František Kopecký

Od druhé poloviny 17. století odlišovaly pěšáky habsburského panovnického dvora od vojáků jiných států většinou bílé nebo šedé kabáty. V roce 1708 byla na základě návrhu Evžena Savojského jejich barva sjednocena na světle šedou, přesněji perlově šedou (perlgrau). Majitelé pluků, kteří měli původně právo určovat barvy uniforem svých vojáků, mohli od této doby stanovovat pouze barvy a tvary doplňků – zejména vyložení, tj. manžet, límců, revérů, šosů a knoflíků. V roce 1740 byla perlově šedá barva kabátů oficiálně zaměněna za bílou, jež se udržela, pomineme-li změny jejich střihu, až do roku 1868. Z nejdůležitějších změn vzhledu kabátu vojáka tzv. německé pěchoty připomeňme sjednocení rozlišných vzorů v roce 1767, kdy byl stanoven kabát-frak s přehnutými šosy a ohrnutým límcem, zapínaný na jednu řadu knoflíků; v roce 1798 změnu přehnutí šosů, zavedení stojatého límce a odstranění většiny knoflíků z rukávových manžet; v roce 1849 zavedení zbrojního kabátu se dvěma řadami knoflíků bez přehnutých šosů, na jehož stojatém límci se poprvé objevilo hodnostní označení v podobě hvězd, a konečně opětovné ohrnutí límce a návrat k jedné řadě knoflíků v roce 1861. Ne vždy však vojáci v těchto kabátech táhli do pole. Například při italském tažení v roce 1859 místo nich měli oblečeny bílé haleny, v roce 1866 zase šedé pláště. V roce 1868 byly v rakousko-uherské armádě provedeny rozsáhlé uniformní změny, v jejichž rámci došlo k nahrazení bílých pěchotních kabátů tmavě modrými (pro běžnou službu a do pole blůzami téže barvy).

Podle nařízení z roku 1767 byly u všech pěších pluků centrálně určeny egalizační barvy, tj. barvy vyložení kabátů, přičemž byla stanovena škála 23 barev, které byly plukům přiděleny losem. Pěší pluk, který byl o dva roky později očíslován jako pluk č. 1, obdržel kombinaci tmavě červené barvy (pompadour – pompadúrská červeň) a žlutých knoflíků, která zůstala jeho vojákům až do zániku habsburského mocnářství v roce 1918. Nejcharakterističtějším znakem důstojníků byla zlato- popřípadě žluto-černá polní přepáska (Felbinde) nošená od počátku 18. století kolem pasu a od roku 1861 šikmo přes prsa.

Kalhoty pluků německé pěchoty byly původně bílé. Sahaly však pouze pod kolena a k nim se připínaly kamaše. Kamaše německé pěchoty (uherská je vůbec neměla) sahaly do roku 1798 nad kolena, poté pouze pod ně a většinou bývaly černé. Na vyobrazení Davida Moriera z roku 1748 má ale granátník pěšího pluku Lothringen (pozdější pluk č. 1) kamaše netypicky bílé. V roce 1840 kalhoty mužstva, stejně jako tři roky před tím důstojníků, zcela změnily vzhled – měly světle modrou barvu s bílou paspulkou a sahaly až k botám.

V letech 1908/09 začali vojáci oblékat novou polní uniformu, sestávají z blůzy i kalhot v barvě štikově šedé (Hechtgrau), kterou od roku 1916 nahrazovala uniforma v barvě polní šedi (Feldgrau). Staré uniformy byly stejně jako po všech výše zmíněných změnách donášeny nejen v zázemí, ale byly z nedostatku jiného materiálu vydávány rekrutům na dobu výcviku, dokonce je možno se s jejich užíváním setkat i ve frontovém pásmu první světové války.

Za nejtypičtější granátnickou výstrojní součást můžeme považovat vysokou kožešinovou pokrývku hlavy zvanou medvědice (Grenadiermütze, Bärenmütze), která odlišovala granátníky od ostatní pěchoty. Medvědice byly v habsburské armádě známy hned v roce 1700. Zatímco ostatní řadoví pěšáci – fyzilíři vystřídali na hlavách různé typy třírohých klobouků, kasketů, přilbu a několik čák, měnil se v případě medvědic pouze jejich tvar, reliéf na mosazném štítku, připevnění či barva dýnka či způsob česání kožešiny. Krátkodobé zřízení dvou setnin tzv. mladých granátníků v rámci reorganizace řadových pěších pluků v roce 1805 mělo za následek, že tito noví granátníci mimořádně nosili hřebenové přilby. Teprve v roce 1852 byly medvědice u všech granátníků zrušeny a nahrazeny čákami stejného tvaru jaké měla ostatní pěchota.

Co se týče výzbroje, vstupovali císařští pěšáci do 18. století vybaveni zepředu nabíjenými ručnicemi s hladkou hlavní a zastaralým doutnákovým zámkem. Zlomovým rokem rozmachu nového typu zbraní v této armádě se stal rok 1722, kdy byl zaveden první model pušek s křesadlovým zámkem. Po něm následovala jeho postupná zdokonalení, z nichž nelze opomenout pěchotní vzory 1745, 1754, 1784, 1798 a 1828. Po více než století nadvlády křesadla dospěl vývoj k zámku perkusnímu, jehož první konstrukce umožňovala poměrně snadné předělání původních zámků křesadlových. Tak se v roce 1835 objevil systém Console, překonaný roce 1840 systémem Augustin. Autorem první pěchotní pušky s drážkovanou hlavní a perkusním zámkem byl Josef Lorenz, jehož ručnice nesou označení vz.1854 a 1862. Ty byly později zase předělávány na první rakouské zadovky systému Wänzl. Předěl v historii rakouských ručnic nabíjených novým způsobem však znamenal systém Werndl vz. 1867 a 1873 s otáčivým klouzavým blokovým závěrem. Do dvacátého století vstoupili rakouští vojáci nesouce na ramenou opakovačky s přímotažným závěrem, jejichž konstruktérem byl Ferdinand Mannlicher. Ten se přes modely 1886, 1888, 1890 propracoval k pěchotní pušce vz. 1895 používané až do konce první světové války.

Kromě pušek byli granátníci navíc vyzbrojeni šavlemi a to i období, kdy ostatní je již pěšáci neměli. Granátníky používané vzory šavlí se označují roky 1765, 1777, 1802, 1809, 1824, 1836 a 1851.

Granátník německé pěchoty v roce 1805

Za tzv. německou pěchotu byly v rakouské armádě označovány pluky, jejichž najímací okrsky se nacházel v dědičných habsburských zemí včetně italských a nizozemských držav, posléze Haliče a Bukoviny. Pěší pluk č. 1 náležel podle této kategorizace právě k německé pěchotě, která se svou uniformou odlišovala od tzv. pěchoty uherské.

V roce 1805 měl být granátník německé pěchoty ustrojen do uniformy zavedené v roce 1798. Ta se skládala z jednořadého kabátu-fraku, sukno jehož stojatého límce, přehnutý šosů, rukávových manžet a lemů obou nárameníků odlišovala plukovní pompadúrově červená barva a knoflíky ze žlutého kovu. Nákrčník mužstva normovaný roku 1797 měl černou barvu.

Medvědice, zhotovované z medvědí, psí nebo kozí kožešiny byly od 70. let 18. století doplněny černo-žlutými pomponem - kulatým doplňkem na pravém boku granátnické pokrývky hlavy zvaným též růžice, jehož barvy odvozené z císařského znaku připomínaly příslušnost k habsburské armádě). Za pompon se u příležitosti událostí striktně vymezených předpisy, jakými byly sváteční dny přehlídky či církevní obřady, zasouvala zelená snítka (Feldzeichen), tedy dubové listy (nejčastěji tři), které mohly být v závislosti na roční období od roku 1769 nahrazovány jedlovým chvojím. Od roku 1802 byly medvědice opatřeny slunečními štítky a podbradníky. Jako jednotná barva dýnek, tj. zadních plátěných částí medvědic, byla roku 1803 určena císařská žluť a v následujícím roce se společně s císařským orlem změnil i reliéf na mosazném štítku.

Do pušky pro pěchotu vz. 1798, dlouhé 149,3 cm a charakteristické srdcovitým průřezem kohoutu, mosaznými objímkami a hlavní s hladkým vývrtem o průměru 17,6 mm se nabíjely olověné koule o váze 5/4 lotu, tj. 21,86 g. Pažby určené pro granátníky měly být na rozdíl od fyzilírských bukových zhotoveny z ořechového dřeva. V roce 1799 byl zaveden systém okrajově-excentrického uchycení bajonetu, jehož čepel měřila 46 cm. Granátnická šavle vz. 1802 s čepelí dlouhou 67 cm byla opatřena dřevěnou rukojetí potaženou kůží a železnou soupravou s jednoduchým páskovým košem a zápěstním řemenem.

Bajonet i šavle byly nošeny v černých pochvách na bandalíru (řemenu) zavěšeném přes pravé rameno. Na druhém bandalíru visela nábojová brašna, jejíž korpus byl od roku 1798 vyráběn ze dřeva, a její kožené víko zdobené pouze jedním mosazným symbolem granátu. Do roku 1811 přetrvávala na jejím řemenu válcovitá mosazná schránka na doutnák (Luntenverberger), kterou následně nahradil mosazný symbol hořícího granátu (Teuber sice uvádí rok zavedení symbolu granátu již k roku 1805, autentická vyobrazení však toto tvrzení vyvracejí). Teletinová torba se od roku 1798 nosila na zádech přes obě ramena a shora se k ní připínal šedý plášť do nepříznivého počasí. Veškeré dosud zmíněné kožené řemení bylo bílé, na bandalíru nesoucím nábojovou brašnu. Taktéž v roce 1798 byla každému vojákovi přidělena vlastní dřevěná polní láhev o obsahu 2-3 žejdlíky (1 žejdlík = 0,35 l). Používání chlebníku, který měl odlehčit tornistru, bylo v roce 1798 zapovězeno a znovu povoleno teprve v roce 1808.

Autor: Mgr. Karel Sáček