Jdi na obsah Jdi na menu
 

Zpráva z obou částí pouti

14. 7. 2013

 

Pěší pouť z Cařihradu na Velehrad

Karel Kavička

Převzato z časopisu Světlo č. 24/2013

Při pří1ežitosti letošního 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu odcestovalo v pátek 26. dubna 2013 sedm poutníků, s požehnáním brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho, do Soluně v Řecku. U starokřesťanské baziliky sv. Demétria z 5. století, kde byli pravděpodobně pokřtěni bratři sv. Cyril a Metoděj, odebrali poutníci prsť z jejich rodného města. Rozhodli se, že tuto prsť vloženou do ozdobných schránek a určenou pro velehradskou baziliku ponesou celou cestu až na Velehrad. V Soluni tak poprvé vstoupili do stop sv. Cyrila a Metoděje. Po prohlídce chrámu, modlitbě u hrobu mučedníka sv. Demétria a před ikonami sv. Věrozvěstů a Panny Marie se poutnici prošli večerním městem s jeho historickými památkami - byzantskými hradbami, chrámy, Bílou věží, Galeriovým obloukem, přístavem. V zářícím městě pozorovali v sobotním večeru obyvatele města, jak odpočívají v hospůdkách, procházejí se městem a relaxují u historických památek s nádherným výhledem na osvětlené město s přístavem plným lodí. I v deset hodin večer byly venku děti, hrající si v parcích, u chrámů a v klidných zátiších starobylých uliček.

Po prohlídce města se poutníci vydali ještě v noci do 600 km vzdáleného Istanbulu, kde druhého dne - v neděli 28. dubna večer u chrámu Hagia Sofia zahájili modlitbou vlastní pěší putováni na Velehrad v délce 1 800 km. Poutníci jdou ve stopách obou světců, kteří nám v roce 863 na žádost velkomoravského knížete Rastis1ava přinesli viru, překlady Písma a položili základy našeho písemnictví a státnosti. Naše pouť je rozdělena do dvou částí, přičemž tu první, kterou zde popisujeme, jsme již vykonali. Druhá nás čeká v červnu.

Pěší pouť je dále organizována jako štafeta, kde se pravidelně střídají tři skupiny poutníků. Předávají si schránky s prstí jako symbol předávání viry. První skupina vychází každodenně za tmy před svítáním ve 4 hodiny ráno. Po ujití 25 až 30 km předává schránky další skupině, která pak putuje zhruba od 10 do 16 hodin. Po první předávce je každodenně obětována mše svatá v okolní krajině, kudy právě poutníci procházejí. Provizorní oltář - přenosný stoleček je postaven nad schránkami s prstí a ozdoben polními květinami. Je to vrcholný okamžik každého dne putování. Zapomínáme na všechny obtíže cesty, nepohodlí, spánek v doprovodném vozidle či ve stanech, bolesti nohou a chodidel ozdobených puchýři, hygienu ve skromných podmínkách u benzinových čerpadel, potoků a řek. Vždyť podobně to prožívali soluňští bratři při svém putování, v jejichž stopách jdeme. Poslední skupina odchází mezi 16. a 17. hodinou a dojde do cíle denní etapy mezi 22. hodinou a půlnocí, za noční tmy. Každý den tak poutníci společně projdou krajinou od místa zahájení denního pochodu 75 až 80 km.

Již jsme prošli severním Tureckem do 250 km vzdáleného města Edirne na turecko- bulharských hranicích. Pozorovali jsme zde rozsáhlou výstavbu průmyslových objektů, sídlišť, stále stoupající silnice. Jedná se o hustě osídlenou krajinu, kde neustále vane vítr od Černého i Egejského moře. Kromě silného provozu na dálnicích jsme procházeli i klidnými, často chudými a zaostalými vesnicemi s nízkými domky, mešitami, pastevci se stády krav a ovcí. Město Edirne, dříve Hadrianopolis, leží v turecké Thrákii na starobylé římské cestě Via militaris, kterou postavili Římané v 1. století n. Její víc jak 900 km dlouhou trasu budeme sledovat až k Bělehradu.

U Edirne vcházíme do údolí horního toku řeky Maricy. Kolem ní procházíme soutěskami velehorského pásma Rodopi do bulharských nížin až k Plovdivu, bývalému městu s názvem Philippopolis v široké a úrodné nížině s hradbou hor po obou stranách. Pozorujeme rozvoj moderního Bulharska současnosti. Všude je vidět mohutná výstavba. Rodinné domy, sídliště, továrny. Místo rudých hvězd a červenožlutých nápisů, které si pamatujeme z návštěv v minulosti, je vidět obroda společnosti, vyjádřená také probíhajícími opravami a rekonstrukcemi, ale i výstavbou nových kostelů.

Během našeho putování zde zrovna slaví pravoslavné Velikonoce. Všude narážíme na velikonoční výzdobu. Když jsme shromáždění kolem oltáře na okraji jedné vesnice o pravoslavné neděli Zmrtvýchvstání Páně, přicházejí vesničané a kladou k oltáři velikonoční mazanec, koláčky a malovaná vajíčka ... Jsme dojati. Rádi jím jejich pohostinnost oplatíme několika dárky přinesenými z domova.

Po cestě nezapomínáme navštívit pravoslavné kláštery - Bačkovský monastýr z 11. století se starobylou a uctívanou ikonou Panny Marie nebo Rilský klášter ze 14. století. Je to největší bulharský pravoslavný klášter. Má úžasnou svatyni s galerií ikon a nástěnných maleb, obklopenou věncem vysokých hor. Když se blížíme k městu Haškovo, pozorujeme kolem cest poutače s upozorněním na největší sochu Panny Marie na světě. Navštívili jsme tento monument vysoko nad městem jako symbol nového života v Bulharsku. Lidé jsou k nám přátelští, nevěřícně kroutí hlavami, když jim sdělujeme podrobnosti o našem putování. I oni vděčí za svou víru a kulturu so1uňským bratřím a jejich žákům.

Krajina je krásná, úrodná, vidíme udržovaná pole, plno rolníků, jejichž povozy potkáváme po cestě. Kolem cest je plno polních květin, vlčích máků, kvetoucích akátů. Omamně voní. Vypadají jako velké bílé kytice. Jsou ale také žluté a vzácněji modrofialové. Plni dojmů docházíme do hlavního města Sofie, v římských dobách nazývané Serdica. Střídání skupin je u chrámu sv. Sedmipočetníků, k nimž patří kromě obou věrozvěstů jeho žáci sv. Gorazd, sv. Kliment, sv. Sáva, sv. Angelár a sv. Naum. Do našeho Kredenciálu - poutnického listu přibývají další cenná razítka a podpisy. Pak navštěvujeme chrám Alexandra Něvského i starobylý monastýr sv. Nikolaje Zázračného ze 13. století. Blížíme se k srbským hranicím. Před námi se zvedá temné pásmo pohoří Balkán. Krásné jarní počasí s teplými až horkými dny zejména v Turecku se nyní zhoršuje a schyluje se k dešti. Horské pásmo překonáváme údolím řeky Nišavy, které nás dovedlo přes soutěsky pohoří až do Srbska. Přicházíme do jihosrbského centra Niše. V římských dobách to byla významná stanice na Via militaris. Tehdy se Niš nazývala Naissus. Je to rodiště římského císaře Konstantina Velikého, na jehož památky ve městě všude narážíme. Jeho současní obyvatelé jsou na svého slavného rodáka hrdi. Prohlédli jsme si také rozsáhlé vykopávky jeho paláce. Po besedě s místními archeology přijímáme rádi nabídku na využití jejich krásně vybaveného sociálního zařízení, kde se můžeme umýt po delší době zase v teplé vodě.

Další cesta nás vede údolím řeky Jižní Moravy směrem k severu. Dosud jsme putovali převážně směrem z jihu na severozápad. Po dvou podmračených a deštivých dnech se zase objevuje sluníčko. Srbská krajina v údolí řeky je úrodná. Vesnice jsou, zejména na jihu, viditelně chudší než v Bulharsku. Někde vidíme i rozbořené a zřícené domy. Země prošla v posledních letech bolestným rozpadem bývalého soustátí Jugoslávie, vzniklého po 2. světové válce. Z tohoto svazku odešly a postupně se vytvořily samostatné státy Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Makedonie a naposled Kosovo. Bylo to provázeno často bratrovražednými boji a neslýchaným násilím. Stopy jsou viditelné i dnes, včetně červených nápisů na zdech: "Kosovo - eto serdce Serbije!" Vypovídají o tom, že otázka rozpadu poválečné Jugoslávie je zde stále živá.

Čím více se blížíme k Bělehradu, tím jsou obce bohatší a výstavnější. I Srbsko se stane brzy členem rodiny sjednocené Evropy. Poznáváme ten rozdíl i při překračování hranic. Na hranicích v zemích EU - bez kontrol. V zemích mimo Unii přísné pasové a celní kontroly. Když nás Turci odstavili na hranicích v celním pásmu, kde jsme téměř hodinu čekali, pomohl nám Průvodní list otce biskupa Vojtěcha, který jsme měli s sebou v několika jazycích. Po jeho předložení nás celníci propustili bez připravované prohlídky. A to se opakovalo i na srbsko-rumunských hranicích.

A tak jsme v sobotu 11. května 2013 doputovali údolím řek Jižní a Velké Moravy až do nížin Vojvodiny nedaleko míst, kde se obě řeky vlévají do veletoku Dunaje. Doputovali jsme k vesnici Staro Selo na jih od Bělehradu. Tam první část našeho pěšího putování skončila. Poslední mši svatou jsme slavili v parčíku ve stínu pravoslavného chrámu. Vzdálenost, kterou jsme urazili v první části naší pouti z Istanbulu, je 904,3 km. V neděli 12. května, poslední den první části naší pouti, jsme navštívili naše krajany žijící již 200 let v srbském Banátu v obcích Bela Cerkva, Kruščica a nejstarší české vesnici v Srbsku poblíž rumunských hranic - Česko Selo. Setkání s krajany při nedělní bohoslužbě v Kruščici, celebrované českým knězem - poutníkem, prohlídka vesnic i setkání v jejich České besedě byly obohacením a povzbuzením pro obě strany.

Poté jsme se vrátili doprovodným vozidlem domů. Nyní se připravujeme na druhou část pouti, kterou zahájíme v sobotu 15. června 2013 návratem do Srbska do obce Staro Selo, kde jsme ukončili první část pouti. Další putování povede přes Bělehrad (starořímské Singidunum) do centra Pannonie Sirmium (dnes Sremská Mitrovica) a současně i bývalého sídla panonského arcibiskupa sv. Metoděje. Po překročení hranic s Maďarskem povedou naše kroky do Blatnohradu (dnešní Zalavár), kdysi sídla velkomoravského knížete Pribiny (vyhnaného knížetem Mojmírem z Nitry) a jeho syna Kocela. Tam pobývali naši věrozvěsti půl roku při své cestě do Říma. Na místě si prohlédneme archeologické nálezy podobného rozsahu jako na Moravě ve Starém Městě, v Sadech u Uherského Hradiště či v Mikulčicích.

Po projití Maďarskem od jihu k severu budou poutníci pokračovat přes Slovensko na Moravu. Po překročení Malých Karpat doputují do cíle své pouti - na Velehrad. Tam chtějí dorazit v den Národní pouti při příležitosti svátku sv. Cyrila a Metoděje a vyvrcholení oslav tohoto významného cyrilometodějského jubilea. Předají tam přinesenou prsť z rodiště obou slovanských bratří. Je neuvěřitelné, co dokáže lidská bytost vykonat pro své přesvědčení a viru. Věděli jsme, že toto putování bude nad naše síly. Ale šli jsme do toho s přesvědčením, že tak přispějeme svým dílem k oslavě tohoto velkého jubilea příchodu našich věrozvěstů - sv. Cyrila a Metoděje. S Boží pomocí tak chceme doputovat až na posvátný Velehrad.

Pěší pouť Cařihrad - Velehrad - 2. část

 Zpracoval Karel Kavička dle článku Mons. Jana Peňáze na webu: www.poutnik-jan.cz
 
           V sobotu 15. června 2013 přijíždíme doprovodným vozidlem do obce Staro Selo, kde jsme před měsícem přerušili naše putování. Na místo P. Pavla z Brna, bratra Františka z Otročkova a Evy z Prahy, kteří se nemohli z pracovních a časových důvodů druhé části pouti zúčastnit, přibyli tři noví poutníci: P. Josef z Mikulova, P. Michal ze Slavonic a František z Brna.
Putování jsme zahájili mší svatou u pravoslavného kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Starom Sele. Do Bělehradu, vzdáleném 100 km jsme dorazili následující den, v neděli. U chrámu sv. Sávy – Sedmipočetníka a patrona Srbska jsme si připomněli, že jsme již urazili 1.000 km a do cíle nám zbývá 800 km. Dosáhli jsme břehů mocného veletoku Dunaje, který měl po nedávných povodních vysokou hladinu vody a jeho koryto bylo naplněno až po okraj. Překročili jsme jeho přítoky Sávu a Drávu a vstoupili do širých rovin Panonie. Naše další zastávka byla v severozápadní části Srbska ve městě Sremská Mitrovica, někdejším Sirmiu, biskupském sídle Panonské diecéze sv. Metoděje. Navštívili jsme tam několik chrámů i odkryté základy staveb z 9. století.
Pak jsme překročili hranice do Chorvatka v oblasti Vukovaru a Osieku, kde se na počátku devadesátých let minulého století odehrály bratrovražedné boje, spojené se vznikem samostatného státu Chorvatsko po jeho vystoupení ze svazku států Jugoslávie. Navštívili jsme památník obětí těchto bojů v Ovčárech, připomínající naše Lidice. Rány se však již zacelují, ikdyž v ulicích Vukovaru každou chvíli procházíme kolem válkou zničených budov a domů, jejichž fasády dosud nesou stopy po střelách.
Pak překračujeme hranice do Maďarska. Procházíme krásně položeným starobylým městem Pecz ležícím na svahu horského hřebene, prohlížíme si jeho historické centrum s katedrálou a archeologickými nálezy ze 2. století n. l.
Denní teploty se šplhají k 35 st. Celsia. Za tohoto žáru jdeme přes město Kaposzvar směrem k bývalému sídlu knížat Pribiny a Kocela – Blatnohradu u dnešní maďarské obce Szalavár. Navštěvujeme areál se základy chrámů a dalších staveb z 9. století. V presbyteriu v základech katedrály obětujeme mší svatou.
Pak se naše kroky obrací na sever, směrem k hranicím se Slovenskem. V obci Osli – mariánském poutním místě, prožíváme krásné okamžiky při bohoslužbě přímo v poutním kostele.
Ještě ten den odpoledne a večer nás zastihne na cestě silný liják. Pak putujeme v dešti až do Bratislavy, kde máme mši svatou v katedrále sv. Martina v kapli s ostatky patriarchy alexandrijského Jana almužníka. V Bratislavě se připojuje k našemu putování bratr František, který s námi šel první etapu pouti.
 Pak se vydáváme do Velkých Levár, kde na nás v úterý 25. 6. večer čeká již Mons. Jan Peňáz, předseda Matice Velehradské a spoluorganizátor a podporovatel naší pouti, by se k nám připojil. A nejen to. Vyjednal nám ve farnostech, na jejichž území jsme měli nocovat přijetí na farách. Tak jsme poslední dvě noci naší dlouhé cesty spali na karimatkách pod střechou, mohli se umýt v teplé vodě, či se osprchovat. Ve Velkých Levárech nás díky tomu vřele přijal místní kaplan a umožnil promoklým a prochladlým putujícím se zahřát ve farním domě.
Ve středu byla mše sv. u kostela sv. Markéty v Kopčanech,  který celý pochází z velkomoravské doby. Odpoledne jsme překročili hranice Moravy v Sudoměřicích. Tam nás očekával P. Pavel, který s námi prošel celou první část pouti. Počet poutníků se tak rozšířil na deset. Večer jsme doputovali do Ostrožské Nové Vsi kde nás velice mile přijal panem farářem.
Odtud jsme ve čtvrtek 27. 6. ráno vyšli všichni společně na posledních  20 km. Mši svatou sloužili všichni kněží v Uherském Hradišti Na Sadech, kde s velikou pravděpodobností byla hlavní moravská katedrála a kde byl pohřben sv. Metoděj. Jako hlavní celebrant jsem mši sv. obětoval na tři úmysly osobní a tři úmysly duchovní: Za poutníky, za jejich blízké a za jejich dobrodince. Za to, aby všichni jedno byli, aby nám Pán zachoval dědictví otců a aby nikdy neuhasl Hospodinův oltář ve vlastech slovanských.
Prosili jsme také za nástupce sv. Metoděje, aby zvládli všechny starosti a problémy spojené s restitucemi, za nástupce Rostislava a Svatopluka, aby sloužili svým svěřeným od nejmenší vesničky, přes všechny obce, města, okresy a kraje až po Prahu, Brusel a Štrasburk. Prosili jsme za zachování křesťanské identity všech památek a za překonání různých mylných výkladů a ublíženeckých přístupů. Modlili jsme se za ty, kteří nás podporovali i za ty, kdo nemohli jít a na další úmysly.
Zastavili jsme se ve Starém Městě v kostele sv. Michaela, kde se nepřetržitě slouží mše svaté od dob sv. bratří, a byli upřímně přijati místním panem farářem i jeho spolupracovníky.  Na hřbitově vedle kostela jsme se modlili za všechny, kdo tam jsou pohřbeni, protože podle lidové písně tam opravdu leží jedni jako druzí, sedláci, podruzi, a  VŠICHNI POTŘEBUJÍ  a mají právo na naši modlitbu. Zastavili jsme se i u novostavby kostela Sv. Ducha, stavěného ve stejné úrovni a stejné ose jako je ten vedlejší velkomoravský. Po cestě jsme dočistili okolí zastavení Poutní cesty růžence, aby na hlavní pouť bylo vše v nejlepším pořádku. Na Velehrad jsme přišli po třetí hodině, ukončili pouť společnou tichou modlitbou v kapli Panny Marie Matky Jednoty, přihlásili se na faře, předali panu faráři prsť ze Soluně, dostali od něj  razítka do poutnických pasů a po předání diplomů připravených bratrem Karlem se rozjeli domů. Prsť byla slavnostně přinesena k oltáři o Národní pouti dne 5. července 2013.
O týden později, v neděli, dne 14. 7. 2013, jsem předal při bohoslužbě v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Prostějově část přinesené prsti z rodného města soluňských bratří jako dar poutníků tomuto kostelu a všem jeho farníkům dnešním i budoucím.
 Mons. Jam Peňáz na závěr vzkazuje poutníkům: „Bohu díky, Panně Marii díky, všem svatým a andělům díky. Poutníci cařihradští, blahopřeji vám. A moc si vás vážím za to, že jste se do toho pustili a vytrvali“.
            Reportáž z obou částí pouti zařadila do svého vysílání TV Noe ve zpravodajské relaci Noeviny.
Můžete si je prohlédnout zde:
První část pouti:
Druhá část pouti: