poradna...když se narodí do rodiny dítě
Zkušenosti druhých...
Iveta Kvintová, Havířov
Mám zkušenosti dvě a zcela odlišné.
Když se narodila první dcera Klára,měla jsem doma NO Bercynku.Bervyně byly v té době tři roky, byla to cvičená ovčanda, od štěnda ovšem milující lidičky. Nikdy neměla problém, nesetkala se naštěstí ani se zlobou. Když jsem dojela z porodnice, dle rady kámoše jsem dala čerstvé mimčo pod stůl na deku, kde Bercy přes den polehávala. Barcyna si mimčo očuchala a problém nebyl žádný, naopak - ocásek lítal nahoru - dolů. Paráda. Od Klárky se od té chvíle nehla,ležela u její postýlky, budila mne čumákem v noci dřív než Klára začla plakat. Když se Klárka už batolila, měla tendence lozit jí do misek - mimochodem jednou jsme Klárku našli, jak se cpe zbytky z jídelny smíchanými s vločkami a chutnalo ! Ovčanda trpělivě vyčkávala!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Samozřejmně jsem je pak už nikdy nepouštěla z očního kontaktu, neb přišly chvilky, kdy měla Klára chutě tahat za ocas, uši apod. Bercy si to nechala líbit, ale byla to vyjímečná fenka, přesto jsem musela zasahovat, vychovat de facto dítě !
Když se mi narodila Dominika,měla jsem jezevčici Ritu,zde pravý opak !!!!!!!!!!!!!!
Bláhově jsem byla přesvědčená, že bude seznámení probíhat stejně jako s Bercynkou a hned jsem valila s mimčem k pelíšku, že tam Domču vložím, aby si očuchala, přijala. No, stejně rychle jsem musela vypálit pryč. Takovou žárlivost jsem nečekala v nejhorších snech!!! Rita cenila zuby, byla až nepříčetná, nepomohlo ani trestání, prostě malé, narozené dítko odmítla tolerovat, přitom si běžně hrála s Klárkou i Dorotkou! Takže začala pomalá výchova. Zde ovšem nemohlo k opuštění mimča s psa dojít vůbec. Pokud jsem někam šla - např. kuchyně, tak se mimi zavřelo a Rita se mnou. Využívala jsem chvílek, kdy Domi spala a mazlila Ritu o sto šest. Pomalu si na vetřelce začala zvykat, ale trvalo mooooc dlouho. Když se nám zdálo, že už je tam nějaklá tolerance, tak za pomoci manžela jsme si všichni lehli do postele. Já kojila, on u toho hladil psa. Trvalo to zhruba půl roku, než si Rita zvykla, ale ani po této době nebylo možno hovořit o lásce. Ta přišla později, kdy se Domi postavila na nohy a naučila se Ritu hladit, mazlit. Ze začátku mi bylo až úzko, ale nešlo dát najevo, takže jednou rukou pořád u psa,aby si to užíval !!!!!!!!!!
Takže se zvládlo,ale jak píši,u Rity to byl běh na dlouhou dobu !
Libuše Kotková, Bruntál
Jinak s miminama se to dalo zvládat v pohodě. Starší Lálinka se narodila v říjnu. První zimu jsme zvládli v pohodě, protože ty dvě staré psice byly dost dobře zvládnuté, chodily na volno u kočárku...pohoda. Venčila jsem vždycky brzo ráno, dřív se mi vzbudilo mimino (vyloženě jenom čůračka před panelákem a zase hned zpátky), pak po obědě jsme šli i s kočárkem na procházku a večer zase rychlá čůračka když už dítě spalo. Se štěnětem jsem kvůli počasí takticky čekala až na jaro. Přivezla jsem si Hesinku v době kdy Lála začínala lozit. Venčení jsem řešila tím stylem, že když se štěně probudilo, drapla jsem dítě, na hlavičku narazila čepičku, popř. zabalila do deky, na jednu ruku vzala děcko, na druhou psa a metli jsme před barák. Jakmile se Hesinka vyčůrala, šli jsme zase domů. Přiznávám, že teda dost často jsem to nestihla, takže se to Heska učila možná o malounko dýl než jiná štěňata. Na delší vycházky jsme chodili jednou, dvakrát denně s kočárkem. Štěně jsem naučila jezdit v košíku pod kočárkem. Milovala to a dodnes, když dostane u někoho šanci tak se jde povozit :D. Když chtěla jít, tak šla, když byla unavená, tak se vezla. Doma to bylo v pohodě, Lála nikdy neměla tendenci ubližovat štěněti a opačně. Akorát si vzájemně kradli hračky a chrastítka. Ze začátku jsem měla trošku hygienické cuky, zakazovala jsem to, všechno jsem pořád dezinfikovala...asi po týdnu mě to přešlo a holt mělo chvíli chrastítko v puse děcko a chvíli pes. Přežili obě. Když byl Hesince rok tak jsme začali agilitit. Dojížděli jsme vlakem a stopem na cvičák do Opavy. Do služby nastoupila babička co hlídala Lálinku. O pár měsíců později jsme si založili vlastní cvičák v Bruntále a Lálinka tam chodila s náma. Buď spala v kočárku (ruk ochotných houpat tam bylo vždycky dost) a když trošku povyrostla, tak si na kraji hrávala "na žvížata" (zavírala různé kameny do klecí a přepravek, nosila jim tam trávu na jídlo a tak podobně. Vydrželo jí to třeba půl dne). Mladší dcera Inka (Pupice) byla od svého zrození předurčena k agility. Běhala jsem s ní celé těhotenství, narodila se téměř na cvičáku :D. Poprvé se mnou byla cvičáku když jí bylo přesně čtrnáct dní. Je narozená 1.3., 1.dubna se mnou byla poprvé na závodech - v Třebíči. Od té doby jsme jezdili skoro každý týden někam. Neměla jsem auto, jezdili jsme převážně vlakem, nebo občas ukecali nějakého kamaráda, aby nás odvezl. V praxi to probíhalo tak, že jsem v pátek večer dítě vykoupala, nakrmila, místo pyžámka teple nabalila a dala spát do kočárku na chodbu. Ve dvě ráno jsem vstávala i já, ve tři deset nám jel vlak. Pupy se většinou vzbudila až při přestupu v Olomouci :D. Kojit se dá ve vlaku, na cvičáku, na závodech....kdekoliv. Podle mě je miminu naprosto jedno jestli ho kojíš doma na gauči nebo v Roudnici nad Labem na lavičce na nádraží :-). Starší Lálinku jsem s sebou nevozila, ta zůstávala s manželem, nebo s babičkou. Jen občas, když jsem jela někam poblíž jsem je brávala obě. Když byl Pupy rok přišlo k nám kuní miminko Dalbínek a o pár týdnů později Pumička. Probíhalo to zhruba stejně jako s Lálou a Hesinkou. Děckám narazit čepice na hlavy a poklusem ven. Byl květen, dalo se to celkem bez problémů. Když bylo nejhůř a fakt jsem nestíhala tak jsem zazvonila u sousedů a se štěnětem mi zaběhla jejich dcera (asi dvanáctiletá). Na vycházky s kočárkem jsme chodili v sestavě: Pupy ve sporťáku, Lála za ruku vedle kočáru. V druhé ruce vodítko s Pumou. Hesinka na volno, ta už v té době měla dávno špičkovou poslušnost. Když byl hustý provoz tak na povel "nastup" zmizela v košíku pod kočárem a přes hustoprovozové místo jsem ji převezla. Dalbínek jezdil ve "střeše" od kočáru. Jak je složená tak dělá takové záhyby a tam se mu moc líbilo. Když jsem ji musela natáhnout tak se schovával buď v kočárku, nebo v košíku s Hesinkou. Když jsem spěchala tak jsem Lálu postavila na kočár taky. Stála na podnožníku a držela se rukojeti.
Všechno šlo zvládnout, byla to jen otázka správné organizace :D :D :D
Jeden čas jsem si hodně oblíbila večerní procházky. Byl to relax spíš pro mě, ale psi byli taky určitě rádi. Jelikož mobily v té době ještě neexistovali, tak jsme měli s exmanželem (tehdy ještě manžel) domluvený signál. Když se některé dítě vzbudilo a brečelo, tak rozsvítil v kuchyni. Já jsem kroužila po sídlišti a po okolí, ale pořád tak, abych občas mrkla na náš panelák (naštěstí stál na kopci a bylo tam ze všech stran dobře vidět). Když jsem viděla svítit, tak jsem okamžitě letěla domů.
Tenkrát mi nepřišlo nic nijak složité. Snad jenom to dojíždění vlakem na závody, to bylo fakt úmorné. Docela bych to tenkrát vyměnila za pohodové dojíždění autem, ale to holt nebylo, tak se nedalo nic dělat.
Není pravda, že ženské s malými dětmi mají šíleně málo času a nic nestíhají. Já měla volna, že jsem nevěděla co s ním. A fakt si nemyslím, že bych byla nějaká superžena. Je pravda, že je ta ženská strašně uvázaná u toho děcka. Nikam nemůže bez něj. Je to takový neustálý nudný koloběh domácích prací. Ale času jsem měla mraky. Uvařeno bylo za půl hodinky, uklizeno (dva plus nic v paneláku) za dvacet minut (dvě hodiny když jsem dělala fakt velký úklid včetně rovnání prádla ve skříních a tak podobně).... prostě volného času spousta. Já tenkrát přečetla mraky knih, vyšila asi deset ubrusů a sto obrazů, fakt jsem neměla do čeho píchnout. Nemůžeš si dovolit např. vést nějaký kroužek čehokoliv - protože nevíš jestli bude dítě ve čtvrtek ve dvě odpoledne spát, nebo brečet. Nejde stanovit hodina kdy lze či nelze něco dělat. Ale toho volného času je fakt spousta, jenom nevíš kdy přesně ho budeš mít. Jelikož psům je naprosto jedno jestli půjdem běhat v jednu, nebo v pět tak jsme skloubili všechno úplně v pohodě :-)