Točité schodiště co kobky bylo staré a vlhké, stíny tančily na zdech ve světle Neronovy lucerny.
Sešel ze schodiště a vydal se krz pavučiny, které zatarasily chodbu. Nero vstoupil do místnosti a najednou cítil, že už nestojí na kamenné podlaze. Místnost byla pokryta vhkou hlínou, mizernou plísní toho prokletého lesa. Takto upíři obnovovali svou nepřirozenou energii v denní dřímotě - potřebovali ležet v srdci této zlé země.
Pak zahlédl rakev a ztuhl, zadržuje dech. Palec po palci se blížil. Když k ní dorazil, odložil lucernu a připravil si dřevěný kolík a palici, aby mohl vykonat čin, kvůli němuž přišel.
Pomalu otevřel víko rakve a… prázdná. Žádná stopa po těle. Byl oklamán.
Ale něco malého se náhle pohnulo ve vzdáleném rohu rakve. Nero zvedl svou lucenrnu. Bytost, na kterou psvítil, byla zrozena z nočních můr, byla to hnijící lidská hlava stojící a osmi nohách jako velký pavouk. Jistě to byl jeden z experimentů temného pána věže. Bytost odporně zasyčela a cupitala do temného rohu místnosti. Nero udělal několik kroků tím směrem a viděl velký kamenný sarkofág s vyrytými podivnými znaky. Připomínaly mu svitky ze starého království Khemri, které v minulosti studoval. Než se mohl pohnout, těžké víko sarkofágu s hlasitým bouchnutím spadlo na zem. Pak stín, temější než temnota kolem, vylezl ven do krypty. Jako by se vzduch v místnosti ochladil. Jediný detail, který mohl Nero vidět, byly upírovy oči, dva třpitící se drahokamy prastarého zla.
"Tak, bídný smrtelníče, myslel sis, že můžeš dostat Nicodema nepřipraveného?", zašptal hlas z temnot, hlas, který odhalil Neronovy nejskrytější obavy a naplnil jeho smysly čirou hrůzou.
Nero vydal zaječení znechucené zlosti, ihned následované několika tajemnými slovy moci. Z jeho očí vyrazily dva černé paprsky čisté temné magie, které udeřily do upíra a pohltily ho. Bytost byla překvapena silou útoku a ztěžka se snažila rozehnat temnou energii, která hrozila, že ho zničí. Nicodemus zvedl ruce a hlasitě recitoval v jazyku své dávno ztracené domoviny. Na jeho pokyn se tucet kostlivců začalo vyhrabávat z podlahy a vydalo se na Nerona. Jak se kruh uzavíral, podivný úsměv se objevil na rtech člověka. "Špatný krok, Nicodéme". Nero zaujal podobnou pozici jako upír a pronesl několik příkazů.
Kostlivci zastavili svůj postup. Nocodemus cítil, že jeho vláda nad nemyslícími služebníky slábne, jeho čarodějnictví svádělo souboj s jinou mocnou myslí.
Bojoval o udržení kontroly nad svými služebníky a oba čarodějové, živý a neživý, zahájili gigantickou bitvu vůlí. Nicedemus mohl cítit obrovský proud temné magie, kterou ovládal jeho protivník a snažil se najít každou díru v Nicodémově obraně. Jak to bylo možné? Odkud jeho student získal takového mistrovství?
Kostlivci se pomalu začali obracet a postupovat proti svému stvořiteli. Nero se začal nahlas smát. "Jsi poražena, žalostná stvůro. Najednou si ztratil všechnu svou nadutost. Nyní jsem pánem já".
Upír couval zpět dokud nebyl zatlačen na zeď, a pak učinil poslední pokus získat zpět kontrolu nad kostlivci. Nero se vydal kupředu a stále ho tlačil. Téměř cítil lítost nad prohnilou zrůdou, která byla jeho učitelem a která se nyní zoufale krčila ve vlastní hrobce zrazena svým nejlepším učedníkem. Pak upír náhle přestal bojovat. Nero byl překvapen jeho kapitulací a zíral na svého bývalého učitele s nedůvěrou. Opravdu se vzdal?
Nicodemus promluvil pomalým, povýšeným hlasem: "Viděl jsem, že tvá znalost černých umění dosáhla impozantní úrovně, ale musíš uvážit, že jsi stále člověk. Lidé jsou křehcí, jejich život je snadné vyhnat z jejich slabých těl. Nemyslíš, že ve své dychtivosti porazit mě, jsi přišel příliš blízko?".
Pak upír skočil na Nerona, doslova proběhl kostlivci, kteří se rozlétli, jako by byli z křehké hlíny, když je bytost zasáhla. Příliš pozdě si Nero uvědomil svou chybu. Když byl mladý, v Tilei, slyšel legendy o velké síle Pánů noci, ale nikdy ji neviděl u svého bývalého učitele, který vapadal jako jako shnilá mršina. Nikdy si nemyslel, že by se Nicodemus mohl pohybovat tak rychle… nikdy si nemyslel, že by mohl zničit kostlivce tak snadno… nikdy si nemyslel, že by ty seschlé ruce mohly zlomit jeho hrdlo tak rychle.
Upír odhodil zničenou loutku, která byla Neronovým tělem a kostlivci se zhroutili na zem. Pak se vyvedený z míry vydal zpět do sarkofágu. Odpočinek, potřebuje odpočinek. Člověk ho moudře napadl uprostřed dne, když byly Nicodemovy síly nejslabší. Upír mohl cítit přítomnost slunce, přestože byl hluboko v podzemí. Když zvedl těžké víko nazpět a než upadl do hluboké dřímoty, Nicodemus uvažoval o tom, co se stalo. Jak se mohlo stát, že pouhý žák, bytost, která se věnovala nekromancii jen krátce (jak dlouho to vlastně bylo? možná třicet let?) mohla přijít k takovéto síle. Upír studoval temné umění tisíce let, byl vyučován samotným Velkým nekromantem. Jak to bylo možné? Lidé byli slabí. Jak mohli vzdorovat mistrovství jednoho z W'soranovy linie? Jasně si pamatoval, jak byl plamen Neronova života uhašen silou jeho vlastního stisku, když umíral… A pak Nicodemus pochopil. Tam byla odpověď. To byl důvod, proč se lidé učili nekromantskému umění rychleji než kterýkoliv upír. Lidé byli posedlí svým strachem ze smrti, odchodu ze života a zmizení. Jejich životní doba byla tak krátká, že na nalezení cesty, jak oklamat smrt, měli jen několik desetiletí. Krvavý polibek přinesl upírům nesmrtelnost, ale nesmrtelnost také znamenala, že upíři ztratili nejsilnější hnací sílu, strach ze smrti.
Po tomto odhalení se Nicodemus zprvu vyděsil, ale pak začal promýšlet problém jako výzvu. Musí najít dalšího učedníka, a tak ho bude moci studovat lépe. Možná je něco, co by se mohl naučit od lidí, které jinak používá jako potravu. Od příští noci bude Nicodemus zkoumat své oběti s novým a obnoveným vědeckým zájmem.
|