Tobě...
28. srpen 2009
28. srpen 2009
Sedím na skále
Dnes jsem vylezl na vysokou skálu
je zde krásný rozhled…
Tančí tu vítr jako na bálu
tak jsem si jen tak sed.
Nastavuji svojí dlaň
srdce mé Bůh chraň!
Je zde, pro Tebe
sedím na skále, hledím na nebe.
Čekám na Tvou odpověď
kolem prochází strach-medvěd.
Strach, že mě tu nikdy nenajdeš
nebo, že úplně odejdeš.
Nechci ty myšlenky,
ale užívat bezpečí téhle chvilenky.
Tak pomalu se nořím do ticha
slyším, jak mé srdce dýchá.
Nořím se do sebe
žádný mráz mě nezebe.
Déšť jen smývá mé slzy
slunce vyjde ve mně…brzy.
Slunce, co dodá mi odvahu
slunce, co zlepší mi povahu.
Slunce lásky, citu a něhy
slunce, které přenese mě přes břehy.
Přes řeku rozbouřenou
strachy za stěnou.
Obavy i bolest
starostí celý les…
Jen tak tu budu sedět, meditovat
nechci svých činů litovat.
Nechám myšlenkám svůj prostor
nechám jim svůj čas…
Jen tu budu sedět, se srdcem na dlani
uvidíš ho jen Ty, nikdo jiný nemá zdání.
Druhou ruku budu mít zde pro Tebe.
Skočíme dolů? Nebo poletíme do nebe?
Hledám svou trpělivost
hledám vnitřní klid.
Nechci mít zlost
chci s Tebou žít.
Láska je má síla k životu
láska chrání srdce notu.
Zpívá jenom díky lásce
není to hudba na pásce.
Line se celým vesmírem
je radostí i mírem.
Na nebi širém…
Tobě jsem se oddal,
pak jsem ale necítil bezpečí…
Myšlenkám se poddal
a mé oči se rozbrečí…
Slzy odplavily tolik starostí
mé nitro se rázem všude rozhostí.
Zmizely stěny i igelit
je mi najednou líp.
V sobě samém pozoruji oblohu
prostě je to tak, za to nemohu.
Sleduji, až objeví se Tvá hvězda
nechci sen, co se nezdá.
Budu tu - stále na té skále
možná tančit s větrem na bále.
A čekat, až objevím Tvé paprsky
jemně se dotkneme prsty.
V nitru mám hloubky a šíři vesmíru
jsem důvěrou a mám i víru.
Jsem Láska bez podmínek
nechci žít jen ze vzpomínek.
Jsem tady, nechám svou duši znít
až mě uslyšíš, přijď souznít.
Nabízím duší splynutí
létání bez hnutí.
29. srpen 2009
Ozvěna
Včera zaslechl jsem tvůj hlas,
myslel jsem, že uvidím hvězdy jas!
Ale nevolal mé jméno
proč přede mnou jsi ty, Ozvěno?
Žádné nebe nevidím, ani mráček
v sobě plno emocí, chyb a sraček.
Proč jsem odešel od krásné květiny?
Rozbité zrcadlo, všude střepiny…
Nikdy bych to neudělal, kdybych nebyl sám
připadal jsem si na všechno tak…
V mém srdci jsi měl vždy chrám
a pak jsem zamkl bránu…cvak…
Viděl jsem v Tobě kouzla a magii
miloval jsem Tvou jemnou energii.
Ale proč ses nikdy neprojevil
proč jsi neukázal možnost a sám se nevyjevil?
Proč jinde to tak snadno jde
možná už na tom nesejde.
Bolí to, já čekal a můj život se kolem Tebe točil
pak jsem si řekl, není takový, Tvé oči jsem smočil.
Odešel, abych poznal Tvou krásu
brečel jsem, když jsem slyšel úzkost ve Tvém hlasu.
Byl jsem v tu chvíli sám, i bez sebe
čekal jsem, až rozjasní se nebe.
Tvé city byly tak silné
mé myšlenky tak milné.
Teď vidím Tvou nádheru a zář
rád bych pohladil Tvojí tvář!
Obejmul Tě a pevně tiskl
ten krok bych prostě riskl.
Teď jsi tak daleko
mé srdce málem vyteklo.
Nechám jej však plnit, kouzlem mocným
Láskou…nebudu již nikdy nemocným.
Zvaná je ta nemoc
arogance a moc.
Pomalu nechám do srdce vtékat
lásku bez podmínek
nebudu se už nikdy lekat
krásných vzpomínek.
Kdybys tu teď byl
rád bych Tě pohladil.
Nechal naše duše splynout
život nikdy nezahynout.
Rád bych Tě stiskl v náručí
ze srdce sundal obruči,
která mě tak tíží
a naše srdce kříží.
Zavírám oči, nevidím stěnu
vidím moře, na břehu pěnu
a v ní mnoho bublinek
radostných i smutných vzpomínek.
Pomalu praskají a mizí
kéž bych mohl políbit Tvé srdce ryzí
a zavolat: můj princi
otoč v rukách minci!
Ať zase vidíš Ty mě
ať nesedím tu v té zimě.
Ať netřese se mnou chlad
nebo je to strach…snad?
Jsou slova, co bolí
já tu čekám na cokoli.
sedím stále
na té skále.
V jedné ruce
mám své srdce
a druhou
pro Tvou
nastavenou…
30. srpen 2009
Poslouchej můj hlas
Dnes došel jsem ke zvláštnímu poznání
snad je to v srdci zrání.
Uvědomil jsem si jednu věc
co na duši dává klec.
Nechci hledat jen povrchní
to se raději myšlenko rozprchni!
Nehledám krásný obal
abych ego-potravu zobal.
Hledám duši, ani ne vlastnosti,
ale klid, který se rozhostí.
Nehledám již míru a intenzitu
hledám hloubky srdce a citu.
Starostlivost? Jistoty? Ideály?
Ptám se, hlouběji to jde zdali?
Ano, až na jádro duše, tu malou část
kde je celý vesmír, a všechen čas.
Vím, že jsi to Ty, to co mi schází
jen jsem musel rozbít tuhle hrázi.
To mi stálo za to poznání
a znovu, do mého srdce Tebe pozvání.
Jsi teď tak dospělejší
není dnešní den, ale zítřejší.
Předběhli jsme čas o jeden den
zmizla iluze, zmizel sen.
To co cítím, ty víš jediný
k tomu stačí pohled nevinný.
S Tebou já dýchám, s Tebou žiju
nalezl jsem srdce, hlavní žílu.
Ty mi ale teď říkáš, že objevil se další rytíř
ale taky máš strach, že do marného boje se řítíš.
Bojíš se jizvy a dalších šrámů
strop není pevný bez trámů.
Rytíř je ve zbroji, samý lesk
ale uvnitř je velký stesk.
Ty zvedáš bránu ve svém hradu
možná s tím pouštíš i zradu.
Dobře tedy, budu stále
sedět na té skále.
Jen tiše poslouchat až zavoláš mé jméno
a snad i z mé strany bude vyslyšeno.
Nevím sám, jestli tam vydržím
jestli se na tom vrcholu udržím.
Ale pro mě je to najednou situace jiná
ukáže se má disciplína.
Jestli budu trpělivý,
jestli všechno unesu.
Jestli budu ještě živý
do svatebního plesu.
Bojím se a zároveň Ti přeji
ať svatební zvony na hradě pějí.
A když budeš říkat ANO
ať jsi šťastný, každé ráno!
Celý den i v noci
ať nevoláš ku pomoci.
Ať nalezneš bezpečné objetí
ve svém srdci dojetí.
Vím, že moc Tě miluji
v srdci obraz maluji.
Jen na některá prázdná místa
musí být barva jistá.
Nyní ale nechám znít
duši svou a rozprostřít
v celém širém vesmíru
zaplním každou díru.
Nechám zpívat mé srdce
nechám napřažené ruce.
Budu se učit každý den
abych nespřádal pouhý sen.
Budu také naslouchat volání,
které přejde všechna rozhraní.
Abych slyšel i jemné tóny
z Tvého srdce zvony.
Mé srdce zní nyní odvahou,
která projde i mou povahou.
Volá a nachází sílu hromu
vrať se Lásko domů.
Tam kde je chrám plný něhy
kde nejsou lásky břehy.
Tam, kde je opravdovost
kde láska má svůj post.
Do mého srdce jsi byl pozván,
našel jsi bezpečí a chrám.
Pak se ale rozpadal
když květ v něm uvadal.
Nyní tu stojí nový, bez cihel a kamene
léčí každé srdce zraněné.
Září barvou duhy
splácí všechny dluhy.
Ten chrám je čím dál větší
stavitel je věčný…
31. srpen 2009
Písně
Poslouchám píseň, jak rozléhá se po okolí
do mých emocí ji vstoupit dovolím…
Ale mám ji i odpovědět
a své místo na skále odhalit?
Nebo jen tiše sedět
a sám sebe utajit?
Ta píseň je mi blízká
po těch slovech se mi stýská.
Ale zní trochu uměle
nebo jsou to jen myšlenky domnělé?
Dívám se tam dolů, ke Tvému hradu
hlavu mám těžkou, podpírám si bradu.
Slyším Tebe: zpíváš rytíři píseň tesknou
jeho oči se u toho lesknou.
Ty však zpíváš pro mě neznámé sloky
taková slova, takové skoky.
Jsou mi blízké, přesto cizí
mám dojem, že každým slovem mizíš.
Zpíváš a hraješ na nástroj,
který Ti možná není vlastní.
Pro mě je to těžký boj
ve věži prosím zhasni.
V té věži, kde vidím vaše stíny
jen svíčka tam svítí
kde je zdroj té mojí viny
kam se lítost řítí?
Tys otevřel svou bránu
pustil jsi tam bílou i černou vránu.
Koně a rytíře
asi v plné míře.
Vím, kdybys vyšel ven a rozevřel ruce
běžel bych k Tobě a dal Ti své srdce.
Ale když uslyším bolavé volání
nevím, zdali zvládnu sejít dolů
pomoci Ti od rány
a vyjít zpět nahoru.
Byl bych vysílen,
možná bych padl cestou
v mém srdci je sten
s jizvou jistou.
Zemřel bych lítostí,
popraskaly by mi kosti.
Ležel bych tam sám
nikým nepoznán.
Vím, že Ty jediný máš klíč k mé pokladnici
Tobě otevřu v srdci lásky světnici.
Jsem jako pramen léčivé vody
kde smíš si nabrat do nádoby.
Nemohu jinak, nejde mi to ani
Ty přijdeš a já jsem šťastný v rozdávání.
Když mohu ukojit Tvou žízeň
vyléčit Tě, mít Tvou přízeň.
Proč mi to ale tak dlouho trvalo
proč, si to uvědomím, až když toto nastalo.
Kdybys jen vytušil mé pocity
pozval mě do Love City.
Toužím po splynutí,
moc mi to chybí
nechat všemu své linutí
odčinit chyby…
Moc Tě miluji!!!
1. září 2009
Mlha
Včera, když jsem usínal
na Tebe jsem vzpomínal…
Jako kdybych Tě znovu držel v objetí,
když tu najednou zpráva doletí:
Píšeš, že znáš pravdu i souvislosti
že znáš své místo v budoucnosti.
Mé srdce buší
nic netuší.
Možná se ztrácí
co se zas vrací?
Na hrad, rytíře i krále
přišla mlha náhle.
Celé údolí přikryla
a Tebe a všechno ukryla.
Já teď nic nevidím…
Vítr fouká…neslyším…
Jen tam tak sedím.
Do bezpečí nitra hledím.
Tam vidím své změny
a proměny.
Chci na sobě pracovat
změnit sebe sama.
Možná se vychovat,
abych nebyl jenom sláma.
Chci býti zrnem, které dál poroste
už vím, jsem tu po sté.
Ale něco potřebuji
možná tím i slibuji…
Když se podívám na své sluneční paprsky
to jsou lidé, nejsou to jen hrstky.
Ale ten sluneční kotouč jsi Ty
nechci Ti dát jenom sliby.
Nechám vesmír, aby měl svůj rytmus
nechci nic nikam tlačit,
to by byl hřích a hnus
jako se sebou válčit.
Chci být bojovník, a mít čest
chci osud nechat sebe se vést.
Vždy budeš mít ve mně dost místa
tím si může být Tvá duše jista.
Nenabízím však nic, nejsem na tržišti
vejdi a vezmi si co chceš, zlato co se bliští
nebo hloubky pramene léčivého
použij uvážení svého.
Chtěl bych, abychom spolu rostli
vedli se přitom za ruce
k cíli spolu došli
měli otevřená srdce.
Kdybych mohl Ti to všechno teď říci
k jakým změnám ve mně dochází
a zapálit tu zamilovanou svíci,
která lásku provází…
Ale budu trpělivý, na té skále
mlha tu přece nebude stále.
Potichu budu zpívat píseň duše
nechám sebe vykvést, jako růže.
Možná uslyším i jiná volání
z jiných skal
uvidím záři polární
a jak i oheň plál…
Možná zazpíváme duet
možná jen každý píseň svou,
aby duše siluet
pochopila tu druhou.
Ty jsi však ten, s kým chci tvořit skupinu
zpívat a tančit, nechat rozplynout světlo ve stínu.
Držím své srdce, poklad na dlani
nikdo jej nevidí, nemá zdání…
Všichni vidí jen prázdnou dlaň
myslí si, tam je asi prach či zbraň.
Ale jen když se Ty zadíváš srdcem
uvidíš, co mám v ruce.
Tolik bych chtěl říct, ale musím to udělat
nechat plynout čas, všechnu lásku v sobě uchovat.
Nechat ji v sobě klíčit
Ty pak přijď se třemi klíči.
S Duší, Srdcem a Láskou
neměj oči zalepené páskou.
Vím, že s Tebou jsem celý
nejsem už ten, co velí.
Chci, abychom tvořili spolu tento život
nechci mít v srdci tklivo.
Jsem tady pro Tebe, kdybys jen věděl jak!
…rozepínám na sobě ten vak.
Nechci žádné masky
ani sny a obrázky.
Život je o tvoření
a v srdci lásce hoření.
Byla tu velká voda, mnoho emocí
nyní se musím vyrovnat z bezmocí.
Odevzdávám Andělům k vyléčení
a chyby k přečtení.
Ta mlha mi teď dává čas
sám sebe spravit, nechat zas
zářit svou víru
a opravit díru.
Proto tak mlčím, jako němá ryba
vím, že táhnout to sám, byla chyba.
Každý máme své nohy
a k chůzi vlohy.
Teď jen čekám, až ty zazpíváš svou sloku
když budu znát slova, bude mi do skoku.
Jestli bude píseň cizí
tak ze skály zmizím…
2. září 2009
Tiše
Jen si tak sedět, vnitřně si plát
jako ohýnek, v srdci se smát.
Dnes pohladils mě paprskem svým
pro mě to bylo dotekem velmi cenným.
Jen jedno slůvko, přesto tolik krásy
já slyším v Tobě Boží hlasy.
Jsi tak krásná duše, důvěra
jsi láska, která ze srdce Ti vyvěrá.
Vždy jsem věděl, co v Tobě se ukrývá
má duše je šťastná, když se to odkrývá.
Vidím v Tobě více, nežli jen lesk
jsi energií čistější než blesk.
Ty jsi záře na nebi, něha
jsi láska, se kterou Tvá duše za ruku běhá.
Ty jsi jemné pohlazení
moc potřebuji Tvé rozuzlení.
Stále vidím mlhu, vím
má duše chce něco říci, však nepovím.
Nejsme si teď tváří v tvář
nechci psát, nemám kalamář.
Nechci žít ve světě snů, virtualita
chci ŽÍT, tam, kde je vitalita.
Tam, kde je elán, síla tvoření
kde mé srdce pozná lásky hoření.
Už dlouho přemýšlím
změním plno věcí
to co zamýšlím
otevře dveře v mojí kleci.
Objevuji život, objevuji svoje květy
nechávám vítr odnést virtuální světy.
Chci každý okamžik si vychutnat do sytosti
chci dát prostor rozvoji mé bytosti.
Vím, že tam je ta opravdovost, žádná lež
nejsem stavitel, který staví ze snů věž.
Toužím život prožít
v sobě znovu ožít.
Takové poznání, skrze ten bol
všechny činy a slova vůkol
snad to byl poslední úkol
a i poslední rozkol.
Nyní v sobě zase
oddávám se kráse
kráse nitra bezpečí
co mi radost dosvědčí.
Tam jsem já, tam jsem já jsem
teď kde jsi Ty, ptám se.
V srdci, jako stále
v hradě i na té skále.
Mé srdce je chrám
byls tam pozván
a nikdy nevyhoštěn
jen se změnil, není ze stěn.
Ten chrám je teď čistá energie
tam je to, kde se žije.
To mi dává sílu
a v lásku víru.
Děkuji, že i přes to, že spolu nejsme
jsi mým učitelem,
klidně na co chceš ptej se
chci být pro Tebe léčitelem.
Chci naše dary použít tím nejlepším způsobem
nechci Tě už nikdy zranit zlým slovem.
Kéž by k tomu byla příležitost
…ale ještě zraji, to ukáže až budoucnost…
3. září 2009
Zmizela maska
Dnes zmizel
gabri.el!
Jedna identita
která byla na duši, ukrytá
v dešti kapek
na očích klapek.
Byla to jen jedna má persona,
ale nezakryješ mravencem slona.
Duše má prožívá vítězství,
jako, když se jara květ skví.
Je mi volně, je mi krásně
aby mohlo přijít světlo, někdo zhasne.
A pak zapálí se oheň v krbu
pálíš v něm starou moudrou vrbu.
A pak z jejího popela
vyzáříš se doběla.
Najdeš zrnko perly na dně mušle
vidíš trhliny v energii ušlé.
Pak jen stačí starou masku i líčení
odložit bez zbytečného ničení.
Bez marných bojů a válek
jen sedět trpělivě na skále…
Jenže slyším tóny
možná zase další zlomy?
Slyším zpívat duše cizí
co ukrývají zlato ryzí.
Ale nechci nikam nic tlačit
co přichází musí mi stačit.
Je to jako semínko květiny,
která čeká své vteřiny.
Až přijde vláha
až bude nahá.
Až přijdou paprsky
pohlazení prsty.
Semínko má své biorytmy
nechej ho růst, kořeny se chytni.
Čím hlubší bude zakotvení
bude jistota, která zpevní.
Dnes vím, že má duše nemůže
říci, že z květiny bude růže.
Ona sama se pak pojmenuje
a se jménem se usměje.
Nechám semínka v zemi
nechám je v úrodné zemi.
Budou růst, díky vláze
a paprskům snáze.
Tak jako zahradník
nepostavím ani ohradník.
Ta zahrada nemá jistý plot
stejně jako básně počet slok.
4. září 2009
Slza
Jsi mi duše blízká
a po Tobě se mi stýská.
Přesto však dělám další krok
až sejde se měsíc a rok.
Vše bude jiné
čas si prostě plyne.
Já chci s vesmírem tancovat
a co je v srdci uchovat.
Nechci jen tak stát,
v dešti bez slunce lásky
nechci se bát
a vsadit kroky v sázky.
Chtěl bych jít, třeba se ještě potkáme
jednou, v chrámu…se setkáme…
Mé kroky mě však vedou
životem nejen ve dvou.
Mnoho hvězd
mě chce svést.
Vidím, kde mohu svou duši projevit
a v jejich duších zázraky objevit.
Vím, že teď každý hledá, co nám chybělo
tak se stalo, tak se událo…
Nic nezazlívám, nehodnotím
hledáme to, co nás nasytí.
Vím, kolik něhy se v Tobě skrývá
má duše se na Tvou dívá.
V očích mám stále mnoho světla
přeji Ti, aby Tvá duše v zázrak vykvetla.
Moc potřebuješ pro rozvoj sebe sám,
abys poznal lásky chrám.
Snad nehledáme jen identitu,
kterou v sobě máme skrytu.
Že snad hledáme, co nemůžeme si dát,
abychom pak mohli do svého chrámu se zvát.
Rád bych Ti ale ještě řek,
že v mém srdci se spojil pramen dvou řek.
V mém životě se zázrak stal
do osudu mi vstoupil král.
Byl okamžik, kdy jsem se zastavil
on ve mně cosi objevil…
Najednou jsem cítil příval síly
on je pevnost stromu, i něha víly.
Sám jsem překvapen, jak rychle mi rozumí
to je něco, co jiná duše neumí.
Vidí mě očima lásky
snad ty mé nemají na sobě pásky.
Nechci nic uspěchat
nechci nic vynechat.
Prostě se tak stalo
stačilo málo.
Slyším jeho hlas
odpovídám mu zas.
Zpíváme tóny beze slov
kolem létá hejno moudrých sov.
Nechci hledět do budoucnosti
toho bylo dosti.
Každý krok chci mít promyšlen
a v zázrak, aby byl povýšen.
Tos mě naučil Ty, Tvá rozvaha
Ty, a trpělivá povaha.
Jsem Ti moc vděčný za ten dar
že se neženu hned ze skal.
Sedím, vyčkávám
tóny hladit se nechávám.
Cinkání zvonků
i zvonů venku.
Tóny, když Tě někdo chápe
a není to nic, co se sápe.
Nechává mi volné pole
nevím, je na skále, nebo dole?
Slyším jeho broukání
mám oči zavřené
bojí se koukání
mé oči přivřené…
Děkuji Ti, lásko možná nenaplněná
v mnohém jsou naše přání nesplněná.
Nevím, kam osud dále povede
snad vlk z cesty nás nesvede.
Jen potřebuji říci do větru
že přišel anděl ve svetru.
Z vlny ze svých křídel
a v srdci má mnoho lásky vřídel.
Jeho odhodlání k růstu
neviděl jsem u nikoho,
je to cesta k mostu
do Zeměnikoho…
Pomalu kráčím k tomu mostu
snad i k vítěznému postu.
Vidím krb, u ohně v objetí
je to pro mé srdce chvíle dojetí.
Ano, mám strach, že až přejdu most
spadne a zbude jen budoucnost,
že zmizí část, nebo i celá minulost.
Řeknu pak zase dost!?
Víš, ono na té skále je docela prima
tančím, když je mi zima.
To mé srdce zahřeje
když jej někdo obejme…
6. září 2009
Duety
Dnes jsem zaslechl Tvůj hlas, slyšel jsem ho velmi jasně
jsem tu zas, abys složil část životní básně:
Seděl jsem na skále, mlha byla v údolí
říkal jsem si, co oči nevidí, to srdce nebolí.
Neviděl jsem Tě, králi, ani toho lesklého rytíře
byl jsem volný, bez tíže.
Zpíval si duet s andělem z jiné hory,
který jako já, žil život bez opory…
Najednou zjišťuji, že si rozumíme
děláme to, co nejlíp umíme.
Jsme sami sebou a objevujeme v sobě zázraky
nestřílíme kamením na skla, nemáme praky.
Jen se díváme a objevujeme jeden v druhém
že jdeme životem podobně, jsme si druhem.
Nechci jej zahodit a běžet k Tobě
zemřel bych a ležel pak v hrobě.
Nemůžu běhat ze skály každý den
čekám na to, až vykvete len.
Nevím, co se stane, kdybys jednou mě chtěl za dlaň chytit
možná bych se bál, že jeden z nás se pak bude muset zřítit.
Jak jen Ti zavolat dolů do hradu
že zpívám s andělem novou skladbu.
Možná je to duet, a až skončí ta píseň
zmizí strach i tato tíseň.
Avšak kdykoli jen hlas Tvůj slyším
mluvíš o rytíři, já zase visím…
Bojím se, že dál to neunesu
je mi zima, že se tak třesu?
Nikoli. Další rytíř v pořadí
mé emoce si s tím (ne)poradí.
Bojím se, že opět je tu další boj
už však nechci válku, nechci zbroj.
Nebudu už bojovat zbraněmi
přináší jen zranění.
Další rytíř na bílém koni
podkovy mu zvoní
Tobě přijde, že krásně voní…
Už bych nezvládl pozvednout meč
chytla by mě do srdce křeč.
Duše by se otřásla
možná by zhasla.
Nechávám rytíře, tam dole v údolí
tam mě nezraní, tam mě nebolí.
Nechci jít zase tam, kde bych tě léčil
přijď za mnou, budeš-li chtít péči.
Jsem tady pro Tebe,
jsem tu stále
ale na té skále
snesl se anděl z nebe.
Nevím, jak moc mám jen pomoci
on zbavuje mě zas bezmoci.
Ale vešel mi do života a pouštím jej do srdce
stále však držím pro Tebe natažené ruce.
Ale nikdy už nepůjdu do údolí
je tam něco, co velmi bolí.
Můžeme jít po hřebeni
sledovat tajná znamení.
Jako dvě duše blízké
nikdy nejít tam, co je nízké.
Má cesta mění směr a cíl
jestli chceš, najdeš v sobě dávku sil?
Pustit mě objevit to, co má duše má
objevit to, co už dávno zná?
Prosím, pusť mě, nech mě jít
já chci v tanci a hudbě lásky žít.
10. září 2009
Sbohem
Poslední sbohem volám ze skal
naposledy jsem v divadle zatleskal.
Nechávám za sebou mnoho rolí
některé ještě trochu bolí.
Rozloučit se mi možná nechtělo
mé nitro to tušilo, možná vědělo.
Emoce ještě držely se starých kolejí
nemohl jsem plavat v tom hutném oleji.
Vážně, když člověk nečeká
najde břehy a v nich řeka.
Vidí vor
a život je bez závor!
Chci jít dál, plout s proudem
nechci si procházet posledním soudem.
Volám sbohem, dávná ozvěno
co bylo na stole je dávno snědeno.
Ty jedeš pryč, do jiných koutů
nechci na Tvé řece dál plout tu.
Seskočil jsem na břeh v půli plavby
viděl jsem pyramidy i jiné stavby.
Přešel jsem poušť i oceán
nyní do nebe jsem zván.
Přijímám to, jdu po schodech
nechci mít nůši na zádech.
Nacházím hloubky nepoznané
možná jsou zakázané.
Přesto tam jdu, na plno
jsi částí moře, krásná vlno!
Nechávám za sebou minulé
nejsem už dávno ve škole.
Chci osud tvořit
ne se do bahna bořit.
Chtěl bych ti tolik toho říci
zapálit poslední svíci.
Nechat ji dohořet do konce
a počkat na ranní slunce.
Najít si svůj paprsek zářivý
být zase dítětem tvořivým.
Nechat svou energii ze zdroje plynout
nikdy ji nenechat zahynout.
Nechci se bát žádných mříží,
které mi osud často kříží.
Už nejsem ten na kříži
ale ten, co do nebe míří!
Miloval jsem Tě, tak, jako nikdy nikdo nebude
ale nejde změnit to, co je dáno osudem.
Proto opět sbohem volám
točí se naše osudová kola…