Květen 1945 - několik vzpomínek na konec války v Pavlíkově I.
Květen 1945
Několik vzpomínek na konec války v Pavlíkově
Díl první
Když v Praze 5. května 1945 začalo Pražské povstání, tak málokdo v Pavlíkově věděl, že se blíží už definitivní konec války. Vše běželo tak jako v čase válečném. Žádné přímé vyprávění v Pavlíkovské kronice nenajdeme, byla uložena v archivu. A tak musíme pátrat v pamětích našich prarodičů a dalších pamětníků, kterých už mnoho v naší vsi nenajdeme. Proto se zaposlouchejme do jejich vzpomínek.
Příběh první: „Hej, Slovane!“
Pátého května dopoledne jel můj tehdy 17-letý děda s koňmi na pole kolem Zabránského rybníka a vtom slyší píseň „Hej, Slovane...“ a ohlédne se. Kolem něho projel nákladní vůz a na jeho korbě byli ozbrojení muži. Byli to partyzáni a ještě se k nim připojili Všetačtí. Pospíchali do Rakovníka.
Myšlenky vířící v hlavě sedmnáctiletého chlapce nebyly právě veselé. Vždyť za zpívání už zmíněné písně hrozil trest. Za menší prohřešky se hned popravovalo a teď docela svobodně zněla z korby nákladního auta. Nakonec zjistil, kdo byli ti projíždějící muži. Tak tedy otočil koně a vrátil se zpátky domů. V tento čas už nebylo radno pohybovat se venku v polích.
Příběh druhý: Ozbrojené hlídky občanů (domobrana)
Odpoledne už bylo v Pavlíkově zcela jiné. Občan jménem Pavlíček zorganizoval domobranu. Jak vlastně nazvat ozbrojení místních lidí? Zbraně pocházeli z různých zdrojů. Staré pušky z četnické stanice (které nebyly zcela v pořádku, zasekával se podavač nábojů. Tak se musel nabíjet každý náboj zvlášť), vyndavaly se z úkrytů poschovávané lovecké pušky, ukryté na počátku války, když se musely odevzdávat. Každý se vyzbrojil tím, co bylo k dispozici.
Ozbrojené hlídky se rozestavěly kolem celé vesnice, na příjezdové komunikace. Na silnici ke Chlumu, k Panošímu Újezdu na křižovatku jmenovanou „U Kubíka“ a na další důležitá místa. Zároveň se prohledávali lesy a další místa, kde by se mohli schovávat Němci.
Můj dědeček hlídal také na chlumské silnici s p. Kapounem.
V průběhu následujících hodin a dnů nebylo o dramatické momenty nouze a leckdy mnozí poznali na vlastní kůži, že ne vždycky stačí mladický elán a nadšení. „U Kubíka“ stojící hlídka se pokusila zastavit projíždějící auto. Ovšem cestující nehodlali zastavit a tak došlo na střelbu. Jeden z cestujících byl postřelen do nohy. Jakmile se začalo střílet, tak jeden z hlídky zalehl a proplazil se pšeničným polem od křižovatky až domů do vsi. A jméno? Je vlastně důležité? Není.
Ale zbytečná střelba doslova rozčertila přítomného ruského velitele. Nechal si zavolat všechny ozbrojené občany na obecní úřad a začalo vyslýchání. Prý třískal vztekle revolverem do stolu a na každého jednotlivce ukazoval a řval : „ Ty streljal? Ty streljal? Kto streljal?“ Asi to nebyl příjemný pocit dívat se do hlavně namířené zbraně, i když to byl spřátelený voják. A velitel Bechner jen křičel „ Něstreljať.“
V tento čas přišla i zpráva, že „Za vrchem“ jsou Němci. Dvacet lidí se sebralo a jalo se prohledávat les a okolí. Sice se ozývala střelba, ale nakonec se ukázalo, že poplach byl planý.
Příběh třetí: Prchající Němci
Sedmého či snad osmého května prchali z Prahy němečtí vojáci k demarkační linii k Plzni. Pavlíkovem projíždělo osm aut plně naložených, nejen lidmi, ale i různým materiálem a zbožím.
Jeden z partyzánů jménem Dědič, jednalo se o bratra Blaženy Jiráskové, se jim postavil do cesty ozbrojený automatem. Podařilo se mu zadržet tři vozy. Náklad byl vyložen a uskladněn přechodně na sále v hostinci u Svobodů, ale nikdy nebyl odevzdán. Prostě byl hezky řečeno – přemístěn místními občany.
Odzbrojené vojáky odvedl Dědič na shromaždiště pěšky do Rakovníka.
V tento čas chodil jistý Ruda Hůla za svou budoucí paní do Skryj a vždycky říkal „Co Čech, to partyzán“. Myslel tím počátek května až do osvobození.
Příběh čtvrtý: Hlídka na Samotách
V jedné věci měli nadšení mladíci štěstí. Kdyby snad strach nebo to byl rozum napovídající majiteli stavení, že by prolití mladické krve na konci války bylo zbytečné, tak mohli vyhasnout čtyři životy.
Na Samotách přináležících k Pavlíkovu se na jednom statku ukrývali němečtí vojáci. Skrývali se tu zhruba poslední dva roky války. Byli to dezertéři, zběhlí z německé armády, nechtěli už bojovat po boku nacistů, prostě a dobře měli války dost. Měli zbudovaný úkryt ve stodole statku majitele Štíbra. Pokud by byli někdy vypátráni či chyceni příslušníky vlastního národa, byli by bez milosti na místě popraveni, stejný osud by zřejmě postihl celou rodinu, jež je ukrývala, a i okolí.
Je zajímavé, že okolní obyvatelé neměli o tomto úkrytu ani potuchy. Děti si chodili hrát do stodoly a skákali v přímé blízkosti úkrytu do sena. Nikdy nebyl odhalen a že děti jsou velmi zvídavé a bystré. Tak na to vzpomíná i moje babička , v té době asi čtrnáctiletá. Dcera majitele statku se jmenovala Hanka a bylo jí kolem devíti či deseti let.
Pátrat po ukrytých fašistech byla vyslána na počátku května hlídka ve složení Hanuš, Eibel, Vosyka a Vydra. Z četnické stanice je vyslal tehdejší strážmistr Toužimský, místní velitel. Vyslal ? Kolik v tom bylo rozkazu a kolik mladického elánu. Toho rozkazu tam bylo minimálně. Kdo by také posílal pátrat sedmnáctileté mladíky i mladší či starší. Všichni byli ještě skoro děti.
Když prohledali okolní domy, tak došli i ke Štíbrovu statku a tam chtěli také prohledat dům, ale marně bouchali na okna i na dveře. Nejdříve si všichni mysleli, že na statku nikdo není, ale po dlouhé době vyšel majitel Štíbr a řekl: „Chlapci, běžte domů, běžte domů, je to rozumný, je to rozumný.“ Možná byli Němci právě ve stavení. Hlídka odešla. Byla vyslovena domněnka, že ukrytí vojáci mohli být příbuzní manželky majitele statku. Jeho manželka totiž byla Němka. Ale jak to tenkrát vlastně bylo, to už nezjistíme bez hlubokého pátrání v archivech, možná o zajetí ukrytých Němců ani neexistuje žádné hlášení. O jejich odhalení a zajetí se postarala partyzánská skupina působící mezi Hlavačovem a Novým Domem.
Příběh pátý: Tři tisíce koní
Po osvobození Prahy a zbytku území, táhla přes Pavlíkov mezi 9. - 11. květnem Rudá armáda. Všude byl obrovský hluk a lomoz od přesunované techniky a dalšího vybavení a nejen techniky. Všude bylo plno koní. Přes Pavlíkov jich putovalo na tři tisíce. Večer byli vyhnáni na pastvu do polí a luk. Pásli se na mladé vojtěšce. Na polích nejen pod Seneckou Horou, ale za posledním domem Opatových, za koncem vsi směrem na Panoší Újezd pod „Stráží“ .
Najednou přijela nákladní auta a na nich byli naloženy pytle plné ovsa. Vojáci sypali oves do kanálů podél silnice jako do žlabů a koně žrali. Prý vybrali vše do posledního zrníčka.
Podobná situace byla kolem Rakovníka. Koně se pásli na lukách pod „ Papírnou“. A opět několik dnů byl slyšet hluk od přesunu vojska. Přesunovali se ku Praze, někdy směrem od ní, kolem Tyršova koupaliště a po dalších komunikacích.
Příběh šestý: Ranní cesta do školy ( z vyprávění mé babičky )
Když už bylo osvobození na spadnutí a přesto ještě nebyl konec války, v Rakovníku už moc přebírali jeho občané, tehdy děti ještě normálně chodili do školy. Tak jako každé ráno jezdívala babička do školy ze Samot na kole, jela to ráno opět. A najednou jí zastavila hlídka vojáků. Byli to Rusové! Jejich velitel se vyptával, kam jede lámanou češtinou : „ Jeděš do školy, ty školačka?“ Babička jen přisvědčila: „Ano jedu do školy!“ Velitel jí poslal zpátky domů. Sotva se vrátila, její tatínek se divil, co dělá zpět doma. Když mu vše vysvětlila, už jí nikam nepouštěl. V té době nebylo radno pouštět mladé děvče někam samotné. Od konce války už uplynul dlouhý čas a tak už se hovoří o některých věcech, o kterých se nesmělo mluvit ještě před dvaceti letech. Některé ženy a dívky byli znásilněny právě osvoboditeli. A kolik dětí se potom narodilo. Na Samoty přišel také jeden z velitelů a chtěl se ubytovat v Zelenků. Vybral si pokoj babičky a byl velmi neodbytný, hledal děvušku. Tatínek babičky šel za jeho nadřízeným a problém byl vyřešen. Pro podobné případy později velitel vydal rozkaz, že vojáci nesmí ani do domů nebo na statky.
Ještě jeden příklad. Děda neví, čím se onen voják provinil, zřejmě obtěžoval či jinak ublížil nějaké ženě či dívce, ale zaplatil za to životem. Prý v jednom průjezdu velitel na něj křičel „Klekaj, klekaj!“ a dostal kulku do čela. A to nebyl jediný případ. Na můj naivní dotaz, jestli byli nějak souzeni a pak popravováni ranou do týla, tak jsem obdržela odpověď, že se v té době s nikým nepárali a kulka do čela ukončila život provinilce. I takové bylo osvobození. Do 8. května 1945 byli popravováni chycení příslušníci SS, dokud nepřišel rozkaz o zákazu poprav a dalšího střílení. Příslušníci SS měli na těle tetování a podle toho je určovali. A popravy - dělo se tak v bodově reálného gymnázia v Rakovníku.
Babiččin otec jako partyzán též musel jít hlídat zajatce, ale když viděl, co se děje v gymnáziu, sebral se a odešel.
Příběh sedmý: Pomocníci
Vojsko bylo rozložené a utábořené kolem Rakovníka dva dny. Luka a pole byla plná koní. Koně se pásli i na loukách kolem „Papírny“.
V armádě bylo i mnoho studentů, kteří místo studia šli dobrovolně bojovat. Bylo jim kolem dvaceti let.
Najednou se skupinka právě těchto studentů objevila ve stavení u Zelenků. Babiččinu tatínkovi pomohli nakrmit králíky, mamince sebrat vajíčka, nakrmit prase...
V Rakovníku byli krátce po osvobození pořádány taneční zábavy s vojáky, nejen odpoledne, ale i večer.
Toto je pár vzpomínek na konec války a mohu slíbit, že přibudou další. Jak vidíte, nejsou vzpomínky jen krásné, ale jsou i smutné.
Kolik dílů vzpomínek přibude, nevím, ale podíváme se i hlouběji do válečných časů období druhé světové války a zabrousíme na vzpomínání o partyzánech a náletech. A to nejen ze vzpomínek mého nejbližšího okolí, ale i dalších pamětníků.
Možná se vám zdají některé příběhy třeba banální, ale čas plynul i v obyčejných věcech, nejen v dramatických a velikých bitvách.
Marie Šulcová