Političtí komentátoři, kteří se pustí do seriózní analýzy obsahu obou rozhovorů s tím, že se budou chtít nějak utkat s myšlenkami v nich obsaženými, se dopustí velké chyby. Oba rozhovory totiž patří do kategorie těch, z nichž se něco podstatného dozvídáme primárně o lidech, kteří je poskytli, nikoliv o tématech a lidech, kterými se v rozhovorech zabývali.
Pokud by v tomto kontextu měl někdo takové rozhovory analyzovat, přísluší to psychologům, nebo dokonce možná psychiatrům.
Klausův rozhovor je v podstatě jen křečovitou snahou nějak rehabilitovat jeho pošramocenou pověst, podsunout veřejnosti jak „správně“ vnímat jeho historický odkaz a upoutat na sebe pozornost. Přehnané výroky na adresu Havla či řeči o tom, že mu právě Klaus nemůže nikdy cosi odpustit, mají s Havlem společného jen tolik, že Klaus vnímá svoje místo v historii jako výsledek převažování dvou misek vah, kde na jedné stojí Havel a na druhé on.
S tím, jak Klausova politická hvězda pohasínala a veřejnost o něj ztrácela zájem, Klaus postupně přitvrzoval ve svých různých vyjádřeních. Kupříkladu na adresu Evropské unie. Média to po jistou dobu lákalo, ale i přehánění se časem omrzí, takže zájem o Klause, zejména po jeho odchodu z funkce, prudce opadl.
Klausovo bezhlavé kopání do Havla svědčí nejen o jeho komplexu vůči Havlovi, ale je také vlastně pro Havla lichotivým dokladem toho, že když už Klaus neví, jak a čím se ještě zviditelnit, obuje se právě do Havla. O Havlovi se z Klausových výpadů nedozvíme nic pravdivého a podstatného, ale zato se leccos dozvídáme o Klausovi.
Jeho rozhovor je tedy ze všeho nejvíc sebeportrét, ač si to on sám možná neuvědomuje. Pro psychology se zde nabízí spousta zajímavého materiálu.
Zemanův rozhovor patří do stejné kategorie. Jeho hysterické útoky na „pražskou kavárnu“ vlastně jen vyjevují jeho jakýsi komplex vůči ní. Ač tvrdí, že na uznání (pražských) intelektuálů mu nezáleží, jeho urážky na jejich adresu (stejně jako opakované urážky na adresu médií) prozrazují, že mu nedostatek uznání ze strany těchto kruhů vadí. Kdyby mu nevadil, ignoroval by je.
Psychologům se ale nabízí nejzajímavější materiál ke studiu v podobě Zemanových vulgarit a slovní agresivity. Prezidentova neschopnost se kontrolovat, ba možná přímo nezkrotné puzení urážet a používat sprostá slova, nabízejí celou škálu výkladů známých z psychologické literatury – od rozpadlé osobnosti, poznamenané alkoholismem, až po nejistotu skrývající se za fasádou zdánlivé suverénnosti.
Člověk často přechází do zuřivých útoků, doprovázených slovní agresí, když v hloubi duše ví, že nemá pravdu, ale chce svůj postoj stůj co stůj obhájit. I tento duševní mechanismus je ale námětem pro psychologickou analýzu, spíše než pro analýzu politickou.
Na závěr lze učinit ještě dvě poznámky.
Poznámka první: stejně jako má Klaus potřebu se srovnávat s Havlem, v Zemanovi, zdá se, zůstalo jakési trauma z prezidentského klání se Schwarzenbergem. Proč právě jeho podporovala ona „pražská kavárna“, když byl součástí profláknuté Nečasovy vlády? Proč právě on může beztrestně používat slova jako „h…o“?
Inu, i to je věc pro psychology. Jsou lidé velmi vážení a inteligentní, kteří občas používají neslušná slova, ale činí tak s jistou nonšalancí a vtipem. I Havel tak mezi přáteli občas činil. Prochází jim to proto, že je nikdo nepodezírá, že jsou vnitřně vulgární a nízcí. Když naopak použije neslušné slovo vnitřně vulgární člověk, je z toho vulgarita.
Poznámka druhá: Český rozhlas by měl zvážit, zda si jako veřejnoprávní médium může dovolit vysílat Hovory z Lán, které jsou otřesným příkladem pokleslosti, zejména pro mládež a děti. Jestliže mladí lidé dojdou k závěru, že způsob, jakým se na veřejnosti vyjadřuje naše hlava státu, je jakousi normou pro náš veřejný život, neboť hlava státu je přece hlava státu, ochraňuj nás pánbůh.
Druhou možností je, že by ČRo vysílal Hovory z Lán po 22. hodině. Už tímto krokem by naznačil, že prezidentovy výlevy žánrově patří do kategorie politického bulváru.
