsa po předcích svých smýšlení přísně katolického také o to dbal, aby řády katolické na panství zachovávány byly. Takového smýšlení byl i bratr jeho Purkart, jenž s ním r. 1426 kněze ke kostelu Vřeskovskému podával. Třetí bratr byl Hynek, jehož má také Paprocký ve svém vývodu, nazývaje jej Jindřichem a dávaje mu manželku Barboru z Michalovic.
Hněv strany pod obojí sesypal se na Roupovské dosti pozdě. Když Táboři byli r. 1427 dobyli skvělého vítězství u Tachova, obrátili se k hradu Roupovu, hrozíce mu děsným obléháním. Tu držitel hradu (Jan ?) sešed s hradu poddal se jim a spolek s nimi učiniv na zisk i na ztrátu, hrad a dědictví sobě zachoval. Ihned vytrhl s nimi Jan před Plzeň, kdežto lehlo veškeré vojsko husitské, města dobývajíc. Jan byl r. 1440 na sněmu obecném v Praze a žil ještě r. 1443, ale r. 1448 byl již mrtev. Paprocký dává mu manželku Lidmilu z Kravař, s níž zůstavil syna Jana (II.).
Za válek husitských potáhli Roupovští na sebe zápisy královskými některé statky duchovní v okolí, čímž nemálo zbohatli. Z bratří svrchupsaných žil i ještě roku 1448 jen Purkart a Hynek; tento, tuším, přeživ bratra svého získal si milosť u krále Ladislava, že mu totiž roku 1454, 4. července všechno právo své odúmrtní, kterak by kolivěk mohlo vyhledáno býti, na Roupově daroval. Věc tato měla jemu jakož i bratrovci jeho Janovi zameziti všecka zaplétání a nemilá obmeškávání u soudu dvorského. Hynek žil ještě r. 1460.
Jan (II.), podlé starého vývodu syn Janův, věhlasem svým všechny předky své převýšil. Přidržuje se krále Jiřího věrnosť svou při kolika příležitostech skvěle prokazoval, zůstávaje věrným přívržencem i nástupci Jiříkovu králi Vladislavovi, začež obdržel nejen úřad hofmistra dvoru královského, nýbrž i výnosný úřad nejvyššího písařství, kteréž měl v l. 1488–1493. K panství svému dosáhl r. 1468 od krále Jiří rybníka Janova, ale jen do své živnosti, k čemuž mu přidal král Vladislav r. 1472 ves Borek. Týž král dovolil mu vyplatiti Hrádek Poděhusy a vsi Lesinu a Jicharce (r. 1477). Konečně dostal od téhož krále r. 1486 zápis na clo ve Stříbře. Zdá se, že on vymohl rodu svému povýšení do stavu panského a polepšení erbu. Od Školastiky z Otova dosáhl r. 1487 vsí zápisných Chotěšovských: Mlýnce, Kramolína, Vlkanova, Lesiny, Jichařec a Zámělic. Král Vladislav zapsal jemu a synům jeho Vácslavovi, Purkartovi, Hynkovi a Jiříkovi řečenému Jan r. 1487, 29. dubna v 700 kopách plat královský v Dobřanech kláštera Chotěšovského a téhož roku 30. dubna potvrdil jim zboží zápisná Koloveč, Žitenice, v Libakovicích c. t. m., ves Lesinu s pustou vsí Jicharce a dvůr pustý Maškrov. Jan připomíná se naposled roku 1493, kdež obdržel od Ladislava z Rabšteina panství Prachatické. Podlé pamětí rodinných u Paprockého zachovaných měl manželku Lidmilu z Rabšteina, s níž měl dotčené již syny Vácslava, Purkarta, Hynka a Jana. Z těch ujal napřed Vácslav řízení statkův otcovských, dosáhl od krále Vladislava obnovení zápisů na Prachatice r. 1501, ale ještě téhož roku panství to prodal, pustiv před tím i statek Bynický. Asi nějaký rok po tom oddělil se od bratří a oženiv se s Annou z Gutšteina koupil si Bělou hrad s rozsáhlým panstvím. Založil Žitenickou čili nejstarší pošlost rodu svého, která se dlouho do 17. století udržela. Purkart, bratr jeho, jak se zdá, brzo po otci zemřel. Třetí bratr Hynek nazývá se r. 1505 seděním na Roupově, kdež měl svůj díl, bezpochyby polovici hradu. Pustiv ji bratrovi vstoupil do řádu Kartouzského pode jménem Bruno. V klášteře Gaminku v Rakousích sepsal život sv. Reginy. Léta 1527 zvolen za převora v Kartouzích u Brna, kdež zemřel r. 1528. Nejmladší bratr Jan, kterým potom celý hrad Roupov držel, sloužíval za mládí svého při dvoře papežském, kdež se mu dostalo druhé jméno při konfirmací křtu, totiž Jiří, a potomně byl radou krále Ferdinanda. Buď on anebo bratr jeho Hynek způsobili, že ves jejich Roupov byla roku 1514 povýšena na městečko. Jan přikoupil ke statkům svým zboží Poříčí Spálené a ač byl dobrý hospodář, přece někdy býval v závadách. Tak na př. vypůjčiv si v drahé léto r. 153l šedesáte strychů žita míry Poděbradské od Albrechta z Gutšteina na Ronšperce, dlouho jich nevracel. Kšaftem svým daným r. 1532 v pátek před hodem narození Panny Marie učinil poručníky statku svého manželku svou Markétu z Klinšteina (ale jen do stavu změnění), Adama ze Šternberka na Zelené hoře a Viléma z Klenového a na Žinkovech. Po smrti jeho měla manželka jeho s dětmi na Roupově žíti, kdyby pak synové její s ní se srovnati nechtěli a ona s nimi zbýti nemohla, aby obdržela Poříčí se Žakavou. Zemřel roku 1540 a dědictví jeho ujali synové již zletilí Volf, Adam a Kryštof, z nichžto Kryštof († r. 1590) dostav Poříčí za díl založil novou linii, která vládla na Libochovanech a Plané.
Dotčení tři bratři prodali roku 1543 zboží Hlohovské a pustili téhož roku mateři své statek Nezvěstický. Nejstarší z nich, Volf, spravoval panství Roupovské a zle dováděl na silnicích královských. Roku 1544 někde na silnici dva zemany zbil a zranil. Z pozdějších let o něm nic nevíme. Adam, kterýž držel panství Roupovské, stal se r. 1556 radou krále Ferdinanda, kteroužto hodnost měl i za nástupce jeho, krále Maximiliana. Manželku měl Lidmilu z Vartenberka, a ta mu darovala šest dětí (čtyři syny a dvě dcery), kteréž ho všechny přečkaly. Měl-li vážnosť u mnohých, u Vácslava Točníka z Křimic ji neměl, neboť ten o něm napsal, „že jest u něho o smlouvu snadno, ale o zdržení daleko.“ Když pak Adam o to u komorního soudu žaloval, bránil se Vácslav, „že z toho půhonu není ještě srozuměno, aby tu jaké hanění nebo nářek býti mělo, neb to každý může říci, když kdo komu něco přidí a tomu dosti neučiní“, a soud se k tomu také přidal. Posledním pořízením daným 9. března r. 1570 učinil nejstarší své syny Jana a Hynka poručníky nad dětmi let nemajícími Vilémem, Kryštofem a Karlem, Annou a Majdalenou, a manželce své Lidmile odkázal byt a výměnek na hradě Roupově jakož i ves Oploty, jíž měla až do smrti své užívati. Ale Lidmila brzo po smrti manžela svého (r. 1573) v druhém loži se vdala za nějakého vladyku z Dolan.
O synu Hynkovi zachoval nám Paprocký ve své posloupnosti rodu Roupovského následující podání: „O tom panu Hynkovi tak mluví, že se narodil s dlouhou kšticí vlasův a několik neděl před narozením svým, při čemž sedělo několik osob vzácných a víry hodných, že jest třikráte vzkřikl v životě matky své; když se narodil a pokřtěn byl, v tom chůva od něho odešla a převrátila se s ním kolíbka. Paní máti ležíc na loži, když procítila a spatřila kolíbku býti převrácenou a okolo ní krve velmi mnoho, s leknutím a ze strachu vykřikla a samo sejdouc s lože zdvihla dítě, a ono se smálo, laskavě na ni vzhlédajíc, z čehož ona Pánu Bohu poděkovala. A syn onen velmi dobře se vychoval a byl pán úrody velké.“
Když byl Hynek skrze strýce svého Kryštofa ústní promluvení od Jana mladšího, jako bratra nejstaršího, dílu požádal, přišlo roku 1574 o zeleném čtvrtku k rozdělení. Na první díl, Vilémův, položena polovice zámku Roupova s jistými vesnicemi. Díl druhý, totiž druhá polovice zámku Roupova s příslušenstvím, tvrz pustá a dvůr ve Vřeskovicích, dostal se Kryštofovi Karlovi. Zámek a díly obojí strany byly v dobrém stavu a k obraně jeho bylo tu 5 kusů střelby. Díl třetí, totiž ves Nezdice, polovice Kolovče, Žvichov, Lesina, Jinín, Kaliště, Kbel, Zelený a Bířkov, dostal se Janovi. Hynek konečně obdržel v Srbicích dvůr panský s ovčínem, polovici městečka Kolovče s domem panským a kostelem a části vsí Chocomyšle, Kaniček, Srbic a Těšovic jako čtvrtý díl. A poněvadž k třetímu a čtvrtému dílu bytu staveného ještě nebylo, vymínilo se držitelům jich, že budou míti byt v pokojích, které ke druhému dílu připojeny byly, až do sv. Martina. Společně všichni bratři dokoupili r. 1577 od císaře Rudolfa Koloveč a vesnice příslušné, jež byly posud zbožím duchovním zápisným. A poněvadž se ty dědiny byly Janovi a Hynkovi na díl dostaly a ti tedy z toho dokoupení jediné získali, stala se r. 1578 smlouva v ten rozum, aby tu sumu všichni ze svých dílů platili, poněvadž obmýšleti i duchovenství k prvním dvěma dílům patřící dokoupiti. Hynek prodal díl svůj Srbický r. 1580 a vešel s manželkou svou Eliškou z Říčan v držení Vrchotových Janovic. Zemřel r. 1603, nezanechav dědiců po meči. Také mladším jeho bratřím odnechtělo se v krajině zdejší zůstati a prodali oba díly své bratru Janovi. Vilém prodal mu díl svůj roku 1581 a odstěhoval se na Moravu. Kryštof Karel prodal svou polovici r. 1584, koupil pak Maršovice a později držel Humpolec s Heralcem. Oba si při prodeji ves Čelakov, dvůr Maškrov a vína, která vycházeti měla ze statku Žitenického, vymínili. Na zaplacení těchto výloh prodal (r. 1589) Jan díl statku svého v Kolovči a Žvichově.
Jan Nezdický byl poslední z toho rodu, jenž Roupov držel. Dal v letech 1595–1598 hrad Roupovský tak nádherně obnoviti, že se podobal obydlí knížecímu, vystavěl též na hradě obrovskou kuchyni (posud zachovanou) a kamna, kteráž dle Balbína samotná 1000 tolarů stála. Takové výlohy spotřebovaly však mnoho peněz a Jan pořáde půjčoval; konečně zděláno tolik dluhů, že na velké naléhání věřitelů r. 1607, 23. srpna panství Roupovské Janovi z Klenového a z Janovic na Žinkovech, JMC. radě a nejvyššímu písaři království Českého, místokomorníkem Jaroslavem ze Vchynic odhádáno bylo. Obsahovalo tehda: zámek Roupov s městečkem, dvůr poplužný, ovčíny, pivovár, vsi Vřeskovice, Mstice, Bířkov, Kbel, dvory ve Vřeskovicích a Msticích a pustou tvrz v Bířkově. Jan držel později Manetín.
Jan z Klenového byl času toho pán znamenitý. Byl od roku 1597–1618 a po přešlé vzpouře (v níž věrnost zachoval Ferdinandovi II.) až do smrti své (r. 1624) nejvyšším písařem. Byl pán bohatý, neboť mimo Žinkov, Roupov a Žitín držel též Březinu a Nový hrad Měčínský. Roku 1614 ujal se poddaného svého Roupovského pro tuto příčinu: Na den svatého Šimona a Judy téhož roku bylo veselí svatební Jana Molana do domu Jakuba Netrvala, mlynáře. A když tam byli ve mlýně, někdo pověděl Janovi Adamovi Janovskému z Janovic, že by jeden sedlák přítomen byl, který by dceru téhož Netrvala chtěl, kterouž Jan Adam miloval. Tu přišel Janovský z Nedanic do mlýna jako ztřeštěný a nejprve se s formany pral a hned kordu na Jana Vlka, rychtáře Roupovského, dobýval. A když upamatován byl, že jest Vlk poddaný pana nejvyššího písaře, zase kord svůj schoval a Vlka rychtáři Nedanskému do vězení vzíti poručil. Byl tu pak Matěj Piskáček ze vsi Žitína, jenž při témž veselí na dudy pískal, též poddaný pána Klenovského, i promluvil k Vlkovi: „Jděte vy, pane rychtáři Roupovský, do vězení, když vás poroučí bráti, však pán náš, nejvyšší písař království Českého o tom dobře zví.“ I optal se ho Janovský: „Čí jsi ty a odkud jsi ?“ Odpověděl, že jest pana písaře nejvyššího poddaný. Tu mu lál Janovský, že jest sakr. šelma a přistoupiv k němu dal mu dva „flinky“, až ho krev polila; potom dobyv kordu sháněl se za jinými okolo mlýna a stodol, až se dostal do světnice. Tu se sedláci do něho dali a přes stůl táhli, jedni sem a druzí tam, že mohli ho přetrhnouti. Na štěstí ještě to rozvedeno, že Janovskému škody neudělali. Jan se potom poddaných svých ujal a Janovského pohnal, aby byl pokutován. Ještě za živobytí svého postoupil Jan Roupova synu svému Vilémovi (staršímu), jenž roku 1616 manželce své Kateřině ze Šternberka na zámku, dvoru a městečku Roupově věnoval. Na Roupově měl při sobě r. 1616 a v letech následujících Adama Vyntíře z Vlčkovic, který ten čas pro potřebu svou peněz, koní a některých jiných věcí za 400 kop míšenských vybral. Když Vilém r. 1618 věrnosť zachovávaje císaři odjel, týž Adam na Roupově koně plesnivého z marštale vzal a prodal, pak na zámku šatů choděcích, zbraní pobočních a ručnic se ujal a je kam se mu líbilo obrátil. Vilém mu věřil, neboť ještě v l. 1625 a 1626 dal mu dva koně, začež Adam dvě klisny dáti se zamluvil. Kromě toho vypůjčil si Adam od něho rapír s kříži postříbřenými, pěknou a dobrou španělskou hlavní a 14 strychův ovsa, z čehož nic nevrátil. Roku 1619 vrátil se Vilém do země, ale vzat jest od stavů do zajetí a dán do arrestu v domě Viléma z Lobkovic na Hradčanech. Bylo mu tehda tak zle, že si od Jana Habarta z Vřesovic 50 dukátů vypůjčil. Když pak císařské vojsko do Plzenska vtrhlo, osadil don Martin de Huerta hrad Roupov, aby odtud lid Mansfeldský potíral. Byv Vilém již r. 1615 do stavu panského přijat, potom r. 1623 k starožitným rodům panským připočten jest a konečně r. 1630 do stavu hrabat říšských povýšen. Držel též polovici Klenového a Zvíkovec, tento však pustil r. 1633 dceři své Evě Eufrozíně provdané Týřovské z Enzidle. Poddané své po r. 1627 násilně na katolictví obracoval, káže je kyji bíti. Zemřel r. 1642 jako JMC. rada a komorník.
Po smrti jeho vládla Roupovem až do r. 1653 máti jeho (tuším nevlastní a druhá choť Vilémova) Alžběta Benigna rozená z Klenového (později hrabínka z Rozdražova). Když byl pak Jan Řehoř, nejstarší syn, let svých dosáhl, rozdělil se s bratry svými mladšími Vilémem, Hartmanem a Petrem Ignácem r. 1653, 8. května. Učiněny čtyři díly, jeden Roupovský, druhý Přestavlcký, třetí Žinkovský a čtvrtý Měčínský. Hartman volil sobě Roupov, Jan Řehoř dostal Žinkovy, o ostatní se oba bratří podělili. K Roupovsku patřily tehda: zámek Roupov celý, jakž týž v své ohradě pozůstává, dvůr, městečko, dvůr a ves Břeskovice, tvrz a dvůr v Nezdicích, vsi Jíno, Kaliště, Mstice a Bířkov.
Hartman, jinak Maximilian řečený pojal k manželství Kryzeldu Nebílovskou z Drahobuze a dostal s ní Pušperk. Zemřel roku 1675, zůstaviv syna nezletilého Františka Hartmana. Ten byl z počátku pod poručenstvím mateře své, od r. 1678 sestry své Alžběty Františky a když tato poručenství r. 1680 složila, konečně pod poručenstvím Hynka Týřovského z Enzidle. František Hartman postavil r. 1696 na místě staré kaple hradské již pusté veřejný kostelíček sv. Anny, posud stojící. Byv od r. 1704 pánem na Ulicích a Rakolusích, o Roupov hrubě nedbal, než prodal jej s celým panstvím polnímu FM. lejtenantovi Janovi Jiřímu říšskému hraběti von der Hauben, kterýžto panství to se statkem svým Červeného Poříčí spojil a s manželkou svou jakousi hrabínkou von Stäel-Halstein 10 let pokojně držel. Bojoval r. 1716, 5. srpna ve velké bitvě Petrovaradinské, kdež jej Turci zajali a na kusy rozsekali. Od těch dob patří Roupov k panství Pořičskému.
Co se hradu samotného dotýče, nacházejí se ve starých pamětech jen tyto zprávy: Po bitvě Bělohorské, když stavovský vůdce Arnošt z Mansfelda mnoho měst v Plzensku obsadil a odtud celé okolí projížděl, rytmistr Lindstav na jaře r. 1621 z Tachova do Plzně táhna s jezdci svými přepadl císařské kozáky okolo Roupova ležící, některé z nich zbil v Merklíně a zde kolik domů vypálil. Odtud táhl k Roupovu, chtěje se mstíti na Vilémovi Klenovském, císaři příchylném; poněvadž však viděl, že tvrdý hrad opanovati nemůže, kázal městečko na čtyřech úhlech zapáliti a zničiv je takto, teprve k Plzni odtáhl. Za třicetileté války, zvláště v letech 1611, 1645, 1648, když Švédové řádili v Čechách, zajisté Roupov s okolím všeliká příkoří snášel, není nám však o tom nic podrobného známo. Přes to se hrad až do 18. století tak tak zachoval a značné škody neutrpěl. Když však statek Roupovský r. 1707 k panství Pořičskému připojen jest a hrabě von der Hauben k svému pohodlí tvrz Pořičskou v krásný nádherný zámek přestavěl, zanedbáván byl starý hrad, posléze i některé části jeho strhli a z kamení vystavěli novou velikou sýpku u hradu se nacházející. Roku 1817 veliká část zdí se sesula a poněvadž téhož roku 18. února městečko Merklín vyhořelo, obyvatelé k stavění kamení potřebujíce, dostali dovolení kámen zřícený odvézti; při tom arci mnohá tvrdá zeď sbořena jest a kámen odvezen.
