Drogová závislost

Od dávných časů lidé používali drogy k tomu, aby změnili stav svého vědomí, aby se stimulovali nebo uvolnili, usnuli nebo spánku zabránili, aby zlepšili schopnost svého vnímání, nebo aby si vyvolali halucinace. Drogy jsou známé a užívané od dob prvních lidských civilizací a vždy se také objevovalo nadměrné užívání těchto látek až závislost na nich. Rozšíření drog je spojeno s industrializací. Štablová (1994) konstatuje, že spektrum látek využívaných legálně k léčbě i nelegálně k toxikomanickým účelům se postupně rozšiřovalo v souladu s trendy rozvoje společenské výroby, především chemické a farmaceutické, s rozvojem mezinárodního obchodu a vztahů mezi zeměmi a státy.

Fáze vývoje drogové závislosti

Vývoj drogové závislosti ve vztahu jedinec - droga rozdělil Waldmann (1971) do 4 etap:

1. etapa se vyznačuje hledajícím vztahem mladistvého, který prožívá své generační problémy a konflikty;

2. etapa je spojená s vytvářením a stabilizací skupin (part) mladistvých, kde se konzumují drogy;

3. etapa je vyjádřena vznikem vlastní závislosti jedince na droze, kterou potřebuje bez ohledu na partu;

4. etapa znamená fyzickou závislost na droze se stálou starostí o její opatření, neboť hrozí dramatické abstinenční projevy. Toxikoman neprožívá pravý efekt drogového opojení, ale úlevu od nepříjemných prožitků po aplikaci a nutnost udržovat v organismu stálou hladinu.

Zvláště u adolescentů není přesně vymezena hranice mezi návykem a závislostí. Je obtížné rozhodnout co je a co není možné diagnostikovat jako závislost. V odborné literatuře se lze setkat s termíny jako jsou experimentální, rekreační, habituální a jiné požívání drog mladistvými.

Klasifikace abúzu drog obvykle vychází z teoretických hypotéz čtyř kategorií:

(1) biologické - podmíněnost biologickými poruchami;

(2) psychodynamické - nerozřešení psychického traumatu a neuspokojení potřeb s následným rozvojem následných konfliktů;

(3) sociální - na úrovni mikrostruktur i makrostruktur, jako výsledek sociálního učení;

(4) sociologické - teorie o sociálních deviacích.(Heller, Pecinovská, 1996)

Klasifikace drogových závislostí

Psychoaktivní látky jsou podle Světové zdravotnické organizace rozděleny do čtyř skupin:

(1) Látky nepoužívané v lékařství a potenciálně velmi nebezpečné ve smyslu závislosti (tetrahydrocannabinol, psylocibin, LSD).

(2) Látky v lékařství užívané a potenciálně nebezpečné pro možnost vzniku závislosti (fenmetrazin, amfetamin, diazepam).

(3) Látky v lékařství používané, ale s menším rizikem pro vznik závislosti (chlordiazepoxid).

(4) Látky ostatní, které mohou závislost vyvolat (látky používané v průmyslu, těkavá rozpouštědla, lepidla aj.).

Zvolský (1997) podává ucelený klasifikační přehled typů závislostí na návykových látkách:

a) Alkoholo-barbiturátový typ (alkohol, hypnotika, trankvilizéry, anxiolytika)

b) Amfetaminový typ (psychoton, anorektika, antidepresiva, látky obsahující efedrin - bronchodilatancia, antitusika)

c) Cannabisový typ (látky obsažené v konopí - cannabis, hašiš, marihuana)

d) Halucinogenový typ (LSD, meskalin, psylocybin)

e) Kathový typ (látky obsažení v listech rostliny catha edulis)

f) Opiátový-morfinový typ (papaverin, morfin, heroin, diolan, Dolsin)

g) Solvenciový typ (Toluen, benzin, inhalační narkotika)

h) Tabákový typ

i) Kofeinový typ

j) Antipyretiko-analgetikový typ

k) Neuroleptikový typ

l) Antidepresivový typ

Motivace abúzu drog

Důležitou součástí a podmínkou pro vznik a vývoj závislostního chování jsou důvody vedoucí k abúzu drog. Pokusíme se prezentovat nejčastější motivace, které jsou analyzovány v odborné literatuře. Jsou jimi:

(1) motivace interpersonální - přání proniknout interpersonálními bariérami a získat uznání vrstevníků, komunikovat s nimi, neboť v patologické rovině se nachází interpersonální komunikace rodinná, vzdorovat autoritám,

(2) motivace sociální - potřeba prosadit si sociální změny, identifikovat se s určitou subkulturou, unikat z obtížných nesnesitelných podmínek prostředí, měnit společenské vědomí vrstevníků. Současná společnost způsobuje sociální frustraci, působí chaoticky na děti a mládež. Uplatňují se v první linii rysy postmoderní společnosti,

(3) motivace fyzická - přání fyzického uspokojení, fyzického uvolnění, odstranění fyzických obtíží, přání získat více energie, udržet si fyzickou kondici,

(4) motivace senzorická - přání stimulovat zrak, sluch, hmat, chuť, potřeba smyslové sexuální stimulace,

(5) motivace emocionální - uvolnění od psychické bolesti, pokus řešit osobní komplikace, snížení úzkosti, uvolnění od špatné nálady, emocionální relaxace,

(6) motivace politická - identifikovat se skupinami protestujícími proti establishmentu, měnit drogovou legislativu, nedodržovat společenská pravidla,

(7) motivace intelektuální - uniknout nudě, dosáhnout intelektuální kurióznosti, řešit umělé problémy, produkovat originální ideje, zkoumat své vlastní vědomí a podvědomí,

(8) motivace kreativně estetická - vylepšit uměleckou tvorbu, zvýšit požitek z umění, ovlivnit a rozšířit představivost,

(9) motivace filozofická - objevovat významné hodnoty, hledat smysl života, nalézat osobní identifikaci, objevovat nové pohledy na svět,

(10) motivace antifilozofická - neuspokojení hledání sebe sama v učeních filozofů, zklamání při hledání smyslu života, nenalezení východiska ve filozofii Východu,

(11) motivace spirituálně mystická - vyznávat ortodoxní víru, prosazovat a vázat se na spirituální náhled, získávat boží vize, komunikovat s Bohem, získávat spirituální moc,

(12) motivace specifická - osobní potřeba prožít dobrodružství, jinak nevyjádřitelné prožitky, získat ocenění u určitých osob.

Rizikové skupiny

Nejrizikovější skupinou v oblasti abúzu drog se jeví populace dětí a mladistvých. Při formování životního stylu hraje prvořadou úlohu rodina. Pozornost je potřeba věnovat aspektům demografickým, sociálnímu postavení rodiny, povahovým vlastnostem rodičů, funkci rodiny jako celku, úrovni a druhu výchovných přístupů rodičů, vztahu a přístupu k dítěti a k adolescentovi a opačně.

Rodina je ve svých přístupech k dětem charakterizována přístupem pólovým. Na jedné straně nadměrná protektivnost, pečlivost, autoritativnost a dominantnost rodičů, na straně druhé malá důslednost, nedostatečný kontakt a kontrola se sníženým zájmem o dítě. Dysfunkční rodina je vedle patologické komunikace a hledání sociální identity jedna z nejdůležitějších příčin vzniku abúzu drog.

Skupiny mládeže, kamarádi, vrstevníci, se kterými se biologicky, psychologicky a sociálně oslabený jedinec stýká, mají nesporný vliv na to, že adolescent experimentuje s návykovými látkami.

Závislost na alkoholu

Alkohol je jednoduchá chemická látka, která snadno proniká k různým orgánům, včetně mozku. Její obsah v alkoholických nápojích kolísá zhruba v rozmezí od 2 - 3% do asi 40%. Alkohol je droga s tisíciletou tradicí, droga, která je přehlížena, podceňována, schvalována. Společnost akceptuje alkohol, společenské cítění je proalkoholní. Konzumace alkoholu je zabudována do většiny lidských rituálů, které provází člověka od narození po smrt. Odmítnutí konzumace alkoholu vzbuzuje pozornost a neadekvátní reakce. Člověk, který odmítá konzumaci alkoholu, je považován za patologického. Právě rituály spojené s konzumací alkoholu mají svou vysokou nebezpečnost pro oslovení mládeže a dětí. Rituál ťukání na zdraví je symbolem dospělosti a účasti v dospělém životě. Odklad účasti v této aktivitě vytváří napětí a snahu tuto bariéru odstranit a být již nositelem dospělosti - tedy moci pít alkohol. Pokud se dítě nedostane k jiným projevům dospělosti a nevytvoří si jiné rituály vedoucí k projevu dospělosti, pak rituál pití je velmi snadno dosažitelný. Pouhá napodobenina rituálu je nebezpečím především pro děti do šesti let a tato nápodoba pro ně může končit smrtí, neboť mají menší tělesnou hmotnost a jejich játra nejsou schopna odbourávat alkohol v takové míře jako u dospělých.

Alkohol, podobně jako tabák, je průchozí drogou. Znamená to, že část dětí z nich přechází k látkám nebezpečnějším. Podle amerických výzkumů je riziko škodlivého užívání drog vyšší u dětí, které začaly pít alkohol nebo kouřit v mladším věku (Nešpor, Csémy, 1995).

Alkohol patří do skupiny hypnosedativ s krátkodobým účinkem. Schuckit (1989) vymezuje léta, kdy jedinec nejvíce pije mezi 16. a 25 rokem života a konstatuje, že alkoholik zemře pravděpodobně o 15 let dříve, než je očekávaná délka života pro celkovou populaci.

Diagnostická kriteria

Podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí je chápán syndrom závislosti na alkoholu jako skupina jevů fyziologických (tělesných), behaviorálních (týkajících se chování) a kognitivních (týkajících se duševního života, zejména poznávání), v nichž přijímání alkoholu má u jedince mnohem větší přednost, než jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti na alkoholu je touha (často silná, někdy přemáhající) přijímat alkohol. Pití alkoholu po období abstinence vede k rychlejšímu znovuobjevení jiných rysů syndromu závislosti, než je tomu u jedince, u kterého se závislost nevyskytuje.

Definitivní diagnóza by se měla obvykle stanovit tehdy, jestliže během posledního roku došlo ke třem nebo více z následujících jevů:

a) silná touha nebo potřeba přijímat alkohol

b) potíže v kontrole přijímání alkoholu, a to pokud jde o začátek a ukončení nebo množství pití alkoholu

c) tělesný odvykací stav, jestliže je alkohol přijímán s úmyslem zmenšit jeho příznaky, nebo jestliže je přijímána příbuzná látka se záměrem zmenšit nebo odstranit odvykací příznaky

d) průkaz tolerance jako vyžadování vyšších dávek látek, aby se dosáhlo účinku původně vyvolanými nižšími dávkami alkoholu

e) postupné zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů ve prospěch přijímání alkoholu a zvýšení množství času k získání nebo přijímání alkoholu nebo zotavení se z jeho účinků

f) pokračování v užívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků jako poškození jater nadměrným pitím, depresivní stavy, vyplývající z nadměrného pití nebo poškození myšlení alkoholem. Je třeba snažit se určit, zda pacient byl nebo mohl být vyšetřen a zda mohly být zjištěny příčiny a rozsah poškození (Nešpor, 1996).

Podstatnou charakteristikou syndromu závislosti na alkoholu je přijímání alkoholu nebo touha po jeho přijímání. Jedinec si uvědomuje, že má pouze přijímat alkohol, což se běžně projevuje během pokusů zastavit nebo kontrolovat pití.

Fáze závislosti na alkoholu

Vývojová stádia závislosti vypracoval kanadský psychiatr Jellinek(1960), jehož klasifikace je obecně přijímána našimi i zahraničními odborníky.

1. stadium: iniciální, počáteční

Pacient se neliší od svého okolí, pije kvůli psychotropním účinkům alkoholu. V intoxikaci překonává stresové a neřešitelné situace. Zvyšuje konzumaci, jeho tolerance roste.

2. stadium: prodromální, varovné

Rostoucí tolerance způsobuje stále vyšší hladinu alkoholu v krvi. Postižený preferuje tajné pití, pití s předstihem a konzumuje alkohol rychleji než okolí. Je citlivý na verbální i nonverbální komunikaci s tématikou alkoholu. Objevují se palimpsesty - nepamatuje si průběh intoxikace. Prohlubuje se jeho pocit viny, zvyšuje se snaha ovládnout účinky alkoholu.

Druhé stadium je hranicí možnosti řešit situaci kontrolovaným pitím a vyřešením původních problémů.

1. a 2. stadium se řadí do předchorobí.

3. stadium: kruciální, rozhodné

Stále roste tolerance. Dochází ke změně kontroly pití. Alkohol se stal součástí metabolických dějů. Rostoucí frekvence zjevných opilostí vede k narůstání konfliktů s okolím. Postižený buduje racionalizační systém - systém zdůvodnění, jímž svému okolí i sobě vysvětluje a omlouvá své pití. Jellinek hovoří o alkoholocentrickém chování, upadají jeho zájmy, koníčky a povinnosti. Tlak okolí může donutit i k dlouhodobé abstinenci. Uvolněním tlaku končí i období abstinence. V tomto stadiu se objevují zdravotní poruchy.

4. stadium: terminální, konečné

Charakteristickým znakem je nepříjemný stav po vystřízlivění, nastupují tzv. ranní doušky, které přechází v několikadenní konzumaci - vzniká tah. Klient konzumuje vedle alkoholických nápojů i technické prostředky. Nastupuje degradace osobnosti, celkový úpadek.

Ve 3. a 4. stádiu může kdykoliv dojít k chronifikaci choroby, kdy se následky abúzu stanou trvalými, neodstranitelnými, vzniká chronické stádium závislosti na alkoholu.

Klasifikace abúzu alkoholu

Heller (1996) klasifikuje nadužívání alkoholu následovně:

(1) Symptomatický abúzus je ve svém vývoji a průběhu určován strukturou osobnosti, chorobou, odchylkou. Vede k závislosti s psychogenním podkladem. Charakteristické je samotářské pití. Alkohol je prostředkem k navázání komunikace, změny nálady. Doba vývoje závislosti trvá řádově pět let, dle individuálních zdravotních podmínek. Tento typ abúzu je typický pro ženy.

(2) Systematický abúzus je založen na stereotypu pití alkoholu s rozvíjejícím se pijáckým chováním a s významným fenoménem časovým. Závislost vzniká na podkladě společensko-sociálním. Tento typ abúzu reprezentuje mužskou populaci.

V praxi se čisté formy symptomatického a systematického abúzu nevyskytují. Vyskytují se ve vzájemné kombinaci.

(3) Juvenilní etylismus má brzký začátek, často v dětství. Později spontánně ustává. Z této larvované formy se často aktivuje okolo třicátého roku věku do závislosti. Tento typ je vázán na etnické faktory, jeho výskyt je regionální a vzácný.

Klasifikace typů závislosti

Jellinek (1960) ilustruje v následující klasifikaci nejčastější integrace do závislostního chování:

(1) typ alfa: typické občasné excesy s následnými problémy. Represivní opatření stačí k dočasné abstinenci, nejedná se o závislost v pravém slova smyslu, může se však vyvinout v závislost typu gama.

(2) typ beta: pravidelná konzumace alkoholu, kterou není pacient ochoten přerušit ani za nevýhodných podmínek (dovolená, onemocnění). Jedná se o předstupeň závislosti, který se za příznivých podmínek rozvine v závislost typu delta.

(3) typ gama (anglosaský typ): charakteristická je poruchová kontrola, která vede k ebrietě a následným konfliktům s okolím, v mezidobí je zachována schopnost abstinence, při pokusu o pití s kontrolou však následují další problematické opilosti, jejichž frekvence stoupá, až se stanou každodenními.

(4) typ delta (románský typ): charakteristický pro vinařské oblasti, kde pravidelná každodenní konzumace alkoholu patří k životnímu stylu, postižený si udržuje hladinu alkoholu v krvi, nedochází zpravidla k sociálním selháním. K manifestaci závislosti dochází často při náhlém odnětí pravidelných dávek alkoholu, které může vyústit v delirium tremens. Kontrola zde bývá dlouho zachována, problematická je schopnost abstinence. Roste i denní dávka a každodenní opilosti se stávají manifestními.

(5) typ epsilon: typická je koincidence abúzu alkoholu s psychickým onemocněním, nejčastěji při afektivní poruše, časově jde o kvartální typ pití.

Rizikové skupiny

Děti a mladiství.

Je-li u této populační skupiny významná skupina vrstevníků u nealkoholových drog, pak u alkoholu je dominantní pozice přisuzována životnímu stylu rodiny a způsobu konzumu alkoholu u rodičů. Heller (1996) předpokládá nepříznivý vliv na děti v případě závislosti na alkoholu u jejich rodičů či vychovatelů. Nevhodné utváření základních sociálních vztahů v rodině se závislostí, nedostatečné vytváření základní potřeby životní jistoty, nedostatek vhodných identifikačních vzorů a posunutý model rodinného soužití jsou poruchy způsobené konzumem alkoholu a vedou k vážným důsledkům ve vývoji osobnosti dítěte.Sekundární pozici zaujímá primární skupina vrstevnická.

Johnston, O’Malley, Bachman se domnívají, že požívání alkoholu je značně rozšířeno právě mezi jedinci mladšími 21 let. Autor spolu s kolektivem uvádí, že nejintenzivnější abúzus alkoholu lze zaznamenat mezi vysokoškolskou mládeží.

Alkohol ohrožuje i vyvíjející se plod v období prenatálním, autoři pak pojednávají o fetálním alkoholovém syndromu.

Fetální alkoholový syndrom (dále FAS).

Alkohol ohrožuje dítě, resp. plod, již v prenatálním období. Matky, které v průběhu těhotenství pijí, mají dvakrát vyšší pravděpodobnost, že u nich dojde k abortu, nebo porodí dítě s nízkou porodní váhou, jak konstatují Streissguth, Clarren a Jones (1985). Uvedení autoři se shodují s našimi odborníky, které v otázkách fetálního alkoholového syndromu reprezentuje Mečíř (1989), který charakterizuje FAS jako stav duševní zaostalosti s mnohočetnými deformacemi tváře a ústní dutiny. Časté jsou vady vnitřních orgánů, přítomnost hyperkinetického syndromu, nižší porodní hmotnost.

Heller (1989) vedle FAS uvádí další alkoholovou situaci, kterou je akutní intoxikace alkoholem v době porodu. Novorozenec má stejné množství alkoholu v krvi jako matka. Bezprostředně po porodu je dítě ohroženo na životě, neboť nedisponuje k této metabolizační funkci výbavou. Novorozenec prožije první den života situaci podobnou terminálnímu stadiu závislosti. Pokud přežije, je v jeho buňce nesmazatelně zapsán biochemický stav terminální závislosti.

Tabakismus

Tabák patří mezi návykové drogy, jeho účinky se neprojevují tak rychle a dramaticky, vzhledem k rozšířenosti kouření jsou citelné. Tabákový kouř obsahuje řadu škodlivin, dehet, kysličník uhelnatý, formaldehyd, arsenid, kyanid. Nešpor(1995) konstatuje, že z velkého množství chemikálií v tabákovém kouři je návyková pouze jedna - nikotin. To je v rozporu s tvrzením Duška a Janíka(1990), kteří uvádějí, že při kouření tabáku nejde pouze o závislosti na nikotinu, ale i na některých dalších látkách, které jsou v tabáku obsaženy. Tyto látky však nespecifikují.

Barnum (1994) referoval, že tabák je příčinou 3 milionů úmrtí ročně, a že v roce 2015 počet úmrtí vzroste na 10 milionů. Organizace Spojených národů FAO (Organizace pro výživu a zemědělství) konstatovala, že celková spotřeba tabáku od roku 1975 vzrostla za 20 let o 50%.

Světová banka uvádí, že aktivity pro nekouření jsou jednou z nejefektivnějších kampaní, z hlediska finančních nákladů při pandemickém rozšíření kuřáctví.(Podle Smoking Prevention, BASP, Newsletter 26, December 94).

V České republice umírá podle odhadů na následky kouření denně 63 lidí (Nešpor, Csémy, 1995). Stejný zdroj uvádí, že v naší populaci kouří 60% mužů a 40% žen. Na rozdíl od alkoholové závislosti je nikotinová závislost v sestupném trendu a zvyšuje se počet nekuřáků. Lze se domnívat, že při stále vzestupné tendenci drogově závislých právě ti se již nepovažují za kuřáky. Sestupný trend kuřáctví ovlivňuje i moderní postoj k fenoménu nekuřáctví a změna životního stylu.

Typologie kuřáků

Schmidt (1982) dělí kuřáky na následující typy:

(1) Příležitostný kuřák

Kouří občas, na základě kuřáckých zvyklostí, které stimulují. Necítí potřebu, pokud se objeví, uspokojí ji, pokud ne, nezpůsobí žádné komplikace.

(2) Návykový kuřák

Kouří ze zvyku ve vleku kuřáckých zvyklostí a napodobení. Psychodynamické procesy nejsou tak fixovány, aby se mohla vyvinout psychická závislost. Kouření může ukončit bez větší námahy.

(3) Kuřák s psychickou závislostí

Do této skupiny patří kuřák z požitku, u něhož stojí v popředí vůně, chuť a kuřácký ceremoniál. Lze sem zařadit i ty, kteří jsou motivováni prožívaným uvolněním, uklidněním, odstraněním dysforie a pocitu prázdnoty.

(4) Kuřák s psychickou a fyzickou závislostí

Do popředí vystupují farmakodynamické účinky nikotinu, které kuřák vyhledává pro emočně vegetativní prožitky. Na tělesnou závislost upozorňuje bušení srdce, návaly pocení, třes a neklid po absenci kouření.

Rizikové skupiny

Ve školní populaci je kouření ve srovnání s alkoholem ještě výraznějším hromadným jevem. Cigareta si prosazuje postavení symbolu mužnosti a dospělosti. Kuřáctví je spojeno s prospěchem, jak konstatuje Heller(1996). Čím horší prospěch, tím více a častěji jsou kouřeny cigarety. Typický silný kuřák je chlapec nejvyšší třídy ZŠ s podprůměrným prospěchem. Mezi děvčaty je zřetelně více nekuřaček než mezi chlapci a mezi chlapci je zřetelně více především slabých kuřáků. Ti vytváří základnu pro další vývoj a s postupnými ročníky narůstá množství kuřáků i počet vykouřených cigaret. U chlapců 8. tříd se špatným prospěchem lze najít již návykové kouření.

Závislost na hracích automatech

Naše současnost se dá charakterizovat jako ekonomický teror, kdy náhle a bez vážnějšího varování se společenská atmosféra změnila ve vnitřních hodnotách natolik, že vláda peněz zaskočila mnoho jedinců. Pocit osamocení v problému, nedostatečně vyvinutá osobní odpovědnost za všechno konání, nedovoluje mnohým, aby úspěšně zvládli pravidla této společnosti. Hledají pak únik, redukují svou tenzi a nespokojenost náhradními řešeními. Někteří pak vstupují do světa hry, do světa výherních automatů, heren a magické iluze velkého světa štěstí.

Patologické hráčství je sledovanou diagnózou v rámci drogové epidemiologické studie státu. Hygienická služba sleduje incidenci nových pacientů ve čtvrtletní periodě a sleduje počty evidovaných pro tuto diagnózu v rámci léčebné péče. Postupně se gambling dostal na třetí pozici nejčastěji frekventované drogy, za amfetaminem a heroinem. V číselném vyjádření vypadá problém gamblingu následovně (Epidemiologie drogových závislostí v roce 1996, 1997):

Hru jako kladně hodnocenou formu využívání volného času zná lidstvo od nepaměti. Pozitiva různých her spočívají v odbourávání agrese, pomáhají v navazování nových sociálních kontaktů, přinášejí duševní odlehčení a relaxaci. Se změnou sociálně ekonomických poměrů a v souladu s expanzivním nástupem nové techniky se změnila i forma těchto her a vzrůstá počet lidí na hře závislých. Roste kriminalita páchaná v souvislosti s hazardními hrami.

Od roku 1990 přibývá problémů s hazardní hrou mezi dětmi, dospívajícími, ale i dospělými. Specifikum této závislosti spočívá v širokém věkovém spektru závislých. Chorobný návyk se dá vytvořit i na karetní hry, sportovní sázky, kasina a samozřejmě automaty (uvedeno od lehčích forem závislosti k těžším).

Automaty se dělí do dvou skupin: na zábavní a na výherní. U zábavních automatů si hráč kupuje čas, o hazardní hru se nejedná. U výherních automatů si zákazník kupuje možnost výhry. Nešpor(1996) dělí výherní automaty na lehké a těžké podle výše vkladu a podle toho, jak vysoký obnos může hráč vyhrát. Toto dělení je z mnoha důvodů iluzorní. Výška vkladu i výherní obnos jsou relativní částky, pro každého hráče individuální a navíc konstrukce automatů umožňuje vyměnit program tak, že z tzv. lehkého se může stát těžký výherní automat.

Zákon zakazuje provozování hazardní hry na výherních automatech osobám mladším 18 let.

Primární nebezpečí hrozí i dětem, které se věnují nadměrně zábavním automatům, které představují videohry, počítačové hry. Hrozí reálné nebezpečí, že namísto upevňování interpersonálních vztahů u nich převáží komunikace s počítačem.

Podstatou patologického hráčství je hra - hraní - činnost pro zábavu a osvěžení. Hra je nejpřirozenější projev činnosti. Je to základní aktivita života. Provází ho po celý život, uvolňuje jeho tvůrčí potenciál, slouží k duševní relaxaci. Hra má hodnotu sama o sobě. Je cílem sama sobě a nikoli jen pouhým prostředkem k dosažení cíle.

Hra plní funkci pohybovou, poznávací, emocionální, motivační, procvičovací a diagnostickou, a má funkci fantazijní, imaginativní, kreativní, formativní, terapeutickou, rekreační, sociální, pedagogickou.

Ve chvíli, kde rozhodnutí o tom, zda a kdy se bude klient věnovat hře, přestane záviset na jeho svobodném rozhodnutí a stane se neodbytným a neovladatelným nutkáním, vnitřním imperativem, zákonitě dochází ke zvratu a zásadní proměně vztahu hra kontra hráč.

Hra ztrácí většinu svých pozitivních atributů a funkcí. Svým vývojem je gamblerství velmi blízké drogové závislosti.

Gambler se stává chorobně závislý na hře, ztrácí schopnost sebekontroly a autokorekce. Většina patologických hráčů nemá prostředky na financování své vášně, opatřuje si je nelegálním způsobem, převážně majetkovou trestnou činností. Uvědomují si, že jejich aktivity budou odsuzovány a reagují zvýšeným konzumem alkoholu a abúzem drog. Kriminogenní prostředí, v němž se gambleři pohybují, bývá posíleno o nežádoucí asociální a antisociální tendence, které se rozšiřují.

Na gamblerství můžeme pohlížet z různých aspektů. Nepochybně má svůj rozměr filozofický, především axiologický, ontologický a etický, společensky nejaktuálnější je však jeho dimenze psychologická a sociologická, následně i zdravotní a ekonomická.

Diagnostická kriteria

Chvíla (1996) vychází v diagnostice patologického hráčství z kritérií DSM IV se zdůrazněním kompulzivity v chování jedince. Jako nejdůležitější kriteria uvádí:

(1) progresivita celého procesu s posunem hodnot a koncentrací na získání financí na další hru;

(2) nerespektování mezí přijatelných ztrát, zaujetí hrou natolik, že ztrácí pojem reálné hodnoty peněz a diferencuje peníze na hru od financí na běžný život;

(3) impulzivita v rozhodování o hře, podlehne okamžitým rozhodnutím navzdory racionální úvaze;

(4) ambivalence k penězům, nevnímá tržní hodnotu peněz, hraje když peníze má, ne aby je získal, neukončí hru, když vyhrává;

(5) dělá dluhy, ale bez agrese, zaplétá se do lží a konstrukcí k zakrytí důvodů dluhů.

Diagnostická kriteria zahrnují aspekty psychologické, sociální a také biologické. Kombinací a vzájemným ovlivněním teprve vzniká problém patologického hráčství s následky a potřebou řešení, pomoci.

Biologické aspekty - diagnostická skupina kompulzivních poruch chování, včetně hráčství, vykazuje obdobnou dynamiku poruch afektivity, nálad a sebekontroly, jako skupina drogových závislostí. Mc Elroy (1992) konstatuje, že společným jmenovatelem je porucha serotoninového přenosu. Serotonin představuje významný humorální extracelulární přenos vzruchu, jeho snížená biologická dostupnost je spojena s depresí a určitým typem úzkosti s kompulzivitou a nutkavostí.

Sociální aspekty - sociální, či spíše enviromentální charakteristika odpovídá ekonomické expanzi, zhodnocení funkce peněz, nutnosti sebeprosazení. Potřeba relaxace, úniku, redukce tenze je častější. Vzrušení ze hry tuto možnost nabízí, navíc bez pocitu nelegálnosti jednání (jako je to v případě drogové či sexuální závislosti). Promítá se zde také výchovně ochranitelné prostředí, kdy rodiče se snaží utajovat problémy, řešit dluhy či selhání a berou na sebe závazky a osobní problémy dětí, jak publikuje Bajger(1994). Osobní nezralost vůči odpovědnosti za sebe vede k úniku do světa hry, mimo realitu, kde není potřebné nést důsledky za selhání.

Psychologické aspekty - Chvíla a Nyklová (1994) se shodují v tom, že neexistuje modelová hráčská osobnost, lze však v osobnostních charakteristikách hráčů konstatovat vyšší četnost specifických charakterových rysů. Je to emoční instabilita a nezralost, nedostatek frustrační tolerance, proměnlivost postojů, nezdrženlivost, snaha odkládat řešení, nedostatek pevných vnitřních norem s nedbalostí a lehkovážností. Často je problematický vztah k opačnému pohlaví projevující se v ambivalenci až zábranách v sexuální interakci nebo závislosti na ženě.

Pomocí těchto aspektů je patologické hráčství definovaným problémem, je podkladem pro následné terapeutické plány, které se přes veškerou specifikaci na jednotlivce shodují v nutnosti hru opustit, abstinovat. Chvíla (1996) považuje za nutné definovat v této fázi nejen postup jak toho dosáhnout, ale také podrobným assesmentem ohraničit problém hráčství jako celek. Nestačí jen stanovit prospektivní plány obrany před kompulzivitou hráčství, ale také stanovit zdroje této nerovnováhy.

Pouhá redukce frekvence gamblingu a relapsu nebude trvale úspěšná, pokud budou opomíjeny souvztažné problémy deprese, matrimoniální tenze, úzkosti z pracovní či finanční situace, abúzu alkoholu či jiných návykových látek, případně další aspekty multifaktoriálnosti problému gamblingu.

Diagnostická kriteria DSM IV (American Psychiatric Association, 1994) pracují s položkami, které jsou pro diferencování problému patologického hráčství specifické. Jsou to:

(A) Trvající a opakující se maladaptivní chování ve vztahu k hazardní hře, jak ukazuje 5 (nebo více) z následujících indikátorů:

(1) Zaměstnává se hazardní hrou (např. znovu prožívá minulé zážitky související s hazardní hrou, plánuje další hazardní hru, uvažuje o tom, jak si opatřovat prostředky k další hazardní hře).

(2) Aby docílil žádoucí vzrušení, musí zvyšovat množství peněz vkládaných do hazardní hry.

(3) Opakovaně a neúspěšně se pokoušel hazardní hru ovládat, redukovat nebo s ní přestat.

(4) Když se pokouší snížit hazardní hru nebo s ní přestávat, cítí neklid a podrážděnost.

(5) Používá hazardní hru jako prostředek, jak uniknout problémům nebo mírnit dysforickou náladu (např. pocit bezmocnosti, viny, úzkosti, deprese).

(6) Po ztrátě peněz při hazardní hře se následujícího dne k hazardní hře vrací, aby je vyhrál nazpět.

(7) Lže příbuzným, terapeutovi nebo jiným lidem, aby tak zakryl rozsah svého zaujetí hazardní hrou.

(8) Dopustil se ilegálních činů jako padělání, podvodů, krádeží nebo zpronevěry kvůli hazardní hře.

(9) Ohrozil nebo ztratil kvůli hazardní hře signifikantní vztahy, zaměstnání, vzdělání nebo kariéru.

(10) Spoléhá na druhé, aby mu poskytovali finanční prostředky, které by mírnily zoufalou finanční situaci, do které se dostal kvůli hazardní hře.

B) Hazardní hraní nelze lépe vysvětlit manickou epizodou.

Chvíla (1996) ve výzkumné práci uvádí následující typologii patologického hráče, kterou sestavil na základě analýzy jednotlivých položek diagnostického manuálu DSM IV. Jsou to:

Typ A

je charakterizován výraznou snahou zopakovat si hazardní jednání, znovuprožití hráčské zkušenosti s rostoucí potřebou finančního vkladu do hry a stupňování prožitků a nezastaví se ani před nezákonnými činy, jak získat další finance na hru. Jedná se o sociálně narušeného jedince s osobnostními rysy nezdrženlivosti a sociální maladaptace.

Typ B

má nejvýrazněji vyjádřenou potřebu útěku od reality ke hře, hledá náhražku své úzkosti, pocitů viny a nedostatečnosti ve vztahu k okolí. Nedokáže se k problému přiznat, lže a snaží se problém zakrýt. Předpokládá pomoc a převzetí odpovědnosti za své prohry svými blízkými. Tento typ inklinuje k neurotickému řešení problémů, je zvýšená anxiozita a nejistota v sebehodnocení.

Typ C

má nejvíce vyjádřenou neschopnost kontrolovat hru, projevuje se podrážděností při myšlence či snaze o ukončení hraní, považuje hru za svou potřebu, které se nemůže zbavit a nepřipouští si výrazný sociální dopad, izolaci a ztrátu společenského statutu. Jedná se o typ s výraznou toxikomanickou dispozicí a kompulzivitou v řešení situací.

Tyto rozdíly jsou důležité pro sestavení terapeutického plánu, který nemůže obsahovat jen trénink abstinence a prevenci relapsu v obecné poloze, ale musí zahrnout zvládnutí predisponujících faktorů.

Fáze závislosti

Kariéra patologického hráče má své zákonitosti. Vývoj hráčské náruživosti je analogický kariéře alkoholika, lze tedy rozdělit tento vývoj do následujících tří stadií, jak je prezentují americké prameny:

1. Stadium výher

Patologická hra začíná nenápadně, občasným hraním s přítomností fantazie o velké výhře. Postižený se projevuje přehnaným optimismem, zvyšuje sázky a hraje častěji, přechází k osamělé hře. Chlubí se svými výhrami, byť jsou nepravdivé.

2. Stadium prohrávání

V této fázi jde o patologické hráčství. Není schopen s hrou přestat a ztrácí kontrolu nad svým chováním. Své hraní skrývá před rodinou a blízkými, hru financuje ze zapůjčených peněz, splácení dluhů odkládá. Je neklidný, podrážděný, uzavřený, zanedbává své zdraví, dochází k nárůstu problémů v rodině i v zaměstnání.

3. Stadium zoufalství

U hráče se projevuje výrazné odcizení rodiny, přátel, má tendenci obviňovat z odpovědnosti za své jednání druhé. Může se dopustit závažných trestných činů, dochází k rozpadu rodiny. Postižený upadá do těžkých duševních stavu, uvažuje o sebevraždě, má za sebou suicidální pokusy.

Fázi sebevražedných pokusů a dopadů sociálních důsledků, jako je odsouzení za delikvenci, rozpad rodiny, označují někteří autoři za čtvrtou fázi závislosti - fázi beznaděje.

Rizikové skupiny

V České republice je patologické hráčství jev nový a populární, který se rychle rozšířil bez pocitu překračování zákona a sociálních pravidel. V atmosféře ekonomických stimulů a možností tržního hospodářství existuje mnoho lidí, kteří chtějí do tohoto světa vstoupit. V letech 1992 - 1994 se gamblerství stalo jedním z nejrozšířenějších problémů závislostí v České republice ((Chvíla, Nyklová, 1994). Ohrožena je celá populace, přesto lze vymezit rizikové skupiny. Jsou jimi:

(1) Děti a mladiství jsou věkovou skupinou, u které vzniká patologické hráčství nejrychleji, během několika týdnů nebo měsíců. Nešpor(1996) se domnívá, že průměrná doba vzniku závislosti je 1 - 3 roky.

(2) Muži jsou z hlediska pohlaví naprosto dominantní rizikovou skupinou. Lze konstatovat, že patologické hráčství je fenomén mužské populace, přesto i v této oblasti jsou patrné emancipační snahy (srov. v padesátých letech byla žena závislá na alkoholu v ČSSR vzácností, v současnosti patří ženy mezi dominantní rizikové skupiny alkoholismu).

(3) Profesionální hráči disponují značným rizikem, že propadnou patologické hrací vášni. Původně profesionální přístup (triky, podvody, dovednosti) se mění v závislost, při které nelze profesionální zkušenosti aplikovat.

(4) Nebezpečné povolání, při kterém je jedinec vystaven trvale kontaktu s výherním automatem (např. číšníci, obsluha heren apod.), nebo má dostatečné a neomezené finanční prostředky (podnikatelé).

(5) Hyperaktivní děti se vyznačují schopností strávit mnoho hodin u hracích automatů, přestože se v rodinné a ve školní realitě projevují nadměrně živě.

(6) Nezaměstnaní a ti, kteří selhali ve škole nebo v zaměstnání. Nutno však poznamenat, že nezaměstnanost je častěji důsledek hazardní hry nežli její příčinou.

Teorie vzniku závislostí

Teorie patologického rozvoje závislosti jsou variabilní, podle typu faktorů, které zdůrazňují. Různorodost hypotéz odpovídá skutečnosti, že závislost je složitým interdisciplinárním problémem.

V odborné literatuře se nenachází jednoznačné přímé vysvětlení vzniku závislosti (Řehan, Chvíla, Nešpor, Heller). V současné době jsou formulovány teorie vzniku závislosti a jsou tříděny podle hledisek, které dominují.

Biologické teorie

Základní východisko těchto přístupů spočívá v hledání biologicky podmíněných znaků, které vytváří dispozici pro vznik a rozvoj závislosti. Mezi biologické teorie se řadí genetická teorie, enzymové teorie, které se vztahují nejčastěji k alkoholové závislosti a dopamin-endorfinová teorie.

(1) Genetická teorie

Genetická teorie vychází z předpokladu, že přímá dispozice spočívá přímo v dědičné informaci. Primární podporu teorii poskytly studie z počátku století, kdy mezi předky diagnostikovaného alkoholika byly objeveny osoby s alkoholickým vývojem a sociální či psychologickou patologií. Řehan (1994) uvádí, že po zhodnocení výzkumů prováděných na zvířatech i lidech nelze popřít zvýšené riziko genetického ovlivnění u dětí alkoholiků, i když moderní genetické výzkumy jednoznačné výsledky nepodávají.

(2) Enzymové teorie

Tyto teorie spojují vznik a rozvoj závislosti se změnami v působení základních enzymů odbourávajících alkohol, v případě závislosti na alkoholu.

(3) Dopamin endorfinová teorie

Tato teorie má platnost nejen pro závislost na alkoholu, ale i na závislosti na jiných drogách. Nejnovější výzkum endorfinů ukazuje na úzkou fyziologickou souvislost mezi drogovou závislostí a závislostmi, které nejsou vázané na nějakou látku. Endorfiny jsou vznikající látky v organismu podobné opiátům, které vzbuzují podobné účinky jako drogy. Organismus je produkuje, když se člověk ocitne v extrémní zátěžové situaci a při silných bolestech. Endorfiny zmírňují bolesti, mají dočasně omamující účinky a vyvolávají pocity euforie. V určitých situacích jsou v lidském mozku prokazatelně přítomné (Schmeichel, 1990).

Sociologické teorie

Podobně jako biologické teorie hledají příčinu vzniku a rozvoje závislosti v somatické složce, tak sociologické teorie vycházejí z makrospolečenských vztahů a zákonitostí. Těžiště zájmu se přesouvá od jedince na societu jako celek. Problémy navazující na konzumaci alkoholu, drog, obecně patologické závislosti, mají povahu sociálních jevů.

(1) Klasické studie

Ty se zaměřily na obecné vývojové charakteristiky měnící se společnosti, v níž narůstá komplexita. Migrace lidí do velkých měst, rozvoj masové komunikace a kultury, vzrůstající tlaky na bazální sociální konformnost zvyšující míru napětí a tlaků. Řehan (1994) připomíná tzv. druhou negramotnost, kterou se míní faktické selhávání stále většího procenta populace tváří v tvář nejmodernější technice a uvádí Baconovu tezi, že komplexita vede k nárůstu potřeby integrativní funkce, která by mírnila tuto tenzi, nejistotu a pocity ohrožení, což může zajistit alkohol a droga.

(2) Teorie distribuce spotřeby alkoholu

Teorie metodicky využívá Ledermannovu křivku logonormálního rozložení spotřeby. Základní tezí je předpoklad vztahu mezi celkovým objemem konzumace a procentem alkoholických problémů. Ledermannova logonormální křivka distribuce spotřeby je jednovrcholová se značným jednostranným sešikmením. Její pomocí lze stanovit, že zhruba 50% spotřeby alkoholických nápojů připadá jen asi na 10% populace a dalších 50% spotřeby na zbývajících 90% populace.

Zastánci distribučního modelu postupně formulovali některé obecnější teze(Řehan, 1994):

– země s vysokou spotřebou mají největší prevalenci chorobnosti související s alkoholem;

– čím více je ve společnosti konzumentů, tím více v ní bude i alkoholiků, a tím větší bude výskyt ekonomických a dalších škod způsobených alkoholem;

– výskyt a rozšíření alkoholismu jsou determinované celkovou úrovní spotřeby v dané populaci;

– spotřeba na obyvatele za rok poskytne spolehlivý odhad počtu alkoholiků;

– existuje úzká korelace mezi úmrtností na cirhózu jater a celkovou spotřebou alkoholu.

(3) Teorie anomie

Durkheimova (1893) teorie anomie vychází z předpokladu závažného vlivu rozpadu sociálních norem v důsledku revolucí, válek, dramatických sociálních změn na vzestup konzumace alkoholu, zneužívání drog a patologického chování. Rozpad je doprovázen absencí společenské solidarity a soudržnosti. Závislost funguje jako únikový obranný mechanismus.

Mertonovo (1938) pojetí operuje s typy přizpůsobení či odmítnutí kulturně definovaných cílů a prostředků k jejich dosažení. Toxikomanie je vysvětlována odmítáním jak cílů, tak i prostředků (Bútora, 1989).

.

(4) Model systémové dynamiky

Význam postojů pro návykové chování zdůrazňuje model systémové dynamiky Whita a kol.(Vojtík, Břicháček, 1987). Prostřednictvím tohoto modelu je popsán mechanismus tvorby postojů k alkoholu a interakce celospolečenských postojů a postojů individuálních. Pozitivní postoje k alkoholu obsažené ve společenské makrostruktuře vykonávají nátlak na postoje jednotlivců, individuální postoje zpětně ovlivňují okolí, čímž se celý cyklus uzavírá.

Psychologické teorie

Při hledání příčin vzniku závislosti se uplatnil rovněž psychologický přístup. Jedna z tradičních teorií je redukce tenze. Tato teorie ztrácí postupně svoji platnost a je vystřídána propracovanějšími.

(1) Hlubinná psychologie

Hlubinná psychologie tvoří rámec několika odlišných pohledů na problém látkové závislosti. Jak konstatuje Záškodná (1997) ve své výzkumné práci, nejstarší hypotézy vychází z klasické analýzy, později se látkovou závislostí zabývá též neopsychoanalýza.

První pokusy vysvětlit patogenezi zneužívání návykových látek obsahovaly předpoklad specifické osobnostní struktury závislých, s rysy raných vývojových stádií, tj. se silnou potřebou péče, podpory, nízkou tolerancí vůči frustraci a bolesti. Vedle specifické osobnostní struktury byla předpokládána přítomnost infantilních nevědomých potřeb, které byly uspokojovány prostřednictvím drog (Ong, 1991).

Abúzus představuje emoční obranu, spojenou se snahou navodit rovnováhu organismu. Drogy jsou užívány k emočnímu zvládnutí interakce s okolním světem. Vědomé užívání drog není hledáním vzrušení, ale farmakologickou redukcí emočního utrpení, stresu.

(2) Neobehaviorální psychologie

V souladu s teorií učení odmítá neobehaviorální psychologie závislost jako nemoc a prezentuje ji jako naučené chování.

Kondáš (1969) konstatuje, že závislostní chování vychází z potřeby sebeprosazení a uvádí tyto principy učení maladaptivním formám chování:

A) Zdrojem maladaptivních forem chování jsou sociální faktory, nezvládnuté konflikty, nadměrná zátěž a jiné. Za určitých podmínek se učením tyto poruchy upevňují, fixují a přetrvávají.

B) Sklon ke vzniku poruchy závisí na celém předchozím vývoji jedince, na jeho předchozích zážitcích, problémech. Ty tvoří vnitřní podmínky pro to, aby se učením fixovala příslušná porucha chování.

C) Vznik a vývoj poruch se realizuje na základě celkové psychické skladby osobnosti, tzn., že poruchové a neporuchové činnosti jsou ve vzájemné interakci.

(3) Sociálně psychologické pojetí

Při studiu sociálně psychologických faktorů v etiologii závislostního chování stojí v popředí pozornosti zvláštnosti struktury a dynamiky malých společenských skupin, rodina, vrstevníci.

Závislostní patologie v rodině je důsledkem vnitřních rodinných napětí a konfliktů, konfliktů rodiny s vnějším prostředím spolu s nejistotou vnitřního života rodiny ve vztahu ke světu vnějšímu.

Otázkami vlivu rodiny, vrstevníků, zvláštností atmosféry v rodinách se závislostním chováním se zabýval Vojtík(1982,1984/85, 1987).

#2.5.4. Kulturně antropologické teorie

Výběr a užívání konkrétního typu návykové látky jsou spolupodmíněny mnoha činiteli, osobnostními, věkovými, sociálními, ale i faktory historickými, kulturními, geografickými.

Kulturně antropologické pojetí závislosti čerpá z etnografických studií, které srovnávají kulturní, historické a jiné odlišnosti konzumu látek, jejich účinků na prožívání a chování, vazby na pohlaví apod. Sleduje také zvláštnosti ve významu a hodnocení látek, tradičně zakotvených v normách a postojích dané společnosti (Mc Andrew, Edgerton, Lettieri, Weltz, 1983).

Etnografické výzkumy podložené biochemickými metodami prokázaly odlišnosti metabolismu alkoholu. Tyto zvláštnosti způsobují intenzivní reakci na požitý alkohol a jsou přirozenou biologickou ochranou proti abúzu (Kunda, 1988).

Psychická deprivace jako příčina závislostí

Psychická deprivace bývá definována jako psychický stav, vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu (Langmeier, Matějček, 1974).

Takový stav vzniká ochuzením určitých žádoucích podnětů, postiženému jedinci není dána možnost, aby své základní psychické potřeby rozvinul a ve svém životním prostředí uplatnil. Vedle biologických potřeb, které musí být v náležité míře uspokojovány, má-li se dítě vyvíjet v osobnost psychicky zdravou a zdatnou. Odborníci definují a výzkumně ověřili pět vitálních potřeb (Matějček, Dytrych, 1994):

(1) Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů. Její uspokojení umožňuje naladit organismus na určitou žádoucí úroveň aktivity.

(2) Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, tj. smysluplného světa. Uspokojení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chaotické a nezpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoliv učení.

(3) Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, tj. k osobě matky a k osobám dalších primárních vychovatelů. Její náležité uspokojování přináší dítěti pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osobnosti.

(4) Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, z jejíhož uspokojení vychází zdravé uvědomění vlastního já, neboli vlastní identity. To pak je dále podmínkou pro osvojení užitečných společenských rolí a hodnotných cílů životního snažení.

(5) Potřeba otevřené budoucnosti. Její uspokojení dává lidskému životu časové rozpětí a podněcuje a udržuje jeho životní aktivitu. Naděje překonává stagnaci.

Prenatální psychologie přináší důkazy o tom, že dítě vstupuje do tvořivé součinnosti se svým sociálním okolím již v posledních měsících svého intrauterinního života a samozřejmě pak od prvních okamžiků po narození. U jeho prvotních vychovatelů - matek, ale ve velké míře i u otců jsou uváděny v pohotovost nebo spouštěny mnohé instinktivní mechanismy, které se v časné interakci s dítětem významně uplatňují, a jež jsou podkladem dalšího chování, rozvinutějšího, více uvědomělého, plánovaného, promyšleného a kulturně podmíněného.

Bowlby (1988) vychází z pozorování oddělování dítěte od matky a na základě těchto výzkumů vypracoval tzv. teorii vazby, která mu zajistila místo mezi třemi až čtyřmi nejvýznamnějšími psychiatry našeho století (Koukolík, Drtilová, 1996).

Teorie vazby říká:

1. Citově významná vazba mezi matkou a dítětem měla a má základní význam pro přežití.

2. Citové vazbě tohoto druhu nejlépe porozumíme, představíme-li si v mozku matky i dítěte funkční soustavu, která uchovává jejich vzájemnou blízkost a snadnou dosažitelnost.

3. Citová vazba se vyvíjí celý život, smyslem vazby je ochrana a pomoc. V průběhu dospívání a dospělosti je vazba doplňována vazbami novými.

4. Chování dětí se dá popsat jako zkoumání světa z bezpečné základny. V průběhu dospívání dochází k odloučení od sebe, nicméně bezpečná základna přetrvává.

5. Pečování je další součástí vazby. Bez péče by potomstvo nepřežilo.

Předpokládá se, že porušení vazby mezi matkou a dítětem bývá jednou z klíčových příčin běžně se vyskytujících poruch chování. Porušená vazba vede ke vzniku rozmanitých duševních onemocnění, k osobnosti deprivanta.

Klasické psychické deprivace ubývá. S jejím plně rozvinutým obrazem se setkáváme tam, kde spolupůsobí dva nebo více nepříznivých činitelů. Naproti tomu vyrůstá

nový problém, neméně závažný, který označujeme jako psychickou subdeprivaci.

Její definice odpovídá definici psychické deprivace. V případě subdeprivace máme

před sebou deprivační obraz příznaků v méně výrazné, méně určité, méně dramatické

podobě.

Chování deprivantů ve skupinách má svá specifika. Deprivanti snadněji vytvářejí aliance, koalice a organizace, než lidé, kteří jimi nejsou.

Teorie memů

Popper a Eccles (1987) rozdělili svět do tří vzájemně souvisejících kategorií:

a) Svět 1 je světem atomů, molekul, buněk, tkání, orgánů, včetně mozku.

b) Svět 2 je světem psychického bytí.

c) Svět 3 je světem objektivní informace.

Ze světa1 vyrůstá svět 2 a z něj v průběhu vývoje našeho druhu vyrostl a roste svět 3, který zpětně ovlivňuje svět 2 a jeho prostřednictvím svět 1.

Součástí světa 3 jsou memy, což jsou informace, které se v sociálním prostředí chovají podobně jako geny v prostředí biologickém. Mem je negenetický replikátor, jemuž se daří pouze v prostředí vytvořeném složitými mozky (Dawkins, 1989).

Vztah mezi deprivanty a jejich způsoby užití memů má prvky pozitivní zpětné vazby. Někteří deprivanti vytvářejí v čase a prostoru deprivantské způsoby užití memů a naopak - tyto způsoby užití memů tvoří další deprivanty.

Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality či o ni přišli. Ve vztahu k normalitě jsou to lidé v různém stupni a rozsahu nepovedení nebo zmrzačení, nikoli nemocní. Postižení je výraznější v citové a hodnotové než v intelektuální oblasti (Koukolík, Drtilová, 1996).

Deprivanty chápeme jako antropologickou, sociokulturní kategorii, nikoli jako kategorii diagnostickou, lékařskou (ta by byla užší).

Riesman (1968) považuje deprivanty a deprivantství za součást společenského charakteru a konstatuje, že je to část charakteru, kterou sdílejí důležité lidské skupiny a která je výsledkem jejich zkušenosti.

Koukolík a Drtilová se domnívají, že epidemický výskyt deprivantů a skupinové projevy jejich chování souvisejí s vývojem soudobé společnosti. Jsou jak jeho důsledkem, tak jeho pohonem. Přibývají a jsou tak závažné, že je možné uvažovat o deprivantské vzpouře (Koukolík, Drtilová, 1996).

Příčinou, součástí i důsledkem deprivantství může být zneužívání psychoaktivních látek a disociální poruchy.

Shrnutí

Závislost je multifaktoriální jev, stává se fenoménem postmoderní doby (společnost ludická, permisivní, sekularizovaná, postmoralistní, postheroistická, alibistická).

Kategorie děti a mladiství jsou vymezeny takto: děti ve věku do 15 let, mladiství ve věku 15 až 18 let věku. Odborná literatura pojímá klasifikaci závislostního chování různě. Všeobecně přijímaná je klasifikace WHO, 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, která byla přijata v roce 1992, s platností od 1.1.1994.

Nejčastější výskyt závislostního chování se objevuje u drogové závislosti, alkoholismu, tabakismu, gamblingu.

Mezi dominantní motivované chování, které vede ke vzniku abúzu drog, lze zařadit motivaci: interpersonální, sociální, fyzickou, senzorickou, emocionální, politickou, intelektuální, kreativně estetickou, filosofickou, antifilosofickou, spirituálně mystickou, specifickou.

Rizikovými skupinami u abúzu drog jsou děti a mladiství, významnou roli sehrávají dysfunkční rodina, patologická komunikace v rodině a hledání sociální identity jedince, vliv vrstevnických skupin, skupin mládeže, se kterými se jedinec stýká, ale také nadměrná protektivnost, autoritativnost a dominantnost rodičů.

Alkoholismus je závislostní chování společností akceptované, společenské cítění je proalkoholní, konzumace alkoholu je zabudována do lidských rituálů. Diagnostická kriteria jsou obdobná s drogovou závislostí, jedná se o látkovou závislost. Abúzus alkoholu lze rozdělit na symptomatický abúzus, systematický a juvenilní, etylismus.

Jellinek rozlišuje následující typy alkoholismu: typ alfa, beta, gama (anglosaský

typ), typ delta (románský typ) a typ epsilon. Děti a mladiství jsou dominantní rizikové skupiny. Příčiny vzniku alkoholismu lze nalézt v nedostatku vhodných identifikačních vzorů, nedostatečném vytváření životních jistot, životním stylu rodiny a konzumaci alkoholu

u rodičů.

Alkohol i tabák jsou průchozí drogy. Nastupuje po nich abúzus další drogy. U tabakismu je návykovou látkou nikotin. Schmidt dělí kuřáky na následující typy: příležitostný kuřák, návykový kuřák, kuřák s psychickou závislostí, kuřák s psychickou a fyzickou závislostí. Rizikovou skupinou jsou žáci základní školy nejvyšších ročníků s podprůměrným prospěchem, v převaze chlapci.

Typickou nelátkovou závislostí je závislost na hracích automatech. Únik z reality, redukce tenze, nedostatečná odpovědnost jsou příčiny vedoucí do světa her. Se změnou sociálněekonomických poměrů se změnila i forma těchto her. Roste kriminalita v souvislosti s hazardními hrami. Od roku 1990 přibývá problémů s hazardní hrou mezi dětmi a mládeží, přestože zákon zakazuje provozování hazardní hry na výherních automatech osobám mladším 18 let. Diagnostická kriteria zahrnují aspekty psychologické, sociální, biologické.

Fáze vývoje závislostního chování jak látkového, tak nelátkového typu lze rozdělit do čtyř stádií. Se zvyšujícím se stupněm závislosti přibývá problémů plynoucích z patologické závislosti jako terminální, v něm se často objevují jedinci se suicidiálními tendencemi.

V odborné literatuře se nenachází jednoznačné přímé vysvětlení závislostí (Řehan, Chvíla, Nešpor, Heller, apod.). V současné době jsou formulovány teorie vzniku závislostí a jsou tříděny podle hledisek jednotlivých vědních disciplin.

Biologické teorie spočívají v hledání biologicky podmíněných znaků. Mezi biologické teorie se řadí genetická teorie, enzymové teorie a dopamin endorfinové teorie.

Sociologické teorie vycházejí z makrospolečenských vztahů a zákonitostí. Sociologické teorie reprezentují klasické studie, teorie distribuce spotřeby alkoholu, teorie anomie, model systémové dynamiky.

Psychologické teorie prezentují vznik závislostního chování z pozice svého dominantního zaměření (hlubinná psychologie, neobehaviorální psychologie, sociálně psychologické pojetí).

Multifaktoriální podmínění vzniku závislosti se prosazují u kulturně antropologických teorií, které čerpají z etnografických studií. Jednoznačně se prokázala srovnávací metodou multidimenzionální příčinnost. Odborníci se shodují v určitých společných znacích, které ovlivňují vznik závislosti. Jsou jimi především vlivy primárních skupin. Dominantním motivačním triasem abúzu drog byl shledány patologická komunikace, dysfunkční rodina a absence sociální identity jako důsledek společenské frustrace.

Za příčinu vzniku závislosti je považována i psychická deprivace. Klasické psy-

chické deprivace ubývá, naproti tomu vyrůstá nový problém, neméně závažný - subdeprivace.

Faktory vzniku závislosti

Závislost je multifaktoriální jev. Mezi základní faktory vzniku závislosti patří: farmakologické, somatické a psychické faktory, prostředí a podnět.

Štablová (1994) konstatuje, že působení jednotlivých typů faktorů, vzájemně se ovlivňujících ve složitých příčinných vazbách, vede k toxikomanii, přičemž názory na míru závažnosti jednotlivých faktorů se vyvíjejí. Autorka analyzuje jednotlivé faktory takto:

(1) Farmakologické faktory - droga

Dostupnosti drogy byl v minulosti přikládán velký význam, později převládl názor, že dostupnost drogy nemůže u zdravého jedince, žijícího v harmonickém sociálním prostředí, závislost navodit a navodí ji jen tehdy, dostane-li se do kontaktu s biopsychosociálně oslabeným jedincem. Současnost je charakterizována spektrem drog, které navozují extrémně rychle závislost, z toho důvodu se droga jeví jako významný faktor, zvláště u mládeže.

(2) Somatické a psychické faktory - osobnost

Analýzou těchto faktorů lze zjistit, že se stále více prosazuje komplexní, tzv. biopsychosociální přístup. Strukturu osobnosti tvoří vrozené a získané vlastnosti, v osobnosti se projevuje nejen společenská, ale i biologická podstata.

V oblasti biopsychické je to snaha odstranit fyzické potíže, udržet kondici, stimulovat smysly, posílit sebevědomí, v oblasti sociální je to snaha identifikovat se s určitou subkulturou, uniknout z prostředí .

(3) Prostředí

Vliv na utváření osobnosti má prostředí, ve kterém jedinec žije. Osobnost dítěte je utvářena především rodinou, výrazný vliv na dítě má úroveň výchovně vzdělávacího procesu a spolupráce rodiny a školy. Zanedbatelný není ani způsob trávení volného času.

(4) Podnět

Složité interakce mezi drogou, osobností a prostředím uvádí do pohybu precipitující faktory. Jsou velmi různorodé a často splývají s osobností, nebo s prostředím. Nejčastěji se setkáváme s podněty, které lze rozdělit do dvou odlišných skupin:

– touha po euforických pocitech

– snaha uniknout nepříjemným pocitům a složitým životním situacím.

Uvedený integrativní model popsal také Urban (1973), který navázal na původní Kielholzův model (1965) tří intervenujících proměnných a připojením čtvrté proměnné - podnětu - vytvořil tetraedr vzniku a rozvoje drogových závislostí. Urban předpokládá, že tento model vyhovuje systémovému přístupu.

Ladewig (1983) vytvořil trojúhelníkové schéma příčin vývoje abúzu drog a drogové závislosti s proměnnými: osobnost, droga, sociální prostředí.

Jessor (1983) je zastáncem sociálně-psychologického modelu konzumu drog s proměnnými: sociální pozadí, charakteristiky sociálně-psychologické a charakteristiky behaviorální.

Tyto modely koncipují osobnost nikoliv izolovaně, ale komplexně v rámci sociálně psychologického pole a dynamicky probíhající interakce s drogou.

Socioekonomické faktory závislostního chování

Mezi dominantní socioekonomický faktor patří vzrůstající životní úroveň v České republice, ta má za následek růst kupní síly a dostatečné finanční prostředky pro stále větší počet obyvatel. Sekundárně pak přistupují možnosti neomezeného cestování a delších pobytů v cizině, kde dochází k intenzivním kontaktům s patologickou subkulturou.

Česká republika díky svému postavení v centru Evropy je tranzitní zemí pro mezinárodní automobilovou dopravu a figuruje jako prostředník všech tranzitních drogových tras. Zvýšený počet osob na hraničních přechodech vede k nedokonalému a nedůslednému odbavování, kterého využívají především tzv. kurýři, kterými jsou jak občané ČR, tak cizinci a bývalí emigranti. Zvýšený rozvoj turistiky přináší nárůst letecké dopravy, a tím klesá pravděpodobnost náhodného záchytu na letištích.

Nedostatečná legislativa v oblasti pohybu, pobytu a obchodní činnosti cizích státních příslušníků na území České republiky usnadňuje legální pobyt cizinců na našem území, a tím se vytváří předpoklad i pro pobyt nelegálně přistěhovalých osob, které se významně podílejí na importu a distribuci drogy.

Neadekvátní ekonomické a sociální poměry přinášející nejistotu a nedostatek seberealizačních příležitostí mohou být považovány za významné faktory, ke kterým lze přiřadit náhlé politické a sociální změny, nestabilitu společnosti, snadno dostupné tabákové výrobky a alkohol. Masmediální působení reklamy nelze podceňovat. Rasová nebo jiná diskriminace a jazyková bariéra mohou působit iniciačně.

Černíková a Štablová (1996) publikují ve svých dílech některé aspekty proměn společnosti:

(1) Svoboda projevu, možnosti cestování, nabídka zboží, vliv reklamy, masmediální ovlivňování vytvářejí u mladých lidí nereálnou představu o životě.

Vstup mladých lidí do reálných podmínek života je pak často v přímém rozporu s představami, vytvořenými na tomto základě. Na tuto problematičnost idealizované představy sociální reality upozorňují rodiče a učitelé, není však mladými lidmi akceptována.

(2) Prioritní orientace společnosti na ekonomickou prosperitu. Orientace na úspěch, na výkon podněcuje potřebu neustále soutěžit s druhým, snaha být v konkurenci stále lepší. Doprovodným jevem orientace na úspěch je potřeba zvětšování majetku, znaků majetku a úzkostný, zničující spěch, vyvolávající duševní vypětí, přetížení, psychické vyčerpání a mnohdy se sahá po řešení této situace vylaďováním si výkonnostní kondice drogami.

Nemalým problémem ekonomickým, ale i sociálně psychologickým, který ani sociální podpora v nezaměstnanosti nezmírňuje, je právě nezaměstnanost, nejen pro mladé lidi, ale i pro lidi s rodičovskou rolí.

Větší profesionální mobilita, větší možnost profesionální seberealizace především ve sféře podnikatelské. Náročná pracovní doba a vysoké pracovní nasazení se neslučuje s rodičovskou povinností těchto lidí, a to se projevuje přebíráním výchovné role převážně jedním z rodičů nebo delegování výchovné role na prarodiče. Ti nemohou zcela dostatečně naplnit výchovnou roli po celé linii dospívajícího jedince, dochází k výchovným nezdarům.

(3) V důsledku zvýšené pracovní zatíženosti dochází k zúžení rodičovské péče, která se podstatně omezí na zabezpečení materiálních požadavků, na organizační chod rodiny a jeho kontrolu. Časová tíseň nastoluje požadavek řešit vzniklé problémy věcně, rychle, často bez náležité trpělivosti.

V rodinách ubývá možností individualizovaných projevů emocí, schopnosti je sdílet, zkomunikovávat, ale také ochoty a potřeby je sdílet s druhými.

Uspěchaný, netrpělivý způsob rodinného života neposkytuje dostatečný prostor emocionálního bezpečí, podpory pro identifikaci sama sebe v reálnosti.

Nedostatek emocionální podpory dítěte a nedostatečná emocionální akceptace dítěte rodiči takového jaké je, vyvolává citovou deprivaci.

(4) Zvýšila se značně ekonomická náročnost rodinného rozpočtu, ta vyvolává tlak na zaměstnanost rodičů a ovlivňuje časové a finanční možnosti. Volnočasové aktivity jsou pěstovány v rodinách i nadále, pokud to rodinný rozpočet dovoluje a kde tyto aktivity jsou tradovány jako hodnota. V souvislosti s volnočasovými a zájmovými aktivitami je nutno konstatovat, že ubyly ty zájmové aktivity, o které se staraly školy nebo jiná školní zařízení, které byly bezplatné nebo za symbolický poplatek.

Naproti tomu se rozrostly zájmové činnosti a vzdělávací kursy s vysoce specializovanou a s inzerovanou odborností lektorů, které jsou spojeny s finanční náročností, jako výrazným výběrovým kriteriem.

Síť zájmových aktivit je velmi nerovnoměrně rozložena v jednotlivých územních celcích a stává se nedostupná pro některé jedince, byť se o činnost zajímají.

(5) V důsledku sociálních změn lze proměny školy a pojetí výchovně vzdělávacího procesu stručně postihnout následovně:

– výchovný proces ve školách je pojat jako dolaďování výchovy rodinné. Zatím není vypracován systém přístupu k okrajovým deviantním jevům ve společnosti a od toho se odvíjí absence fungujícího systému výchovného zvládnutí sociální deviace jedincem. V současné době lze zaznamenat nárůst institucí, které se těmito problémy zabývají, ale nevytváří systém.

Nezbytným a reálným úkolem výchovy je seznamovat a připravovat mladé lidi na obtížnosti a překážky v lidském životě, včetně hledání a osvojování si způsobu jejich překonávání.

– vzdělávací proces klade důraz na výkonnost žáka a studenta, je patrná výrazná orientace na efektivnost vzdělávacího procesu. Do popředí vystupuje i otázka úspěšnosti žáka či studenta. Přiměřeně nesaturovaná potřeba úspěšnosti ovlivňuje negativně hodnotu sama sebe, míru důvěry v sebe, ve své schopnosti a jedinec pak hledá náhradní zdroje.

Na středních školách do popředí vstupuje otázka vzdělávání - profesní přípravy a na okraji zůstává otázka výchovného působení ve směru profesního a osobnostního rozvoje.

Výrazně patrná je orientace škol na efektivnost vzdělávacího procesu, na výkonnost žáka, studenta, projevující se v podobě zvládnutého rozsahu poznatků. Nárůst požadavků na rozsah učiva je velký v závěrečných třídách základní školy a obzvláště na středních školách. Pedagogové vedeni snahou připravit studenty na další studium, naplnit požadavek náročnosti, dostávají se do rozporu s požadavkem přiměřenosti učiva, nerespektují plně profilování jedince ve vztahu k jednotlivým předmětů,. Výsledkem tohoto projevu je, že mnozí žáci, studenti jsou frustrováni v potřebě být úspěšný, zvládnout požadavky a navozuje se negativní vztah k učivu, ke škole a ke vzdělávání jako hodnotě vůbec. Studenti, aby zvýšenému požadavku na zvládnutí učiva dostáli, redukují nebo opouštějí zájmové aktivity (umělecké, sportovní, rekreativní), které fungovaly jako zdroj pozitivních stimulů vyvažování psychické rovnováhy. Jedinec hledá náhradní zdroje. Mohou se jimi stát party, v nichž jedinec nalezne ocenění - hodnotu sama sebe, ne prosociální, nýbrž právě opačnou z hlediska společenských požadavků. V tomto momentu se jakékoliv závislostní chování může stát významně žádoucí.

V kontextu důsledků sociálních proměn pro výchovné klima mladé generace pak výrazněji vystupují nejčastější důvody, proč mladí lidé sahají po drogách. Důvody přitažlivosti drogy jsou následující:

a) módnost okusit drogu,

b) zvědavost, experimentace sama se sebou a drogou,

c) samoléčení psychických poruch, lability, rozlad, ostychu, studu,

d) přizpůsobení se partě, skupině a získání tak možnosti participovat na činnosti skupiny,

e) protest proti okolnímu světu, jeho požadavkům a nárokům na člověka,

f) únik od problémů a před problémy, únik od jejich strastiplného prožívání, trýznivého rozhodování a namáhavého hledání řešení a ještě tíživějšího převzetí zodpovědnosti za zvolené řešení,

g) zvýšení koncentrace pozornosti, hledání inspiračních zdrojů v situaci pozitivně vyladěné psychiky, dolaďování až burcování své výkonnosti ve vypjatých situacích,

h) umocnění pozitivních prožitků (včetně sexuálních), touha oddat se prožitkům čiré libosti, zabezpečit si tímto způsobem aspoň nějaký zdroj pozitivních prožitků i za cenu poškozeného zdraví.

Fakt, že člověk je závislý, nemá jen obsah negativní, ale nese i pozitivní informaci o tom, že tento člověk má určitý problém v hledání a nalézání si místa pro seberealizaci, seberozvoj a je třeba být mu nápomocni tento problém řešit. Závislostní chování je důsledkem problému. Je to výzva, podnět zabývat se tímto člověkem .

Komorous (1994) uvádí základní faktory dostupnosti drog v širším mezinárodním sociálním kontextu. Jsou jimi:

(1) Strategická poloha území České republiky v centru Evropy, na hlavních tranzitních drogových trasách. Zejména se to týká heroinové, tzv. balkánské cesty, kokainové jihoamerické trasy a stále výrazněji se projevující tzv. východní cesty.

(2) Vysoce rozvinutý a kvalitní chemický průmysl s tradičně velmi dobrou obecnou i speciální odbornou vzdělaností většího množství lidí na území České republiky.

(3) Velice kvalitní báze ilegálních výrobců domácích drog, která se v ČR vytvářela ještě v době hermetického uzavření území republiky v období před rokem 1989.

(4) Tradičně dobrý organizační a inteligenční potenciál obyvatel ČR.

(5) Vysoká propustnost a velice špatná kontrolovatelnost státních hranic České republiky.

K těmto domácím aspektům autor dále přiřazuje dva základní momenty zahraniční:

(1) Je to rozpad bývalého Sovětského svazu

(2) Válka na Balkáně spolu s rozpadem bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie, která vedla k masivnímu proudu lidí z těchto dvou směrů na západ a tím i na území České republiky.

V těchto dvou proudech ekonomických a politických běženců se na našem území objevily profesionální zločinecké gangy, které se rychle aklimatizovaly v našem prostředí a působí jednak jako středoevropský mezičlánek velkých zločineckých organizací a jednak vykonávají a realizují svou aktivitu přímo na území České republiky se zaměřením na české občany.

Všechny tyto kriminogenní a společenské faktory pak vytváří základní stavební kameny české drogové scény.

Přes území České republiky se rychle otevřela nejsilnější, tzv. severní větev balkánské heroinové cesty, začíná se také objevovat jihoamerická cesta, která využívá území České republiky jako křižovatku kokainové trasy. Jako cílová země začíná být Česká republika testována a používána africkou hašišovou trasou a holandskou trasou LSD.

Poznatky výše uvedené obsahují oprávněné obavy nárůstu drogových problémů, a to nejen u mládeže, včetně drogové trestné činnosti nebo trestné činnosti v důsledku problémů s drogou.

Výchovně vzdělávací faktory

Statut profesionálního vychovatele předpokládá plnění role poznávací a výchovně vzdělávací, s prognózováním dalšího vývoje žáka. Výchova proti závislostem probíhá souběžně s pedagogickým procesem, jehož je nedílnou součástí.

Učitel nejprve analyzuje osobnost žáka a souběžně buduje pedagogický vztah. Z hlediska prevence nemocí ze závislosti je nutné mapovat žákovy schopnosti, vlastnosti, sociální vztahy, zázemí, cíle a touhy. Zvláštní pozornost si zaslouží nesplněná a zejména vlekle neplněná přání, neúspěšné snahy žáka, jeho frustrační tolerance, případná agresivita (auto či heteropunitivní), neuroticismus, neadaptivní a maladaptivní projevy. Z neadaptivních samotářství, zamlklost, z maladaptivních záškoláctví, dětské lži a krádeže, projevy zlomyslnosti, napadání slabších.

Od rodičů a školních lékařů nutno znát případný zdravotní handicap žáka, ordinované léky, zejména ty, které mění bdělost vědomí. Moderní trendy v pedagogice dávají přednost integraci handicapovaných jedin.

Do hodnotového systému, axiologie žáka, proniká pedagog později a co nejšetrněji, neboť se může, zejména u pubescentů, velmi lišit od deklarovaného. Učitel někdy zjistí o žákovi více při zájmové činnosti, sportu, školních výletech, kulturních akcích, než při samotné výuce. Mimořádné události mohou vésti k překvapením. V této fázi jsou aktivní výchovné zásahy zdrženlivější. Pomalejší, ale důkladnější poznání přináší pedagogický vztah budovaný na principu laskavé autority či vztah partnerský (symetrický, ve školních vztazích u nás méně obvyklý). Zde je však mnoho proměnných s pohlavím a věkem žáků.

Nápodoba autorit, zejména neformálních, je silným a šetrným (neinvazivním) prvkem výchovy. Mládež potřebuje identifikační vzory, nebo alespoň jejich stavebnicové prvky, představami doplňované, idealizované. Právě individuality mezi žáky nebo ti z nich, fantazijně obdaření, si vytváří skladební vzory. Obecně platí, že dobrý pedagog na sobě pracuje, neboť patří vědomě do nabídkové galerie identifikačních vzorů žáků. Nekvalitou pedagoga je slabost pro některou ze závislostí, která snižuje i jeho autoritu.

Aktivní výchovné působení na žáka při kvalitním pedagogickém vztahu je např. pomoc ve volbě či při korekci již zvolených cílů, které si žák stanoví. Cíle by měly být konkrétní, realizovatelné a spíše krátkodobé. Dosažení dílčích cílů je kladně motivujícím prvkem výchovy. Žákovi nenabízíme cíle jeho osobnosti cizí, násilně implantované, nýbrž předkládáme škálu námi odhadnutých možností k výběru žáka. Cíle vždy takové, že obohacují osobnost žáka, neboť nejspolehlivějším pozitivním ovlivněním sklonu k závislostem je motivovat a podněcovat k činnostem. Naopak oslabujícím faktorem vzniku závislosti je duševní prázdnota.

Vyhraněný životní cíl žáka (rodinné tradice, profese přecházející z generace na generaci) může být ochranou proti závislosti. Některé povahové rysy jako houževnatost, cílevědomost, hluboké zájmy, se zdají být ukazateli příznivé prognózy, že takto obdařený žák nepodlehne závislostnímu svodu (Hosák).

Shrnutí

Závislost je multifaktoriální jev, mezi základní faktory vzniku závislosti patří droga, osobnost, prostředí a podnět. Integrativní model popsal Urban, který navázal na Kielholzův model tří intervenujících proměnných. Ladewig vytvořil trojúhelníkové schéma příčin vzniku abúzu, které zahrnuje osobnost, drogu a sociální prostředí. Jessor je zastáncem sociálně-psychologického modelu konzumu drog s proměnnými sociální pozadí, sociálně-psychologické charakteristiky a charakteristiky behaviorální.

Základní faktory spolupůsobící při vzniku a rozvoji toxikomanie lze shrnout následovně: rodina (stává se stále otevřenějším systémem, ve kterém její členové pouze

uspokojují potřeby), dochází k nárůstu sociálních problémů, k erozi idejí, myšlenek a směrů myšlení, k narušení morálky a náboženských tradic, ke ztrátě důvěrné emotivní

komunikace, k rozšíření svobod a uvolněnosti vedoucí k individualismu a konzumní společnosti.

Aktuální trendy závislostního chování lze vystihnout třemi aspekty: snižující se věk toxikomanů a nelátkově závislých, výskyt závislostí u skupin dříve nezúčastněných a infiltrace do všech sociokulturních prostředí.

Sekundárně se na rozvoji drogové závislosti podílejí nelegálně přistěhované osoby, cizinci na našem území s povoleným pobytem, nedostatečná legislativa.

Socioekonomické faktory představují výrazný vliv na vznik patologického chování. Vliv reklamy, masmediálního působení, orientace na ekonomickou prosperitu, orientace na úspěch, nedostatek času, stresující životní styl, zvýšená ekonomická náročnost rodinného rozpočtu vytvářejí předpoklady zkoumaného jevu. V rodinách ubývá možností individualizovaných projevů, absentuje využívání kvalitních volnočasových aktivit.

Výchovně vzdělávací faktory jsou charakteristické prioritní orientací škol na efektivnost vzdělávacího procesu, na výkonnost žáka. Rodina přestává plnit funkci rozhodující výchovné instituce, ta se přesouvá na vzdělávací instituce, Statut profesionálního vychovatele předpokládá plnění role poznávací a výchovně výukové, s prognózováním dalšího vývoje žáka. Děti a mládež potřebují identifikační vzory, nebo jejich stavebnicové prvky. Aktivní výchovné působení na žáka představuje pomoc při volbě cílů, při korekci již zvolených cílů. Cíle by měly být konkrétní, realizovatelné a spíše krátkodobé. Dosažení dílčích cílů je kladně motivujícím prvkem výchovy.

Současnou mládež lze charakterizovat těmito atypickými rysy: vyhledává něco kvalitativně nového, je antikonformní, excentrická, výjimečná, je v opozici k řádům dospělého světa, revoltuje proti uznávaným hodnotám, uznává nezávislost a volnost.

V kontextu důsledků sociálních proměn společnosti lze identifikovat i aspekty mezinárodní a vnitrostátní. Komorous je shrnuje v následující přehled:

a) strategická poloha území České republiky,

b) rozvinutý a kvalitní chemický průmysl,

c) kvalitní báze ilegálních výrobců drog,

d) dobrý organizační a inteligenční potenciál obyvatel ČR,

e) vysoká propustnost a špatná kontrolovatelnost státních hranic,

f) rozpad bývalého Sovětského svazu,

g) válka na Balkáně a následný rozpad bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie.

Z naznačené problematiky, týkající se typologie závislostí, vyplývá, že v oblasti závislostního chování se ustálilo pojmosloví. Závislost je chápána jako problém sociální, etický, právní, trestní, zdravotní, který je mnohofaktoriálně podmíněn a jeví se jako multidimenzionální.

Z analýzy etap jednotlivých druhů závislostí jsou naznačeny možnosti výchovných a léčebných zásahů, a to v rámci celé preventivní triády - primární, sekundární a terciární prevence. Dominantní preventivní institucí je rodina. Výchovně-školskému systému je dána řada možností k účinné intervenci, které nejsou využívány efektivně a cíleně.

Primární příčinou závislostního chování je porucha komunikace na všech komunikačních úrovních a negativní vliv, nikoliv příčina, masmediálního působení. Patologická komunikace signalizuje problém vřazování jedince do společnosti, je nezbytně nutné ho řešit v sociálních souvislostech. Problém je sociálním problémem, nikoliv individuálním. Závislost tento primární problém - problém vřazování do společnosti - prohlubuje.