ÚVOD

Na první vyučovací hodině předmětu Komunikace nám Mgr. Brádňanská řekla, že nelze nekomunikovat. Žijeme- li ve společnosti, v rodině, v zaměstnání každý náš postoj vůči jiným lidem je komunikací. Nemusíme nic říci, ale našim pohledem, mlčením, posunky vždy něco sdělujeme. Jelikož jsem manželem, otcem čtyř dětí a kazatelem poměrně velikého sboru tento předmět mně zajímá a je nedílnou součástí mého života i služby. Potřebuji studovat více tento předmět, ale ještě víc potřebuji Boží moc, abych doposud získané informace dokázal uvádět do života mé rodiny i sboru. Myslím, že je to selhání z mé strany a mrzí to, když jiné vyučuji, jak mají žít a komunikovat a občas se stane, že moji nejbližší doma pocítí nedostatek mého zájmu, abych si s manželkou nebo dětmi častěji sedl a třeba toho moc neřekl, ale se zájmem naslouchal. Nedávno jsem na konferenci slyšel vyprávět jednu křesťanku o svých zkušenostech z manželského života. Prosila přítomné kazatelé, aby si vždy našli čas pro svoji ženu. Ženy potřebují, aby je někdo vyslechl. Nechtějí, aby ji muž hned radil, jak má řešit problém, potřebuje posluchače a problémy se často řeší už tím, že ji muž pozorně poslouchá. V současné době studuji život krále Davida podle biblických knih Samuelových a Královských. Velmi mně zaujala jedna epizoda z jeho života, která vyjadřuje, jak lze mnohé říci i tím, že mnoho neřekneme. Tento příběh bych rád popsal a pak vyvodil z něj poučení pro svůj osobní život.

1.  Davidův příběh z osobního života.

2. Sam.

David byl úžasný člověk. Velmi pokorný, byl mužem podle Božího srdce. Vykladači Písma jej zařazují mezi typy, které ukazovaly na Ježíše Krista. Z prostého pastýře oveček se stal moudrým, váženým králem. Bůh nalezl v něm své zalíbení a národ ho velmi miloval. Jako král musel někdy předstoupit před svůj lid, udávat směr, musel vést Boží lid a často hovořit. A dělal to velmi dobře, protože často hovořil se svým Bohem a pak s lidmi. A to mělo moc a význam. Když vybudoval vlivné království, jednou, když nebyl tam, kde měl být se zahleděl na pěknou, koupající se  ženu, manželku svého vojevůdce a zároveň přítele.  Jeho vášeň byla v tom okamžiku mocnější, než víra. Během krátké doby zhřešil třemi způsoby: Zařídil věci tak, aby její manžel přišel o život, pak si ji vzal za ženu, a při tom vše mělo vypadat tak, že v tom nemá prsty on, ale jiní lidé, jeho nepřátelé. Možná při tom mnoho neřekl, ale svým postojem sdělil mnohé.

Bůh poslal k Davidovi proroka, který pomocí hezkého příběhu, odhalil Davidovo pokrytectví a zlobu. Myslím, že příběh v komunikaci i pro dnešního postmoderního člověka je velmi důležitý. Příběhy se dotýkají našich citů a hovoří k našim srdcím. I Pán Ježíš Kristus zvěstoval skrze příběh pravdy dobré zvěsti. Prorokův příběh o ovečce, která byla ukradena a zabita zlým člověkem se dotkl Davidova srdce. On miloval vždy ovečky a měl vytříbený smysl pro spravedlnost. Motiv byl cílený a měl probudit otupělé city. Splnil své poslání, ale trochu jinak, než bychom čekali. David se velmi rozzlobil a chtěl okamžitě potrestat viníka. Jakoby maličko pozapomněl, že ztráta ovečky v porovnání se ztrátou života, který zmařil on sám, je ničím. Prorok  s odvahou řekl, že on sám je tímto nespravedlivým mužem a zasluhuje tudíž na trest. Zdá se mi, že sdílení pravdy do očí vlivné osoby je také důležité v komunikaci, ale je toho jako šafránu. Málokdo dokáže do očí, ale s láskou a milostí napomenout tak, aby nezlomil, ale způsobil nápravu. David se rozhněval, ale vzápětí se mu otevřely oči a uvědomil si, že je v koncích. Poznal svůj hřích, padl na tvář před Bohem a činil hluboké pokání. V tom byla jeho síla a Boží srdce, že se pokořil před Bohem a uznal svoji vinu. Poznal jsem ve svém životě, že jen lidé, kteří byli zlomeni, uznali svůj hřích a pokořili se, jsou schopni přijímat jiné hřešící, naslouchat, hovořit pravým způsobem a pomáhat jim.

2. Příběh pokračuje v rodině.

Jak běžela léta, vše se stabilizovalo, království prospívalo a Davidova rodina početně rostla. Jednou se stala hrozná věc. Jeho milovaný syn Ámon zneužil svoji nevlastní sestru. Další syn Abšalóm se toto dozvěděl a přijal sestru k sobě. Pak Ámona zavraždil.  David ho velmi oplakal. Než se však  toto stalo oba bratři dva roky se sebou nepromluvili. Nenávist způsobila tuto hroznou tragédií. Abšalóm pak musel utéci a schovával se před Davidem tři roky. Je zvláštní, že David nevyhledal svého syna a nepřijal zpátky. Stalo se to až po přímluvě jeho velitele, že dovolil, aby bydlel ve svém domě. Ale to jeho rozhodnutí bylo hrozivé.“ Ať zůstane, ale moji tvář nespatří.“ Nechtěl vidět svého syna. Po dvou létech mu otec neodpustil. Ano, je pravda, že Abšalómův čin byl hrozný, ale copak si už David nedokázal vzpomenout, že kdysi potřeboval také milost a našel ji u Boha. Jeho hříchy byly trestuhodné mnohem víc, než pád jeho syna. On zavraždil z lásky k sestře a z pomsty. Hrozné. Ale David zavraždil ze sexuální  vášně svého nejlepšího přítele. Bůh mu dokonale odpustil.  Proč on neodpustil svému synovi? V tomto období se několikrát jeho syn doprošoval, aby mohl hovořit s tátou. Nebylo mu dovoleno. Už nemohl déle vydržet. Doprošoval se smrti, pokud je vinen, raději chtěl zemřít, než takto dále žít. Použil, možná ze zoufalství lest, a zapálil pole. Možná, že právě tehdy v něm začal hlodat červíček nenávisti a zloby vůči otci. Nakonec jej David přijal a dokonce i políbil. To už  bylo pozdě. Když dovršil 40 let života, lstivě získal srdce mnoha Izraelských mužů a Davidových přátel a provedl spiknutí vůči svému otci. Drsným způsobem ho veřejně zneuctil a to na radu nejlepšího kdysi Davidova přítele. David musel prchat z Jeruzaléma, potulovat se. Celá tato kauza skončila velmi tragicky pro celý národ, jak i pro Abšalóma, jenž byl taky nakonec zavražděn. Bylo zmařeno mnoho životů. Nelze to s jistotou tvrdit, ale možná kvůli tomu, že selhala komunikace mezi otcem a synem. To, že David pravděpodobně několik let nekomunikoval se synem, znamená, že komunikoval svůj postoj a vztah k němu. Možná, že problém byl v tom, že nikdy úplně neodpustil a nebyl schopen přijmout ho zpátky s láskou. Uvrhl svého syna do vězení duše a dovolil, aby nenávist zničila synovo srdce.

3. Příběh se opakuje v rodinách až dodnes. Ale nemusí se opakovat v našich rodinách.

Toto zamyšlení mně vede a inspiruje k několikeré aplikaci v oblasti komunikace s Bohem i lidmi..

A/ Abychom dokázali přijímat jiné takové jací jsou, milovat je, sdělovat svým životem i slovy evangelium, musíme prožít, že nám bylo odpuštěno. Každý z nás si zasloužil na trest a odloučení od Boha. Bylo nám díky milosti Boží odpuštěno a Bůh vymazal náš hřích. Když hovoříme s lidmi oni cítí z našeho postoje, zda nimi nepohrdáme, zda se nepovyšujeme nad ně. Jen pokorný člověk se dokáže sklonit, jen zlomený je schopen pochopit zlomeného, jen ten, kdo si uvědomuje, jak jemu Bůh úžasně odpustil, dokáže přinést odpuštění bez podmínek. Pán Ježíš jednou řekl, že: „Komu bylo mnoho odpuštěno, mnoho miluje“.

B/ Každému  z nás se může stát, že upadneme do hříchu. Dochází k narušení komunikace mezi námi a Bohem. Jediná cesta zpět je skrz přiznání a  pokání. Věřím, že Kristova krev očišťuje každý náš hřích. Ale pokud jsme se provinili vůči jinému člověku je třeba prosit za odpuštění. Jako v rodině, stane - li se křivda, nelze to obcházet bez povšimnutí. Je třeba o tom hovořit a dojít ke smíření. Jinak vznikají bariéry ve vzájemné komunikaci, které se pak stále hůře překonávají.  

C/ Jelikož máme doma 2 dorůstající a 2 dospělé děti, chápu jak je důležité, abychom jako rodiče dokázali, dle potřeb a různých situací náležitě komunikovat se svými dětmi. Můj nejstarší syn je věřící. Studuje teologií. Svými názory se lišíme. Obléká se naprosto jinak, než jeho vrstevníci.  Snaží se zvěstovat evangelium lidem, kteří vyznávají odlišnou kulturu a způsob života, jejichž smyslem je tvrdá, pro nás nepochopitelná hudba. Často spolu hovoříme a já se učím chápat tuto generací jejich očima. Jednu věc jsem pochopil, že i když mnohým věcem nerozumím, mým posláním je tyto děti milovat a ujišťovat, že je miluji, navzdory tomu, že třeba s některými postoji nesouhlasím. „Je logické, že dva lidé mohou navzájem nesouhlasit a přitom mají oba pravdu? Není to logické – je to psychologické. Je to velmi reálné. Odlišně vnímáme. Protože jsme odlišně podmínění. Mají - li  dva lidé stejný názor, je jeden z nich zbytečný.“ Nelze přestat komunikovat. Oni nechtějí, abychom je ve všem pochopili, ale chtějí být milovány. Myslím, že v tom udělal David zásadní chybu, že přestal hovořit se svým synem a on toužil po jeho přítomností a odpuštění. „Člověk se potřebuje svěřit, vyprávět o sobě, dát se politovat, dát se povzbudit, dát se podpírat. Vyslechni druhého, znovu a znovu ho poslouchej, neúnavně trpělivě. Mnozí umírají proto, že nikdy nepotkali někoho kdo by jim byl prokázal úctu a lásku, kdo by se jim cele věnoval a vyslechl je.“

D/ Jsem přesvědčen, že stejný princip platí i ve vztahu k mladé generaci v našich sborech. Sloužím ve sboru početné skupině mladých lidí, z nichž je část vysokoškolských studentů. Poznal jsem, že tito lidé jsou naprosto jiní, než kdysi naše generace. Vyjadřuji své pocity jinak, o svých postojích vedou diskuse, potřebují sami najít své místo, poslání. Jinak prožívají uctívání Boha, mají svůj jazyk. Jako kazatel se učím jim naslouchat a povzbuzovat je. Oni moc netouží po našem moralizování a přitom chtějí následovat Krista. Zdá se mi, že jen naše láska vůči těmto, někdy zraněným lidem může pomoci. Naše postoje, které jim hovoří, že je máme rádi, mohou způsobit, že půjdou dál a budou duchovně i citově prospívat. Uvedu citát: “K udržení dobrých vztahů se musíme naučit poslouchat. To však vyžaduje vnitřní sílu a vysoce rozvinuté charakterové vlastnosti, jako trpělivost, otevřenost a touhu porozumět. Je mnohem snazší mít nízkou citovou úroveň a dávat při tom moudré rady“.

E/ Uvědomuji si, jak vhodnou ilustrací použil prorok, když napomínal Davida. Příběh o ovečce byl cílený, jelikož David, coby kdysi pastýř měl hluboký cit k ovečkám. Sám je bránil s nasazením vlastního života. David měl také cit pro spravedlnost. Proto tento příběh probudil jeho emoce a v konečném důsledku pozitivní reakci a pokání. Pán Ježíš velice často používal příběhy se života posluchačů, aby mu dobře rozuměli. Evangelia jsou plná cílených příběhů, které působily na lidské city, ale v konečném důsledku i změny postojů a rozhodnutí. Myslím, že lidé v této postmoderní době potřebují slyšet ne tak jasnou teologií a dogmatiku, ale příběh, který vyjadřuje teologickou myšlenku, ale vychází z běžného života, kterému lidé rozumí. Možná neúspěch naši evangelizace spočívá právě v tom, že hovoříme jazykem, kterému lidé nerozumí. Zdá se mi také, že před našim zvěstováním je ještě jeden krok. Aby nás lidé slyšeli, musí napřed vidět náš osobní život. Je to náš životní styl. Bude – li světlem a solí, lidé také začnou poslouchat naše příběhy a pak i evangelium. „Mluvte jak chcete, vždy budete vypovídat jen o tom, co sami jste“, řekl americký filozof a básník Ralph Waldo Emerson.

4. Vždy můžeme začít znova

 David v určitém období života a v oblasti rodinného života zklamal. Navzdory tomu nepřestal být velkou osobností, mužem podle Božího srdce, předobrazem Kristovým. Jeho život byl měřítkem pro další generace králů. Tzn., že i jeho život je výzvou, abychom pokud jsme i my v oblasti komunikace zklamali, zhřešili, mohli činit pokání, abychom začali znova. Bůh je Bohem nových počátku, ale také dává moc, abychom nemuseli stále upadat, ale být příkladem pro naše rodiny, sbor i tento svět.