část 6
Probudila jsem se s znovu obvázanými žebry a i s obvázanou hlavou. Jakmile jsem se vzbudila, tak u mě seděl cizí chlap. Já se ho lekla a prudce sebou cukla. Ale bolest mi neumožnila dalšího pohybu. Muž se ke mně z ohnul a řekl mi ,,Nemusíš se mě bát. Já ti nic neudělám, jsem tu jako hlídka. Rodina Seidlových si mě najala, abych tě hlídal jako pes. Takže všude budu s tebou.“ a já se zamračila a řekla ,,A co je za den? A proč mám obvázanou hlavu?“ než mi ten muž cokoliv řekl, tak tam vešel Petr s úsměvem na tváři a radostně se na mě podíval. ,,Co je? Copak jsem vstala z mrtvých?“ a Petr odpověděl ,,No dá se to tak nazvat. Byla jsi v komatu skoro čtyři dny. Víš co to je? Jo a byla jsi úžasná. I když jsi dostala tu ránu do břicha a hlavy…“ Já se jenom začervenala a potom jsem vyjekla ,,Jak čtyři dny. A co škola. Kolik je hodin a co je za den?“ Petr řekl tomu muži ať odejde, že si mě na chvíli pohlídá. Tak tedy muž odešel a zůstala jsem tam sama s Petrem.
Docela jsem se bála, co se stane. Přišel blíže k posteli. Položil mi ruce na ramena a řekl ,,Musíš být v klidu. Dlouho jsi byla v komatu a nechci riskovat, že tě ztratím. Dneska je středa a je 18:59. Takže bude sedm hodin. Ve škole je to horor. Pořád kolem mě opruzují nějaký holky, ale i kluci se semnou začali bavit. Jinak učení je nudný. Tedy jenom to ošetřovatelství a somatologie mi dělají problémy. Jinak je to v pohodě.“ Učitelé jsou dobří. Ve skupině jsem jako jsi ty. Takže budeme často spolu.“ A jakmile to dořekl tak se ke mně z ohnul níže a dal mi pusu na rty. Byla jsem z toho vyděšená a hodně překvapená.
I když jsem od něho něco takového čekala. Když se zvedl, tak se usmíval, ale já měla pořád ten překvapený obličej. Potom tam vešel ten muž a řekl ,,Tak tady nesu jídlo pro slečnu.“ A donesl to na obslužným vozíčku. Petr to převzal se slovy „To je v pořádku. Já ji nakrmím. Můžeš si dát volno.“ A usmál se na něj. Muž mu poděkoval a odešel. Petr dovezl vozík až k posteli, pomohl mi sednout si a poté mě nakrmil. Cítila jsem se trapně, že mě musí kluk krmit. Připadala jsem si, jako bych na tom světě byla už zbytečná. Mladá holka, kterou musí krmit, jen proto, že je šíleně paličatá a pomáhá každému, kdo potřebuje pomoct, a potom to takhle odchytává. Najednou jsem začala brečet. Petr si toho všiml, oddělal jídlo a něžně mě objal. Potom si ke mně přisedl na postel a zeptal se mě ,,Jak si je dokázala porazit?“ já si utřela slzy a řekla jsem ,,Byli to kluci z té party a ty jinak než z naštvanosti nedokážu porazit. Už jsem se naučila chvat, kterým je dostanu na zadky. Oni mi dají potom nachvíli pokoj. Ale stejnak si nedají říct. Co tu vůbec chtěli, a kde si na ně narazil?“ Petr mě objal a odpověděl mi ,,Našel jsem je na městě, jak si prohlíží obchod s nějakými hry, tak jsem se tam taky podíval. Byla tam jedna hra, kterou zbožňuji, a tak nám na ni připadla řeč. No potom jsme se seznámili a já jim nabídl, že si zajdu pro peníze a koupím ji. A oni šli semnou. Tak jsem je pozval domů, no a dál víš, jak to dopadlo.“ objal mě silněji a dodal ,,Kdybych věděl, že to jsou oni, tak jsem je sem nevodil. Jsem hlupák.“ Já s těžkostí zvedla ruce, a taky jsem ho objala se slovy ,,To nic. On byl i ten důvod, co jsem měla na sobě za oblečení. Oni se tomu smáli a já nechtěla, aby mě pomluvili u jejich šéfa, který je opravdu silnej, když jsem zjistila, že na něj nemám, tak se začal vytahovat a všichni, co s ním dřív nebyli jsou s ním velicí kámoši. No a mě přibily povinnosti. Sledování, hledání, ochrana města, škola, skauti, lesy. Co mi ještě přibude?“ a Petr se mě pustil a řekl ,,Tak mě něco nauč a já ti pomůžu se vším, co budu moct. Co proto musím udělat?“ a já se na něj podívala udivenýma očima a řekla ,,Jestli si myslíš, že nějakého vysokého výsledku dosáhneš jenom tak jednoduše, tak si na velikým omylu. Mě to trvalo skoro celý život, něž jsem se naučila to, co umím. A není to procházka růžovým rájem, jak vidíš. Jsou lidi, že i zemřeli. Musíš umět hlavně šetřit. Když utratíš všechno, tak jsi na mizině. Protože lidé mi neplatí jenom penězi, ale i různými věcmi. Musíš umět mít radost i z jakékoliv prkotiny. To není jenom tak.“ Petr se nad vším zamyslel a řekl ,,Ale já ti chci jakkoliv pomoct. Začnu šetřit a budu zatím pomáhat starým lidem…..“ A k tomu jsem dodala ,,Ale nesmíš se na ně zlobit, když ti jenom poděkují a nic nedají. Hodně lidí nemá mnoho peněz na rozdávání. Takže ti musí stačit jenom poděkování.“ Petr se usmál, řekl ,,Dobře.“ A odešel. Chvíli jsem tam byla sama a potom tam přišel ten muž, co mě má hlídat a pomohl mi si opět lehnout. Potom se mě zeptal ,,Ty už nebudeš jíst?“ já zakroutila hlavou. A dodala jsem ,,Klidně si to snězte, pokud chcete.“ A snažila jsem se usnout.