Gabriel

Inventura...většinou jí píšu na konci roku, ale letošní rok je tak specifický, že je třeba zakončit jedno období a jít do nového:

 

Fifty-fifty = Twenty-twenty (2020)

 

Na konci loňského roku jsem dostal ocenění, ve smyslu "jsme na jedné lodi". A já si uvědomil, že to není má loď, není to můj směr a ani nechci doplout do cíle této posádky. Takže v prvním přístavu jsem vystoupil a odešel z moře pryč. Slyšel jsem hodně důvodů, proč mám zůstat, hodně rozumných informací a ještě více o překlážkách, které mě bez posádky a lodi čekají. Měl jsem pocity jako puberťák, který "bojuje" s autoritami a hledá sám sebe. Ano, to je to správné - hledá sám sebe, protože na lodi ztratil svou identitu, svou jedinečnost, zažíval krizi své totožnosti. Přebíral jsem názory, ideje, postoje, myšlenky jiných, učil se být správným námořníkem - tím, který reaguje na aktuální vítr, sluneční svit, rozhodnutí toho, co čte v mapách na poslední chvíli - což mi nebylo úplně vlastní.

 

V přístavu jsem se vrátil 20 let dozadu, kdy jsem poznával sám sebe, zjišťoval, kde je mé místo, poznával město a okolí. Pak se ještě více stáhl, protože mi nebylo příjemné být mezi hodně velkým množstvím lidí. Šel na horu, abych se rozhlédl. Cestou jsem potkával to, co mi ukazovalo zrcadlo - nejen vnější, ale i to vnitřní. Svlékl oblečení a oblékl jiné, praktičtější, bio a volnější. Pustil se snahy o zodpovědnost za lana plachtoví, a přestal nakukovat do mapy a hlásit kapitánovi, že tudy bychom plout neměli, přestal varovat, kritizovat, kecat do trasy, poučovat - vše bylo stejně zbytečné...jen já se tím dostával do konzervativního brnění sebe sama bez možnosti volnosti v pohybu. Protože jsem si myslel, že takhle je to správné. Posádka si odplula a já věděl, že je tak v pořádku. Na palubě měli více místa.

 

Čím dál tím více jsem si uvědomoval, jak jsou nádherné hvězdy na obloze, jak každý list na stromě je jiný, učil se zklidnit hlasité myšlenky... Ano, padal jsem, klouzal po kamanech i odíral kůži o trny. Vždy se ale zvedl, protože jsem věděl, že chci dojít tam, kde budu mít prostor pro sebe, kde budu sám. Nešlo o místo, ale o cestu - ztišit se a slyšet tlukot svého srdce, naladit se na sebe, na svůj život, svou cestu.

 

Čím dál více si uvědomoval, že jsem nereagoval tak, jak jsem chtěl. Viděl své "démony", stránky, které je třeba zpracovat, negativní vlastnosti...meditoval jsem nad naštvaností, svými reakcemi, nepohodou a nevyzařováním energie lásky. Bahno a močál přetvářel na jezero klidu a zrcadlo světa.

 

Nyní tu stojím fifty-fifty, mezi nebem a zemí. Čeká mě ještě dlouhá cesta, ale mám radost, že jsem tuhle část zvládl. Opět. A opět sem možná zase dojdu. Tak to už je kruh života.